Kladivoun - S01E01 Horner's Quest part I

Policejní vůz zastavil na kraji Celestial Boulevard, přímo před vrátnicí u příjezdové chodby vedoucí k vojenské části doků. Zaparkované auto za hlasitého řevu motorů minul vojenský náklaďák.

"Dobrá, dobrá," zamumlal si pro sebe detektiv Ronson sedící za volantem policejního interceptoru a naposledy si prošel štos složek ležících na sedadle spolujezdce, aby se přesvědčil, zda opravdu na nic nezapomněl. Záznamy sledování, protokoly, výjezdní doložka... Vše tam bylo.

"Zdá se, že to máte za sebou, Oki," pravil Ronson. "Uvědomuju si, že jsem vám posledního půl roku dělal ze života peklo a nedivil bych se kdybyste mě za to nenáviděl, ale musíte chápat, že Hammerhead je našim předním projektem a už jeho samotná existence podléhá
přísnému utajení... Je tedy zřejmé, že pro všechen zúčastněný personál z toho plynou patřičné personální důsledky - vás nevyjímaje."

"Abych řekl pravdu, pomalu jsem si na ty kamery, štěnice, bodyguardy a osobního řidiče začal zvykat - skoro jako nějaká praštěná reality show. Člověk si začne připadat jako televizní hvězda," přešel vtipem jeho osobní zpověď Kar'vaan.

"Hvězda jste tak, či tak, všichni vás znají a fandí vám. Lidem budete chybět, až na veřejnost pronikne zpráva o tom, jak jste zahynul při politováníhodném lodním neštěstí v severním Bali, ale opět - musíte chápat, že technicky vzato, tento projekt neexistuje...
Zkrátka, lidi by se začali ptát kde jste a co se s vámi stalo, znáte to - spousta debilních otázek, které potenciálně můžou vést k úniku informací. Proto bude lepší, když si budou myslet, že jste mrtvý."

"Půjdete mi na pohřeb?"

"Tss..," odfrkl si Ronson a musel se usmát.

"Přál bych si, aby můj první pohřeb vypadal k světu. Doufám, že tam bude spousta kytek... Mám rád kytky."

Nastala chvíle ticha.

"Takže, tohle je opravdu konec?" zvážněl náhle Kar'vaan. "Snad bych se s vámi měl rozloučit, nebo tak něco," pravil. Zamyslel se. "Pil jste mi krev a set sakramentsky znepříjemňoval žití, což o to - vždyť jste to sám řekl... Ale to jsou jen důsledky vaší práce, není v tom žádný úmysl. Pravdou je, že mi budete chybět Ronsone; snad jsem si navykl na vaši přítomnost, nebo co..," přiznal.

Ronson mlčel. Snad jej Kar'vaanova slova uvedla do rozpaků, nebo jen zkrátka necítil potřebu se k nim vyjádřit. Zastrčil si do podpaží štos složek, až doposud ležících na spolujezdcově sedačce a vystoupil z auta. Kar'vaan jej následoval - oba se svižným krokem odebrali ke strážní budce na vrátnici.

"Vy mně taky, člověče, ale pohněte už sebou trochu, není čas..," pobízel Kar'vaana Ronson.

Na vrátnici na ně už čekal doktor Beneš, mladý podsaditý Čech, stojící za konstrukcí počítačového jádra Hammerheadu. Dlouhou chvíli si krátil klábosením se stráží u závory. Kar'vaan z dálky slyšel útržky jejich konverzace.

"Horner!? Kecáš..."

"No fakticky, přísahám, vrátil se zlitej jako to hovado..."

"Zdravím, pánové," pravil Ronson. "Doktore Beneši..," přikývl hlavou.
"Vedu vám, jak se říká, dalšího do party."

"Detektive Ronsone, Oki," vykřikl nadšeně Beneš.

"Ahoj, Eddie,“ usmál se Kar'vaan.

