Stínová hra – Hra 9. – Stín

*** Juta Nazo

 

Zachumlal jsem se do deky. Někde na pomezí snu a reality jsem si všímal, že je jiná než obvykle. Jenže mi bylo teploučko a nechtěl jsem se vzbudit. Co když to byl krásný sen? Byla by škoda ho přerušit v polovině. Jenže musím vstávat do školy. Nedobrovolně jsem tedy zamžoural.

Zaostřil jsem na neobvykle vzdálenou stěnu. Prudce jsem se posadil. Tohle nebyl můj pokoj! Co se včera stalo? Kde to jsem? Ve velkém prostoru jsem si připadal ještě menší.

„Juto?“

Otočil jsem se za hlasem a lekl se. Po mé pravé straně se vznášel duch s mojí tváří… tedy skoro. Ruce měl založené na prsou, seděl ve vzduchu a nohy měl zkřížené.

„Počkat ty jsi… Takže to nebyl sen…“ oddechl jsem si.

„Je ti už lépe?“ zeptal se.

„Cítím se skvěle… Proč bych neměl?“

„Když jsme sem letěli, přepadla tě veliká horečka. Cítil jsem, jak tvé tělo hoří, ale… nemohl jsem s tím nic dělat,“ řekl omluvně.

„To je v pohodě.“

Zakroutil hlavou.

„Jsem si jist, že jsem ji způsobil já. Napnul jsem tvé tělo k samotným limitům.“

„Ale udělal jsi to, abys porazil toho zlého-!“ zarazil jsem se neboť jsem za ním zahlédl hodiny.

Ukazovaly půl deváté.

„Vždyť přijdu pozdě do školy!“

 

Vyhrabal jsem se z deky a běhal po pokoji jako radioaktivní veverka ve snaze najít svoji školní uniformu. Dveře do pokoje se najednou otevřely a v nich stál starší muž. Nejdřív byl překvapený, ale pak se usmál.

„Jsem rád, že jste vzhůru, ale neměl byste hned vstávat. Jistě jste ještě slabý.“

Ke stolu v pokoji přivezl snídani.

„Doufám, že vám bude po chuti.“

Zvedl kovové víko a z pod něj se vyvalila vůně čerstvě osmažené slaniny. Byla tam i vajíčka na tvrdo, tousty, máslo, sýr… vonělo to božsky, i když to nebylo tradiční japonské jídlo. V puse se mi sbíhaly sliny.

„Děkuji, ale… musím do školy. Nevíte, kde mám oblečení?“

„Mladý pán mi řekl, že pokud to bude nutné, mám vás přivázat k posteli,“ usmíval se.

Zacukalo mi v koutku úst.

„Aha a mladý pán je…?“

„Kai Hiwari,“ odpověděl s menší úklonou.

„Věřím, že svůj den byste měl začít dobrou snídaní. Vaše oblečení vám brzy přinesu.“

„Moc vám děkuji, pane…“

„Jorimaru Matsůka.“

Uklonil jsem se mu.

„Těší mě, jsem Juta Nazo.“

 

***

 

Snídaně byla výborná a chuť čaje jsem nedokázal slovy popsat. Opřel jsem se do gauče. Byl měkoučký, ale nepropadal jsem se. Duch… mé druhé já sedělo na opěradle a mělo zavřené oči.

 

*** ???

 

Viděl jsem ho, jak jí. Už to bylo nějakou chvíli, co jsem z něj cítil tolik elánu. Tiše jsem seděl vedle něj. Tenhle klid… kdy jsem si ho mohl užít? V mém světě určitě ne. Být neopatrný se rovnalo sežrání. Opřel jsem se o stěnu za gaučem… obrazně řečeno.

Byl jsem rád, že vše dobře dopadlo. Ale jak se tomu mohu v budoucnosti vyhnout? Konfrontace s dalšími stíny byla nevyhnutelná a… nebude to jen má duše, kterou pohltí. Jedinou možností bylo vítězit, ale to znamenalo požíral i lidské duše. Jenže… to jsem nechtěl. Bylo to kvůli Kaiovým slovům?

Nebo jsem se bál, že tím nějak ovlivním Jutu? Když však nebudu mít sílu, budu snadnou kořistí. Měl jsem štěstí, že můj první stínový soupeř měl nafouknuté ego a neprohlédl moji strategii. Trochu víc vnímavější protivník… zastrčil jsem hlavu mezi ramena. Nechtěl jsem na to myslet.

 

Otevřel jsem oči a uvědomil si, že se Juta nehýbe. V první chvíli mě tím vyděsil, ale pak jsem si všiml, že usnul. Snesl jsem se vedle něj a pozoroval ho. Dělal jsem to celou noc, ale pořád mě to bavilo. Spát beze strachu… něco takového jsem neznal. Ale trochu mi to dělalo starosti, je to jen důkaz toho, že jsem to opravdu přehnal.

