Posel smrti V: Kapitola XIV - Pojídači masa

Samuel, Cy a Kasumi mířili nejkratší cestou k bunkru. Blesky bičovaly oblohu a prosvítaly mezi stromy jako náhlý paprsek světla. Vše bylo tmavé a temné. Drželi se pohromadě, protože sami viděli sotva na pár metrů. Záře blesků alespoň na malou chvíli pomohla určit správný směr. Burácející vichr jim kradl další smysl – sluch. Postupovali mlčky, ale v srdcích všech stále narůstal zneklidňující pocit nejistoty. Když náhle vezmete lidem jejich nejpřirozenější smysly, kterými poznávají okolí, cítí se jako bezbranné vystrašené děti. I Kasumi pociťovala neklid a stále se ohlížela za sebe ve snaze svýma bystrýma očima proniknout závojem tmy a zjistit, jestli jim v patách nekráčí… smrt. Nejistota se prohlodávala do duše, jako když vrták provrtává slabé ztrouchnivělé dřevo. Nevěděli, co přesně vystoupilo z portálu v jeskyni a nevěděli ani, jestli se tomu podařilo překonat propast, ze které raději odstranili žebřík i lávku. Neměli žádné zbraně a Kasumi na tom nebyla zdravotně zrovna nejlépe, a tak věřili, že je lepší se schovat. Utéct a schovat se, ale před čím vlastně? Bylo těžké zůstávat v nejistotě a nepoznat skutečnou hrozbu, ale snad to tak bude lepší. Ne vždy se však dá utíkat a pak nezbude než se otočit a stát tváří v tvář neznámu. Jediný Samuel znal lesy na Black Mirror alespoň tak, aby dokázal v tomhle počasí, bylo-li to vůbec počasím, najít přibližný správný směr, když už ne nějakou pěšinu nebo stezku, která by je k bunkru dovedla. Blesky neúnavně drtily oblohu svojí mocí a tu a tam si našly cestu i sem do lesů. Již dvakrát zaslechli děsivou ránu a následný pomalý pád vzrostlého stromu. S žuchnutím dopadl na zem, zlomený a zničený. Samuel vedl ostatní po příkrém kamenitém svahu dolů do údolí. Vinou stálého deště byl svah zablácený a pod nohama značně nejistý. Cy uklouzl a nebýt včasného Samuelova zachycení, mohl skončit až dole v temnotě, do které není dobré vstupovat sám. Temnota je jako rozpínající se šero. Jeden člověk, jedna svíčka ho nezastaví a bude pohlcena, ale když je svíček víc a víc, musí šero ustoupit.
„Tohle se mi líbí čím dál tím míň,“ řekl Cy, „už abychom byli odsud co nejdál.“ Cesta po svahu byla dlouhá, rozhodně delší než za běžného dne nebo noci, ale tohle nebyla běžná noc. Konečně stáli dole, připraveni pokračovat dál. Děsivá rána a mohutné zaskřípání sotva pár desítek metrů od nich je však přiměla okamžitě se otočit. Blesk zasáhl strom rostoucí přímo na úpatí svahu a obrovský kmen se převrátil. Příkrost svahu pomohla v jeho rozpohybování a jako valící se lavina se řítil dolů, přímo na ně. Samuel i Cy se okamžitě rozprchli každý na jinou stranu, snažíc se vyhnout smrtonosnému kmenu. Kasumi se rozhodla pro jiný úkryt a uskočila směrem k úpatí svahu. Vysoké strmé kameny posloužily jako odrazový můstek a valící se kmen na ně dopadl. Ve své setrvačnosti se vymrštil do výšky a s ohromnou ránou dopadl na zem dobrých osm metrů od úpatí svahu. Svou vahou zapadl do půdy a konečně se zastavil. Samuel se vracel zpátky a doufal, že ostatní jsou také v pořádku. Když ho Kasumi zahlédla, byl už těsně u ní. Tma byla opravdu neprostupná, jakoby ani nebyla přirozená…
„Kde je Cy?“ ptala se, „není s tebou?“
„Ne, běžel na druhou stranu, někam tam.“ Samuel ukázal směr, kudy viděl Cye utíkat, ale pak mu ruka klesla zase k tělu, jakoby si nebyl jistý směrem. „Musel by se přece už vrátit,“ řekl nejistým hlasem. Rychlým krokem se vydali za ním. Samozřejmě mohli ho zkusit zavolat ale neutuchající vítr, silný déšť a jejich vlastní sklíčenost jim v tom bránila. Ušli sotva pár desítek metrů, když uviděli klečící siluetu ve tmě. Kasumi se k ní rozběhla, protože její strnulost a postoj vypovídal o tom, že něco není v pořádku. Zdálo se jí, že čím víc se blíží, tím větší tma je všude kolem. Přibližovala se, ale i když byl předtím vidět alespoň obrys těla, tak teď nerozpoznala nic. Jak je to možné? Připadala si jako slepá. Konečně se před ní opět vyjevilo lidské tělo. Bylo k ní otočené zády se sklopenou hlavou. Měla zato, že je Cy jen vyčerpaný, koneckonců už má svůj věk. Přestože byla tak blízko, stále nedokázala rozeznat sebemenší detaily.
„Cyi,“ řekla a jemně se dotkla jeho zad, aby mu dala najevo, že je nablízku, že je tu s ním. Její ruka místo pevných zad narazila na něco měkkého a poddajného. Čím více projížděla rukou dál, tím lepkavější a jemnější látku nacházela. V rychlosti ucukla rukou a vyndala ji z té… věci. Na ruce cítila pohyb. Zvláštní mravenčení, či co to bylo. Přiblížila ji k očím tak, aby na ni vůbec viděla a zděsila se. Kolem prstů se proplétaly desítky malinkých červů a brouků. Vítr částečně utichl a do nosu se jí dostal nechutný zápach tlejícího masa. Hnilobný puch štípal do očí a stále sílil. Temnota okolo se rozestoupila a ona konečně poznala, co má na dosah ruky – shrbenou hmotu hnědého uhnívajícího masa, prolezlého všemožným hmyzem. Z útrob těla vylézali bílí tlustí červi a s tichým plesknutím dopadali na zmáčenou zem. Vinou deště vypadalo celé tělo téměř tekutě, ale plné života. A to doslova. Hlava toho podivného těla, doposavad otočená a sklopená, se začala ke Kasumině úděsu pohybovat. Spatřila zbytky lidského obličeje zbaveného očí. V bezzubých ústech spočíval velký útržek čerstvého masa. Jeho podstatná část visela z úst ven a mnohými otvory v prohnilých tvářích vylézali červi a pomalu ho ohlodávali. Z levého očního důlku vylezla dlouhá černá housenka s bezpočtem malých kmitajících nožek. Prolezla k masu a zmizela v ústech, nesouce si s sebou jeho malou část. Kasumi ještě nikdy v životě nepotkala nic z čeho by se jí tak zvedl žaludek. Vydržela se bez problému dívat na svíjející a trpící umírající, dokázala někoho fyzicky i psychicky mučit dlouhé hodiny, aniž by to na ní zanechalo jakoukoli nechuť a zvládla i pohled na rozsekané kusy těl, ale kombinace tohoto bylo i na ni moc. Nesnesitelný zápach a vědomí, že ta odpornost je živá jí do úst vháněly obsah žaludku, který jen těžko dokázala potlačit. Konečně sklopila zrak níž a pronikla tmou. Na zemi v podmáčené zemi uviděla toporně ležet tělo Cye. Jeho tvář byla roztrhaná a zdeformovaná. Hruď se zdála být otevřená a visely z ní cáry masa a kusy vnitřností, hlavně střev. Kasumi ztěžka polkla, aby zahnala potřebu zvracet. Díky mrtvému příteli rychle zahodila odpor a v jejím srdci převládl hněv. Oběma rukama chytila hlavu té hnijící stvůry a snažila se zabořit jí prsty dovnitř. Věřila, že to, co ji pohaní, je mozek, nebo spíše to, co z něj zbylo. Dlaně jí až po zápěstí zmizely ve spleti masa a červů a snažila se nahmatat a zničit to důležité uvnitř. Až doposavad klidný tvor urychleně změnil své jednání a rukama, nebo spíše podivnými pahýly, v rychlosti odstrčil Kasumino tělo pryč. Náraz to byl neskutečně silný a Kasumi odlétla několik metrů vzad, kde dopadla zády na bahnitou zem. V dlaních jí zbyly kusy shnilého tmavého masa. Samuel, který po rozestoupivší tmě vše s hrůzou a z povzdálí sledoval, konečně zareagoval. Pomohl Kasumi na nohy a snažil se ji uklidnit a odvléci stranou, protože hnijící tvor se začal věnovat opět Cyovi.
„Nech mě!“ zařvala Kasumi a vztekle se vrhla zpátky.
„Kasumi, počkej. Nech to radši být!“ Bylo to marné. Kasumi se vrátila k tomu, co uměla velice dobře a už v běhu přešla do výskoku ukončeného kopem přímo do hlavy tvora. Kopanec oddělil téměř polovinu hlavy a srazil ji k zemi. Z jejího zbytku okamžitě vylezli stovky malých broučků a snaživě nosili maso kousek po kousku na své původní místo. Mezitím se tvor rozhodl nadobro přestat s hostinou, dokud nevyřeší otravného útočníka. Ačkoli měl jen spodní polovinu hlavy, postavil se a pomalým pohybem se ke Kasumi přiblížil. Rozšlápl zbytek své hlavy, jakoby to nic neznamenalo, nebo jakoby věděl, že díky svým pomocníčkům se dříve nebo později vrátí tam, kde původně byla. Kasumi, přesvědčená, že když rozseká tělo na kusy, nebude se moci zase složit, provedla ze stoje kop vedený přímo na hruď. Očekávala, že ji doslova vykopne ze zbytku těla, ale místo toho nechápavě sledovala, jak jí noha prošla tělem skrz a opět se objevila na druhé straně. K ještě většímu zděšení zjistila, že ji nedokáže vytáhnout. Rovnováhu stále držela, takže se pokusila tělo dlaněmi odstrčit a končetinu uvolnit, ale místo toho jí ruce zajeli do prsou svého protivníka, kde zůstaly uvězněné trčet. Nemohla s nimi ven a ani dovnitř. Samuel, který mezitím odběhl, aby u svahu pobral několik větších kamenů, se konečně vrátil a sledoval, že Kasumi teď vypadá, jako by byla součástí toho tvora. Měl v plánu ho zasypat kameny a tím ho snad roztrhat na kusy. Nevěřil, že by se mu to opravdu mohlo povézt, když měl kamenů jen pár, ale doufal, že ho to alespoň zastaví. Teď měl ale strach, že zasáhne Kasumi. Čím dál tím víc v ní viděl důležitého spojence a udržet ji naživu mohlo znamenat mnoho. Svoji nenávist musí odložit. Tvor opět podobným způsobem vymrštil paže a udeřil s nimi Kasumi. Následně z něj velkou rychlostí vylétla a to přímo zády k nedalekému kmeni stromu. Narazila do něj a s bolestivým výkřikem spadla dolů. Kolem rukou měla stále maso, které z tvora vyletělo i s ní. Samuel neváhal, protože tvor tentokrát neměl v plánu přestat a věnovat se něčemu jinému. Postupně na něj hodil všechny kameny, ale výsledek byl jen ten, že oddělil zbytek hlavy a část levé paže. Ať tu věc drželo naživu cokoli, hlava to nebyla. Ani jako bezhlavý se nemínil zastavit a Kasumi rozhodně nevypadala na to, že se dokáže zvednout a utéct. Samuel k ní rychle přiběhl a pomáhal jí na nohy, které se ale stejně podlamovaly a on si ji nakonec musel vzít do náruče a vší silou utíkat pryč. Tichý protivník kypící životem, ale nebyl vůbec pomalý. Nebýt bláta, které ho výrazně zpomalovalo, by je jistě dostihl.
„Pusť mě,“ řekla Kasumi, když ztěžka oddychující Samuel únavou výrazně zpomaloval. Uběhl s ní velkou dálku, ale vždy když v rychlosti otočil hlavu dozadu, viděl temný obrys smrtícího nepřítele. Samuel Kasumi rychle položil a doufal, že se udrží na nohou sama, což se potvrdilo, ale místo toho, aby utíkala dál, se zastavila a otočila.
„Co to děláš? Musíme pryč.“
„Já ho zabiju.“
„On už mrtvý je. To, co ho drží pohromadě, jsou především ty odpornosti v něm. Nemůžeš ho dostat.“ Kasumi věděla, že má pravdu, že proti němu nemá šanci. Navíc po tom všem se cítila hrozně potlučená a slabá. Vlastně se sotva držela na nohou, ale smrt posledního člověka, který ji měl alespoň trochu rád ji zasáhla více, než čekala. Před ní se ze stínu vyvalil on. Hnilobou prosáklá věc stále neměla hlavu, ale i tak věděla, že ho nezvládne zabít. Musela by ho rozsekat nebo roztrhat na kusy a ani pak by to nejspíše nebyl jeho definitivní konec. Zpočátku pomalým krokem couvala, ale pak se přeci jen otočila a utíkala pryč za Samuelem.