"Podívejte se, nevykládejte si to špatně lidi," pravil rozpačitě Beneš a posunul si na nose své lennonky. "Ale časový faktor věci je neúprosný, takže navrhuji abychom všechny patřičné náležitosti vyřídili co nejrychleji, co vy na to?"

"Jsem absolutně pro," odpověděl Ronson a už si připravoval všechny potřebné dokumenty.
Otevřel první složku a vyjmul z ní dva archy.
"Takže, tady to máme - výjezdní doložka," řekl a podal obě listiny společně i se štosem složek, sloužících jako opora při psaní, Benešovi.
"Vaše jméno, datum a místo podpisu zde, samotný podpis pak úplně tady vlevo dole," vysvětloval, zatímco kybernetikovi podával z levé
náprsní kapsy kuličkové pero. "Kopii vyplnit úplně stejně."

Až Beneš vyplnil vše, co mu Ronson nařídil, předal mu oba dokumenty nazpět, aby se na nich i on, co by zástupce konfederační policie, mohl podepsat.

„To by byla výjezdní doložka, teď ještě potvrzení o předání sledovaného,“ řekl Ronson, a začal si opět připravovat další papíry.

Celá procedura s vyplňováním a podpisováním se pak ještě jednou opakovala.
Ronson si pak od každého z podepisovaných dokumentů ponechal
jednu kopii a zbytek předal Benešovi, aby jej odnesl ke kapitánovi.

“Tak, a jste volný, teď už je to oficiální,” řekl a potřásl Kar'vaanovi rukou, aby mu poblahopřál k této významné události v jeho novém životě.

“Dávejte na sebe pozor, detektive,” usmál se na oplátku Kar'vaan.

“Vy taky – a tím myslím vy všichni,” pokynul rukou i na Beneše stojícího opodál. „Z toho co jsem od vás slyšel, Oki, je to zatraceně nebezpečné míso, ten vesmír...“
Kar'vaan souhlasně přikývl.

„Inu, přeju vám hezký zbytek dne a šťastnou cestu, pánové, ale pokud mne omluvíte, povinnosti volají..,“ řekl ještě Ronson a vydal se zpátky k autu zaparkovanému na ulici.

„Připraven na malý pohovor s kapitánem?“ usmál se Beneš.

„Jako nikdy předtím,“ pravil rozhodně Kar'vaan.







“Kdyby mi byl někdo ještě před rokem řekl, že se stanu velitelem první nadsvětelné lodi konfederace, a že jedním z členů posádky bude mimozemšťan, který je ale ve skutečnosti člověk.., asi bych mu řekl, aby se nad sebou vážně zamyslel a skoncoval s chlastáním...” přiznal Horner.

„A přesto jsem tady.“

„Přesně tak, poručíku,“ řekl kapitán a odložil plastovou nádobku s rozprašovačem, se kterým právě dozaléval svou sbírku orchideji, zpátky na své místo v poličce s nářadím.

Poručíku, opakoval si v duchu Kar'vaan. Teď už tedy skutečně patřím k nim, liboval si.

„Stojíte tady po mém boku, co by nejnovější člen mé posádky a já jsem za to nesmírně rád.“

„Děkuji, pane,“ začervenal se Kar'vaan.

„Spousta lidí, vás vnímala jako hrozbu – bezpečnostní riziko, víte. Ale já? Já ne, kdepak. Já mám na lidi čich,“ poklepal si ukazovákem na nos. „Pro mě jste klíčovou ingrediencí, nutnou k úspěšnému splnění naší mise. Nebýt vás, kdovíjak dlouho by nám vůbec trvalo, než bychom přišli na celou tu věc s DNA...“

„Neměl byste tolik podceňovat vaše vědce, kapitáne Hornere. Za těch pár měsíců jsem poznal spousty geniálních lidí, pane,“ namítl Kar'vaan.

„Nicméně,“ pokračoval Horner. „Nehledě na to jak moc vás považuji za důležitého, na rovinu vám mohu říci, že jste mi k ničemu, pokud se mi tady uprostřed všeho dění sesypete jako domeček z karet.., víte kam tím mířím?“

„Naprosto, pane.“ odpověděl Kar'vaan bez sebemenšího rozmýšlení.