Matsůka tiše zaklepal na dveře a vstoupil. Nad spícím Jutou se usmála a uložil ho do postele. Zadíval jsem se na něj. Působil vyrovnaně, ale obklopovala ho aura starostí. Něco ho trápilo… a velmi.

 

*** Juta Nazo

 

Otevřel jsem oči a znovu zíral na rozlehlý strop.

„Sakra! Já zase usnul!“

Hodiny ukazovaly poledne. Nasoukal jsem se do své uniformy, která ležela na gauči. Popadl jsem tašku, co ležela vedle a utíkal z místnosti.

 

*** ???

 

Jutův křik mě vzbudil. Pořádně jsem sebou trhl. Spěšně se oblékl a vyběhl z pokoje. Letěl jsem těsně za ním.

„Víš, jak se dostaneš ven?“

Klopýtl a prosebně se na mě podíval.

„Na konci chodby zahni doprava,“ navigoval jsem ho skrz sídlo.

Brzo jsme dorazili do přízemí, jemuž vévodily veliké schody s červeným kobercem před vstupními dveřmi. Podél stěn byly květiny v kamenných květináčích a ozdobné sloupy. Dole jsme potkali vrchního komorníka Matsůku.

„Kam ten spěch? Jste si jist, že jste v pořádku?“

„Už jsem vás obtěžoval dost dlouho.“

„Chceš utíkat do školy bez bot?“ zeptal jsem se.

Juta se podíval dolů a zděsil se. Celou dobu běhal v ponožkách.

 

„Boty, boty!“ rozhlížel se kolem.

Starší muž se nad jeho chováním pousmál a ukázal mu veliký botník. Obdivně jsem hvízdl, neboť to spíš vypadalo jako skladiště obuvnictví. On však věděl, kam sáhnout.

„Moc vám děkuji,“ zavázal si tkaničky a vyběhl před dveře. Kde se zastavil.

Přední zahrada byla veliká a uprostřed kruhového objezdu byla fontána. Vyběhl, obkroužil střed a zamířil ke kovové bráně bez zdobení. Zkusil ji otevřít, ale ani se nehnula. Za sebou jsme zaslechli tiché pufání motoru mopedu.

„Nechcete svézt? Stejně potřebuji do centra a zdá se, že v místní čísti města se nevyznáte,“ sesedl.

Přistoupil k panelu na boku brány, přiložil k němu kartu, přístroj zapípal a brána se pootevřela. Juta ji víc otevřel, aby mohl projet a pak řádně zavřel.

„Tady,“ podal mu helmu a nasedl.

Sedl jsem si Jutovi z boku na rameno a pozoroval okolí. Většina rodinných domů tu byla maximálně dvoupatrových a měla veliké zahrady. Bydleli tu jen bohatí lidé. Samotné město však bylo lemováno vysokými budovami a mrakodrapy a ulice se staly plnější a hlučnější.

Nové části města působily světleji a přátelštěji na rozdíl od Jutovy čtvrti, kde se to hemžilo grafity, úzkými uličkami a zapadlými zákoutími. Nemůžu však říct, že by mi to nevyhovovalo. Svým způsobem mi to připomínalo domov. Svět plný stínů, záhad, nebezpečí a tmy.

 

Na místní světlo si však nestěžuji, je to příjemná změna. Zastavil před branou školy. Spousta lidí byla venku, takže musela být veliká přestávka na oběd.

„Moc vám děkuji za svezení,“ vrátil mu helmu, uklonil se a utíkal.

Jak jsem svůj dřívější pobyt omezoval na minimum, nevšiml jsem si mnoha věcí, které teď upoutaly moji zvědavost. Jenže Juta mířil do třídy a já se tak nemohl zdržet. Když však zahlédl místnost známou jako toalety, zrychlil.

Zastavil se před takovou divnou mísou na stěně a podíval se na mě.

„Nemohl bys počkat venku?“

„Proč?“

„No protože… tohle je… trochu… trapné.“

„Předtím jsem tu byl s tebou také.“

„Eh?“

Jeho zhrození jsem nechápal.

„Byl jsem uvnitř tebe, kdybys mě uviděl, prozradil bych se ti. Neměl jsem zájem na tom, abys o mé existenci věděl. Ne… Nechtěl jsem tě do toho příliš zatahovat, ale… to se ukázalo být nemožné.“

„Takže jsi viděl?“

„Co jsem měl vidět?“

„Ale vůbec nic… Můžeš počkat venku? Prosím.“

Opravdu mě o to žádal.

 

„Dobře,“ svolil jsem a prošel stěnou ven.

Jemně jsem se vznášel nad zemí a přemýšlel, když dovnitř vešel další kluk. Nezaslechl jsem však Jutův hlas.

„Proč jsi toho chlapce nepožádal, aby odešel?“ zeptal jsem se ho, když o chvilku později vyšel.

„Mě jsi o to požádal, proč ne i jeho?“

Ošíval se.