Běželi, co jim síly stačily několik dlouhých kilometrů a až když Kasumi padla k zemi se Samuel zastavil. Nejprve se rozhlédl okolo a s úlevou, avšak stále s neklidem zjistil, že ohnilec, jak ho začal nazývat, tu není. Kasumi byla na kolenou a bylo jasné, že už toho všeho má dost. Vlasy deštěm slepené, tělo pokryté bahnem a kusy ohnilcova těla, odporný pach a k tomu těžké sípavé dýchaní. Vypadala hrozně a nyní opravdu představovala snadný cíl pro kde koho. Samuel se přistihl, jak přemýšlí, jestli ji tu nemá nechat nebo dokonce něčím utlouct. Čím více se blížili k bunkru, tím větší hrůza a zlost na něj padala. Opravdu mu ještě může být ku pomoci, když je na tom takhle? Má cenu ji brát s sebou? Přemýšlel nad tím dlouho a bylo mu jasné, že i ona ví, co se mu honí hlavou. Nevydala ze sebe ani hlásku a ani nezvedla hlavu, aby se mu podívala do tváře. Šetrně se dotkla svých žeber a snažila se zjistit, jak na tom jsou. Tlak na ně ji hodně bolel, ale zlomené snad nebyly. Žebra ale rozhodně nebyla to jediné, co jí způsobovalo bolesti. Cítila se špatně, a čím více nad tím přemýšlela, tím to bylo horší. Ivanovy rány se ozývaly čím dál tím víc a náraz do stromu, včetně vyčerpávajícího běhu dokončili dílo zkázy. Věřila, že je to definitivní konec. I kdyby Samuel překousl smrt syna, tak teď už se pro něj stává zbytečnou zátěží. K bunkru je to ještě kus cesty a její, pro Samuela dříve výhodná přítomnost se mění v omezující závaží. Samuel to ale viděl jinak a podepřel ji, aby mohla vstát.
„Možná se pletu, ale… myslím, že to co právě teď dělám, pro tebe znamená hodně.“ Kasumi chtěla něco říct, ale z úst se jí vydral jen sípot. Samuel ji už rozhodně nemohl vzít do náruče nebo na záda, takže risknul pomalý pochod k bunkru. Kasumi se mu držela kolem ramene a myslela jen na to, aby ho co nejméně zdržovala. Samuel byl značně nervózní při sebemenším zapraskání větví, či jiného neobvyklého zvuku. Snažil se z hlavy vytěsnit myšlenky na to, co by dělal, kdyby ho teď ohnilec překvapil. Vlastně by byla jen jedna možnost a věděl, že kdyby bylo rozhodování na Kasumi, tak to bez výčitek udělá. Jenže na rozdíl od ní Samuel nežil jen přítomností a uvědomoval si, že pro něj může být cenná, ovšem pokud to oba přežijí. Nakonec ji musel skoro vléct a tak se dostali k řece. K bunkru to bylo jen pár stovek metrů, ale sám nevěděl, na kterou stranu se vydat, aby došli k mostu. Řeka tu byla příliš široká a měla silný proud. Po chvilce rozmýšlení pokračovali proti proudu. Zdálo se mu to nejlepší, protože přibližovat se k Willow Creek rozhodně nebylo nejbezpečnější.

Vítr se zase začal zvedat a stromy se mocně ohýbaly. Oba byli už celí promočení, ale díky tomu se z Kasumina těla alespoň smýval zápach a zbytky masa. Samuel strnul, když k němu vichr zanesl táhlé vytí vlka. Zdálo se, že je sám, ale sázet se na to nedalo. Samuel přidal do kroku. Druhý břeh se najednou zdál být mnohem více než předtím. Stal se jakýmsi nejistým útočištěm, které rozhodovalo o životě a smrti. Vytí zaslechl znovu a mnohem silnější než prve. 'Jak daleko to může ještě být?' ptal se v duchu sám sebe. Každý metr, který ušli, úpěnlivě sledoval břeh před sebou a doufal, že tam konečně uvidí most.
„Musíme si pospíšit,“ řekl, „můžeš běžet?“
„Ech, možná…“ odpověděla tiše. Samuel vrhnul rychlý pohled za sebe. Neviděl nic, ale k uším mu dolehlo tiché vrčení. Rozeběhl se a vlekl za sebou Kasumi, která se přemáhala, aby vůbec dokázala držet krok a neupadla. Neměli šanci utéct, ale neviděli jinou možnost. Konečně v dálce zahlédli něco, co překračovalo řeku. Nebyl to ale most, jak si zprvu mysleli. Až když přiběhli k tomu, zjistili, co to doopravdy je – padlý kmen stromu. Překonával velkou část řeky, ačkoli po něm nebylo možné přejít až na konec. Výrazně zvolnili, i když za sebou stále slyšeli blížícího se vlka. Opatrně vkročili na kmen. Samuel šel vpředu a měl co dělat, aby neuklouzl do řeky. Pod sebou viděl několik malých, ale špičatých kamenů, které vyčnívaly z rozbouřené řeky. Pád dolů by mohl být to poslední, co zažije, ale zůstat na břehu bylo minimálně stejně nebezpečné. Drželi se za ruce a došli až na konec kmenu. Špička stromu se musela ulomit a skončila v řece. Na druhý břeh to ale stále bylo dobré dva metry. Když se Samuel nervózně ohlédl, spatřil tmavě šedého vlka, jak s vyceněnými tesáky a krví podlitýma očima opatrně stoupá po kmeni. Kasumi si stěží uvědomovala nebezpečí a vlka sledovala zmateným pohledem. Pro všechny tři znamenal jediný špatný pohyb pád a vážné riziko smrti. Samuel tušil, že Kasumi se nepřiměje ke skoku na druhý břeh, ačkoli by to zvládla. Vypadala ale naprosto omámeně, snad to bylo únavou nebo tou bolestí, těžko říct. Kromě toho ten vlk by to určitě skočil také, zase taková vzdálenost to nebyla. 'Kdyby jen ten břeh nebyl tak podmáčený a strmý', říkal si, a sbíral odvahu pro to, co chtěl udělat. Sundal si bundu a opatrně obešel Kasumi. Málem přitom uklouzl, ale nakonec se to povedlo. Hodil bundu přímo na vlčí hlavu, aby ho vyvedl z míry a zakryl mu alespoň na chvíli smrtící tesáky. Hned potom po něm skočil a snažil se ho strhnout dolů. Jeho váha s vlkem skutečně zacloumala a ten neudržel rovnováhu. Tlapy se mu smekly a se zakňučením se zřítil dolů. Táhlé kňučení se ozývalo ještě dlouho poté, co ho proud odnesl pryč. Pak utichlo, avšak ne kvůli tomu, že by už nebyl z doslechu, ale vinou ostrých kamenů, na které vlčí tělo naráželo a které mu způsobily smrtelná zranění. Samuel se přeci jen udržel na kmeni a odplazil se na břeh. Kasumi se vrátila opatrně za ním.
„Je jich tu víc?“ hlesla.
„Nejspíš ano, ten vlk byl dost mladý. Zkusíme jít ještě kus proti proudu. Někde tu ten most musí být.“ Samuel znaveně vstal a opět podepřel Kasumi, která na tom stále byla špatně. Ušli sotva tři sta metrů, když s úlevou dorazili k mostu. Nebyl v dobrém stavu, ale unesl je. Teď už oba dobře věděli kudy se nejrychleji dostat k bunkru, takže neváhali ani okamžik a šli. Předpokládali, že před ním najdou na stráži Pietra, ale ten tu nebyl.

Když vstoupili dovnitř bunkru, Samuel si hlasitě oddechl. Zavřel dveře a spolu pokračovali do hlavní části k vratům. Právě z nich vycházel Colliere s plakající Rachel, která jen stěží chápala, co se doopravdy stalo.
„Cože?! řekl Colliere překvapeně, když zahlédl Samuela a namířil na něj svoji pistoli.
„Uklidněte se, Colliere,“ řekl Samuel, o kterého se opírala Kasumi.
„Viděl jsem to uvnitř,“ řekl Colliere, „a… je to vaše práce. Stejný podpis jako kdysi.“
„Ne, to není moje vina. Já už jsem čistý. Svému synovi bych nikdy neublížil.“
„Ta vedle tebe, že ano?“ řekla Rachel a hlas jí klesl, „viděla jsem ji na svatbě.“ Samuel se zadíval Kasumi do očí. Má říct pravdu? Stačilo na ni ukázat prstem a zřejmě by to stačilo, aby ji Colliere zastřelil. Vždyť Rachel nevěří, že tu hrůzu způsobil on. Ať už jí Adrian o kletbě vyprávěl cokoli, tak se zdálo, že to na ní něco zanechalo. Správně tušil, že Rachel ho ani v nejmenším za vraha nepovažuje. To, co předvedl na Black Mirror ji přesvědčilo, že Adriana má rád a nikdy by mu neublížil. Kasumi se pomalu vzpamatovávala a opět se dostávala do své obvyklé ráže. Poodstoupila od Samuela.
„Tak co?“ řekl Colliere, „kdo je za tu hrůzu tam zodpovědný?“ Nastalo ticho, které po chvilce přerušil zase Colliere. „Vy, Gordone, jste vrah tak či tak a za to zaplatíte. A co se týče vás, slečno, tak s námi půjdete na stanici.“
„Samuel za nic nemůže,“ řekla Rachel.
„Jak to myslíte? Vždyť je to zrůda. Zabil pět lidí a přestože byl mrtvý je zase naživu.“
„On za ty vraždy nemohl,“ řekla Rachel.
„To ale ve výsledku nic nemění. Zaslouží si smrt víc než kdo jiný.“
„Řešíme tu banality a přitom konkrétně po vás dvou,“ Kasumi ukázala na Samuela a Rachel, „jdou síly daleko větší, než si dokážete představit.“
„Má pravdu. Řekni mi popravdě, Rachel. Jsi těhotná?“ zeptal se Samuel.
„Ano ale…“
„Je to Adriana?“
„Jistě.“
„Do prdele!“
„Co je? Co to s tím má společného?“ vyzvídala Rachel.
„Jsi v nebezpečí. Jdou ti po krku.“
„Nevím o čem mluvíš. Já chci hlavně vědět, kdo mi zabil muže? Milovala jsem ho, milovala!“ řekla Rachel a opět se rozplakala.
„Nevím, co na ni zkoušíte, ale jestli od vás Gordone uslyším něco jiného než jméno vraha, tak vás na místě zastřelím!“
„Ivan,“ odpověděl Samuel už bez váhání. Schválně koutkem oka sledoval, jak to zapůsobí na Kasumi, ale na její tváři nevyčetl nic.
„Ivan byl ten muž, co Adriana odvedl ze svatby,“ řekla Kasumi, „to, co se stalo byla jeho práce. A to, co se tam venku teď děje je také jeho vina. Jeho a dalšího muže, který je už ale také po smrti.“
„Také? Takže ten muž, ta zrůda už je po smrti?“ zeptala se Rachel.
„Ano je. Patřila jsem k nim, to je pravda, ale nevěděla jsem, co přesně plánují. Ošálili mě a zašlo to příliš daleko, tak daleko, že už jsem nemohla jen tak sedět a nečinně přihlížet. Věci, co se teď potulují venku, přivolali oni a já jsem je zastavila bohužel až příliš pozdě.“
„Podle toho, co máš na těle, to vypadá, že to nebylo snadné,“ řekla Rachel.
„Taky nebylo, ale to teď není podstatné.“
„Vyšetřování určitě ukáže víc,“ řekl Colliere, „už jsem poslal Zaka do vesnice pro vybavení. Oba jste podezřelými a nemyslete si, že té vaší báchorce věřím.“
„Je mi jedno čemu věříte, ale pochybuji, že se k vyšetřování stihnete dopracovat. Stále opomíjíte to tam venku,“ řekla Kasumi.
„A co tam má jako být? Myslíte bouřku? Ta je tady u nás v Anglii běžná, slečno.“
„Na panství se vám momentálně pohybuje šest podivných stvoření a až je uvidíte, tak pochopíte, že existují temné síly, které…“
„Já jsem muž vědy, ostatně těžko bych mohl dělat tuhle práci, kdybych věřil na nějaké nadpřirozeno.“
„Ta bouřka není normální, inspektore. To vám přeci musí být jasné,“ řekla Rachel.
„Upřímně řečeno začínám litovat, že na panství už nemáme blázinec. Copak to opravdu všichni považuje za důkaz nějakého nadpřirozena? Nepřijde vám to směšné? Je to jen silná bouřka.“
„Tak dost!“ řekla Kasumi, „nemáme čas na zbytečné řeči.“ Z hluboké šachty se ozvalo mohutné zavrčení, které rozhodně nepřipomínalo žádné zvíře, které na panství žilo. Všichni se otočili tím směrem a strnuli.
„C-co je to?“ ptala se vyděšená Rachel.
„Ta šachta se určitě nějak napojuje na doly a tím i na podzemí pod Warmhill,“ řekl Samuel. „Další z nich,“ řekla Kasumi. Jako ozvěna se celým sálem začalo ozývat nepřirozené funění a vrčení, které stále nabývalo na síle.
„Leze to sem,“ řekl Samuel, „rychle dovnitř.“
Všichni zaběhli do hlavní části bunkru, ale než stihli vrata zavřít, vyskočilo z jámy obrovské bílé cosi. Tělo vysoké jako člověk připomínalo spíše nějakou šelmu. Čtyři mohutné nohy ukončené silnými drápy byly smrtící, ale to co všechny zaujalo nejvíce, byla hlava. Dvě velké rudé obrovské oči byly posazeny po obou stranách hlavy. Z tlamy vycházely desítky neustále se svíjejících chapadel. Tvor se rozběhl přímo proti nim, zatímco oni prchali do zadní místnosti. Colliere několikrát vystřelil, ale kulky se od tvora odrazily, jakoby nedokázaly proniknout neuvěřitelně tvrdou kůží. Colliere a Rachel zaběhli do místnosti s nádržemi jako první a hned nato se sem dostal Samuel. Kasumi tak rychlá nebyla a tvor jí byl v patách. Proti jeho rychlosti neměla šanci.
„Dělej, pojď!“ povzbuzoval ji Samuel s rukou na uzavíracím tlačítku, protože věděl, že jestli to vůbec stihne, bude to těsné, hodně těsné. Ta věc byla velká a silná a nebylo jisté, že se nějak do místnosti nedostane. Colliere s pomocí Rachel rychle vypáčil železnou tyčí jeden hák ze zdi a přivázal k němu řetěz. Moc dobře věděli, že jediná šance je roura vedoucí do kanalizace. Samuel přimáčkl tlačítko na panelu v okamžiku, kdy jimi proskočila Kasumi a dveře se se skřípotem uzavřely. Narazilo do nich tělo toho tvora a to takovou silou, až se prohnuly. Collierovi se povedlo zaháknout hák o okraj roury a právě pomáhal Rachel vylézt. Dveře zapraskaly pod dalším nárazem.
„Pospěšte, rychle,“ poháněl ostatní Samuel, „ta věc se sem dostane. Stěny jeho nápor nevydrží.“ Colliere byl už nahoře. Po další ráně zůstala mezi popraskanými dveřmi a omlácenou stěnou velká mezera. Věděli, že tohle nestihnou a tak Kasumi udělala něco, co by Rachel asi jen těžko vydržela sledovat. Nožem, který tu stále zůstal po mučení, odřízla Adrianovo tělo a s pomocí Samuela, který chápal, že to je nezbytné, ho provlekla dírou ven. Nabídla ho tak té potvoře a doufala, že ji to zbrzdí. Rychlost s jakou se celé tělo náhle vcuclo otvorem byla nečekaná. Zatímco se z vedlejší místnosti ozývalo mlaskání a chřoupání, Samuel s Kasumi vyšplhali nahoru. Společně se sešli až v kanalizaci u roury.
„Neměli jsme tam Adriana nechávat,“ řekla Rachel, aniž věděla, jak vlastně jeho tělo skončilo.
„Adrian už je mrtvý a my bychom se měli hlavně starat o to, abychom nedopadli stejně,“ odvětila Kasumi.
„Co to proboha je?“ ptal se Colliere naprosto vyvedený z míry. Nikdy by si nepomyslel, že uvidí něco takového.
„Podobných věci je teď na panství šest. Jsou to…“
„To není důležité,“ přerušil Kasumi Samuel. „Určitě je možné ty věci zabít?“ zeptal se.
„Jo. Jen to není vždycky snadné,“ odpověděla Kasumi.
„Kam tohle vede?“ zeptal se Colliere a ukazoval přitom na temnou chodbu, jedinou, kterou se mohli vydat.
„Stará kanalizace táhnoucí se pod panstvím. Adrian říkal, že se tudy dá dostat jedině k hotelu. Jiné cesty jsou nepřístupné,“ řekl Samuel.
„Až k hotelu?“ řekla s údivem Rachel, která si uvědomila, že to je několik dlouhých mil.
„V té tmě to nebude nic snadného,“ řekl Colliere.
„Chcete tu snad zůstat?“ ptala se Kasumi, ale odpovědi se jí nedostalo.