Narážky na smrt své ženy očekával a předem se na ně náležitě obrnil. Bylo mu jasné, že se Horner na takové věci bude ptát, on sám by se taky ptal, být na jeho místě

„Chci říct, v poslední době jste si prošel řadou ošklivých věci, ale musíte chápat, že si musím být stoprocentně jistý tím, že jste se už se vším náležitě vyrovnal...“



 

Nepřítomným pohledem zíral na noční L.A tam venku za oknem. Z Armstrongovy věže měl celé město jako na dlani. Ulicemi, plnými blikajících neonů a osvětlených výloh butiků, se linuly nekončící řady světel projíždějících vozidel a v dálce, na pozadí mrakodrapů v centru města, se vznášely na lanech uvázané navigační bóje dálnice pro vznášedla, mezi nimiž, jako kuličky na dětském počítadle, ubíhala světýlka jednotlivých strojů.
Docela jako doma, pomyslel si.

Hlavou se mu honily stovky příšerných vzpomínek na předvčerejšek. Celý den se je pokoušel zahnat hlasitou hudbou a alkoholem – bezúspěšně.
Nemohl uvěřit, že jeho maličká Kiri tady už není, že už se svými prsty nikdy nezaboří do jejích dlouhých havraních vlasů a nepolíbí její tváře. Před očima pořád viděl jak ji na nosítkách vytahují z žluté miniponorky, zavěšené na lanech jeřábu, který ji vyzdvihl z rozbouřených vln Baltu, a nakládají ji do vrtulníku, čekajícího na palubě oceánografické lodi. Taky neustále musel myslet na to, jak bezmocně se cítil, když tam v nemocnici stál za tím sklem a sledoval, jak Kreetu pomalu prohrává svůj boj o život.

Kdyby přitom alespoň mohl být s ní, a držet ji za ruku! Kdyby jí alespoň naposledy mohl říci, jak moc pro něj znamená! Doktoři jej k ní ale nechtěli pustit. Zatracená stázová komora! Kdyby jen vydržela o pár hodin déle, mohla být ještě naživu!!! Na druhou stranu však dobře věděl, že komory nebyly navrženy pro služební nasazení po tak dlouhou dobu, a že to byl v zásadě takový malý zázrak vědy a techniky, že to nakonec alespoň dvě z nich vydržely tak dlouho. Ale stejně, proč nemohla raději selhat ta jeho!? O co by to bylo jednodušší!!!

Po tvářích mu tekla jedna slza za druhou. Ostatně, za poslední tři dny toho nabrečel víc než za celý zbytek svého života. Tohle přeci nemůže nikdy zvládnout!
Na akademii je toho naučili spoustu, ale na něco takového je nikdy nikdo nepřipravoval. Bez Kreetu si nedokázal představit ani ty nejbanálnější momenty každodenního bytí. Jako by předevčírem ztratil větší část sebe samého, jako by někdo vzal pomyslný filmový pás jeho života, v určitém bodě jej přestřihl a slepil jej se začátkem jiné filmové pásky.
Proč krucinál nevyslali další loď, aby zjistila co se stalo s Novou Nadějí, když přerušila komunikaci se svým velitelstvím!? Jakým způsobem se opovažují takhle ničit lidské životy!?

Kdyby jen měl tu možnost, okamžitě by to všem členům Nejvyšší rady pořádně vytmavil. Naneštěstí nic takového v nejbližším horizontu událostí nehrozí, pozemšťané doposud nemají nadsvětelný pohon a z Nové naděje je jen rezivějící vrak na dně moře, který už poletí leda tak do starého železa... Bylo mu jasné, že odteď už nic nebude takové, jako dřív – kapitán, pilot, doktorka i jeho žena jsou mrtví, domů je to něco málo přes třicet světelných let, a jako by to nestačilo, od ztroskotání Nové naděje uplynulo téměř tři sta pozemských let. Je ztracen – v prostoru i čase.