„Protože… je člověk?“

Zamyšleně jsem zamručel. V lidském světě je mnoho záhad. Měl bych si to poznamenat.

„Juto!“ zavolal Kai a přiběhl k nám.

Za zády měl Akaki.

„Co tu sakra děláš? Máš být doma a odpočívat!“ plísnil mě hned.

„Už jsem v pořádku, vážně!“ mírně se přikrčil.

Vznášel jsem se za ním a všechny pozoroval. Zajímalo by mě, zda mě nějak mohou vidět i ostatní. Kai mu nepřestával vyčítat, že není v posteli a Kan jen tiše stála a usmívala se. Také jsem se usmál. Všechno se zase vracelo do normálu.

 

***

 

Pozorně jsem poslouchal. Mladý muž, kterému se říká učitel, zrovna vykládal o historii této země. Přesněji o závěrečných letech období známé jako vláda Tokugawů. Přišlo mi to fascinující. Zato Juta vypadal ospale, i když jsem mu nevěnoval velkou pozornost.

Když výklad skončil, musel jsem se ho zeptat:

„Proč jsi jeho slovům nevěnoval pozornost?“

Zastyděl se.

„No… když on to vykládá tak nudně.“

Rozhlédl jsem se po třídě a musel připustit, že asi má pravdu. Spousta lidí okolo zívala a protahovala se.

„Hej, Juto, co si to mumláš?“ zavolala Masami.

„Ale to nic.“

Uvědomil jsem si, že o mé existenci nic neví. Nikdy mě přímo nespatřila… pokud pominu zábavní park, kde jsem k ní však byl zády. Mezi námi byla také veliká vzdálenost. Rozdílech mezi mnou a Jutou si nemohla všimnout. Sám jsem byl zvědavý… ale spatřit mě nemohla.

Kai a Akaki jsou výjimeční, protože oba se mnou hráli nebo zažili stínovou hru. Vědí o mé přítomnosti. Ale jediný, kdo mě dokáže v této podobě vidět je Juta, neboť jsem s ním přímo svázán.

 

***

 

Další hodiny uplynuly jako voda a mé znalosti o tomto světě se zase o něco prohloubily. Nejraději jsem však měl matematiku. Všechna čísla, čáry a znaménka byly velikým hlavolamem. A nedokázal jsem si pomoci neupozorňovat ho, když špatně počítal.

„Buď zticha! Nemůžu se soustředit!“ napomínal mě pološeptem.

Jenže má podstata hořela touhou řešit. Bylo to poprvé, co jsem viděl takové hádanky.

„Nech mě to vyzkoušet!“

„Umíš vůbec počítat?“

„Pilně jsem pozoroval. Určitě to dokážu,“ zatínal jsem pěsti.

„Ale jsme ve škole, nemůžeš počkat až budu doma?“

Na čele mu přistála křída.

„Nazo, pojď nám ukázat správné řešení,“ napomenula mě učitelka s drdolem a přísným vzhledem.

Nerad se zvedl a přešel k tabuli. Vzal si křídu a začal počítat. Krabatil čelo, když přemýšlel a já si kousal ret, jak postupoval špatně.

„Juto, takhle ne, podívej,“ ukázal jsem mu na předchozí krok.

 

„Použij ten druhý vzorec, vidíš?“

Zamrkal a pak si uvědomil svou chybu. Smazal výpočty a pustil se do toho znovu.

„Ano, přesně takhle. Výborně.“

Zasmál se, když ho učitelka pochválila, ale připomněla mu, aby v hodině dával pozor. Když si sedl do lavice, oddechl si.

„Díky,“ řekl mým směrem.

„A teď už můžu řešit matematické hádanky? Vidíš, že to dokážu…“

Zazvonilo.

„Vydrž ještě chvíli, než budu doma, jo?“

Chtěl jsem začít co nejdřív, ale měl pravdu. Má přítomnost tady by vzbudila rozruch. Budu muset tedy počkat. Zabalil si věci do tašky.

„Jdeš hned domů?“ zeptala se s taškou v ruce.

„Ještě něco musím zařídit, uvidíme se zítra,“ rozloučil se a utíkal.

Mířil přímo na střechu, kde už byla Akaki.

„Kai tu ještě není?“ rozhlédl se.

„Řekl, že přijde za chvilku.“

A také přišel. Ve vzduchu se shromažďovalo napětí. Tušil jsem, co bude následovat potom. Přišel čas, jít s pravdou ven. Už jsem se nemohl skrývat za Jutou a dělat, že nejsem. Zavřel jsem oči a převzal nad Jutovým tělem kontrolu.

 

Když jsem je otevřel, vznášel se po mém boku. Byl to zvláštní pocit. Vždy jsem ho tlačil dozadu, aby o ničem nevěděl a teď… na sebe hledíme. Opřel jsem se o drátěný plot. Kai i Akaki seděli kolem mě.