Kanály byly kromě tmy a nepříjemného zápachu, plné krys. Přesto jim to ani zdaleka nepřišlo tak hrozné, jako to, co bylo dole. Cítili se tu sice stísněně, avšak bezpečně. Úkryt, kam se jen těžko někdo dostane, byl ideální. Roura nebyla tak velká, aby se jí monstrum dole mohlo protáhnout, což jim dávalo momentálně velice vzácný pocit bezpečí. Stále k nim ale doznívalo vzteklé vrčení toho tvora. Dorazili až k mříži, blokující cestu. Nebyla tak velká a ani příliš těžká, aby se nedala zvednout. Samuel s Collierem se o to postarali, aby mohli ženy prolézt. Z druhé strany pomohly Samuelovi mříž podržet, zatímco Colliere prolezl a následně Colliere s Kasumi umožnili průchod i Samuelovi. Kanalizace se začala nepříjemně větvit. Drželi se pospolu, aby se neztratili, ale chvíli zabralo, než si v hlavě ujasnili, kudy dál. Trvalo dlouhé hodiny, než se dostali k vůbec prvnímu výlezu z kanálů. Cesta dál vedla ještě k jednomu dalšímu a tím to končilo. Žádný jiný východ tu nebyl. Samuel vybral ten první, vyšplhal po žebříku a opatrně nadzvedl poklop. Venku byla tma, ale rozeznal hotel. Byl kousek před ním na parkovišti, takže ke vstupním dveřím to bylo jen pár metrů. Chystal se vylézt ven, když tu se k němu začal přibližovat zvuk kopyt běžícího zvířete. Zprvu vůbec nechápal, co to má znamenat, ale dusot byl čím dál tím blíž, což ho znepokojovalo. Před sebou spatřil od řeky přibíhajícího mohutného černého koně. V rychlosti vrátil poklop na místo a slezl dolů.
„Slyšel jsem dobře?“ ptal se Colliere, „kůň?“
„Ano,“ odpověděl Samuel.
„Nikdo na panství nemá koně,“ řekl Colliere.
„Tak co to tedy je?“ ptala Rachel, na kterou to vše působilo opravdu děsivě. Celý tenhle den je jen nesnesitelná noční můra a ona už několikrát prosila Boha, aby to všechno byl jen sen a aby se konečně probudila vedle svého Adriana.
„Kam vede ten druhý poklop?“ ptala se Kasumi.
„Řekl bych, že někam do hotelu,“ odpověděl Samuel.
„V tom případě není co řešit,“ řekl Colliere a vydal se k němu. Samuel šel opět vpředu a už na první pohled poznal, že tento poklop rozhodně není nijak běžný. Ze spodní strany byla malá páčka, a když za ni zatáhl, ozvalo se cvaknutí. Poklop se odemkl a Samuel ho odstranil, aby mohl ven. Nějaká tvrdá látka mu v tom však zabránila. Snažil se nahmatat otvor nebo alespoň zjistit, co to nadzvedl, ale marně.
„Kasumi, podej mi nůž.“ S ním už nebyl problém zábranu rozříznout a zjistit, kde to vlastně jsou. To, do čeho právě dělal otvor, byl obyčejný koberec, ale trvalo mu to značnou chvíli. Ne proto, že by mu to nešlo, ale když si uvědomil, co to drží v ruce a jak to znělo ve chvíli, kdy ostří dopadalo na tělo jeho syna… nedokázal ty vzpomínky vyhnat z hlavy.
„Chceš pomoct?“ ptala se Kasumi.
„Co? Ne, ne. To je v pořádku,“ odpověděl jí. Konečně vytvořil dostatečný prostor. Už zbývalo jen odtáhnout postel, která poklop blokovala, a následně mohli všichni vylézt do tmavého pokoje.
Mizivé světlo zvenčí ho nedokázalo dost dobře osvítit. Kasumi dostala zpátky svůj nůž a Samuel se pokusil otevřít dveře. Marně. „Murrayi!“ zařval.
„Murrayi, hej! Tady jsme!“ přidal se k němu Colliere. Několikrát zalomcovali dveřmi, ale k ničemu to nevedlo. Až po nějaké době k nim konečně dolehly zvuky blížících se kroků. „Murrayi? Jste to vy?“ ptal se Samuel.
„Co když to je něco jiného?“ řekla poděšeně Rachel. Kasumi byla s nožem připravená u stěny hned za dveřmi, aby případného nepřítele překvapila. Rachel v ní už nějakou dobu viděla určitou oporu. Ačkoli bylo na první pohled jasné, že na tom není zdravotně nejlépe, vážila si jí čím dál víc.
„Áá,“ vykřikla Rachel poděšeně.
„Co je?“ ptal Samuel
„Já nevím. Mám pocit, že po mě něco leze. Nějaký hmyz asi…“ Začala se ošívat a rychle se snažila najít důvod toho svědění. Pohledy Samuela a Kasumi se setkaly a oba v nich navzájem poznali porozumění a vzpomínky. Ve dveřích něco zacvakalo a náhle se rozletěly. Kasumi hned nepoznala, kdo to je, ale necítila žádný odporný zápach, takže to musel být člověk. V rukou měl baterku a kuchyňský nůž. Kasumi mu okamžitě přiložila svůj nůž ke krku a mírně mu zvrátila hlavu dozadu. Z jeho roztřesených rukou obě věci vypadly a baterka zhasla.
„Kdo jste?“ ptala se.
„M-murray,“ odpověděl.
„Nech ho být, Kasumi,“ řekl Samuel a sbíral za země baterku, byla rozbitá.
„Co se tu děje? Kdo jste?“ ptal se vřeštivým a vystrašeným hlasem Murray.
„Teď není čas na vysvětlování, Murrayi,“ řekl Colliere. Rozsviťte alespoň někde. Mám už té tmy po krk.“
Murray ho poznal po hlase a řekl: „To půjde těžko, inspektore – proud je vypnutý. Jsem tu úplně odříznutý a to, co je tam venku mi doufám vysvětlíte.“
„Co je tam venku?“ ptala se Rachel.

Murray zavedl všechny ke schodišti do patra, kde bylo spousta chodeb přehrazených, zřejmě nebyly vůbec rekonstruované. Zamířil do svého pokoje, kde je pobídl, aby se podívali z okna. Zvuk hromu a četnost blesků se povážlivě zvýšila a každou chvíli místností projelo oslnivé světlo. Déšť bušil na okenice a venku zavládla hustá mlha. Spatřili obrovského černého vraníka. Ještě nikdy nikdo z nich neviděl tak mohutného koně. Jeho oči žhnuly rudým světlem a na hřbetě mu seděl jezdec. Měl na sobě starou jezdeckou uniformu, ale místo hlavy byla holá lebka s prázdnými očními důlky, ze kterých vycházelo podivné tlumené rudé světlo. Kroužil po prostoru před hotelem a čas od času se kůň vzepjal, postavil se na zadní a hlasitě zaržál. Jezdec máchal sem a tam mečem, jakoby chtěl rozvířit šedou mlhu.
„Vidí nás?“ šeptla Rachel.
„Co to proboha je?“ ptal se roztřesený Murray.
„Nevím, já…“ hlas se Samuelovi jen ztěžka dostával z úst. Cítil se zoufalý.
„No nic, dojdu alespoň pro svíčky, když jste mi musela zničit baterku,“ řekl Murray a zlostně se podíval na Kasumi.
„Nikam nejdete,“ řekla, „žádné světlo dělat nebudeme.“
„To tu budeme po tmě? Jdu pro světlo,“ zkusil to znovu Murray a chystal se odejít.
Kasumi ho chytila za košili. „Jestli tady zapálíš svíčku nebo ho nějakým jiným způsobem upozorníš, že tu jsme, tak toho budeš litovat.“ Murray ještě vyděšenější odstoupil a odešel co nejdál od Kasumi.
„Má pravdu, musíme se skrývat a přečkat do rána,“ řekl Colliere.
„Nejde mi o to čekat až do rána, ale teď si musím už opravdu odpočinout. Je tu vedle nějaký jiný pokoj?“ ptala se Kasumi.
„J-jo,“ řekl Murray, "hned dveře vedle. Pokojů je tu vlastně spousta a jsou celkem vybavené, tak si vyberte. Musím ale zajít dolů pro klíče.“ Kasumi chtěla vyrazit s ním, ale Samuel ji zadržel.
„Půjdu tam. Nemusíš dělat všude hlídače.“

Sešli dolů do haly a Samuel přemýšlel nad bezpečností dveří.
„Kolik je sem vchodů, Murrayi?“
„Myslíte, že mám chuť se zrovna s vámi bavit? Doneslo se mi, že vás inspektor chytil a také, že jste mu utekl. Jaká škoda... ačkoli možná z vás bude úžasná atrakce pro turisty.“
„Chci vědět, kolik sem vede cest, chápete? Řeknete mi to nebo mám té ženě, co vám tak hezky vysvětlila, že nemáte svítit, povědět, že jste udělal něco nepěkného?“
„Jen jeden a ten je řádně zabezpečený, jak vidíte.“ Vstupní dveře skutečně byly zajištěny stoly, křesly i židlemi, aby se nikdo nedostat dovnitř.
„Pokud si vzpomínám, tak se do budovy dá dostat ještě přes kotelnu.“
„Už dávno tomu tak není a to kvůli bezpečnosti. Jak říkám, do hotelu vede jen tahle jediná cesta a tou nikdo neprojde.“ Samuel si tím jist nebyl. Už viděl tři pekelné bojovníky a minimálně jeden z nich by dveřmi prošel jako nic. Došlo mu, že Kasumi zbytečně přeceňuje, vždyť jak by mohla ty věci zastavit, když veškeré vybavení zůstalo v bunkru. Jediné, co mají je nůž a Collierova pistole a ta bude fungovat možná tak na toho koně. Vrátili se nahoru a Murray rozdal všem klíče od jejich dočasných úkrytů.
„Musíme zůstat na hlídce,“ řekl Colliere.
„To rozhodně,“ odvětil Samuel. „Murrayi, běžte si na chvíli do pokoje a nechte nás tu samotné.“ Murray, ač zprvu nerad, odešel a ostatní zůstali sami na chodbě. „Jemu moc nevěřím,“ řekl Samuel, „vlastně nevěřím ani vám.“
„Chm, myslím, že teď je třeba odložit neshody, ať jsou jakékoli. Prozatím bude lepší držet spolu,“ řekl Colliere.
„Asi máte pravdu. O hlídky se tedy postaráme my a Rachel.“
„Proč ne ona?“ ptal se Colliere.
„Kasumi necháme být. Je na tom dost bídně a potřebuje si odpočinout.“
„No dobrá. Začnu jako první a po třech hodinách mě vystřídáte.“ Samuel kývnul a Colliere se vrátil do pokoje k Murrayovi.

