Skykryové - Kapitola 1.

U zdi mého domu se choulila malá holčička shruba kolem osmi let. Krčila se tam přede mnou. Byla tam a jen se vystrašeně dívala do mých očí. Sehnula jsem se k ní a chtěla ji vzít za ruku. Vydala jakýsi vyděšený pazvuk. Ruka mi sklouzla zpět do klína. Začala jsem ji chlácholit svým hlasem. Pozvolna se uklidnila. Zanedlouho se podívala až moc vyrovnaným pohledem. V tu kratičkou chvíli vypadala i celkem zákeřně. A pak to přišlo, z ničeho nic, jako blesk z čistého nebe. Z hrudi mi vykukovala ostrá čepel. Svezla jsem se na kolena a podívala se na dívenku. Jen se na mě s úsměvem podívala a řekla: „Jen spi.“

Jediné co si pamatuji byly oči. Vím, že ty její byly světlé, modrošedé. Ale tyhle byly jiné. Jediné co jsem si teď vybavovala byly tmavé oči. Byly jako moře. Ztrácela jsem se v nich. Neměly konce. Padala jsem dál a dál. Ale nebylo to krásné moře. Byla to spíše studna, chladná a nelítostná. Taková, která nenechá své návštěvníky jen tak opustit své útroby. Byla jsem ztracená.

Ocitla jsem se v naprosté tmě. Je zvláštní, že jsem si pamatovala hlavně tmavé pronikavé oči vzhledem k tomu, že mi někdo proťal hruď. Nepronásledovala mě čepel, ale záhadný pohled. Viděla jsem ho všude ve tmě. Byla jsem sama. Jakmile se do mě zařízl jeho hladový pohled, cítila jsem, že už mě nikdy nenechá být. Měl mě v hrsti jako ptáčka v kleci. Byla jsem spoutaná svou vlastní bezmocí.

Cítila jsem se jako na obláčku, i když na velice chladném obláčku. Kam jsem dohlédla, byla jen černočerná tma. Ničeho se nedalo dotknout. Najednou, rychle a náhle, jsem ucítila tu ostře řezavou bolest. Světlo mohutného lustru se mi zakouslo do očí. Tmavou slepotu jsem chápala, ale oslnivé světlo z černočerné tmy, bolí.

Konečně jsem se rozkoukala. Byla jsem v útulné velké místnosti. Její majestátnost mě až děsila. Moje tělo leželo ve velké posteli zabaleno do nejméně pěti peřin a přece mělo dost místa na pohyb. Pohyb ale způsobil jiné zachvění. Dostalo se mi zjištění, že je to vodní postel. Byla to pro mne nová zkušenost. Ale jak je možné, že jsem necítila ani jedno z toho dokud někdo nezorsvítil?

Z bádání mě probral hlas. Objevily se přede mnou ty záhadné oči. Stahovala se mi hruď. Bylo mi úzko. Instinktivně jsem se dotkla místa, kudy projela čepel.

„Ano, rána, kterou jsem zasadil se ti zahojila,“ promluvil muž v kápi znovu.

„Jak dlouho už tu ležím?“ otázala jsem se tvrdě.

„Moc dlouho ne,“ odtušil. Jeho hlas byl hypnotizující.

„Ale…ale muselo se to zahojit za delší dobu,“ vykoktala jsem. Bylo to tak matoucí. Absolutně nic jsem nechápala. Jak to že byla rána pryč, jestliže neuplynulo moc času? Nejsem sice doktor, ale přinejmenším měsíc by byl třeba k zahojení něčeho takového. Nemohla jsem tu přece ležet celý měsíc. Co by na to řekla moje máma? Tenhle sen mi přišel až příliš reálný na to, aby to byla jen představa. Byla to však představa, které jsem se chtěla pevně držet, jelikož sen nikdy ve skutečnosti neprožijete.