„Tak kde začít?“ vyslovil jsem nahlas svoji otázku, když na střechu vstoupila další postava.

„Masami?“

„Čau,“ zavolala.

„Já tušila, že vás najdu tady.“

Přisedla si k nám, jako by se nic nedělo. Musela vědět, že jsme ji úmyslně a vědomě nepozvali.

„M-Masami…“ hleděl jsem na ni.

„Ráda tě poznávám, jsem Masmi Andou,“ nabídla mi ruku a já ji automaticky přijal.

„Počkat, ty…!“

„Jo, vím, že nejsi Juta.“

„Eh?“ Kai i Akaki od ní lehce odskočili.

„Rostou mi snad ze zad chapadla?“ ohradila se.

„Ale jak?“

„Já vlastně ani nevím,“ podrbala se ve vlasech.

 

„Od chvíle, co jsem tě… Jutu poznala, jsem za ním viděla načernalou auru. Ale nikdo se o ní nijak nezmiňoval a… já mu nechtěla přidělávat potíže, kdyby to před ostatními tajil… asi tak.“

„Musí tu být nějaký důvod, ale…“ nic mě nenapadalo, tak jsem se rozhodl to odsunout na později.

„Děsilo tě to?“ zeptala se Akaki.

„Ta aura? Hmm… Ani ne.“

„Vážně?“ zeptal se.

„Ani trochu… cítila jsem z ní sílu a hrdost.“

Usmál jsem se. Masami byla opravdu jedinečná dívka, ale… možná také něco skrývá. Odkašlal jsem si.

„Věřím, že je čas, abyste o mě poznali pravdu. Jsem stínem a pocházím z temného světa. Nic tam nemá pevnou formu a vše se pořád mění. Navzdory našim slabým tělům, neustále docházelo k bojům o teritoria a sílu.

Postupem času byly vyvinuty stínové hry, kde každý vsází svou duši a existenci. Jak šel čas, tak se rozdíl mezi silnými a slabými jedinci zvětšoval. Pak se však objevil ON. Nikdo neví, odkud přišel, nebo kdo to přesně je, jisté bylo jen jedno… nikdy neprohrál a své soupeře drtil během okamžiku.

Začalo se mu přezdívat Král a každý toužil ho porazit. Snažily se o to stovky… ne, tisíce, ale nikdo neuspěl. Brzo nebyl nikdo, kdo by ho vyzval a Král upadl v zapomnění. Stal se legendou.

 

Jednou se však znovu objevil a vyhlásil největší hru ze všech. Každý účastník byl zapečetěn do určitého předmětu a poslán sem do lidského světa. A protože naše těla by v tomto světě nevydržela, potřebovali jsme schránku, kde bychom žili a člověk byl tím nejvhodnějším kandidátem.

Ale není to tak jednoduché. Stín nemůže vstoupit jen tak do někoho. Proto byly předměty přetvořeny na skládačky a hlavolamy. Pouze vhodný jedinec je mohl vyřešit. Jen takový člověk mohl nést stín. Je to i hodně riskantní, neboť předmět může být zničen, zapomenut či ztracen.

Stín získá bod, pokud porazí člověka ve stínové hře. Speciálním bonusem je porážka stínu, neboť tím získá nejen jeho duši, ale i všechny body. Není to však jednoduché. Jeden o druhém totiž nevíme, dokud sami o sobě nedáme vědět.

Poznat obyčejného člověka od člověka se stínem je tedy skoro nemožné. O to víc je hra nebezpečnější. Slaboch může snadno padnou do léčky.

Když jsem se probudil, bylo ve hře přes sto padesát stínů, jsem si však jistý, že jejich počet poklesl. Tento stav si mohu kdykoliv zjistit, ale nic jiného z toho nevyčtu. Tedy až na své vlastní skóre. Každý také máme svého průvodce a posla.“

Zahvízdal jsem a snesla se ke mně sova.

„Tohle je Fukuro.“

 

Víc jsem však nedodal, neboť jeho kostým červené Karkulky vydal za milión slov. Místo šátku měl červenou pásku, košík byl jak ze supermarketu a uvnitř bylo pivo v plechovce, pár rohlíků a rozsedlý dort. Navíc měl sukénku o délce centimetru a ještě s krajkami a lesklé lodičky na jehlovém podpatku.

Nebyl jsem však jediný, komu došla slova. Kai málem padal do mdlob a Akaki se tvářila ještě víc jako kámen.

„Ten je tak roztomilý,“ zvolala nadšeně Masami a vyrazila nám dech.

Sově zářily všechny oči a dala se do pláče.

„To… je poprvé… kdo někdo ocenil mou snahu!“ Vytáhla ušmudlaný kapesník a vysmrkala se do něj.

„Můžeš ukázat současný stav hry?“ přerušil jsem ho.

„Samozřejmě!“ zasalutoval a vytáhl svitek.