Napil se skotské ze skleničky, kterou celou tu dobu držel v ruce. Zteplalý nápoj se mu teď zdál mnohem peprnější, než předtím, když mu jej naservíroval kuchyňský automat. Sestoupil z vyvýšeného stupínku u toho velkého okna, ze kterého už bezmála půl hodiny zíral do tmy, a bezmyšlenkovitě začal bloumat po pokoji. Musel uznat, že jeho zachránci mu to tady docela pěkně zařídili.

Zeď naproti velkému oknu zdobil rozměrný abstraktní obraz, tvořený svazkem jakýchsi různobarevných křivek, odrážejících se od lesklé, ametystové roviny.
Nalevo od obrazu byl vchod do pohodlné kuchyňky s jídelním stolem, napravo zas předsíň s koupelnou, šatnou a vstupními dveřmi.
V celém bytě byla podlaha zhotovena tmavých parket. Všude samé bílé a krémové koberečky – hlavně ten před televizním stolkem se mu obzvláště líbil. Uprostřed hlavní místnosti, té s velkým oknem, stála pohovka s potahem z béžové koženky, která se v případě potřeby dala rozložit na jinak docela pohodlnou dvoumístnou postel.
Multimediální systém s přístupem ke kompletní knihovně veškeré pozemské hudby se mu taky moc líbil, a vůbec – všechno se mu tady líbilo, jen si to bez své drahé polovičky nějak nedokázal náležitě vychutnat.

Když už tak zase vzpomínal na Kreetu, jakoby taky celé ty poslední dva dny dělal něco jiného, napadlo jej, že by bylo úžasné, kdyby se mu nějak podařilo dostat data z těch paměťových krystalů, které si přinesl s sebou z vraku jejich lodi, do pozemského počítače. Položil skotskou na konferenční stolek a nabral si do dlaně sadu různobarevných krystalů, připomínajících hrací kostky, které měl odložené na stole hned vedle dnešních novin, jež ráno našel v poštovní schránce.
Pozvedl jeden z nich proti světlu a sentimentálně se pousmál. Na jednom z těch nanicovatých kamínků byla uložena i všechna jejich rodinná fotoalba – svatby, narozeniny, pohřby, dovolené, zkrátka kompletní fotodokumentace jejich sedmiletého vztahu.

Dal by cokoli za znovuoživení těch dat! Jaká škoda, že neměl dost času na to, aby kromě těch krystalů našel také svůj přenosný počítač, na kterém by si je mohl přehrát... Ach ano, Kreetu měla pravdu. Ona vždycky měla pravdu! Kdyby byl jen o NĚCO pořádnější, docela jistě by jej stihl ve svém pokoji nalézt!

Elektronika nikdy nebyla jeho silnou stránkou, ale tak banální věc jako je čtečku krystalů, by snad i on měl z pozemských součástek dokázat vyrobit – nakonec, vždyť na tom ani není nic složitého, ne? Větší starosti mu dělalo softwarové šifrování dat, stejně tak jako jejich komprimace. Tušil, že na zpětné určení komprimačních algoritmů bude potřebovat pomoc odborníka, nebo spíše odborníků, vyhledem současnému stavu technologické vyspělosti zdejších lidí...


 

„Se smrtí Kreetu se patrně nikdy nedokážu zcela vyrovnat, pane.
Ale garantuji vám, že misi Hammerheadu mé osobní problémy nijak neohrozí.“

Horner najednou vypadal spokojeně, jako by snad ještě před chvílí věřil, že odpoví něco jiného.

„To rád slyším,“ pravil.

„Přál jste si ještě něco, pane?“ Zajímal se Kar'vaan.

Horner pohlédl na hodinky.

„Popravdě…, ani ne,“ přiznal. „Ale i kdyby, stejně už není čas,“ okomentoval časový údaj odečtený z displeje jeho hodinek.
„Musím teď na můstek, pokud byste mě tedy omluvil… Nakonec…, jistě musíte být
unavený – klidně si běžte odpočinout do svého pokoje. Kdybyste se však chtěl připojit k nám a podívat se na start přímo z můstku, nebudu vám v tom bránit…,“ řekl a vyprovodil jej ze své kajuty.