„Neboj se. Včas se vše dozvíš,“ tím to zakončil a odešel. Sotva jsem se stačila vzpamatovat, přihopsala malá dívenka. Byla to ta stejná osůbka, kterou jsem viděla naposledy.

„Ahoj. Jmenuju se Sybila. Mám se o tebe postarat.“ Tím mě celkem zaskočila. Proč by někdo posílal malou, vystrašenou holku, aby někoho hlídala? Asi bych se měla opravit. Teď už rozhodně vystrašeně vůbec nepůsobila. Spíše se chovala jako klasické zlobivé dítě. Smála se, skotačila z místa na místo, ale když jsem se jí zeptala na její věk, urazila se a odsekla: „Do toho ti vůbec nic není! Není slušné ptát se dámy na její věk, abys věděla!“ dala do té věty trochu síly. Cítila jsem hořkost její moci ve své krvi. Vůbec nic už jsem nechápala. Připadala jsem si ztracenější než jsem ve skutečnosti byla. Chyběla mi normální společnost. Už teď jsem litovala, že jsem někomu chtěla pomoct. Připadal jsem si dost hloupě, když mě poučovala malá holka. Byla dost dobrá herečka, když mě dokázala dostal až sem. Nechtěla jsem se jí podřídit, ale nebyla jsem v pozici, kdy bych si mohla vybírat. Nikomu se už nedá věřit.

Dívenka se uklidnila. Do napjatého ticha zavrčel pes.

„Á, už jsou tu,“ zvolala. Po té se zaměřila na mě: „Ty! Budeš hodná a budeš poslouchat! To kolik mi je tě vůbec nemusí zajímat, ale řeknu ti to. Teď sice ne, ale dozvíš se to.“ Nahodila nepříjemný, pohrdavý úsměv. Mé podvědomí ji začalo už teď nenávidět. Od holčičky, co vypadá na 8 let, bych si to nikdy nenechala líbit.

Do místnosti vešel černohnědý ostražitý vlčák. Sledoval každičký detail. Byl nebezpečně krásný a nebezpečný byl bezpochyby. V závěsu měl osobu v kápi.

„Doufám, že ti máti nezpůsobila moc potíží,“ řekla a mile mě překvapila. Sybila si jen odfrkla. Já jsem byla ovšem ochromena překvapením. Opravdu řekla máti o tom nevychovaném spratkovi?

Žena se odhalila. Zůstala jsem už jen zírat. Přátelsky se usmívala. Měla vlnité kaštanové vlasy a zvláštní nazelenalé oči. Její věk se musel pohybovat kolem dvaceti stejně tak jako ten můj. Mně bude 15. prosince 19 let. Poslední den, co si pamatuji byl ten osudný říjnový podvečer. Stále se musím ptát kolik mohlo uplynou času.

„Sedni Ferro,“ pohladila nepřátelsky se tvářícího psa a stočila opět pozornost ke mně, „ano slyšela jsi dobře. Nemusíš být tak překvapená. Sybila opravdu je moje matka…“ Sybila ji však přerušila.

„Ticho! Ještě o ničem neví. Ještě nenadešel její čas. Žádné příznaky, musíme počkat!“  začala po dívce štěkat vysokým hláskem, jímž dokáží promluvit jen děti.

„Ale mami, víš líp než kdokoli jiný, že je to ona. Víš, že je nesmírně důležitý, aby to věděla. Musíš jí to vysvětlit! Musí to vědět dřív než se to stane, než se cokoli stane. Je v nebezpečí. Pak se nás bude bát a víš, že to může být ještě horší. Řekni to teď dokud máme čas. Bude mít víc času to vstřebat. Když jí to řekneš pozdě, odmítne jakoukoli pomoc. Odmítne i samu sebe. Prosím,“ odmlčela se, nechala Sybilu přemýšlet. Mne teda také nechala pohrouženou v myšlenkách. Samé - to, a co to "to" vůbec je?