„Jak vidíte, celkový počet hráčů byl zredukován skoro na polovinu.“

 

„To bylo rychlé.“

Po čarou byl stav mých bodů – 14 + 1.

„Co je to plus jedna?“ zeptala se Masami.

„To je kolik stínů jsem porazil. První číslo říká, kolik bodů mám, včetně těch od poražených stínů.“

Fukuro si sedl Masami na klín a nechal se hladit po hlavě. Radostí kroutil drápy a přísahal bych, že předl.

„Jistě máte spoustu otázek, nemohu slíbit, že na ně odpovím přesně, ale pokusím se o to.“

„Jedí ostatní stíny lidské duše?“ zeptal se Kai přímo.

„Jak jsem říkal, vítěz získává duši soupeře a to platí i pro lidi. Vy dvě to nevíte, ale v lidském těle žijí dvě entity, které jím pohybují. Ka je duše a mysl a Ha je hybnou silou těla. Stíny však požírají jen Ka. Tělo tak ztratí mysl a upadne do kómatu. Probrat se mohou, jen když se jejich Ka vrátí do těla.“

Viděl jsem jim na tvářích starost a otázky.

„Pokud Ka zůstane ve stínu po dobu delší než sedm dní, nelze ji už vrátit do těla, neboť se stane jeho součástí. V opačném případě ji lze vrátit zpátky.

Uvnitř duše a mysli a tedy i Ka existuje jedinečný svět. Můžete říct, že je odrazem nositelovy mysli, uvažování a života. Neustále se mění a vyvíjí. Pokud tento svět zůstane netknut, Ka se může snadno vrátit, pokud je však pokroucen… šance jsou pak minimální, i když je to méně než sedm dní,“ dodal jsem temně.

 

„Jíš taky lidi?“ zeptala se Masami až trochu moc vesele.

„No… to ne,“ zaskočila mě trochu, i když jsem takovou otázku musel očekávat.

„A jíš jen ostatní stíny?“ nepřestávala v proudu otázek.

„Ano, vím, že to můžeš označit za kanibalismus, ale tak už přežíváme.“

„Jo v pohodě,“ usmála se.

Něco na ní bylo neobvyklého. Nejenom že o mě věděla, aniž bych se jí ukázal, ale její poslední úsměv byl… co asi skrývá?

„A co ostatní stíny?“ nikoho dalšího nepouštěla ke slovu, nebo… snad vyřkla jejich otázky?

„Pochybuji, že tu bude jiný stín, který by byl jako já.“

„A proč to vlastně neděláš?“

Trochu jsem se přikrčil.

„To…“

„V pohodě!“ zakřičela.

Vážně se v ní nevyznám.

„Proč ses téhle hry vlastně zúčasnil?“ zeptala se Akaki.

Byla celou dobu tak tichá, že jsem na ni prakticky zapomněl.

„Proč?“ přemýšlel jsem.

„Ani nevím, na žádný určitý důvod si nevzpomínám. Možná jsem se jen nechtěl nudit.“

„Takže žádné splněné přání, nebo koruna?“ řekla až otráveně Masami.

„Přání?“

„No jasně!“ rozhodila rukama.

 

„Ten král přeci musel něco slíbit, ne? Když ho nikdo nechtěl takovou dobu vyzvat, tak proč by se zúčastňoval hry, když s ním stejně nemůže vyhrát? Na konci bude bojovat s vítěze, ne?“

„To dává smysl a je to velmi pravděpodobné, ale nevzpomínám si na to. Možná jsem to zapomněl, když jsem byl ve skládačce.“

„A jak dlouho jsi tam mohl být?“ předběhl tentokrát Masami Kai.

Jen jsem pokrčil rameny.

„Nevím, ale klidně i stovky let.“

„Cože?“ zavolali všichni.

„Jak jsem říkal, každý předmět je jedinečný. Než ho najde správný člověk, může to trvat roky. Když jsem řekl, že bylo ve hře přes sto padesát hráčů, tak to bylo v okamžiku, kdy jsem se probudil, ale předtím jich mohlo být víc.“

„A kolik asi?“

„Nevíš, kolik jich bylo, Fukuro?“ obrátil jsem se s otázkou na sováka.

„Hmmm… pokud si dobře vzpomínám, tak jich bylo rovných tisíc.“

„Tisíc!!“ vykřikl jsem.

„Ale to pak Juta…!“ zhrozil se Kai.

„Jak mohu porazit někoho se stovkami… ne tisíci dušemi?“

Sova pokývala hlava.

„No a právě proto…“ začala křičet, „jsem vám říkal, abyste jedl duše! Ale vy ne, vy mě neposlechnete! Radši se budete namáhat do krajností! Nerozumím tomu! Nerozumím!“

Pod jeho křikem jsem se jen krčil.

„Nemůžete jíst aspoň ty hodně černé? Ten poslední vypadal tak lahodně!“

 

„No tak, Fukuro, nerozčiluj se tolik. Co se stalo, stalo se.“

Jenže sově se ježilo peří a rozhodně to tedy nebyl dobrý čas pro diskuzi.