„Musíme si spolu promluvit,“ řekla Kasumi, „jen my tři.“ Když přišli do Kasumina pokoje, usedli na pohovku. „Není třeba to dál tajit, spíše naopak. Ty věci jdou především po Samuelovi a tobě Rachel, respektive po tom, co neseš v sobě.“
„Adrianovo dítě?“
„Přesně. Nevím, co mají v plánu, ani jak jsou chytré, ale musíme je jednoho po druhém zabít.“
„Ty to dokážeš, že jo?“ ptala se s nadějí v hlase Rachel.
„Udělám, co bude v mých silách.“
„Mám strach hlavně o Ralpha a Edwarda. Musíme jim pomoct.“
„Hrad je teď ve velkém nebezpečí,“ řekl Samuel.
„Jsou tam další?“ ptala se Rachel
„Minimálně jeden bude přímo uvnitř. Možná…“
„Proboha. To je strašné. Co Edward a Ralph?“
„Máme určitou naději, že se nedostal přímo do zámku, ale v prostorách pod ním je určitě.“
„Musíme tam zítra jít. Možná… bychom měli ještě dnes…“
„Ne,“ řekla Kasumi, „já… už nemůžu.“
„Promiň, já vím. Ještě jsem ti ani nepoděkovala. Jsem hrozně ráda, za to co jsi udělala, že ses jim všem pomstila, ale… nemělo to skončit takhle.“
„Ti lidé zradili i mě. Nevěděla jsem, že udělají tohle. Původně chtěli jen moji ochranu, ale nevěděla jsem, že to má být ochrana před tím, co je teď venku. Vyvolali to, aby zjistili, co se vlastně stane, a od Adriana požadovali informace. Věděl toho o zdejším kraji a jeho tajemstvích hodně. Čekali nějaký vděk od těch tvorů, nějakou výhodu, moc.“
„Takže tě najali, jako… jako žoldáka? Za peníze?“
„No… ano. Za peníze. To ale neznamená, že nemám určité zábrany. Jsou věci, které bych neudělala nikdy ani za miliony.“
„Ne, já to takhle nemyslela. Nenaznačuji, že nás můžeš zradit, kvůli vyšší nabídce, to… to vůbec ne, promiň, jestli jsi to tak pochopila. Spíše chci… chci nějakou jistotu, rozumíš. Ty… jsi v tom, co děláš dobrá, že ano? Umíš zabíjet a tak… a všechny je zabiješ, že ano? Všechny do jednoho.“ Samuelovi se přestávalo líbit, kam rozhovor směřuje. Rachel evidentně měla příliš velký strach a nejradši by slyšela, že Kasumi vyrazí hned teď ven a všechny je bez problémů zlikviduje. Věděl, že bude lepší udržet ji v realitě.
„Rachel, myslím, že uděláme nejlépe, když už půjdeme.“
„Jo, promiň, potřebuješ si odpočinout, já… já vím.“
„Samueli, zůstaneš tu ještě na chvilku?“ ptala se Kasumi.
„Dobře, chvilku ještě ano.“ Samuel vyprovodil Rachel do jejího pokoje a vrátil se zpátky.
Usedl na postel vedle ležící Kasumi. „Ty ale umíš lhát,“ řekl.
„Nedělám to ráda, ale bude to tak lepší.“
„To bude… mimochodem, jak bys jí na to vlastně odpověděla?“
„Já nevím. Nemáme vůbec nic a proti nám stojí šest monster, přičemž každé je jiné a jinak zranitelné. Kromě toho vůbec nevíme, jestli se dokážou dorozumívat, čeho se bojí a co všechno dokážou. Ale… chci ti hlavně říct, že… mně těší, co jsi pro mě udělal, Samueli. Moc ti za to děkuju.“
„Ty bys to ale neudělala, že ne? Nechala bys mě v lese napospas vlkům nebo něčemu horšímu a v tom bunkru bych na tvém místě sledoval, jak se mi před očima zavírají dveře, že ano?“ Kasumi mlčela a Samuel dobře věděl, co to znamená. „Na tebe se nedá spoléhat, pokud to předem neoznámíš. Myslíš jen na sebe. Nepřijde ti to jako zbabělost?“ Stále mlčela. „Nediv se, že nemáš nikoho, komu by na tobě záleželo, když nejsi ochotná se ani trochu obětovat pro druhé. Nevidí v tobě žádnou hodnotu kromě toho, co dokážeš. Respekt a úctu u ostatních si buduješ jen fyzickými schopnostmi a strachem, který to v lidech vyvolává. Chápu, že nechceš riskovat a držíš si odstup, protože zrada je hrozná, ale pořád jsi jen sama. Bohužel ani ten nejlepší nemůže stát proti všem ostatním a přijde čas, kdy chtě nechtě poznáš sílu děsivé samoty a bezmocnosti. Věř mi, protože vím, o čem mluvím. Vím to z vlastní zkušenosti. Pokud tohle všechno přežijeme, skončíme jako osamocené trosky ploužící se světem a nikdo po nás ani nehlesne. Zmizíme, tak jak jsme se objevili, protože si to dost možná zasloužíme. Záleželo ti někdy na někom? Mě ano a byl jsem to já, kdo je od sebe odvrhnul. Nikdo mě nechápal, protože to nezažili a nezbyl nikdo, s kým bych svůj smutek mohl sdílet. Nikdo, kdo by mě mohl pomoci ani nikdo, kdo by mi byl schopen porozumět. Také v sobě dusíš děsivou minulost a snažíš se ji vytěsnit z hlavy, nemám pravdu? Nebyla jsi vždycky taková. Něco se stalo, něco bolestivého, co změnilo tvůj názor na svět, že? Neříkám, že názor je to špatný, ale není dokonalý. Vždycky se dá najít chyba, na každém, na všem. Děláš všechno proto, abys ji nehledala, ale občas se tomu nedá vyhnout. Občas vzpomínáš a říkáš si, jak to všechno mohlo být, kdyby se nestalo tohle a tamto. Tohle je jeden z těch okamžiků.“ Viděl, jak jí po tváři stékají slzy a byl přesvědčen, že je to vzácná chvíle. Jemu se to stává častěji, když ve snech vídá svoji ženu za tím oknem, jak ji pohlcují plameny a ona buší na sklo a volá: „Samueli, Samueli.“ On klečí venku v blátě před hradem a ptá se sám sebe, proč to udělal, proč se to stalo? Je tam venku zoufalý a opuštěný. Nemá sílu něco udělat, přestože tu možnost má. Potřásl hlavou, aby přestal vzpomínat, protože toho bylo víc, mnohem víc a on se za to styděl. Bál se toho, až dnes ulehne k spánku a až se mu hlavou začne honit Adrianovo umírání. Umírání, za které také cítí vinu. A ta jeho tvář, když ho zabíjel. Na tu tvář nezapomene nikdy. Bál se samoty a spánku. Díval se na ni, jak tiše pláče a přemýšlel, na co asi vzpomíná ona. Poví mu to? Hleděli si do očí a jeden druhému se snažili proniknout do duše a zjistit, co je uvnitř. Samuel jí jemně položil ruku na hruď, ale nepřestával jí sledovat oči plné bolesti ze vzpomínek. Nahnul se k ní blíž. Byla celá špinavá a páchla, ale to nebylo důležité. Nebylo ani důležité to, co udělala s jeho synem, protože ji chápal. Zdálo se mu to strašné, ale bylo to tak. Jak ji může vinit z něčeho takového, když by se na jejím místě zachoval podobně? Tedy ne, že by svého případného vraha řezal na kusy. Podstata však byla stejná. Adrian byl jeho syn a ne její. Ona k němu necítila vůbec nic. Položila svoji ruku na tu jeho a přimáčkla ji k tělu. Pocítila sílící bolest, ale pomohlo jí to.
„Začalo to už v dětství. Narodila jsem se do dělnické rodiny. Žili jsme v chudinské čtvrti na okraji Jokohamy. Otec byl přístavní dělník, původně pocházel z Thajska, matka prodávala origami.“
„Ehh?“
„Skládanky z papíru. Nebylo to nic moc, ale uživili jsme se, dokud… si matka nespálila obě ruce. Nemohla s nimi ani hýbat a léčba přišla draho, hodně draho. Neměli jsme ani na jídlo, ale lékaři tvrdili, že se z toho dostane, že se jí do rukou vrátí cit a že bude jako dřív. Otec se zadlužil, aby jí pomohl, ale… nebylo to k ničemu. Byli jsme na dně a tehdy za námi přišel muž v drahém obleku a něco po otci chtěl. Nevěděla jsem, o co mu šlo, ale po pár dnech se vrátil a nabídl otci obrovskou sumu peněz za… mě. Ten den to bylo naposledy, co jsem viděla rodiče. Bylo mi devět. Odvedl mě k jiným lidem a tvrdil, že to je všechno jen nějaká dovolená. Že se zase za pár dnů vrátím k rodině a že matka bude zdravá, protože jí pomůže a že už nebudeme muset žít v chudobě. Přišlo mi to jako zázrak, ale ze dnů se staly týdny, z týdnů měsíce a z měsíců roky. Dostávala se mi výchova a vzdělání. Říkali mi, jak svět funguje, jak to všechno chodí, na co si musím dávat pozor, co je důležité a co ne. Přišlo mi to správné, protože jsem byla sama. Celou tu dobu jsem vídala jen pár lidí a ven mě nikdy nepouštěli samotnou. Prý kvůli mé bezpečnosti a já jim věřila. Tvrdili, že svět venku je špatný a zlý, že všechno musí mít svůj řád, že je třeba mít disciplínu, úctu a respekt před svými pány, za které se oni považovali.“ Zvedla pravou ruku a ukázala Samuelovi prázdné místo po malíčku. „Každá chyba si má zasloužit trest, jako vzpomínku na neúspěch a varování. Pomůže to dosáhnout dokonalosti, tak to říkali. V patnácti mě převezli jinam. Skončila jsem v odlehlém komplexu někde na severu Hokkaidó. Bylo tam pusto a už první den tam jsem pochopila, že ti „hodní“ nejsou tak hodní a že jim nikdy nešlo o mě jako o člověka. Chtěli ze mě mít stroj na zabíjení a… povedlo se jim to. Bylo nás tam deset, všechno dívky v mém věku a s podobnou minulostí.“
„Ale proč ne muži? Vždyť pro roli zabijáka by byli daleko vhodnější.“
„Ženy se dají ovládat mnohem snáz a přímo v akci představují potenciálně slabšího protivníka. Oni nechtěli vytvořit silné bojovníky, ale někoho nenápadného, někoho od koho se nic moc nečeká a díky tomu je mnohem nebezpečnější. V těch prostorách jsme podstupovaly velice tvrdý výcvik. Učily jsme se znát lidskou anatomii a ovládat bojová umění, hlavně Ninjutsu a zlepšovat se po fyzické i psychické stránce. Trénovali nás se zbraněmi i bez nich. Zkoušeli jsme ovládat a využívat takzvanou sílu Ki. Byly to nekonečné dny plné běhání, posilování, bojování,… ale nešlo jen o tohle. Bylo to také o poznání a sebeovládání. Žádné z nás to nepřišlo divné, věřily jsme jejich představám a lžím. Brzy jsme se navzájem spřátelily a pomáhaly jsme si, jak jen to bylo možné. Celé ty dlouhé roky jsme při přesunu po komplexu procházely kolem obrovské železné klece. Byla uprostřed hlavní haly a nikdo z nás nevěděl, k čemu má sloužit. Některé si myslely, že se dříve používala na zvířata, jiné tvrdily, že nás to má jen psychicky deptat a je pravda, že na nás ta klec skutečně tak působila. Ta klec byla jako symbol našeho spoutaného života a toho, že už nebudeme svobodné. Nikdy nám neřekli, k čemu přesně ta klec slouží, až do toho dne. Pamatuju si ho celý od začátku do konce. Ten den, bylo mi tehdy devatenáct, nás nahnali do klece, zavřeli a řekli, že ven pustí jen tu poslední, co zůstane naživu.“
„Jakže?“
„Také jsme zprvu nechápali, a trvalo víc než hodinu, než první z nás pochopily, co je tím myšleno. Začínala se uzavírat spojenectví. Spojenectví, o kterých všechny věděly, že musí skončit, že to je vše jen naoko. Jen dočasně a to na tak krátký čas, jak jen se to bude hodit. Bylo nás deset, všechny jsme se znaly po čtyři dlouhé roky. Byly jsme stále spolu a teď to muselo skončit. Ten den jsem vůbec poprvé zabila člověka a ne jednoho. Šest.“
„Šest?!“
„Slibovaly jsme si, že se nikdy nepodvedeme, že budeme stále spolu, držet za jeden provaz a… ono to najednou nešlo. Vzpomínám si na každou z nich. Vím, jak přesně skončily. A jedna z nich, ta poslední, mě prosila… prosila, abych ji nechala být. Ležela na zemi v koutě, byla celá od krve a prosila mě. Připomínala mi ty společné chvíle, všechno to, co jsme spolu zažily a já… nevnímala. Měla jsem před očima nepřítele, kterého musím zabít za každou cenu. Nebránila se, ale… musela jsem to udělat. Poté mě přesunuli do Tokia, k muži jménem Tokutaro, který za celou touhle 'zkouškou' stál. Oficiálně jsem se zařadila mezi členy Yakuzy a stala jsem se Tokutarovým nástrojem pomsty. Stačilo mu na někoho ukázat a já jsem mu přinesla jeho hlavu, někdy doslova. Zpočátku to bylo těžké, ale už během pár měsíců se mne mé oběti báli. Někteří mne na kolenou prosili, aby to bylo rychlé a pokud možno bezbolestné. Tehdy jsem ale začínala chápat, že svět není tak jednoduchý, jak to vypadalo. Ptala jsem se sama sebe, proč mám být smrtícím nástrojem a proč ti lidé mají umírat mou rukou, přestože jsem k nim necítila nenávist? Proč si zaslouží smrt, když mě nic neudělali? Postupem času jsem začínala svým obětem poskytovat určité výhody. Chtěla jsem jim umožnit se bránit a zprvu zákeřné vraždy se proměnily ve zdánlivě spravedlivé souboje. Ne proto, že bych k nim cítila lítost, ale proto, že mi to nepřišlo tak zbabělé. Moje sympatie k Tokutarovi a jeho lidem ochabovaly a já se čím dál tím víc sbližovala s jeho synem, se kterým jsem občas pracovala. Zamilovala jsem se do něj a šlo to velice rychle, protože mi to přišlo jako něco neznámého a krásného. Otěhotněla jsem, ale krátce na to se ukázalo, že to bylo Tokutarovým plánem. Zjistil, že se začínám měnit a že už mu nejsem tak věrná jako dřív. Nechal mě porodit a řekl mi, abych své dítě zabila a ukázala mu jeho hlavu na důkaz mé oddanosti a věrnosti. Neměla jsem být víc než oddaný služebník, pes který štěká jen a jen pro svého pána – pro něj. Neměla jsem mít vlastní názory ani nějaké city. Jen dokonalý stroj na zabíjení.“
„Předpokládám, že jsi utekla a začala nový život.“
„Kdyby to bylo tak snadné… Měl mě v hrsti a neposlechnout bylo jako spáchat sebevraždu. Souhlasila jsem, že své dítě zabiju, ale mě se narodily dvě. Chlapec a dcera. Tokutaro to nevěděl a já jsem mohla dát jednomu z nich život. Jenže kterému? Neumíš si představit to rozhodování, ta muka. Nevěděla jsem podle čeho volit ale věděla jsem, že nějak se rozhodnout musím. Vzpomněla jsem si na sebe a na můj zničený život a zabila holčičku. Chlapce jsem rychle dala nějakým lidem a věřila, že se o něj postarají. Udělala jsem ale chybu a čas od času jsem ho navštěvovala, abych viděla, jak vyrůstá. Vždycky, když jsem otevřela dveře do jeho pokoje, bylo to jako přijít do jiného světa. Svět, který mi byl po celý život odepřen – svět radosti a štěstí. Ale oni to nějak zjistili a jednou, když jsem vešla k těm lidem, našla jsem je mrtvé v kalužích krve a to všechno kvůli mně. Otevřela jsem dveře do pokoje a na nich z druhé strany… našla své dítě… ukřižované.“ Kasumi se silně rozplakala a Samuel si ji vzal do náruče a dlouho ji utěšoval, dokud se neuklidnila a neusnula.

