Kladivoun - Prolog

Není žádným tajemstvím, že civilzace (a nejen na naší planetě) v pravidelných cyklech vznikají a opět zanikají. Cyklus smrti a znovuzrození, je nedílnou součástí vemíru, která udržuje křehoučkou rovnováhu sil v něm. Ale stejně jako v mnoha jiných případech, příroda není neomylná a někdy je jí potřeba pomoci.

 

A tak se událo, že před mnoha a mnoha lety, stovky generací nazpět proti proudu řeky času, existovala jedna mocná civilizace. Zárodečné zrníčko její existence, započala na malé, leč úrodné planetě, přímo na okraji dnešního Lantašského sektoru. Stejně jako mnoho civilizací před i po ní, si i tato konkrétní civilizace prošla všemi náležitými stupni svého vývoje. Údobí kočovného barbarství následovala první farmářská společnost. Jak šel čas, formovaly se první územní celky a společnost se i se svými primitivními náboženskými představami přehoupla do svého feudálního stádia. Z primitivních náboženských představ se brzy začaly utvářet zárodky velkých myšlenek, které však v  budoucnosti nebudou mít s náboženstvím pranic společného. S rostoucí touhou po poznání se naší civilizaci otevřely brány k průmyslové revoluci a rozvoji vědy a techniky. K přepravě zboží a surovin už nadále nebylo potřeba zvířecích sil. Noví mechaničtí pomocníci všechno zvládali lépe a nevyžadovali toliko péče jako jejich organičtí předchůdci. Zdálo se, že vývoj jde neustále kupředu rychleji a rychleji. Elektřina, ovládnutí síly atomu, první počítače a tak to šlo dál a dál, až se z naší doposud anonymní civilizace stal slavný Antheranský národ.

 

Třináct tisíc let vývoje a pokroku dělilo Antheranský lid, od jeho primitivních počátků, kdysi dávno v jeskyních při světle plápolajícího ohně. Pohonné systémy jejijch vesmírných korábů jim umožňovaly cestovat mezi hvězdami v časovém rozmezí pouhých dnů, maximálně týdnů. Není tedy divu, že během necelých dvou set let, se Antheranům podařilo kolonizovat na osmdesát hvězdných systémů. Během této bouřlivé kolonizace, se Antherané brzy přesvědčili o tom, že ve vesmíru nejsou sami. Většina národů, které při svých cestách poznali, jim byla podobná nejen svou tělesnou konstitucí a genetickým kódem, ale také svou vývojovou osou, tedy posloupností důležitých milníků daného národa, na cestě k jeho současnému celkovému stádiu vývoje.

 

Zdálo se, jakoby v celém vesmíru existovalo jen několik forem života, které se na dvou různých místech, nezávisle na sobě, vyvinuly do stejné podoby. A nemluvíme tady jen o nějakém subjektivním posuzování tělesného vzhledu, nýbrž o věděcky dokázané shodnosti genetických kódů, daných subjektů. Vše nasvědčovalo tomu, že příčiny tohoto jevu sahají miliardy let do minulosti, až k okamžiku zrození samotného vesmíru, kdy došlo k jakési anomálii v matrici časoprostou, ovlivňující konečnou entropii celé soustavy, která zůstane konstantou po celou dobu jeho existence a bude tak tvořit jakýsi přirozený řád, zániku a znovuzrození veškerého života.

 

Na základě rozsáhlých vědeckých výzkumů, se Antheranům podařilo rozdělit všechny životní formy ve vesmíru  do tří základních skupin: humanoidní rasy se savčími předky; insektoidní rasy s hmyzími předky a reptiloidní rasy vyvinuvší se z plazích evolučních předků.

 

Savci obecně vykazovali tendenci k emocionálnímu chování a silným pudům, nabadajícím k druhové, ale i mezirasové (avšak pouze savčí) soudržnosti. Hmyz se svým striktně racionálním myšlením naopak exceloval ve věděckotechnických oborech, jako matematika a astrofyzika.
Plazi vašk byli kategorii samou pro sebe. Všichi ještěři se považovali za životní formu abolutně nadřazenou všem ostatním a všem to také patřičně dávali najevo. Nejen rádoby zázraky svého vyspělého genového inženýrství, ale také brutální bojenskou silou, jíž byli schopni vvinout. Ještěři totiž obecně patřili mezi skvělé válečníky a stratégy, kteří své bitvy prohrávají jen zřídka.