„No, jelikož jste snědl stín, tak vám odpustím.“

Masami se tiše chichotala a vlastně zbytek bandy taky.

„A co jsou vlastně stínové hry?“ zeptala se ještě Masami.

„Je to způsob našich bojů a ukázání síly. Spousta z nich je víc než dost pokroucená a zvrhlá. Na každého hráče kladou veliký tlak a polevení v ostražitosti a koncentraci může mít fatální následky.“

Zamručela.

„Víš… proč se tělo toho kluka se stínem vysušilo? Vypadal pak jak mumie,“ dodala ještě Akaki.

Zamračil jsem se.

„To je důsledek toho, že stín sežral Ka majitele a… tělo náhle ztratí velikou část své energie z Ka ale i Ha. Něco takového nelze vydržet a seschlé tělo je pak toho výsledkem.“

Na jejich tvářích bylo vidět napětí. V tomto okamžiku po jejich světě chodí několik desítek zrůd převlečených za člověka a požírají jejich duše. Jedna z nich je přímo před nimi.

„Klidně se ještě ptejte, je určitě hodně toho, co chcete vědět,“ pobídl jsem je.

 

„Jakou hudbu rád posloucháš?“ zeptala se Masami.

„Eh?“ zarazil jsem se.

„No, já vlastně ani nic moc neposlouchal… Promiň.“

„A co oblíbený film?“ Kai se lehce předklonil.

„Žádný jsem ještě nepoznal. A co to vlastně-?“

„Jaké tričko nosíš nejraději?“ přerušila mě.

„Já… měl jsem jen…“

„Máš přítelkyni?“ zavolala až trochu moc nahlas.

Juta za mnou zalapal po dechu, ale než jsem se mohl zeptat, co to ta „přítelkyně“ je, zavalila mě na střídačku s Kaiem otázkami.

„Máš nějaké oblíbené zvířátko?“

„Věříš na horoskopy?“

„Jaké je tvé hvězdné znamení?“

„Viděl jsi už někdy UFO?“

Kapal ze mě pot.

„Jaká je tvá oblíbená barva?“

„Jak rychle dokážeš napsat esemesku?“

Zacukalo mi v prstech.

„Zpíval sis už někdy v koupelně?“

„Co oblíbený komiks?“

„Dokážeš tančit?“

Už jsem to nevydržel a zakřičel:

„Ticho!“ až jsem se celý zadýchal.

„Nemůžete to brát trochu vážně? Bože.“

Oba zase prskali smíchy.

„Ale když ono nešlo odolat,“ smála se a utírala si slzy.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

Všichni jsme se na Akaki otočili.

„Mé jméno?“

 

Masami se pleskla do čela.

„Že mě to samotnou nenapadlo.“

Nerozuměl jsem.

„V čem je problém? Nejsem si ani jistý, že nějaké mám.“

„Víš, nemůžeme ti říkat Juto, protože… Juta nejsi a akorát by vznikaly zmatky,“ vysvětloval Kai, „a říkat ti 'ten druhý', 'on' nebo 'stín'… to nejde.“

„Takže ti vymyslíme jméno a nějaké pěkné,“ dodala Masami.

Akaki jen přikývla.

Když o tom přemýšlím. Juta cítil jakousi radost, když ho někdo volal jménem. Když získám jméno, možná se mi podaří poodhalit řešení k lidskému hlavolamu.

„Dobře, jelikož nemám se jmény zkušenost, nechám ho na vás.“

„Na nás se můžeš spolehnout!“ Masami se hodně usmála a mě z nějakého důvodu přeběhl mráz po zádech.

„Co Poči?“ navrhla hned.

„Copak je to pes?“ zhrozil se Kai.

V hlavě jsem viděl, jak kráčím vedle Juta na vodítku a vyplazuji jazyk.

„Ale je to roztomilý,“ namítla.

„Tohle nejde. Jméno by ho mělo prezentovat.“

„Dobře… Tak Moči?“

„To je jídlo!“

Opřel jsem se víc o drátěný plot a přál si, abych mohl skrz protéct a vytratit se.

„Co Jami?“

Dohadující se dvojice utichla.

„Ano, to beru!“ vykřikl jsem rychle, než něco Masami namítne.

 

„Eh… To ujde,“ řekl Kai.

„Velmi se k tobě hodí.“ řekla Akaki.

„O-Opravdu?“

„Jami…“ na papír napsala znak ?, „znamená temnotu. Jsi stín tak… mi přišlo, že tě vystihuje.“

„Moc se mi líbí.“

Jen Masami vypadala trochu zklamaně.

„Děje se něco?“

„Myslela jsem si, že mluvíš o tomhle slově,“ na papír připsala yummy.

„Co to znamená?“ naklonil jsem se blíž.