„No, tak k formalitám. Promiňte, že jsem vám sem jen tak vtrhla. Příště aspoň zaklepu. Jmenuju se Marjorie. Můžeš mi říkat Marji. Jak máme říkat tobě?“ zeptala se usměvavě. Nic neskrývala, viděla jsem jí to na očích, teda až na to tajemství.

„Já, můžete mi říkat Ellie,“ vyloudila jsem ze sebe.

„Takže fajn Ellie, dneska a několik dalších dní budeme bydlet spolu. Všichni mají vlastní pokoje. Tohle je pokoj někoho, kdo tady momentálně není. Ty budeš u mě. Jenom nevím jak na tvou společnost bude reagovat Ferro. Bude se s tím muset holt smířit jestli nebude chtít opustit mou maličkost a pohodlí pokoje. Jak sis mohla všimnout, je to můj pes. Charles, ten co odešel, je můj brácha. Máme velkou rodinu, ale pochybuju, že by se obtěžovali s návštěvou. Dřív nebo později se stejně setkáte. Nebudu ti zatěžovat hlavu zlato. Půjdu ven s Ferrem. Chceš jít taky? Aspoň se můžeme líp poznat,“ fascinovalo mě s jakou lehkostí, radostí mluví. Je úplně jiná než její příbuzní.

„Tak dobře,“ kývla jsem, protože na víc jsem se nezmohla.

---

Stanuli jsme ve stříbrobílém altánku v obří rozkvetlé zahradě.

„Kdo se o to všechno proboha stará? Je to nádherný,“ žasla jsem. Byla to jen řečnická otázka, odpovědi tak nebylo třeba. Po delší odmlce protknula Marji ticho slabým hlasem.

„Ellie, věříš v magii?“ bylo to poprvé co jsem ji slyšela mluvit jinak než radostně. ‚A že jsme teda měli šancí si spolu popovídat,‘ pomyslela jsem si ironicky.

Cítila jsem z ní lehké napětí a obavy. Magie? Samozřejmě, že věřím, když se sem tam objeví nějaké ty paranormální jevy, ale magie jako taková? Nevěděla jsem ani co si pod tím pojmem pořádně představit.

„No asi jo, ale nemám páru co to vlastně je,“ nyní se nejistota zvedala ve mne, „Co se děje? Chováš se nějak jinak. Něčeho se obáváš. Proč jseš tak nervózní?“

„Vlastně to souvisí s tím co před tebou všichni tají. Ale ty se to musíš dozvědět dřív než se to stane. Já nemám oprávnění ti něco takového svěřit. Zkus se zeptat Charlese. Nebo radši ne, jemu je lepší se vyhýbat. On je moje rodina, nemám důvod se mu stranit, ale tobě může ublížit. Na mě jeho triky neplatí, přece jenom jsem s ním vyrostla. Mám ho přečtenýho, dokážu se mu ubránit, kdyby se něco zvrtlo. Já ti mimochodem můžu taky ublížit, ale na rozdíl od něj mám větší sebekontrolu. Působí to sice vtipně, ale on je o hodně starší než já, abys věděla,“ zahihňala se. Vzdechla. Zaměřila svůj pohled na nebe. Dívala se jak pomalu plují mraky na jinak jasné obloze.