Poté ji nechal o samotě a tiše vyklouzl z pokoje. Překvapilo ho, že se mu tak otevřela a byl za to opravdu rád. Život se s ní rozhodně nemazlil a on se dokonce přistihl, jak ji lituje. Lituje ženu, která zabila jeho syna a vyvolala všechny ty věci, co se teď prohánějí venku. Zvláštní… Zašel do haly, kde hlídal Colliere. Seděl zamyšleně na židli hned vedle kanceláře.
„Mám ještě více než hodinu, copak mě už jdete vystřídat?“ ptal se, jakmile zahlédl Samuela.
„Myslím, že spánek ještě odložím. Klidně můžete jít.“
„Hmm, tak dobrá.“ Colliere vstal a pomalu odcházel.
„Počkejte, nechcete mi tu nechat pistoli? Jen tak pro jistotu, chápete, ne?“
„Zrovna vám budu dávat další prostředek, jak někoho zabít? Máte mě za hlupáka?“
„Před pár hodinami jste tvrdil, že nadpřirozeno neexistuje. Řekl bych, že jste už změnil názor, tak co se trochu zamyslet nad moji vinou? I Rachel vám potvrdila, že jsem za ty vraždy nemohl, že v tom hrála roli kletba.“
„Pistole zůstane u mě, Gordone. Jediný v koho tady mám alespoň trochu důvěry je ta… ehm… Kasumi.“ Colliere vystoupal po schodišti a Samuel osaměl.
Připadal si tu jako v pasti. Opatrně se přiblížil k velkým oknům, skrze které prosvítalo měsíční světlo. Čas od času zahlédl jezdce, jak se prohání po okolí. Jediné, v co mohl doufat je, že o nich neví. Liják za okny a časté údery hromu dotvářely společně s netvorem hrůzný obraz beznaděje. Raději se zase vrátil zpátky a snažil se přijít na nějaký plán. Přibližně po čtyřech hodinách, během kterých se naštěstí nic neudálo, vystoupal nahoru k pokoji Rachel a vešel dovnitř. Rachel spala a byla celá zabalená v přikrývce, jakoby si myslela, že ji to může pomoct. Opatrně s ní zatřásl, aby ji vzbudil. Lekla se a málem vykřikla hrůzou.
„Jen klid. Máš hlídku.“
„Já?!“ řekla vystrašeně.
„Podívej, stačí, když budeš dole v hale a kdyby se cokoli dělo, tak mě nebo Colliera vzbudíš, ano?“
„Dobře, ale…“
„Za chvíli se bude beztak rozednívat, tak to nebudeš mít nijak těžké.“ Zatímco Rachel opatrně sestupovala po schodech do hlavní haly, Samuel zašel do svého pokoje s výhledem před hotel. Bál se sice usnout, ale věděl, že si musí alespoň na malou chvíli odpočinout. Věnoval jen krátký pohled skrze zamlžená okna, a když zjistil, že jezdec stále neúnavně krouží okolo, raději ulehl.

„Samueli, Samueli, vzbuď se,“ ozvalo se tiše, načež Samuel v rychlosti otevřel oči a vykřikl.
„Adriane, ne já… odpusť mi, prosím!“
„Neřvi tak.“
Samuel se uklidnil a pohlédl na Kasumi, která stála u postele. „Měl jsem zlý sen a…“
„Ty já mám taky. Na to si budeš muset zvyknout, ale příště tady neřvi, jasné?“
„Pokusím se… ale proč mě už budíš? Za okny je pořád tma.“
„To ano, ale je nejméně osm hodin ráno.“
Samuel přistoupil k oknu. Obloha byla tak zatažená, že byla tma jako v noci. Silný déšť ani bouřka neutichly a vítr stále ohýbal větvemi stromů. Přes hustou mlhu nebylo vidět dál než pár metrů. Obraz děsu za okny přetrval, ale něco se přeci jen změnilo. „Jezdec je pryč,“ řekl Samuel podiveně ale s úlevou.
„To ano a máme štěstí, že na nás nezaútočil. Když jsem vstala, šla jsem zkontrolovat hlídku a našla Rachel, jak dole spí.“
„Nechceš říct, že bys jí ublížila jen proto že usnula? Víš vůbec, jak to prožívá?“
„Od hlídky očekávám, že bude hlídat, ale… neublížila bych jí.“
„Zdá se mi, že ti je už mnohem lépe.“
„Ano to je a proto je nejvyšší čas vyrazit na lov.“
„Říkáš to, jakoby ti netvoři byli naší kořistí.“
„Já vím, že to zatím vypadá spíše opačně, ale s tím snad něco uděláme. Máš nějaký plán?“
„Ehm, myslel jsem, že ty ho budeš mít.“
„Nějak nebyl čas ho vymyslet. Ráda bych si vyslechla tvůj nápad.“
„Myslím, že by u toho měli být všichni, půjdeme je nejprve sehnat.“

Samuel s Kasumi vzbudili Colliera a Murraye a poté se všichni sešli v Murrayově prostorném pokoji.
„Jezdec už venku není takže můžeme co nejdříve na zámek,“ řekla Rachel, hned když sem přišli.
„Jako útočiště by to nebylo špatné,“ uznale řekl Colliere.
„Ne pokud by nebyl jeden z těch tvorů přímo uvnitř nebo přesněji řečeno v katakombách pod hradem. Odtamtud se ale klidně mohl dostat ven a navíc, pokud nám jdou skutečně po krku a pokud jsou alespoň trochu chytří, tak budou zámek hlídat,“ řekl Samuel.
„Musíme odjet z panství a to okamžitě,“ hlesl stále vystrašenější Murray.
„Má pravdu,“ řekla Rachel, „potom budeme v bezpečí a především sem můžeme někoho poslat, třeba armádu.“
„To ale za předpokladu, že se odsud dostaneme živí. Nejbližší vesnice je více než deset mil daleko a navíc, kde máte jistotu, že vám někdo uvěří, když začnete mluvit o těch netvorech?“ řekl Colliere.
„Murrayi, vy jste tu beztak k ničemu, tak nám jděte alespoň připravit něco k snědku,“ řekl Samuel vystrašenému Murrayovi.
„Potřebujeme si ujasnit náš stav,“ řekla Kasumi. „Jaké máme zbraně?“
„Pistole s nabitým zásobníkem a jen dvěma náboji navíc. Zbylých pět jsem vystřílel na tu věc v bunkru a stejně to nemělo význam. Kromě toho tady v hotelu neseženeme víc než pitomý kuchyňský nůž,“ řekl Colliere.
„Jak víme, že si tu Murray neschovává třeba další pistoli?“ ptal se Samuel.
„Už jsem se ho na to ptal. Nanejvýše má támhleten pepřový sprej, ale co nám bude ten platný?“ Colliere ukázal na noční stolek, kde stála malá modrá plechovka.
„Pořád je to lepší než nic,“ řekla Rachel a vzala si ho. Nečekala, že jí to doopravdy pomůže, ale má alespoň nějakou výhodu.
„Podívejte, trochu jsem nad tím přemýšlel a myslím, že není moudré odsud utíkat, když je tady ten jezdec,“ řekl Samuel.
„Už tu není,“ řekla Rachel.
„Podle mě jen vyčkává a my bychom ho měli nejprve nějak vyřídit,“ řekl Samuel a čekal, jak zareagují ostatní. V očích Colliera a Rachel poznal, že nejsou zrovna nadšeni, ale chápou, že je to nutné. Kasumi byla v klidu a on dobře věděl, že je na to připravená. „Mám plán, takže poslouchejte: já vylezu ven skrze kanalizaci a upozorním ho na sebe. Z tohohle okna je přímo na kanál skvělý výhled, takže vy, Colliere, budete moci střílet. Protože máme jen pár nábojů, snažte se vyřídit především toho koně, protože tam máme téměř jistotu, že se ho povede zabít. Jakmile budeme mít koně z krku, očekávám, že jezdec půjde za námi sem a to je šance pro ostatní. Vsadím se, že dole v kotelně bude spousta nářadí, se kterými ho ve třech nebo čtyřech lidech určitě udoláme.“
„Vidím, že ten tvůj plán počítá se ztrátami v našich řadách, co?“ poznamenala ironicky Kasumi.
„Já vím, že je to nebezpečné, ale copak máme na výběr?“
„Kolik z vás umí šermovat? ptala se Kasumi.
Po chvilce ticha se ozval Samuel. „Otec mě to kdysi učil, ale… moc toho neumím. Ty snad ano?“
„Já? Ne, ale mám z nás největší šanci ho zabít.“
„Proč mu prostě neprohnat kulku lebkou?“ ptal se Colliere.
„Možná proto, že kulek máme zatraceně málo a bylo by moudřejší s nimi šetřit,“ řekl Samuel.
„No… jak myslíte,“ odvětil inspektor.
„Tak jak to tedy uděláme?" ptala se netrpělivá Rachel.
„Přesně jak Samuel řekl až na to, že proti jezdci půjdu sama,“ odpověděla Kasumi.

Samuel dovedl Kasumi dolů do kotelny. Kromě kotle a kupy uhlí tu bylo už jen několik starých kusů oblečení a skříně s nářadím. Zatímco si Kasumi vybírala něco vhodného, Samuel si prohlížel zazděný vchod. Kasumi vytáhla asi metr dlouhou železnou tyč.
„Tohle?“ podivil se Samuel.
„Přesně tak. Není ani moc těžká, ale pevná je dost. Délkou se skoro vyrovná tomu meči co má, takže bude ideální.“
„Nechceš si to ještě rozmyslet? Vždyť je to hloupost. Nemůžeš vědět, jak dobrý s tím mečem je.“
„A tak myslíš, že když se na něj vrhnu s těmi starci, že to bude lepší? Vždyť by mi jen překáželi a Rachel je úplně vystrašená. Co myslíš, že udělá, až ho uvidí zblízka?“
„No dobře, ale... dávej na sebe pozor.“
„To dávám vždycky.“

Seshora se náhle ozval výkřik.
„To byla Rachel!“ řekl Samuel a rychle pospíchal do haly.
Po schodech právě stoupal ohnilec, který už byl opět tak jako dříve, tedy i s hlavou. Nesnesitelný puch hniloby, který ho provázel, byl strašný. Rachel stála nad schodištěm a tiskla v rukou již prázdnou plechovku od pepřového spreje, který však na netvora nezabral. Sledovala, jak Collier střílí jako zběsilý, aby netvora zastavil, ale nemělo to žádný účinek.
„To je k ničemu!“ křičel Samuel. „Nemá to cenu!“ Colliere však nevěnoval pozornost a tak do netvora vyprázdnil celý zásobník. Účinek se nedostavil a ohnilec stoupal stále výš a výš. Kasumi se ho pokusila probodnout ostrou stranou tyče, což se sice podařilo, ale byl problém ji vytáhnout zpět. Ohnilec se pomalu otočil a ohnal se po Kasumi rukou tvořenou stejně jako většina těla tisícem malinkých brouků a kusy hnijícího masa, které je pokrývalo. Kasumi se Samuelem vycouvali až do hlavní haly, kam je ohnilec zahnal. Stále v sobě měl tyč, před kterou museli rovněž uhýbat. Samuel ji chytil a snažil se s ní zapáčit, ale bez viditelného účinku. Držela v něm, jakoby byla jeho součástí.
„Ten kotel!“ vykřikla Kasumi. Samuel pochopil, o co Kasumi jde.
„Bude trvat, než ho připravím. Drž ho ode mne dál,“ řekl Samuel a pospíchal do kotelny. Kasumi zatím kroužila kolem ohnilce a uhýbala jeho úderům. V hale se objevil Colliere s nabitou zbraní, ve které zůstaly poslední dva náboje.
„Nestřílejte!“ vykřikla Kasumi, „nemá to žádný smysl. Radši odsud vypadněte!“ Colliere, který se stále nemohl rozhodnout, jestli střílet nebo se do toho neplést, sledoval ohavnou stvůru a její prozatím marnou snahu zabít Kasumi. Chtěl ženě nějak pomoci, ale ze strašlivého zápachu měl co dělat, aby se nepozvracel. Rachel, která stále stála nad schodištěm to už nevydržela. Neměla tak silný žaludek, jako Kasumi, která se s tímto zápachem navíc už setkala. Po pěti minutách neustálého uhýbání začala být Kasumi velmi unavená a to i přesto, že netvor nebyl moc rychlý. Colliere už byl pryč a tak jí nic nestálo v cestě do kotelny, kam měla v plánu netvora přivést. Ohnilec byl vzteklý a kromě šelestu brouků z něj vycházely podivné vrčivé zvuky. Kasumi před ním odcouvala až do prostorné kotelny, kde už z roztopeného kotle vycházel silný žár. Samuel stále přikládal a snažil se vytvořit co možná největší teplo. Kasumi si ze skříně vzala další lopatu, ale rozhodně neměla v plánu se věnovat házení uhlí do kotle. Místo toho se ještě nějakou dobu vyhýbala ohnilcovi a snažila se, aby z ní neztrácel pozornost. Promočené a silně páchnoucí maso se pozvolna měnilo a vysychalo. Ohnilec se tak začal nejenom zpomalovat, ale jeho váha se snižovala. Kasumi se napřáhla a lopatou urazila ohnilcovi hlavu. Zbytek těla se na Kasumi vrhnul mnohem zuřivěji a Samuel hlavu urychleně nabral na svoji lopatu a přihodil do kotle a to i se stovkami brouků. Kasumi snadno urážela kusy seschlého těla, načež je Samuel definitivně likvidoval v kotli. Nakonec zbylo jen tělo, které Samuel nacpal do kotle pomocí tyče, jež z něj stále vyčnívala. Po zemi se pohybovaly stovky brouků a červů, ale teď už nemohli dělat vůbec nic. Rozutekly se pryč a Samuel s Kasumi se vrátili nahoru. Byli unavení a promáčení potem z horka, které v kotelně bylo, ale na obou byla vidět jasně patrná úleva.