„To je anglické slovíčko pro 'lahodný' nebo 'mňamku'.“

Zmrzl mi úsměv na tváři a navíc jsem dostal tik to oka.

„Náhodou tě to taky skvěle popisuje,“ široce se usmála, „vždyť jsi k nakousnutí.“

Všiml jsem si, že Akaki zrudla, ale neměl jsem čas to dlouho pozorovat.

„Jami?“ zeptala se zmateně, když jsem dopředu šoupl Jutu.

Ten se zmateně rozhlédl.

„A-Asi je už unavený.“

Postupně se všichni rozesmáli.

 

*** Juta Nazo

 

Jami se pak už neukázal. Doslova zbaběle utekl. Nedivil jsem se mu. Dostal opravdu hezké jméno… a pak zjistil, že se dá podle výslovnosti vyložit i jinak. Zahihňal jsem se do deky. Bylo po desáté večer, ale já cítil, že nemohu usnout. Stalo se toho tolik. Strčil jsem nos pod deku. Jestli o tom budu pořád přemýšlet, tak opravdu neusnu.

„Děje se něco?“ zeptal se.

Už jsem se ho nelekl.

„Cítím, jak ti bije srdce. Je to nějaká nemoc?“

Zakroutil jsem hlavou a sedl si. Na nočním stolku jsem pak nahmatal brýle.

„To jen… že se toho stalo tolik a… pořád tomu nemohu uvěřit, je to jako sen.“

„Je mi to líto.“

„Eh?“

„Že jsem tě do toho zatáhl.“

„Co to říkáš?“

„Když hraji se stínem, nebudu to jen já, kdo bude sežrán, ale i ty.“

Zatnul jsem nehty do deky.

„Nejlepší bude, když můj hlavolam rozdrtíš a…“

„Ne, to neudělám!“ okřikl jsem ho.

 

Cukl sebou.

„Ale, když to neuděláš tak budou v nebezpečí i tví kamarádi!“

„Pomůžu ti!“

Ještě pevněji jsem sevřel deku.

„Celou tu dobu jsi nás ochraňoval. Jak tě můžu opustit?“ díval jsem se mu přímo do očí.

Jemně se usmál.

„Vždyť nejsem člověk, jsem jen zrůda.“

„A to má být důvod?“ odfrkl jsem si.

„No, ano.“

„Blbečku! Mně je úplně jedno, kdo jsi!“

„Ale když tu zůstanu…“

„Ty jsi taky můj kamarád! Nikdy tě neopustím!“

 

*** Jami

 

Zase to slovo… To jediné slovo… Musí mít nějaký důležitý význam. Již jsem chápal základy. Kamarád je někdo s kým se znáš, smějete se spolu, trávíte čas, hrajete hry, povídáte si a svěřujete se svými starostmi a podporujete jeden druhého. Ale… opravdu je to někdo… pro koho… půjdete až tak daleko?

„Uvědomuješ si co říkáš? Pokud zůstanu po tvém boku, další stíny se dřív nebo později objeví. Nemohu zaručit tvé bezpečí ani nikoho jiného.“

Rozhodně přikývl.

Je toto opravdu Juta? Vypadá najednou jinak. Jako by vyrostl. Stal se rozhodnějším.

Usmál se.

„Ale abych mohl vyhrávat, musím absorbovat lidské duše.“

Neodpovídal.

Takže je jako Kai. Nedokáže ublížit druhému člověku a nejspíš ani tomu, kdo mu již ublížil.

„To je v pořádku.“

„Cože? To ti nevadí?“ vůbec jsem to nečekal.

„Samozřejmě že vadí a nechci to.“

„Tak proč?“

 

„Protože je tu jeden člověk, ze kterého můžeš klidně čerpat sílu.“

Zakroutil jsem hlavou, jak jsem chápal význam jeho slov.

„To nejde… vůbec si neuvědomuješ, co to znamená. Můžu rozdrtit tvoje Ka.“

Svěsil hlavu.

„Ale to je to jediné, co pro tebe můžu udělat. Žádnou jinou schopnost nemám.“

Povzdechl jsem si. Možná jsem se neměl probouzet, třebaže složil můj předmět.

„Nemyslím si, ale že to bude zapotřebí,“ zahleděl jsem se skrz okno a on zvedl hlavu.

„Stín jako takový vydá za víc než deset lidských Ka, takže si s energií nemusím dělat starosti.“

„To jo,“ jeho tvář však nevypadala tak nadšeně, jak se snažil tvářit.

Řekl jsem snad něco?

„Dobrou,“ řekl náhle a zalezl do postele.

„Dobrou,“ odpověděl jsem a vrátil se do jeho podvědomí.

 

*** Juta Nazo

 

Probral jsem se a rozhlédl se kolem. Z nějakého důvodu jsem byl venku… a vlastně tohle prostředí nebylo z mého okolí. Pláň byla černá a sem tam černý pahýl stromu. Nikde jsem neviděl měsíc ani hvězdy, ve vzduchu však poletovaly veliké světlušky vydávající světle fialovou záři.