 

Tyto poznatky, vedly Antherany k hlubokému zamyšlení nad jejich samotnou existencí a k přepracování jejich náhledu na vznik a vývoj vesmíru, jak z hlediska kosmologického, tak biologického. Tato změna perspektivy rovněž vedla k oprášení prastarých náboženských myšlenek, kterým byla protentokráte vtištěna vědecká podoba, podložená fakty a důkazy. A tak se stalo, že z kdysi uvažovaných blábolů a nesmyslů, vytvořených primitivními předky, se rázem stala právoplatná a širokými veděckými kruhy uznávaná Teorie Systematického Cyklu, rozsévající duchovní Osvícení, napříč celým Antheranským prostorem.

 

Myšlenka postupného duchovního rozvoje, směrem od jednoduchých forem až po ty komplexnější, v průběhu opakujícího se koloběhu smrti a znovuzrození v novém těle, byla jistě velice lákavá a uklidňující. Mezi Antherany již neexistoval strach ze smrti, strach z neúspěchu, či nenaplněných přání a životních cílů. S vědomím, že smrtí fyzické schránky nic nekončí, ba naopak jen něco nového začíná, se rázem všechno zdálo snazší a příjemnější.  Celý Antheranský lid se na malý okamžik ocitl v objetí konejšivého, agonického stavu, ve kterém docela pozapomněl, na veškerá nebezpečí, která mu hrozí z vesmíru.

 

A zde přicházejí na scénu Drakoniáni – nemilosrdnný ještěrčí rod, původem z hvězdného systému Nathos, na okraji mléčné dráhy, jejichž srdce jsou stejně chladná a nevypočitatelná jako jejich studená domovina. Rozhořčeni kolonizační explozí Antheranů, rozhodli se uchopit moc do vlastních rukou a využít Antheranské apatie ve svůj prospěch. Zatímco Antheranské Federace, s právě probíhající humanitní vlnou antimilitarismu, snížila rozpočet své vojenské flotily jen na nezbytné minimum, nutné pro údržbu a udržování všech lodí i jejich
posádek v bojeschopném stavu – Drakoniáni zvyšili ceny kontraktů uzavřených se soukromými zbrojovkami takřka na dvojnásobek původních hodnot, čímž otevřeli cestu pro svou novou,
právě se rodící Nájezdnickou Flotilu.

 

Útok přišel nečekaně a uštědřil Antheranům těžké ztráty. Během prvních dnů Velké války padlo za oběť Nájezdnickému tažení takřka patnáct Antheranských kolonií. Ztráty na životech sahaly k  trilionům obětí a škody na majetku se takřka nedaly vyčíslit. Celá města lehla popelem pod žárem jaderných pum, které se na jejich stříbrobílé ulice snesly z nebes.

 

Ze slova 'antimitarismus' se ze dne na den stalo tabu. Výsledky koloniálního referenda na téma řešení nastalého konfliktu mluvily za své: kapitulace před Drakoniánskými vojsky, pro které nebyli lidé ničím více, než nicotnými parazity, nepřipadala v úvahu – národ chtěl bojovat. Všechny podniky, až doposud sloužící mírovým účelům, se dobrovolně a bez nároků na úhradu zaměřily na produkci vojenského materiálu. Místo nejnovějších osobních elektromobilů, sjížděly z výrobních linek obrněná vojenská vozidla. Luxusní osobní lodě, čekající v loděnicích na dokončení, byly sešrotovány a ze získaného materiálu se okamžitě začaly stavět mocné bitevní křižníky a dreadnoughty. Státní zbrojovky po celém Antheranském prostoru stihly za jediný den vyprodukovat na deset tisíc magnetických děl, určených právě pro rodící se bitevní lodě.

