Spřízněné duše

Vždy jsem hrozně moc chtěla mít tu nejlepší a nejbližší kamarádku. Takovou, které bych se nestyděla nic říct.Takovou s kterou bych si mohla psát smsky celý den.Takovou s kterou bych se mohla dívat celé hodiny na porno a smát se. Takovou, s kterou bych se možná mohla občas vyspat, ale pořád by náš vztah zůstal na stejné úrovni a nic by se nezměnilo. A vždy jsem měla smůlu.

Začalo to někdy v mateřské školce. Jmenovala se Zuzka a neudělaly jsme bez sebe ani krok. Držely jsme se za ručičky, hrály si na Xenu a její pomocnici, sbíraly kaštany na dvorku u školky, kreslily šílené obrázky a představovaly si šílené věci. Trvalo to do druhé třídy. Pak jednou přišla a řekla že se stěhují. Strávily jsme poslední den u ní doma, brečely jsme a ona pak odjela. Chvíli jsme si psaly dopisy, ale pak už se nikdy neviděly. Nedávno jsem se ze zvědavosti dívala na její facebook. Z dlouhovlasé blondýnky s štíhým obličejem se stala krátkovlasá tlustá holka. Už od prvního pohledu mi teď byla nesympatická. A věděla jsem, že bych se s ní nemohla už nikdy bavit.

Asi v páté třídě jsem si našla Janu. Jana byla skvělá. Jana byla hezká, štíhlá, bohatá. Jana byla dokonce i chytrá. Trvalo to nějáký čas, než jsme si s Janou k sobě našly cestu. Ale byly jsme nejlepší kamarádky. Celou základku. Měla jsem ráda Janin život, její oblečení, její názory, její kamarády. S Janou jsem zažila vše. A byla dobrá v posteli. Pak jsem začala chodit s jedním takovým blbcem. Byl to hrozný blbec. Vážně hrozný blbec a nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by nás takový blbec mohl rozdělit. Ale stalo se. Nepřála jsem jím to. Neměla jsem jiné kamarádky, měla jen jí a hrozně těžko se mi bavilo s ostatními holkami, protože mi přišlo, že mi vůbec nerozumí. Bylo to zoufalé. Jana byla má spřizněná duše a najednou byla pryč.

Těsně před střední jsem poznala Báru. Byla smutná ze svého rozchodu a já zoufale potřebovala někoho, kdo by mi aspoň trochu rozuměl. Bára mě představila spoustu lidem. Bára mi ukazala dospělejší život. Bára mi ukazala plno nových věcí, měla jsem ji ráda, ale pořád to ještě nebylo ono. Nebyla to Jana. Ale vydrželo nám to dlouho, dokud mě nezačala srát a nezačalo mě srát že mi balí mé kluky a že se z ní stáva malá coura. Nemám nic proti courám. Ale jsou pořád hranice, která nechci aby mé kamarádky překračovaly. Občas jsem jí pak potkala. Neřekla mi ani ahoj. Nevím co s ní je teď. Snad je šťastná a není coura.

Střední byla do druháku fajn. Těšila jsem se na každý den do školy. Byly jsme taková velká sedmička kamarádek. Byly jsme většinou po dvojičkách a ta jedna co přebývala se bavila tak nějak se všema stejně. Chodily jsme ven, bavili se o všem, pomlouvaly všechny, chodily na obědy, dávaly si dárky. Milovala jsem je. Věřila jsem, že když se třeba sejdeme po dvaceti letech, budeme si pořád stejně rozumět, jako v těch sedmnácti na střední.