Zaslechl jsem fňukání. Rozeběhl jsem se tedy za zvukem. Krajina dokonce dostala nový ráz a byla víc zvlněná a kolem se válely i kameny. Běžel jsem ke kamenné bráně v polorozbořené hradbě. Pláč přicházel zpoza ní. Za ní jsem se rozhlížel, dokud jsem nenašel malého chlapce schouleného na bobku. Jeho tělo bylo úplně černé. Přišel jsem k němu a také si tak sedl.

„Ahoj, proč pláčeš? Ztratil ses?“

Utichl, ale nic neřekl.

„Chceš nějak pomoci?“

Jemně kývl hlavou.

„Co mám udělat?“

„Můžeš chcípnout!“

Otočil se na mě a vrazil mi do hrudi svoji ruku. Poznal jsem v něm stín, který mě vyzval na svoji hru. Ztuhl jsem.

„Jsi můj!“ Ze zad mu vyletěly chapadla, ale nedotkla se mě.

„Bastarde!“ vykřikl Jami a srazil ho na zem.

 

Podepřel mě, abych nespadl. Hned jsem se kontroloval, ale v těle jsem žádnou díru neměl. Stín spadl na záda a snažil se zvednout, ale ze země vytryskla hlína a přidržela ho za končetiny dole. Zmítal sebou, ale nevysvobodil se.

„Já tušil, že se něco takového stane. Jsi v pořádku, Juto?“ otočil se na mě.

„Hmm, jo,“ postavil jsem se.

„Už se ho nemusíš bát, je příliš slabý na to, než aby se osvobodil. I když mě překvapuje, žes byl tak zbrklý,“ přišel ke zmítajícímu se stínu blíž.

„Kdyby jsi den dva počkal, myslel bych si, že jsem tě absorboval celého.“

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.

„Nechal ve tvém Ka část sama sebe. Udělal to, aby tvůj vnitřní svět infikoval a pokroutil, byl si tak jistý vítězstvím, že si neuvědomil, že právě tohle ho zachrání. Ne však na dlouho.“

Zvedl ruku a obalil ji fialový plamen.

 

*** Stín

 

Natáhl jsem svaly, jak nejvíc to šlo. Nedržela mě však země, ale jeho vůle. Vrčel jsem a snažil se osvobodit.

Tady nemůžu prohrát! Byl jsem tak blízko vítězství! Takhle to nemůže skončit!

Plamen kolem jeho ruky se zklidnil a obalil ji. Zatínal jsem zuby. Probodával jsem ho pohledem.

Díval se na mě z výšky. Pohrdal mnou. Já mu ale ukážu! Všem jim ukážu!

Zvedl trochu ruku.

„Je konec,“ řekl a já zavřel oči.

„Ne, počkej!“ zakřičel kluk.

Prudce jsem je vytřeštil.

„Co to děláš? Víš vůbec, co říkáš?“

Stál mezi námi s roztaženýma rukama. Vůbec jsem to nechápal.

 

„Víš, kdo to je, že?“

Jemně přikývl hlavou.

„Tak odstup, ať mohu dokončit to, co jsem začal.“

Vážně čekal, až uhne! On se nechává ovládat tím slabým člověkem? Jak je to možné?

„Ne.“

„Juto, proč to děláš?“

Chvíli trvalo než odpověděl.

„Je slabý, ne? Nic nedokáže, ne? Nemůže mi ublížit. Vím o něm, myslel jsem si, že tohle je sen. Proto jsem přišel tak blízko. Teď už budu opatrný.“

„Jsem rád, že o jeho přítomnosti víš, ale… je lepší ho zlikvidovat.“

Zatnul jsem drápy do hlíny. Byl jsem zmatenější víc než on, ale tohle byla má šance. Má poslední šance!

Znovu zakroutil hlavou.

„Juto, požádám tě ještě jednou, ustup.“

„Nechci.“

„Proč? To co jsi řekl, je pravda a logické, avšak nebyl v tom ten pravý důvod.“

Důvod? Ten kluk… Takže je v tom něco víc?

Snažil jsem se vzpomenout na vše, co jsem udělal, ale nikde jsem neviděl důvod, proč by mě chtěl ušetřit.

„Prosím,“ špitl.

Můj věznitel si povzdechl a svěsil ruku.

„Dobře, Juto, nechám ho. Musíš mi, ale slíbit, že se k němu nepřiblížíš.“

„Dobře,“ s lehkým úsměvem se na mě otočil.

Nedovolil jsem si však ani dýchat. Na to jsem byl příliš vyděšený

 

***

 

I když už oba zmizeli, nedokázal jsem tomu uvěřit. Pořád jsem žil. Bastard mě nepustil, ale to nevadilo. No… vadilo, ale bylo to lepší, než být mrtvola.

---