„Co se stalo?“ ptala se Rachel, které bylo evidetně stále špatně.
„Právě vedeme 1:0“ odpověděla Kasumi.
„Vážně?!“ řekla radostně Rachel.
„Dobrá práce,“ řekl Colliere, „povězte mi ale, jak se sem ten hnus dostal?“
„Jak? Celkem snadno, když jsou dveře ven otevřené.“
„Murray?!“ ptal se Colliere.
„Kdo jiný?“ řekla Kasumi, „kdyby to nakonec nedopadlo takhle skvěle, tak by toho ještě dlouho litoval, ale mám pocit, že se o něj stihnou postarat jiní.“ Všichni zašli do haly, kde byly dveře ven skutečně odbarikádované a otevřené.
„Takže provedeme náš plán? Stále mám dva náboje a myslím, že na toho koně to bude stačit.“
„Nevím, jestli jste si toho stačil všimnout, ale já jsem právě se Samuelem bojovala o holý život v nechutném horku a vážně bych si ráda nejprve odpočala.“ Sotva to Kasumi dořekla, prosklená okna v hale se rozpadla a dovnitř skočil ohromný černý vraník se svým nemrtvým jezdcem. Všude po zemi se povalovaly střepy z rozpadlých okenic, po kterých dupal mohutný kůň. Jezdec vypadal jako člověk až na to, že jeho hlava byla bez kůže – pouze holá lebka. Jeho meč, který byl potřísněn čerstvou krví, měl na sobě spousty špičatých výčnělků, které dokázaly trhat vnitřnosti a způsobovat tak rozsáhlá a v podstatě smrtelná zranění. Kůň se postavil na zadní, což díky vysokému stropu v hale nebyl problém a hlasitě zaržál. Jeho oči žhnuly rudě a stejně na tom byly oči nebo spíše oční důlky jeho jezdce, které rovněž zářily nepřirozeným světlem. Namířil meč na překvapenou Kasumi, která s ostatními pomalu couvala na chodbu a řekl hlubokým hlasem: „Tebe zabiju jako první.“ Jezdec seskočil z koně a vyrazil ke dveřím, mezi kterými stáli ostatní. Kasumi bylo jasné, že není kam utéci a tak vykročila i přes nesouhlasné výkřiky ostatních kupředu. Colliere vypálil přímo na netvora a zasáhl ho do lebky, jenže bez viditelného účinku. Kostlivec se napřáhl mečem a vedl ránu shora přímo na Kasuminu hlavu. Ta jen stihla zvednou tyč do výše a zablokovat ránu ale netvorova síla byla tak velká, že Kasumi srazil na zem. Spadla na záda a Samuel se rozběhl proti nemrtvému. Strhnul ho k zemi a snažil se mu vyrvat z rukou meč. Nemělo to takřka žádný význam, neboť netvor Samuela s lehkostí odkopl stranou a zase se stavěl na nohy. Těch pár vteřin ale Kasumi stačilo, aby se postavila a couvla do bezpečné vzdálenosti. Colliere se dlouho rozmýšlel, co dělat a poté vystřelil podruhé. Ne však na kostlivce, ale na jeho koně. Střelil ho do boku, ze kterého začala prýštit temně rudá krev. Kůň se bolestí sotva udržel na nohou. Kostlivec si všiml co se stalo a v rychlosti se vyšvihl do sedla. „Já se vrátím,“ řekl a vyskočil z budovy ven. Kůň se nenesl tak volně jako předtím, ale nezdálo se, že jde o smrtelné zranění. Všem chvíli trvalo, než se vzpamatovali.
„Tady už není bezpečno,“ řekl Colliere, „já se vracím do Willow Creek a navrhuji, abyste šli se mnou.“
„To není dobrý nápad,“ odvětila Kasumi, „myslíte, že vás tam nechá jen tak dojít?“
„Postřelil jsem mu koně a on naznal, že je čas na ústup, takže pochybuji, že se ke mně ještě přiblíží,“ řekl Colliere.
„Už ale nemáte žádné náboje,“ připomněla Rachel.
„To sice nemám, ale on snad není tak hloupý, aby se to pokoušel zjišťovat.“
„Nebo tak chytrý… Rozhodně odsud musíme pryč, ale vesnice není dobrý nápad už jen kvůli nám. Nechci zbytečně ohrožovat ostatní,“ řekl Samuel.
„Co tedy navrhuješ?“ ptala se Rachel.
„Na stanici máte dost zbraní, že ano, inspektore?“ ptal se Samuel.
„Dvě pistole a jednu brokovnici. Uvědomte si, kde to jsme. Tady není žádná zbrojnice, přestože by měla být. Pokud máme ochránit vesnici, budeme je potřebovat, je mi líto Gordone.“
„Navrhuji se vrátit do bunkru. Pokud tam ta bestie už nebude, můžu si odtamtud vzít své zbraně a Ivan si tam nechal pistoli. Zásobník na sedmnáct nábojů není k zahození,“ navrhla Kasumi.
„Pokud tam ta bestie nebude…“ řekl Samuel, „než se tam dostaneme, bude to několik hodin chůze, ale… souhlasím s Kasumi. Je to naděje.“
„Jenže čím déle se budeme zdržovat, tím větší nebezpečí vzniká pro lidi ze zámku,“ řekla Rachel.
„S návrhem jít na zámek souhlasím, obzvláště když tam můžeme najít další netvory a alespoň částečný úkryt, ale ne dokud si nedojdu pro své věci. Vyjít ven beze zbraní je příliš nebezpečné,“ řekla Kasumi.
„Tak dobře, ale někdo by tu měl zůstat, aby mohl ostatní varovat, kdyby se něco změnilo,“ řekl Samuel.
„S tím souhlasím. Kdyby se cokoli dělo, tak se vydej za námi,“ řekla Rachel.
„Počkat, já myslel, že tu zůstaneš ty, Rachel,“ řekl překvapený Samuel.
„Nechci tu zůstat sama. S Kasumi budu v bezpečí.“
„Hmm, no… tak jo.“

Zatímco Samuel zůstal strážit hotel, Kasumi s Rachel sešplhaly do kanalizace a vydaly se rychlým krokem k bunkru.
„Se zbraněmi to bude snadné, nemám pravdu?“ ptala se Rachel. Kasumi bylo jasné, že tomu sama pořádně nevěří.
„Proč ode mne pořád čekáš nějaké zázraky? Udělám, co půjde, ale viděla jsi, co nám to šlo po krku, nebo ne? Tohle snadné nebude, ať už budeme mít cokoli.“
„Tak promiň, já to tak nemyslela.“
„Nepatřím k takovým bláznům, co si před jakoukoli akcí řeknou: jo, já jsem nejlepší na světě, takže zvládnu všechno levou zadní. Takovíhle lidé bývají obvykle první, co zemřou, protože si myslí, že stačí, když sami sebe přesvědčit o své jedinečnosti a síle, jenže je potřeba mnohem víc. Uznávám, že jsou věci, ve kterých vynikám nad většinou ostatních, ale to pořád nic neznamená.“
„Já to chápu, ale i tak se vedle tebe cítím bezpečně,“ řekla Rachel. Obě dorazily k mříži, jež blokovala cestu.
„Vrátím se pro něco, čím to podepřeme,“ řekla Kasumi a nechala Rachel samotnou. Temné prostory kanalizace jí vůbec nedělaly dobře. Absolutní ticho narušovalo jen pištění krys. Dívala se do chodby za mříží a její představivost začala pracovat. Napadlo ji, co dělat, když se tu náhle ukáže další netvor. Kdyby alespoň věděla, jak vypadají ti zbylí tři, ale po tom, co už věděla, jí bylo jasné, že mohou být jacíkoliv. Kasumi se konečně vrátila a nesla s sebou úzkou, asi třicet centimetrů dlouhou trubku. Byla dost pevná, takže na podložení se zdála být ideální.
„Pomoz mi to zvednout,“ řekla Kasumi. Mříž byla docela těžká, ale ve dvou nebyl zase takový problém ji nadzvednout. Horší bylo, že ji nyní musela Kasumi udržet sama, zatímco ji Rachel podloží trubkou.
„Zvládnu to. Udržím ji.“
„Jseš si jistá?“
„Jistě! Tři! Dva! Jedna! Teď!“ Rachel mříž pustila a Kasumi pocítila okamžitý nárůst váhy, kterou držela. Rachel co nejrychleji podložila mříž a Kasumi ji pozvolna spustila na trubku. „Můžeme pokračovat. Hlavně dávej pozor na tu trubku,“ řekla Kasumi. Obě se protáhly pod mříží a vydaly se dál.
„Nečekala jsem, že to zvládneš. Jseš dost silná.“ Kasumi se otočila k Rachel měla chuť se jí zeptat, proč má takovou snahu ji stále vychvalovat, ale rozmyslela si to. Možná to je vážně kvůli strachu, jak tvrdí Samuel, těžko říct. Každopádně ale není vhodné si Rachel rozhněvat, už jen kvůli dítěti, které má. Cestou dál Kasumi přemýšlela, jestli Samuel vidí tak daleko jako ona a doufala, že ano.
„Slezu dolů, a kdyby něco, buď připravená mě vytáhnout,“ řekla Kasumi, když dorazili k rouře.
„Dávej si pozor,“ řekla Rachel a Kasumi pomalu slézala.

Nic nenasvědčovalo tomu, že tu je chapadlový netvor, ale spoléhat se na to nedalo. Kasumi sešplhala až dolů. Bylo tu všude spousta krve a také ohavné zbytky Adrianova těla. Dveře ven byly úplně vylomené a okolní zdivo se rozpadalo. Netvor byl dost velký a patrně uměl šplhat, což bylo znepokojující. Ještě štěstí, že roura na něj byla moc úzká. Kasumi přešla do hlavní části bunkru a prohlížela věci okolo. Když našla Ivanovu pistoli rozšlápnutou, zklamalo ji to. Její krabice se zbraněmi se naštěstí vyhnula netvorovu řádění. Vzala odsud Ivanův nůž, dvě Džitte a čtyři vrhací hvězdice. Jediné co tu zbylo, byly Nunčaky, které už nepobrala a zlomená Naginata. Právě její ztráta teď byla opravdu bolestivá, neboť by to byl skvělý způsob, jak se vypořádat s jezdcem. Opatrně vyšla z vrat bunkru. I tady byly na zemi skvrny od krve. Velká díra v rohu sálu vypadala opravdu zlověstně. Dalšími vraty se dostala do místnosti s lavicemi a obrazem nějakého muže. Netušila, že se jedná o Lothara Gordona, ani že zde bylo ještě před půl rokem sídlo Řádu, který měl chránit Black Mirror před kletbou. Dveře odsud už vedly ven do lesů a vzhledem k tomu, že byly zcela neporušené, bylo nadmíru jasné, že tudy netvor neprošel. Vrátila se k díře a opatrně se nad ni nahnula. Věděla, že netvor je tu jako v pasti. Je moc velký na to, aby prošel rourou do kanalizace a patrně moc velký i na to, aby se dostal z bunkru ven. Otázkou však bylo, kam přesně tahle díra vede. Kdyby byla slepá, znamenalo by to, že mají o starost méně, jenže jak to zjistit? Kasumi byla přesvědčená, že má šanci porazit jezdce, ale na tohohle obrovitého netvora si moc nevěřila. V hlubinách pod sebou zaslechla tlumené vrčení, což byl signál, že tu není sama. Na malou chvilku spočinula zrakem na hromadě kamenů a napadlo ji zkusit jeden z nich hodit dolů na netvora. Teoreticky by to mohlo zabrat, ale pokud ne, tak nemá naději na přežití. Rozeběhla se k rouře a rychle vyšplhala nahoru.

„Viděla jsi ho?“ ptala se Rachel.
„Ne, ale je tam. Zřejmě nemá kam jinam jít anebo to tu hlídá, těžko říct. Každopádně ale můžeme jít zpátky. Tady máš jeden nůž. Jen pro jistotu.“
„Díky, ale upřímně, čekala jsem, že budeš mít nějaký meč nebo něco takového.“
„Tohle je všechno co mám a neboj se, protože tyhle věci jsou také velice nebezpečné.“ Obě ženy se vracely zpátky do hotelu.
„Proč nám vlastně pomáháš?“ ptala se cestou Rachel.
„Mám ráda výzvy.“
„Tobě nevadí riskovat život?“
„Ne, pokud vidím, že mám určitou naději na úspěch.“
„To jsem ráda, že to vidíš takhle. Já jsem naději ztratila už dávno.“
„Naděje je vždycky. Spoléhat se na ni sice není vždy dobré, ale naše situace pořád není tak hrozná, jak si možná myslíš.“
„Vážně? Pět zrůd se pohybuje venku a tři z nich jsme ještě ani neviděli. Vždyť to může být naprosto cokoli.“
„To ano. Čím dříve je poznáme, tím lépe.“

