Nákup v kaufu se snadno zvrhne

„Kaufland, tady jsem správně,“ vřískal protivný hlas prodavačky s modrým přelivem ze skrytých reproduktorů.

„Fakt nechápu, co má tenhle debilní slogan znamenat,“ bručel jsem si pro sebe, když můj vozík bloudil mezi nekonečnými regály. „Správně tu rozhodně nejsem, ale nic jinýho mi nezbývá,“ pomyslel jsem si ještě a hodil chleba do koše.

Kdo by taky miloval tyhle odosobnělý nákupní haly, kde zboží bylo nepřeberný množství, ale často jen v krabicích, obaly děravý.

Pokladna se blížila. Otylý plešoun přede mnou, tahal svoje „k clasic“ jogurty, jako svátost. Pomalu je kladl na černý běhoun pásu a poslušně mladé náně za kasou ukázal vozík. „Já přece nekradu,“ řvalo každý jeho gesto. „Posranej až za ušima, takový jsou nejlepší. Volí socany, těší se na důchod. Ták, ještě hezky Gambáče, nebo že by nebyl...?“ uvažoval jsem si pro sebe a tiše se pochechtával. Byli všichni stejní. Pak se nemáme divit, že nám prodávají sračky, který by v Německu prase nežralo.

Najednou se ozval řev, který mne vytrhl z meditace nad kořenovou zeleninou. Prodavačce u vedlejší kasy projela hlavou násada od koštěte. Neřvala tedy ona. Jekot vycházel z hrdla dámičky s černými brýlemi. „Vida, do dneška sem si myslel, že tyhle krůty nemají v hlavě absolutně nic,“ blesklo mi hlavou, když jsem sledoval mozek tekoucí do dekoltu zmalované krasavice.

Ruka mi zabrousila k boku, kde už půl roku nosím perkusní pistolku. Dbát zákonů týhle země se ne vždycky vyplácí, proto ji rozhodně nenosím ve stavu, kterej vylučuje okamžitý použití. „K zemi, strejdo,“ sykl jsem na plešatce, kterej rozmáčkl poslední jogurt v ruce. S hrůzou se otočil, tak jsem mu kopnul zezadu do kolen. Vždycky to spolehlivě zabere.

Sanitární keramiku kolem kas rozebírala ze země se deroucí zelená ruka. Jedna vedle druhý. Trošku masa, cáry šlach, ohnilý kosti. Jo, stavět ne bejvalým pohřebišti z bronzový doby, to se nevyplácí.

Derringer v malým prostoru nadělá neskutečnej kravál. Hlava prvního zelenýho zombíka made in Chrudim se rozletěla na tisíce kousků, několika lidem praskly bubínky. Tatíci od rodin sebou švihli do zvratek svých manželek. „Čtvrtky nesnáším, vždycky je tu narváno víc, než jindy,“ ozval se za mnou hlas staříka o francouzké holi. „Radši se snažte zdrhnout, dědo,“ snažil jsem se seniora přesvědčit k rychlému ústupu. „Dědu si nech pro svoji zatracenou rodinu, dorostenče,“ opáčil staroch a začal z podpažního pouzdra tahat obrovský revolver. Byl to samozřejmě webley a dědouch stará páka, která zažila oblíhání Tobrůku. „Koukám, že jste si nechal suvenýr,“ prohodil jsem na půl huby a přehodil přeřaďovač na pistolce. Pantáta v baloňáčku začal mezitím pálit na další neživý bestie, který rozebíraly fronty u pokladen. Dneska se na informacích dárkový poukázky rozdávat nebudou.

Munice mi došla. Díky Bohu, za pasem nosívám do lesa finku, která není zrovna tupá. Chtělo to něco delšího, ale nic zrovna nebylo po ruce.

„Sorry, dědo,“ uzmul jsem střelci jeho hole a první zelená kebule v dosahu se opět rozprskla. Mydlili jsme je asi půl hodinky. Jejich řady pomalu řídly. Poslední dostal přes hnátu Velenem. Byl ve slevě, moc mě tedy nepotěšila destrukce výtečného pivka z Černé Hory.

„Dík za pomoc, mladíku,“ zubila se protézou stará vojna a nabíjela znovu revolver. „Člověk by řek, že po padesáti letech je všemu konec.“

„Povíme si příště. Radši pudu. Kdo ví, co se děje na Stínadlech,“ odpálkoval jsem dědulu a vrátil mu torzo fofrklacků. „Dík za krytý záda,“ prohodil jsem na rozloučenou a rozběhl se k autu. Japonský stroj ale nestartoval. V tu chvíli mi to došlo. Všechna světla v obchodě zhasla a na parkovišti nebyl jedinej člověk.

„Něco tady smrdí,“ prolítlo mi hlavou a výjimečně jsem nemyslel přezrálý tvarůžky.