Jmenovala se Ála, ta, o které jsem psala ...

Jedna paní povídala,

že prý jednu holku znala,

co celé dny na rožku stála,

sukně rudá ve větru jí vlála.

 

Ta lásku nikdy nepoznala,

i když si jí tuze přála,

 bez úspěchu se za ní hnala,

až to nakonec vzdala.

 

Srdce obehnala skála,

ona nové role se jala,

stala se jednou z mála,

co na potkání klukům dala.

 

Jak s loutkami si s nimi hrála,

na lehkou váhu všechno brala,

na venek spokojená se zdála,

ve skutečnosti sama sobě lhala,

protože se příliš bála,

že by málo milovala.

 

S osudem po svém se prala,

ovšem, pak se ta věc stala.

"Jaká?", lačně jsem se ptala.

 

Potajmu se holka vdala,

starýho Paštiku za muže si vzala,

těšila se i z toho mála,

jako svíčka štěstím plála,

občas prý se i smála,

než ta příhoda se stala.

 

Nebohé děvče zachvátila spála,

i přes to, že léky do sebe prala,

mladé tělo jí zcela rozedrala,

zatímco vichřice za okny vála,

 ona klidně spala.

 

Nakonec věčnost z ní břemeno sňala

ze spánku už se neprobrala ...

---