Kasumi s Rachel dorazily až k prvnímu poklopu a jakmile zahnuly za roh, zahlédly před sebou obrys postavy. V mžiku se v rukou Kasumi objevily Džitte, které namířila před sebe.
„Klid, Kasumi. To jsem já, Samuel.“
Kasumi sklopila dýky. „Stalo se něco?“ zeptala se.
„Bohužel ano. Jezdec se vrátil a jeho kůň je opět zcela v pořádku.“
„Cože?!“ zeptala se Rachel.
„Všiml si mě a skočil zase dovnitř. Na boku už nemá žádnou ránu.“ Kasumi, která byla původně rozhodnutá vyjít nahoru a bojovat, se zarazila a přemýšlela. Samuel poznal, že si už není tak jistá, jako dříve.
„Co budeme dělat?“ ptala se vyděšená Rachel.
„Můžu zkusit toho koně zase vyřadit. Mám vrhací hvězdice a s těmihle dýkami také umím házet, jenže to ho nezabije, a jestli zase uteče, tak o ty věci přijdu. Kromě toho nevím, jestli s nimi neumí házet i jezdec. Dát mu k dispozici vrhací zbraň by nebylo dobré,“ řekla Kasumi.
„Podle toho dusotu nad námi počítám, že je stále v hale a předpokládá, že nám odřízl cestu. Můžeme odsud utéct,“ navrhl Samuel.
„To ano, ale na cestě budeme snadnou kořistí,“ řekla Kasumi.
„Jsme na Black Mirror. Je tu tolik hustých lesů, že se mu v nich lehce ztratíme. Od hotelu k nejbližšímu lesu to není ani půl míle,“ řekl Samuel.
„V tom případě je rozhodnuto. Doufám, že umíš běhat, Rachel,“ řekla Kasumi. Samuel si od Kasumi vzal druhý nůž a opatrně se protáhl kanálem na parkoviště. Pomohl vylézt ostatním a poté se pomalu přesunuli za roh hotelu. Krátce zahlédli jezdce v hlavní hale a doufali, že on je neviděl.
Jakmile byli zcela z dohledu, rozeběhli se ke hřbitovu za hotelem. Nebylo to vůbec příjemné místo, obzvláště za tak odporného počasí. Každou chvíli oblohu prořízl blesk a během okamžiku zaburácel hrom. Bouře byla přímo nad panstvím a zdálo se, že snad ani nikdy nepřestane.
„Co je tady?“ ptala se Kasumi a ukazovala na starou kapličku na hřbitově.
„Nevím, nejspíše nic důležitého,“ řekl Samuel. Kasumi se pokusila marně otevřít plechové dveře a poté do zámku strčila jednu z vrhacích hvězdic a snažila se její špicí vypáčit zámek.
„Měli bychom jít, Kasumi,“ řekla Rachel, „tohle místo… mi nahání husí kůži.“
„Ten zámek je mizerný. Půjde to povolit a možná najdeme něco uvnitř. Musíme využít každé příležitosti.“
„Já ti nevím, Kasumi. Sem se dříve ukládala mrtvá těla pacientů sanatoria, než se pro ně vykopal hrob,“ vysvětlil Samuel.
Kasumi se se zaujetím rozhlédla okolo. „Jakého sanatoria?“ zeptala se ostatních.
„Ten hotel byla před lety nemocnice pro nemocné cholerou a v těch dobách se pacienti pohřbívali sem na tento hřbitov. Některé hroby jsou staré více než tři staletí. Později se z nemocnice stala psychiatrická léčebna, takže na tomhle hřbitově leží i spousta duševně nemocných.“ Kasumi to poslouchala se zájmem, ale stále se snažila především otevřít kapličku. Rachel byla po Samuelových slovech bledá jako stěna a její fantazie začala pracovat na plné obrátky. Každou chvíli očekávala, že z hrobů náhle začnou vylézat nemrtví pacienti. Věděla, že koncem devatenáctého století řádila v Evropě pandemie cholery. Neustálé křeče, průjmy, zvracení a ve výsledku stovky a stovky mrtvých. Kolik lidí zde asi bylo pohřbeno? Kasumi se konečně podařilo otevřít kapličku a vstoupila dovnitř. Uprostřed byl veliký vozík s dřevěnou deskou, patrně na mrtvá těla. Na zemi bylo pár plesnivých beden, většinou s nepotřebnými kusy plechu a rozbitého nářadí. Povalovalo se tu i několik rozbitých lahví podle zápachu dost možná od chlóru. Bylo jasné, že Murray kapličku zrovna moc často nenavštěvoval. Nebylo tu bohužel nic použitelného.
„Nejvyšší čas vyrazit, Kasumi, tohle místo opravdu není nijak přívětivé,“ řekl Samuel.
„Máš pravdu. Ani já se tu necítím zrovna nejlépe,“ odvětila Kasumi. Všichni tři rychlým krokem obešli hřbitov a ztratili se mezi stromy v lesích.

Cesta lesem se zdála být nekonečná a rozhodně ne bezpečná. Všichni byli ostražití a důkladně pátrali po přítomnosti někoho dalšího.
„Na zámek to je ještě hodně daleko a brzy nás čeká pořádné stoupání,“ řekl Samuel.
„Stoupání?“ podivila se Rachel.
„Ashburrské vrchy vedou odsud až k Willow Creek. Teoreticky je můžeme obejít a pokračovat lesní cestou vedoucí od majáku, ale to je příliš nebezpečné,“ řekl Samuel.
„To ano. Cestám se bude lepší vyhýbat, jak jen to půjde,“ řekla Kasumi.
„Nejkratší cesta na zámek ale vede blízko močálů, že ano, Samueli?“ ptala se Rachel.
„Ano a tam také můžeme natrefit na dalšího netvora. V Deepmirských močálech je někde ukrytý další z portálů.“
„Do bažin nemůžeme jít, Samueli,“ řekla Kasumi, „to je příliš nebezpečné, obzvlášť v té tmě.“
„Já vím. Půjdeme menší oklikou,“ řekl Samuel a dál vedl ostatní lesem. Svahy v lesích pokrývaly ohromné vesměs špičaté kameny. Cesta byla pro Rachel vyčerpávající, ale stále se držela s ostatními. Věřila, že ji tu nenechají, ale stále si nebyla jistá Samuelem. Kasumi je momentálně na jeho straně, takže to musí změnit. Musí si získat její přízeň a musí ji dostat do stavu, kdy bude ochotná chránit spíše ji, než Samuela, kterému nemohla po tom, co mu provedla, vůbec věřit. Otázkou je, nakolik se taková žena, jako je Kasumi, nechá ovlivnit a ovládat. Byla přesvědčená, že až se z těchto problému dostanou, pokud se z nich vůbec dostanou, bude muset být Kasumi zcela na její straně. Buď se to povede, nebo bude muset pominout její nezanedbatelný potenciál a přistoupit k radikálnějšímu řešení. Rozhodně si z ní ale nesmí udělat nepřítele.

Po několika hodinách konečně Samuel, Kasumi a Rachel dorazili k cestě. Vedla od vesnice až k útesům Sharp Edge a stejně jako všechny ostatní cesty, byla i tahle promáčená a pokrytá nepříjemným bahnem. Popadané dráty elektrického vedení a spadlý sloup dávaly najevo, že panství je a ještě dlouho bude bez elektřiny. V tomhle počasí to nikdo spravovat nebude, obzvláště když tu jsou mnohem důležitější problémy. Samuel byl připraven vyrazit dál lesem, ale nejprve si potřeboval ujasnit směr. Než to stihl udělat, všichni zaslechli zlověstný dusot kopyt, jež značil blíží se nebezpečí. Jezdec přijížděl tryskem přímo k nim po cestě od vesnice. Jeho temný obrys krytý clonou neustálého deště byl děsivý.
„Pryč!“ vykřikl Samuel a vyběhl okamžitě do lesů. Rachel s Kasumi ho následovaly a doufaly, že Samuel ví, co dělá. Zběsilý úprk před jezdcem byl vyčerpávající. Kasumi se ohlédla za sebe a zahlédla temně rudé záblesky vycházející z očí nemrtvého. Jeho kůň měl vážný problém kličkovat mezi stromy a tak celá skupina získávala náskok. Samuel však věděl, že to nic neznamená a doufal, že stihne dorazit tam, kam míří dříve, než se jezdec dostane na cestu, která vedla přímo k bývalému domu patologa Hermanna – jejich cíli. Jinak zlověstně vyhlížející stavení nyní představovalo úkryt a možnost si odpočinout. Konečně přiběhli až k němu a Samuel okamžitě zabral za kliku na dveřích. Bylo zamčeno.

„Počkej, já to zkusím otevřít,“ nabídla se Kasumi, okamžitě vybrala vhodnou špičatou hvězdici a zastrčila ji do zámku.
„Pospěš si! Už se blíží! Honem!“ ječela Rachel.
„Drž hubu, potřebuju se soustředit!“ obořila se na ni Kasumi. Samuel se rozhlížel kolem po něčem, čím by se daly dveře vyrazit, ale nebylo tu vůbec nic vhodného. Velice rychle prohlédl staré zrezivělé auto, ve kterém však už nebylo skoro nic. Dokonce i sedadla někdo odnesl.
„Nejde mi to,“ volala na ostatní Kasumi.
„Musíme pryč, musíme běžet dál,“ řekla Rachel. Samuel však věděl, že jsou až nebezpečně blízko Deepmirských močálů a obával se dalšího netvora. Zkusil prohlédnout i kontejner na odpadky, jestli tam nenajde něco užitečného, ale byl zamčený. Zrezivělý zámek nevypadal příliš bytelně, takže popadl jeden z kamenů, které ohraničovaly cestu kolem domu, a zámek urazil. Uvnitř nalezl spousty odpadků, ale také něco mnohem lepšího. Nevěřil vlastním očím, když v kontejneru objevil pistoli a brokovnici. Obojí se zdálo být nabité. Samuel nevěděl, že ty zbraně sem kdysi uschoval Adrian a teď neměl ani pomyšlení přemýšlet o tom, kde se tu berou.
„Odstup, Kasumi,“ řekl. Ta se nejprve ohlédla, aby zjistila, o co jde a poté poodešla stranou.
„Nechceš mi vysvětlit, kde jsi to sebral?“ ptala se.
„Na to teď není čas.“ Samuel vypálil na zámek u dveří a poté již snadno otevřel dovnitř. Právě včas, neboť jezdec se blížil. „Dovnitř, Rachel, dělej!“ křikl Samuel. Rachel se ukryla uvnitř domu, který sice nevypadal nijak přívětivě, ale rozhodně to bylo lepší, než jezdec venku. „Kasumi,“ řekl Samuel a hodil jí brokovnici. Poté začal střílet po jezdci, především po jeho koni. „Střílej, Kasumi, střílej a miř na hlavu!“ Samuel vyprázdnil celý zásobník a ukázalo se, že to opravdu k něčemu bylo. Kůň se skácel s bolestivým stenem a jezdec spadl na zem také. „Doraž ho, Kasumi,“ řekl Samuel, který už neměl čím střílet.
„Ne… já nemůžu,“ odvětila Kasumi, která ještě ani nevystřelila a vrátila brokovnici Samuelovi. Ten nějakou dobu nechápal, co to má znamenat, ale poté se vzpamatoval a brokovnici si vzal k sobě. Nemrtvý jezdec už byl na nohou.
„Všichni zemřete!“ řekl vztekle svým hlubokým hlasem. Samuel stál nehybně přede dveřmi do domu a čekal na správný okamžik. Netvor se blížil k němu pomalým krokem. Kasumi měla v rukou dýky Džitte a byla připravená se bránit. Samuel stále vyčkával. „Dnes zemřeš,“ řekl jezdec Samuelovi, který přesně v tu chvíli vystřelil přímo na jeho lebku. Rána mu ji téměř celou urazila a on se pomalým pohybem hroutil k zemi. Samuel přistoupil blíž a vystřelil znovu. Teprve teď světlo v jeho očích naprosto zhaslo. Kasumi mezitím přišla k umírajícímu koni. Přemýšlela, jestli je možné, aby se z toho všeho zase uzdravil a rozhodla se nic neriskovat. Pomocí Džitte mu probodla tepnu a nechala ho vykrvácet. „Tak to bychom měli,“ řekl Samuel a snažil se vyrovnat s tím, co se tu stalo. „Myslím, že si musíme něco vyjasnit, Kasumi.“
„To ano. Také mám něco na srdci.“

Oba zašli dovnitř domu a hledali Rachel. Hned hlavní hala byla plná nejrůznějšího harampádí. Kusy starých hadrů, prázdné police, skleněné nádoby, dokonce počítač, roztrhané knihy, rozlámané židle, stoly a mnoho dalšího. Zdálo se, že tu nikdo nežil už léta.
„Rachel!“ zavolal Samuel, „Rachel, kde jsi!.“
„Už je po všem! Můžeš vylézt,“ přidala se Kasumi ale bylo to zbytečné.
„Podívám se nahoru a ty zatím prohlédni sklep, ano?“
Kasumi kývla na znamení souhlasu a opatrně sestoupala po vlhkých a kluzkých schodech do staré márnice. Byla tu sice tma, ale na pitevním stole uprostřed stála zapálená svíčka. „Rachel, pojď nahoru. Ten jezdec už je minulostí.“
„Kdepak,“ ozvalo se z koutu kousek za Kasumi, „Rachel nikam nepůjde a ty také ne.“ Kasumi se neobtěžovala slovy a místo toho okamžitě sfoukla svíčku. Nechtěla, aby ten člověk viděl, jak se jí v rukou objevily vrhací hvězdice. Bez větších problému by je dokázala hodit na onoho muže i takto poslepu, nejprve ale musí zjistit, kde přesně je Rachel.
„To nebylo moc chytré,“ řekl opět muž a rozsvítil baterku, co měl v ruce. Kasumi byla oslepená náhlým světlem, které ji muž namířil přímo do očí. Sklopila zrak a čekala, co muž udělá.
„Kdo vůbec jsi?“ zeptal se.
„Kdo jsi ty?“
„Já se ptal první ale dobře, dobře. Jsem Matt a ty jsi co?“
„Kde je Rachel?“
„Chtěl jsem vědět, jak se jmenuješ!“
„Ona není tady dole, že ne?“ zeptala se Kasumi, která začínala nabývat přesvědčení, že jsou dole sami. Neslyšela totiž sebemenší zvuky kohokoli dalšího.
„Nevím, kde je jaká Rachel, ale ty jsi v mém domě.“ Kasumi si všimla světla přicházejícího seshora. Poznala, že je to Samuel a přichází dolů se svíčkou v ruce.
„Kasumi? Co se tu děje?“ ptal se.
„Máme tu ne zrovna vítanou společnost,“ odpověděla mu.
Samuel sestoupil až dolů a zahlédl Matta, jak se krčí v koutě. „Kdo jste?!“ ptal se ho. Z Mattových roztřesených rukou vypadla baterka. Kasumi si ji vzala a teprve nyní si oba mohli dobře prohlédnout Matta. Klepal se jako sulc a Samuel poznal, že má zarudlé oči a celý se potí. V jedné ruce křečovitě svíral nenápadný pytlíček s bílým práškem. Samuel mu ho vytrhl z rukou, aby se přesvědčil, jestli je to opravdu to, co si myslel. V tu chvíli však Matt podlehl nečekané agresivitě. Vrhl se na Samuela a srazil ho k zemi.
„To je moje!“ vykřikl. Kasumi odložila baterku a Matta odtáhla stranou. Ten se po ní ohnal pěstí a pokusil se ji strhnout na zem, ale marně. Matt se postavil a vytáhl z kapsy skalpel. Byl malý, ale velice ostrý.
„Máš pět vteřin na to, abys to zase uklidil, jinak tě zabiju,“ řekla chladně Kasumi. Samuel ale dobře věděl, že to Matt neudělá. Normálně by asi Kasumi nechal, ať to s ním vyřídí, ale jeho informace mohly být důležité. Nenápadně vzal baterku a pořádně s ní praštil Matta zezadu do hlavy. Ten se skácel k zemi.
„Ten chlap je úplně našrot. Tohle vypadá na kokain.“ Samuel ukázal Kasumi pytlíček s drogou.
„V těhle věcech se nevyznám ale je mi jasné, že jsem ho měla zabít.“
„Možná ještě budeš mít příležitost. Svážeme ho a až se probere, řekne nám, co ví.“
„To je dobrý nápad. Jenže, kde je Rachel?“
„O ní se neboj. Našel jsem ji nahoře v jednom pokoji. Je hrozně unavená, takže jsem navrhl, ať se trochu prospí.“
„Chceš tu zůstat přes noc?“
„Nejspíše ano, ale nejprve se musíme ujistit, že tu jsme sami.“
„Já projdu dům a ty se zatím postarej o toho šmejda, ale nezapomeň se zcela ujistit, že u sebe nemá nic nebezpečného,“ řekla Kasumi s důrazem.

