PELEGRIN 21,22

 

Málem si vykloubil rameno a hodně si narazil koleno, ale už neletěli.

Pelegrin dopadl na něco tvrdého. Byl sice trochu potlučený, ale hned se staral, jestli je žabák v pořádku.
Ten se z kapsy vymotával ztěžka. Nakonec to naštěstí zvládl. Rozhlédl se do tmy a odfoukl si.

„Vidím, že se mi zatmělo před očima, ale skoro to byla psina.“
„Jak pro koho, Rosničko,“ zamručel vodník a začal si třít naražené koleno.

„Tohle není peříčko,“ zaklepal na tvrdý povrch, na kterém přistáli.

Žabák také seskočil.
„Nějaký kámen, trochu plochý,“ řekl a pak mu zakručelo v břiše. „Mmm, co já bych dal za tři mouchy.“
Pelegrin nevěřícně zíral do noci.
„Žabáku, ty jsi ale motovidlo. Sotva jsme přežili a ty? ...na co myslíš? Na to jídlo…!“
„Já? To bych si vyprosil. Takový úsudek má můj žaludek. On se hlučně ohlásil. Já jsem s ním jen souhlasil.“
Vodník pokrčil rameny. „Jenže místo aby se sedlo a něco snědlo, budeme raději hledat nějaké světlo.

Jak je zataženo, měsíc nám nepomůže. Hrom do kaluže, na stromě nejsme, ale kde jsme?!" zahudroval.
„Nebude lepší, než hledat naplano, počkat na ráno? Tedy, ne že bych měl nahnáno, tma ale…" odmlčel se žabák.
„Máš asi pravdu, kvákale. Je větší tma než bych čekal… Co to bylo?!" zarazil se u jakéhosi zvuku vodník.
„To jen štěkal pes," usmál se pan Rosnička.
„Pes? Neznám. Hm... Toho co neznám je moc velký seznam. Jdeme spát, ať můžeme brzy vstát."

 

Uložili se co nejpohodlněji.
Vodník už zabíral, když ho probral žabák, který mu přihopkal k uchu.
„Hej, bdíš Pelegrine? Chtěl bych ti něco říct a bude toho, mimo jiné, víc.
Héééj…!" Pan Rosnička si všiml, že vodník sice nemluví, ale má otevřené oči,

tak přestal pokřikovat a pokračoval dál normálním hlasem. „Nespíš, tak poslouchej…"

 

 

**22**

„Víš, vodníčku, já jsem se nabídl jako doprovod, neboť ti dlužím za život.

To je jasné. Současně jsem měl ale i jiný cíl, a to bych ti teď rád vysvětlil.“
Pelegrin si myslel, že si žabák chce před spaním jen tak pokecat.
Myslel si, že u toho pokecání určitě usne, ale teď byl zvědavost sama.
„Jiný cíl? To mě zajímá, a věř, že už doopravdy nedřímám.“
„Začnu popořádku, takže úplně od začátku.“
 

Žabák udělal malou pauzu, jako by si sháněl a srovnával myšlenky do houfu.

 Tak jsem si poslechl celou tu historii o vašem rodu, nakonec ale nebylo úplně na škodu, že jsem vás slyšel.“
„Jak jsi na to přišel?“ zeptal se tmy Pelegrin.
„Pantáta mluvil o perle čistoty a já, asi, vím kdo ji má, nebo měl.“
„To mě ohromně zajímá,“ posadil se vodník a srdce se mu rozbušilo jako o závod.

 

Že by ten mrňous věděl něco, co by mohlo zachránit čest, nebo alespoň pověst, rodu Grinů? Bylo by to možné?
Vodník trochu hlouběji dýchal, až se uklidnil a zase se přitočil k panu Rosničkovi.
„Pověz mi všechno, co víš…!“
„Takže se nezlobíš, že jsem vás poslouchal?“ zeptal se žabák a usmál se.
„To si piš, že ne. Nejsi ropucha, která když se něco doví, zajuchá, a hned každému všechno poví, nebo alespoň zašeptá do ucha. Takže?“