 

Následovala doba temna, kdy se Drakoniánské útoky střídaly s odvetným tažením Antheranské flotily, neustále povstávající z vlastního popele, jako bájný pták fénix. Válka se ukázala býti zdlouhavou. Přiliš zdlouhavou; delší než si kdokoli předtím dokázal představit. Dvě stovky let trvající konflikt změnil od základů Antheranskou společnost. Z mirumilovných vědců a průzkumníků, se stal zbídačený národ vojáků z donucení, čekající na vysvobození, v podobě vítězství jedné z válčících stran. Jakoby už ani nic jiného než válka samotná neexistovalo. Návrat k civilnímu životu, se zdál nemožný. S rostoucí únavou z neutuchajícího konfliktu upadala morálka Federace a netrvalo dlouho a objevily se první federační kolonie, které vyhlásily svou nezávislost vůči Federaci, jen aby vzápětí mohly kapitulovat před Drakoniánskými oddíly a alespoň lokálně tak učinit přítrž krvavým vřavám nesčetných bitev.

 

Ještěrčím lidem se konečně podařilo dosáhnout toho, oč usilovali celou tu dobu – rozbít federaci zevnitř, donutit ji rozpadnout se na menší územní celky, které již nadále nebudou schopny klást takový odpor jako společně... Ačkoli se v posledních letech války podařilo vyvjíte zančné množství nových technologií, jak vojenských, tak civilních - zánik federace byl již nevyhnutelný. Z někdejších osmdesáti kolonií zbylo pouze pět, zbylých sedmdesát pět kolonií bylo buďto úplně zničeno planetárním bombardováním, nebo kapitulovalo Drakoniánskému Císařství. Zůstalo jen pět nejvytrvalejších a nejvěrnějších členů Federace, kteří vydrželi až do poslední chvíle její existence.
I kdyby antheranští vědci zkonstruovali tu nejdokonalejší a nejmocnější zbraň ve vesmíru, nebylo již nikoho, kdo by ji postavil.

 

A tak se poslední skuteční antherané  odhodlali k ambicióznímu podniku, k jehož úspěchu však museli porušit nejctěnější zákon ze všech: “Nezasahovat.”
Už během prvních koloniálních výbojů se ukázalo, že ovlivňování vědeckého, technického, či společneský vývoje jiné civilizace, může mít doslova zhoubné důsledky jak pro ovlivňované, tak pro ovlivňovatele. Nicméně tentokráte se jednalo o věc národní exitence, což donutilo i jinak zdrženlivé antherany k razantním činům.

 

Shromáždili největší mozky antheranské genetiky, jen aby je mohli na palubě hvězdné lodi Jesius-Mohamdo vyslat na možná nejdůležitejší výpravu v dějinách Federace. Její cíl? Bezvýznamná planeta uprostřed třetího spirálního ramene obíhající kolem oranžové hvězdy hlavní posloupnosti, osídlená primitivním domorodým obyvatelstvem rozděleným na několik protonárodů, jako třeba Aztékové, Římané, Peršané...

Tato primitivní individua byla přesně tím, co Antherané potřebovali – spolehlivý, časovaný, biologický klíč k největšímu elektronickému archivu všech dob; Odkaz antheranské
společnosti – staletí vědy, umění a technologického vývoje uschovaná v miliardách krystalických pamětí, pohřbených hluboko pod zemí v útrobách přísně tajného komplexu, zbudovaného takřka na okraji známého vesmíru.

 

Budoucnost těchto barbarů, stejně tak jako jejich DNA slibovala velký vývojový potenciál, a tak antheranští vědci pokračovali dále ve svém úkolu. Do genetického kódu domorodého obyvatelstva se jim podařilo implementovat uměle vytvořenou sekvenci, imunní vůči mutacím, poskytující celých padesát petabajtů datového prostoru, kterýžto vícenež vyhovoval k uložení komprimovaných stavebních plánů nejmodernějšího antheranského pohonného systému společně s podrobnou hvězdnou mapou určující polohu onoho komplexu na okraji vesmíru.