Samuel Matta svázal několika provazy a dovlekl ho pokoje v patře. Vypadalo to tu hrozně, stejně jako ve zbytku domu. Dříve tahle místnost sloužila zřejmě jako pracovna, ale jediné podle čeho se tak dalo soudit, byl kancelářský stůl opřený o jednu ze stěn. Byla tu ještě také nevzhledná pohovka a několik rozbitých talířů.
Kasumi mezitím prohledala dům, ve kterém však nic zajímavého nenašla a poté několika kusy nábytku zabarikádovala vstupní dveře. Skoro všechna okna v domě byla kryta mříží, což z domu dělalo vhodné útočiště. Poté vyšla nahoru a nejprve zkontrolovala Rachel. Spala na ne zrovna pohodlné posteli v takřka prázdném pokoji, který dříve sloužil jako ložnice pána domu. Stěny byly ještě stále pokryté pár obrazy. Na jednom byla nějaká vesnice, další zachycoval skupinu lidí, jak hrají poker a ty ostatní měly už strhaná plátna. Zajímavá byla především vitrína se sbírkou nočních motýlů.
Samuel se mezitím v pokoji usadil na židli a byl připraven pokládat Mattovi otázky. Matt už vypadal mnohem klidněji a podstatně uvolněněji než dříve.
„Hej, brácho, dej mi aspoň trochu snížku.“
„Na to rovnou zapomeň. Máš vůbec ponětí, co se kolem děje?“
„No jó, trochu sem to přehnal, ale to se stane.“
„Máš tu nějaké náboje?“
„Náboje? Co tím jako myslíš, vole?“
„V kontejneru vedle domu jsem našel pistoli a brokovnici.“
„Fakt? To si děláš prdel.“
„Chceš říct, že nejsou tvoje?“
„Ani hovno, vole. Jestli to na nás nahrál ten prďola Colliere, tak toho bude litovat.“
„Počkej, jak nahrál?“
„Asi před měsícem jsme se sem s klukama nastěhovali a společně si tu užívali. Víš co myslím, ne? Fetu bylo dost, tak nebylo co řešit, jenže pak nás vychmát inspektor, fet zabavil a kluky zabásnul. Já sem mu zdrhnul a pak sem se vrátil pro to, co nenašel, ale ten parchant byl důslednej. Vylez sem ven a málem mě vomyli, když jsem to tam viděl. Říkám ti vole, že od týhle chvíle fetuju s mírou, fakt že jo.“ Do pokoje právě přišla Kasumi. Matt si ji se zájmem prohlížel.
„Tak co? Víme něco nového?“ ptala se Samuela.
„Nic moc. Ten pitomec toho moc neví.“
„No tak to mě snad můžete pustit, ne?“
„Na to můžeš zapomenout! Zůstaneš tady a můžeš jedině doufat, že tě tu někdo najde, ale v současné době bych na to moc nespoléhala.“
„To si děláš prdel, ne?“
„Tam dole jsi mě chtěl napadnout a můžeš být rád, že ses k tomu nakonec nedostal.“
„Jako proč? Myslíš, že se tě mám bát?“
„Nemáš ani představu, čeho všeho jsem schopná.“
„No to mě poser. Rozvaž mě a pak uvidíme, kdo se bude koho bát.“ Kasumi se významně pousmála.
„Ne, Kasumi, tohle ne. Nepotřebujeme další potíže,“ řekl Samuel, který moc dobře věděl, jak tohle může skončit.
„Právě se jich chystám zbavit. Ten člověk je feťák a navíc úplný kretén. Zabiju ho a bude o starost méně.“
„Ty že mě zabiješ? Ha, ha,“ ozval se Matt.
„Víš… nic zásadního proti tomu nemám, ale nemůžu tě vystavovat, navíc zbytečně, nebezpečí. Co když uděláš nějakou chybu a on tě zabije?“
„Nedá se to vyloučit, Samueli, ale chybu můžeš udělat i když přecházíš silnici. Chybu můžeme udělat, i když ho necháme naživu a já myslím, že v tomhle případě je riziko větší než to, že mě zabije v boji.“
„Tím se dostáváme k otázce, na kterou jsem se chtěl zeptat už venku. Proč ho tedy jednoduše nezastřelíš? To, že jsi nestřílela, souvisí s tvými představami a názory, že ano?“
„Nikdy nepoužívám střelné zbraně. Spoléhám se na sebe a na to, co dokážu. Zabít člověka výstřelem z pistole by dokázalo i dítě, jenže postavit se mu tváří v tvář už něco vyžaduje.“
„Vy ste magoři, že jo? Utekli jste z blázince?“ ptal se pobavený Matt.
„Co myslíš, že by udělal, když ho pustíme?“ ptala se Kasumi. „Kdoví jak na tom je po těch drogách. Může mít třeba schizofrenii, nebo zkrátka cokoli.“
„Schizofrenii…“ řekl zasněně Samuel a Kasumi si toho všimla.
„Co se děje?“
„Já… nevím. Možná… jsem ji měl také.“
„Cože?“
„Před lety, v době, kdy… mě postihla ta kletba, tak… občas jsem míval vidiny, bolela mě často hlava a…“
„Ha, ha, ha. Jsme tu jak ve cvokárně,“ řekl Matt, „ještě mi řekni, že máš něco společnýho s Adrianem a poseru se smíchy. Ten míval taky takový kecy. Posedl mě démon a přikázal mi dělat tohle a tamto, uááá. Ha, ha, ha.“
„O čem to mluvíš?!“ řekl rozzlobený Samuel.
„Adrian Gordon, vypatlanec ze zámku, vždyť víš ne? To je takovej imbecil, že jsem za celej život většího nepotkal, ale vy dva byste mu klidně mohli konkurovat. Jak se vlastně má ten bastard? Už jsem ho dlouho nepotkal.“
„On… je mrtvý,“ řekl Samuel, načež se Matt rozesmál.
„Ha, ha, ha, konečně mu ruplo v bedně. Tak teď ste mě fakt dostali, cha, cha. Po tomhle mi je líp než po fetu. No ty vole, Adrian šel ke všem čertům. A já už myslel, že se toho nikdy nedožiju a ono fakt jo. Dole v pitevně mám schovanou flašku rumu, můžete mi pro ni zajít? Oslavíme to všichni společně, ne?“ Samuel byl už rudý vzteky. Nožem rozříznul Mattovy pouta.
„Je tvůj,“ řekl a vydal se ke dveřím, u kterých Kasumi stála. Poodstoupila, aby mohl Samuel odejít a ještě než tak učinil, jí zašeptal do ucha: „Když bude trpět, mě to vadit nebude.“

Matt, který se pomalu zvedal, zůstal s Kasumi zcela sám.
„Co to má jako znamenat?“ ptal se.
„Říkal jsi něco ve smyslu, že proti tobě nemám šanci, tak… to dokaž.“
Matt se chvíli rozmýšlel a rozhlížel kolem sebe. „A když tě zabiju, tak mě zabije on, že jo?“
„Vyloučit se to nedá, ale budeš o sobě alespoň moct říct, že jsi ten, kdo zabil Kasumi Sato.“
„To zní, jakoby se o to snažilo už hodně lidí.“
„Celé zástupy ale stále neúspěšně.“
„Tak to je nevyšší čas to změnit.“ Matt semknul ruce v pěst a zvednul je do výši hlavy, aby se mohl krýt. Začal poskakovat na místě, aby byl stále v pohybu. Vypadalo to však dost směšně a Kasumi bylo zřejmé, že tohle nebude nijak těžké. Měla čas na to se připravit a soustředit se jen na svůj cíl, což v boji s Ivanem moc nevyšlo obzvláště, když ji udeřil do hlavy, čímž ji naprosto vyvedl z míry. Rozhodla se vyzkoušet něco, co už dlouho nevyužila. Mírně natáhla levou ruku před sebe a dlaň otočila k Mattovi. Roztáhla prsty na ruce a soustředila se jen na svoji dlaň. Věděla, že ačkoli to, co má v plánu patří spíše do světa filmů, je to naprosto reálné, přestože si to mnozí nemyslí. Před lety, měla spoustu času tuto techniku rozvíjet a naučila se ji využívat. Matt, který její počínání nechápal, se přiblížil až k ní. Kasumi v mžiku vystřelila ruku dopředu, přímo na Mattovu hruď. Úder Matta odrazil pořádně dozadu až na zeď. Zařval bolestí a zhroutil se k zemi. Pokoušel se zase vstát. Kasumi se otočila a pomalu odcházela ke dveřím. Věděla, že tohle není konec a dávala si moc dobrý pozor. Spousta lidí, když uvidí jasnou příležitost, se rozhodnou okamžitě jednat a moc nepřemýšlet, což byl i Mattův případ. Rozběhl se vší silou na Kasumi, která to očekávala. Otočila se, okamžitě chytila Matta, přičemž kousek ustoupila, a vrhla ho přímo na dveře, které se vyrazily a on tak skončil až na chodbě. Tvář měl celou od krve a už se nepokoušel dál bojovat.
„To stačí. Nechej toho, už to stačilo.“
„To si vážně myslíš, že si řekneš, když už máš dost a já tě nechám být? Nepřijde ti to absurdní?“
„Přece bys nezabila člověka, co se nebrání?“
„Vstaň!“ řekla rázně. Matt se o to pokoušel, zatímco na chodbu vyšel Samuel s tácem, na kterém bylo jídlo, co tu našel. Prohlédl si Matta, jak se snaží postavit a přitom se stále opírá o stěnu.
„Kasumi, hlavně z toho nedělej zase nějaké… Prostě tady potom nechci uklízet vnitřnosti.“
„Bez obav,“ řekla Kasumi a chytila Matta kolem krku. Snažil se sevření uvolnit, ale nešlo mu to. Kasumi ho škrtila tak dlouho, dokud mu z očí nevymizel život.
Samuel se společně s Kasumi postaral o tělo, které složili do kontejneru vedle budovy. V životě si prožil už tolik ohavností, že ho tahle nedokázala nijak moc vyvézt z míry. Vrátili se do domu, kde Samuel v jedné místnosti připravil místo na spaní. Najedli se a ačkoli to nebylo nic moc, byli za to rádi. Situace venku se nijak nezměnila a tak se pomalu dali do plánování dalších kroků.
„Jsi v pořádku, Kasumi?“
„Už mi bylo i líp, ale jde to. Zítra pokračujeme na zámek?“
„Přesně tak. Připrav se na dalšího netvora, který tam zcela jistě bude, ale obávám se i toho, že nás někdo překvapí tady.“
„Je to možné a proto navrhuji opět držet hlídky.“
„Dobře, vezmu si první. Ještě než půjdeš spát bych s tebou, ale potřeboval něco probrat.“
„Poslouchám.“
„Co myslíš, že se stane, když pobijeme všechny ty stvůry?“
„To nevím ale… jsem ráda, že nad tím přemýšlíš, protože je tu jedna věc a já nevím, jestli si to vůbec uvědomuješ.“
„Jaká věc?“
„Ten démon zůstane v Rituální komnatě, a pokud se ho chceme zbavit, musíme to udělat tak, jak se to povedlo tvému předkovi.“
„Ano, tohle mě už také napadlo a upřímně mě to znepokojuje. Mordred Gordon si vedl něco jako deník a zapisoval i do jedné další knihy, co patřila jistému Armunderovi, ale to není podstatné. Jde o to, že mě ty knihy Adrian ukazoval a já si je pročetl, jenže v nich nebyla jediná zmínka o tom, jak Mordred zastavil démona.“
„Máš nějaký nápad, jak to zjistit?“
„Nevím, já… vážně nevím.“
„Myslíš, že by si to ten Mordred nezapsal, vždyť to muselo být důležité.“
„Počítám s tím, že to někde bude, ale kde? Mordred trávil většinu času u Černého zrcadla, ale Adrian tam nic víc nenašel. Ani v Rituální komnatě nic není a mě už napadá jen jedno místo, kde Mordred pobýval.“
„A to?“
„V jeho deníku jsou zprávy o tom, že na Warmhill popravoval nevinné. Zdá se, že se v tom snad vyžíval. Obviňoval lidi a soudil je během falešných zkonstruovaných procesů. Poté je mučil a popravoval.“
„V tom případě musíme na Warmhill.“
„Jenže v kostele nic není. Marcus ho dal postavit přímo na tom místě, ale nezdá se, že by tam něco objevil.“
„Dobře, ale pokud Mordred své oběti věznil a mučil, tak to nemohl dělat jen tak někde.“
„Máš pravdu. Nejsou žádné zmínky, že by k tomu docházelo na našem hradě, ostatně tam ani nikdy nebylo žádné vězení nebo dokonce mučírna. Na Warmhill musí být víc, než se zdá…“
„Je tu ale ještě další problém.“
„Další? Co máš na mysli? Koule zůstala v jeskyni, a kdyby to nestačilo, tak stále máme jednu na zámku?“
„O tohle mi nejde. Démon zmínil, že ho Mordred porazil a uzavřel, čímž se ho zbavil, jenže na to uzavření je přece zapotřebí krev.“
Samuel si až teď uvědomil vážnost situace. „Máš pravdu... bez krve Gordonů ho nikdy neporazíme.“
„Nemáte někde na hradě trochu krve schované?“
„Ne, ta krev musí být čerstvá a navíc mužská.“
„Tak to je ještě horší než mé nejčernější představy. Tvá krev je k ničemu a předpokládám, že jiný Gordon už nežije.“
„Ne, já jsem poslední.“
„Chápeš tedy, co se musí stát?“
Samuel dobře věděl, co je v sázce. Přemítal si to všechno ještě dlouho poté, co z pokoje odešel a sešel dolů, kde následně střežil dům. Proti nim už stáli jen čtyři hlídači portálů. I jeden jediný však s sebou nosí smrt.

---