Pak jsem si našla A. Kamarádky šly trochu stranou, ale pořád jsem se to něják snažila udržovat, aby to bylo pořád stejně dobré. Ale čím víc jsem s ním byla, tím víc jsem si začala všímat některých vlastností, co jsem na nich předtím neviděla. Najednou mi už nepřipadaly tak skvělé a už jsem je tolik nemilovala. Přišly mi povrchní jejich pomluvy. Přišlo mi povrchní jejich odsuzování. Přišlo mi trapné a závistivé, jak si mě pořád dobíraly že mám novou kabelku, nové šaty, nový přívešek na narámek, že piju dražší vodu než pijou ony. Už to nebylo vtipné.Nepřišlo mi ani vtipné, když se mi pokoušly rozmluvit vztah a nadávaly na A. Pak ho mimochodem bezostyšně balily na mém stužkováku. Jedná z nich, Zuzana(mám na to jméno asi štěstí) ale zůstala se mnou. A bavily jsme se až do čtvrťáku. Ale i ona mi přišla mnohy úplně mimo, i když byla hodná a nikdy o mně neřekla křivé slovo. Ale chybělo jí to "něco". Jako kdysi Báře. Z dívek, které jsem milovala a těšila se na ně každý den se staly dívky, které jsem nemohla ani vystát. Vadila mi jejich přítomnost, nesnášela jsem jejich hlas, nesnášela jsem jejích smích, nesnášela jsem jejích stupidní kecy a pomluvy a každý školní den byl pro mě utrpení. Byla jsem jedna proti všem.

A pak začala ta moje divná úchylka. Chtěla jsem mít nejlepší kamarádku v té, kterou jsem nesnášela a přála ji to nejhorší v životě. Stalkovala jsem její facebook, hledala její jméno rok skoro denně na googlu, snažila se o ní vědět vše a přitom jsem jí nemohla ani cítit. Bejvalka od A. Stěžovala jsem si při každé schuzce s Janou,(jo, našly jsme si k sobě cestu a pořád jsme nějákým způsobem BF)probrečela spoustu nocí, protože když jsem jí zrovna nestalkovala, tak jsem si přála ať neexistuje. A pak, mi napsala. Byl to hnus. Byl to jeden z největších hnusu, ale v první chvíli, kdy mi napsala, jsem si místo slz řekla, že se mi možná splní jí poznat. Bylo divné, že místo smutku a zoufalství, které jsem měla cítit, jsem cítila štěstí.

A splnilo. Z dívky, kterou jsem nenáviděla, se stala jedna z mých největších spřízněných duší. Není divná jako já, ale prožily jsme tolik společného, co nikdo krom nás dvou nemůže pochopit. To nás drží spolu(i když někdy dost od sebe). Vidíme se možná jednou do měsíce a někdy ani to ne. Ale je ten typ, co si s ní můžu psát každou minutu smsky. Co s ní můžu vést rozhovory o ničem a neomrzí mě. Miluju jí jako sestru, jako člověka co mi pomohl nejvíc jak mohl, i když se na mě mohl klidně vykašlat a vůbec se nestarat. A jsem jí vděčná za vše.

Na konci čtvrťáku, jsem poznala mojí třetí spřizněnou duši. Mojí první vietnamskou kamarádku. Bohatá, hezká, chytrá se vkusem. První cizí člověk, kterému jsem se otevřela hned na naší první večeři. Je drsná, jsem ráda že je drsná a příjde mi mnohem silnější a v mnoha věcech o hodně vyspělejší než jsem já( Dokonce mě i donutila, ať si koupím iPhone,haha) Natřely jsme to všem kravám a příští rok spolu budeme bydlet. Zatím se přátelíme moc krátkou dobu na to ,abych se tady dojemně rozepisovala. Ale stejně jí do té kategorie "spřízněných duší" můžu zařadit.

Ale pořád hledám dál. Hledám ještě bližší osobu, která by mi rozuměla a pochopila mně. Které bych dokázala říct úplně vše. S kterou bych měla intimní vztah. A má úchylka se mně pořád drží. Pořád občas toužím se bavit s někým, koho nemám ráda a koho nechci v životě potkat, protože bych mu musela vybít zuby a vytrhat vlasy(dokonce jsem i změnila účes z dlouhým rovných na dlouhé vlnité). Je paradox, že mi vždy nejvíc rozumí ti, které nemám ráda. A nevím, jestli se toho chci, nebo nechci zbavit.

Cítit nenávist a touhu, je občas víc uspokojující než orgasmus.