„Já a unavený?“ usmál se Kar’vaan. „To mě ještě neznáte…“

Na vesmírných lodích nebývají okna – jsou to totiž konstrukčně slabá místa, která zbytečně ohrožují integritu lodi a vpouštějí dovnitř smrtící tvrdé záření z kosmického prostoru. Místo oken tedy udržuje posádka takových lodí vizuální kontakt se svým okolím pomocí soustavy digitální kamer, chráněných ohnivzdornými záklopkami, které je udržují v bezpečí před nárazy mikrometeoritů, jakožto i před proudy žhnoucího plazmatu, vznikajícího za běhu warpových motorů.

Kar’vaan věděl, že by si video natočené při odletu z orbity Země mohl klidně přehrát v pohodlí své kajuty ze záznamu v lodním počítači, cosi mu však říkalo, že takhle na živo, v přímém přenosu, to bude mnohem lepší.

„Dobrá tedy,“ zaradoval se Horner. „Pojďte za mnou.“

Na můstek to odsud nebylo daleko, stačilo jen sejít o patro dolů po roštovém schodišti hned u dveří kapitánovy ubikace a projít krátkou spojovací chodbičkou.
Když dorazili na místo, vrchní technik a kopilot v jedné osobě, Frank Kaminski, právě dokončoval poslední předletové přípravy. Seděl v jednom z křesel pro obsluhu
a z obrazovek odečítal údaje, které si poté zapisoval do elektronického formuláře na tabletovém počítači.

„Franku,“ zvolal téměř otcovsky kapitán. „Jak to jde?“

„Oh, zdravíčko, šéfe,“ usmál se sympatický padesátník a podrbal se v prořídlém porostu šedivějících vlasů, sčesaných dozadu.
Vytočil se na křesle tak, aby jim viděl do tváře.
„Eddie ještě dokončuje přípravy jádra a já tady mezitím kontroluju týdenní záznamy z pozorování našeho reaktoru…,“ ukázal na tabulku, plnou Kar’vaanovi nic neříkajících čísel, na jedné z obrazovek.

„A?“ Zajímal se kapitán.

„Vede si dobře, cvalík jeden,“ pochvaloval si Kaminski.

V tom se z interkomu ozval Benešův hlas.
„Serverovna můstku, tady Beneš. Franku, jseš tam?“

Kaminski odložil tablet a stiskl komunikační tlačítko na jedné z konzol.
„Jasně, že jsem tady. Tak co? Hotovo? Můžeme to už spustit?“

„Řekl bych, že jo…,“ odpověděl rozpačitě kybernetik.

“Odpusťte možná hloupou otázku,” ozval se Kar'vaan. „Ale já měl za to, že Rose už jednou v provozu byla, není tomu tak?“

Kaminski se jen lišácky usmál.
„Když dovolíte, poručíku, žádná otázka není hloupá – jak praví klasik. A co se týče samotné vaší otázky, ano,“ procedil vzduch mezi zuby. „Máte pravdu, Rose už jednou v provozu byla, jenže Eddie si pak usmyslel, že to celé ještě není úplně podle jeho představ, a že to 'musí trochu překopat'. Dovedete si představit, co takové 'musím to trochu překopat' v jeho podání znamená…“

Kar'vaan se jen usmíval a souhlasně přikyvoval, jakoby dobře věděl, o čem vrchní technik mluví.

„Znáte to,“ pokrčil rameny Kaminski a zavrtěl hlavou. „Ajťáci…“

„Jsem rád, že se bavíte, pánové. Ale máme jistý časový plán, Franku,“ řekl Horner a poklepal prstem na krycí sklíčko svých náramkových hodinek. „Nenuťte mě to pořád dokola opakovat…“

„Jistě, pane, promiňte,“ přikývl Kaminski a otočil se zpátky k řídícímu panelu.
Na klávesnici terminálu vyťukal sekvenci několika příkazů a potvrdil je stisknutím žlutočerně označené klávesy ‚PROVEĎ‘. Na to se sesunul do křesla, aby se mu pohodlněji sedělo, a čekal na reakci počítače.