 

Tímto aktem, který se hluboko v srdci příčil každému ze zúčastněných Antheranů, zajistili, že bez zbytečného poutání pozornosti, bude zachována alespoň naděje na obranu ostatních hvězdných národů před Drakoniánskou agresí. Nebude trvat dlouho a z pritimitivů vyrostou technicky vzdělaní  lidé, kteří si povšimnou zdánlivě zbytečné sekvence ve své DNA a přijdou na to, že tato sekvence je ve skutečnosti rafinovaným klíčem, ke staletím vědomostí, nabytých jejich dávnými hvězdnými bratry. Se všemi poklady antheranského archivu se snad včas stihnou připravit na nebezpečí, které jim z vesmíru hrozí, ba co víc, možná to budou právě oni, kteří zaútočí jako první...

 

* * *

 

Musíme si uvědomit, že k těmto událostem došlo zhruba okolo roku 10 000 lidské éry - nebo také roku 0  podle starého gregoriánského kalendáře. Během následujících dvou tisíc let podniklo drakoniánské císařství řadu dalších tažení a jen zřídkakdy to dopadlo jinak než jako v případě antheranské federace. Nicméně vyjímka potvrzuje pravidlo – i mezi nesčetným množstvím poražených, se najde hrstka těch, kteří dokáží vzdorovat. Ti utvořili společenství, jednoduše nazývane Odpor. Hlavní údernou silou tohoto společenství se díky svým vysokým počtům stala Rotijská Armádní Flotila, ale ani ta není všemocná a mnohdy se z bitvy nevrátí ani jediná loď.

 

Není tedy divu, že když rotijští archeologové, odkryli na jednom ze svých světů pozůstatky více než dva tisíce let starého planetárního opevnění, vybudovaného vysoce vyspělou civilizací, jejíž technologické znalosti dalece převyšovaly ty rotijské  – vnímala to celá Rotie jako záblesk světlejších zítřků, které s sebou přinesou technické pokroky dosažené díky znalostem získaných v objevených ruinách.

 

Rotijské ministerstvo zahájilo program podpory archeologických výzkumů, v naději že se jim podaří najít další podobné vojenské zařízení. Tehdy ale ještě nikdo netušil, že jen o půl roku později se jednomu ze sponzorovaných archeologických týmu podaří objev, který zdaleka předčí veškará očekávání. Fakt, že další objevené ruiny jsou jen pozlstatky jakési bezvýznamné genetické laboratoře, byl zpočátků brán jako těžké zklamání, nicméně netrvalo dlouho a zklamání se změnilo v doslova euforii, to když se jednomu z lingvistů podařilo přeložit část dokumentu, hovořícího o jakémsi rozsáhlém genetickém experimentu, který měl co dočinnění s veškerým věděním rasy, stojící za vznikem ruin...

 

* * *

 

Pomalu se blížíme ke konci tohoto prologu, ale ještě předtím, se musíme seznámit s dvěmi osobami, které budou v našem následujícím příběhu hrát nezanedbatelnou roli – archeoložkou Kreetu Malorinovou a bezpečnostním specialistou Okim Kar'vaanem. Před deseti měsíci opustili tito dva rotijci, společně se sedmi dalšími kolegy na palubě diplomatického plavidla 'Nová naděje', svůj domovský svět Oreanu, aby se seznámili s vyvoleným lidem, kterému byl darován klíč, k veškerému antheranskému poznání...

 

Tato rotijský výprava však zkončila neštěstím. Po vstupu na orbitu Země, došlo k výpadku několik důležitých lodních systému a Nová naděje ztroskotala na dně baltského moře, kde její posádka aktivovala nouzový subprostorový maják a v rámci šetření zdrojů, uvedla sama sebe do stadia hluboké hibernace, kde měla strávit dobu nezbytně nutnou, než je přiletí vysvobodit záchranné týmy.

 

Jakoby toho však nebylo málo, na subprostorovém majáku se vyskytla skrýtá výrobní vada, díky kteréžto nebyl schopně vysílat nouzový signál, naléhavě žádající o pomoc diplomatickému plavidlu Nová naděje. Muselo tedy uplnytou celých tři sta pozemských let, než poslední dva přeživší z celé posádky vysvobodila z rozpadajícího se vraku Nové naděje skupina oceánologů, pod vedením doktora Lindberga...

---