Chvíli se nic nedělo a už to skoro vypadalo, že budou muset jejich odlet neplánovaně odložit, tu však na obrazovce zazářilo ‚NAČÍTÁM:‘ a dále na řádku se míhaly jednotlivé součásti operačního systému, které se zrovna přenášely z pevného datového úložiště do operační paměti lodního mainframe.

„Striktně vzato,“ řekl Kaminski. „Celou tu cestu bychom zvládli i bez Rose… Nakonec, vidíte, že vše tady i teď funguje bez nejmenších problémů. Za předpokladu, že vám nevadí obsluha počítače pomocí textových instrukcí, klidně můžete vzít tuhle loď na projížďku – koneckonců, takovým způsobem přeci probíhala v jednadvacátém století kolonizace sluneční soustavy…“

„Jenže my nejsme v jednadvacátém století, Franku,“ smál se Horner.

Kaminski se jen ušklíbl a pomyslel si něco o tom, že zrovna kapitán má o tomto tématu co mluvit.

Když počítač dokončil přípravu spuštění hostovaného operačního systému, lodním interkomem se rozezněla uvítací znělka – syntetizovaná zvuková stopa jakéhosi vojenského pochodu.
'DOKONČENO', probliklo na obrazovce. Pak se obraz vyčistil a na všech obrazovkách postupně naskakovaly zběžné informace o všech systémech Hammerheadu, zakreslené do barevných grafů a schémat.

Všichni ale dobře věděli, že tohle ještě ani zdaleka nebylo to hlavní číslo dnešního večera.

„Ehm ehm,“ ozval se ženský hlas za jejich zády. „Hledáte něco, pánové?“

Horner se ohlédl přes rameno. Stála tam snědá žena s dlouhými tmavě kaštanovými vlasy a indickými rysy ve tváři, oděná v modré konfederační uniformě.
„Rose,“ zaradoval se kapitán.

„Robotic operating system embedded – R.O.S.E. K vašim službám, pane.“

„Viděl jsem to na vlastní oči, když to Beneš poprvé zkoušel u nich na univerzitě,“ komentoval tento zázrak moderní pozemské techniky Kar'vaan. „Ale tahle verze se s jeho prvotními pracemi vůbec nedá srovnávat… Ten prostorový zvukový efekt je prostě dokonalý, hádám, že všude ve stropech je spousta reproduktorů, že ano?“ Ukázal na bílé plastikové panely kryjící stropní příhradovou konstrukci.

„Ano, ano, velmi správně… Stejně tomu tak je i se všemi těmi projektory,
které vytvářejí trojrozměrný holografický obraz naší Rose...,“ přitakal Kaminski.

„Což mi připomíná,“ kroutil hlavou Kar'vaan. „To zpracování obrazu – zkrátka neskutečné…“

„Těší mě, že se ti moje ‚dílko' líbí, Oki,“ ozval se Beneš v interkomu.

„Je to fantastické!“ odvětil nadšeně Kar‘vaan.

„Tak…, zdá se, že teď už jsme tedy skutečně všichni,“ přerušil náhlou diskuzi nad technologickými pokroky kapitán. „Uvědomím posádku. Trochu to s námi nejspíš škubne, až zapálíme chemické motory. Byl bych nerad, aby si přitom někdo natloukl.“

„Pokud chcete, mohu to udělat za vás, pane,“ nabídla se Rose.

„Proveďte,“ přikývl kapitán.

„Rozkaz, pane.“

„Jo a ještě něco, Rose,“ pravil Horner. „Upozorni je taky na fakt, že pokud se chtějí rozloučit s matičkou Zemí, měli by si pospíšit, ať už na svých terminálech, nebo tady na můstku.“

„Rozkaz.“