„Tohle jsem nikdy nechtěla. Není to fér. Nevím proč to udělali, ale je to zlý. Nic o nás nevíš. Jsme stvořeni pro jiný svět než je ten tvůj. Mezi lidmi nemáme co pohledávat a oni ti udělají tohle! Když jsem to zjistila, skoro jsem zešílela. Víš co? Jedno ti přece jen prozradím. Abys líp pochopila, jak je možný, že Sybila je naše máma. I kdybys v magii nevěřila, teď jsi její součástí a ona tvou, to už teď bohužel nezměníš. Měla by ses vše dozvědět dřív než se na tobě budou projevovat první příznaky. Neptej se čeho, už jsem ti řekla, že o tom nesmím mluvit, ale nyní v podstatě nic co bych nesměla, neprozrazuju. No tak k věci, je toho mnohem víc než bys čekala. Magie je nevyzpytatelná. Umíme měnit podobu, vlastně jenom dvě podoby. Momentálně vidíš mé pravé já. Charles je taky sám sebou, ale máti ne. Její pravou podobu zná jen naše rodina. Před ostatníma svou tvář skrývá. Tohle je jen nevinná maska a ty už asi víš proč, jinak bys tu nebyla. Druhé podoby máme hlavně kvůli bezpečí, příroda už si to nějak zařídila. Určitě slyšela’s, že upíři nedokážou vystát denní světlo neboli sluneční záři. Naše pravé já je na tom stejně, proto nám druhá podoba slouží jako taková ochrana. Nemáme sice tolik síly jako v pravém těle, ale ochrání nás před proměnou v magický prach. V to se naše těla většinou mění když zemřeme. Třeba to někdy uvidíš. Ztráta je pro druhé zdrcující, odchod v prachu je ovšem velmi okouzlující. Ulehčuje to okolnosti – většinou. Je to krásná podívaná svým způsobem - a tragická. Magie mi taky pomohla s pravou podstatou Ferra. Ve skutečnosti je to kříženec vlka a vlkodlaka. Neumí se proměňovat v člověka, ale umí mluvit. Už dlouhá léta mi dělá společnost. Ujala jsem se ho, když byl ještě malý štěně. To vlastně ještě nikdo nevěděl, že je potomek vlkodlaka, dokud k nám jeho otec nepřišel. On sám byl slabý a vlčice při porodu zemřela. Poprosil mě jestli bych se o ně nepostarala. Byl ještě mladý. Chvilku z nás byl pár dokud, dokud ho nezabili,“ pronesla roztřeseným hlasem.

„Každopádně, Ferro mi zůstal,“ dopověděla po té co si odkašlala. Usmála se, ale vyhla se mi pohledem. Ferro se otřel Marjorii o nohu a tiše, procítěně zavyl. Ona ho lehce pohladila a řekla: „On mě nikdy nenechá ničemu napospas. Vždycky stojí při mně.“

„Vlkodlaci? Vážně? A Ferro mluví jenom s tebou nebo povídá, když se mu zachce?“ vyzvídala jsem nezaujatě. Buď to byl pěkně střelený sen nebo si ze mě střílela tahle slečna. Stále jsem doufala, že to první.

„Mluví s kýmkoli chce. Slyšíš ho, když chce být slyšen. Možná pro jeho smůlu slyším všechno. Vždycky poznám na koho mluví, kdo má slyšet jeho slova.“

„Klidně si se mnou můžeš povídat Ellie. Když už spolu máme být v jedné místnosti, musím si přece zvykat. Nemůžu se tě stranit do nekonečna,“ štěkl Ferro. „Přece jenom považuju Marji za svou mámu a nejlepší společnici. Její přátelé jsou mí přátelé,“ zavrtěl ocasem, ale přestal sotva začal.

„Cos se děje Ellie?“ zeptala se Marjorie starostlivě.

Usmála jsem se, ale neřekla nic. Buď jsem právě měla podmíněné halucinace anebo jsem se naprosto zblánila. Sázím na obojí.

„Tak co se děje?“ naléhal Ferro jemně.

„Já jenom, jenom jsem, no, já nevím, jsem z toho všeho strašně zmatená. Vážně jsem slyšela hlas zvířete? Nic ve zlým Ferro," ujistila jsem paranormálního křížence, kdyby mi náhodou opravdu rozuměl, "povídáte mi tu věci co by mě v životě ani nenapadly. Mluvím se psem, teda s vlkem. Vy umíte měnit podobu a mě to nemá rozhodit? Pro vás je no možná to nejnormálnější, ale zkuste žít celej život jako já, pak prásk a všechno na co jste byli zvyklí, čemu jste věřili, je pryč. Sama říkala’s, že je to jenom málo z toho co nás ještě čeká. Chtěla jsem se zeptat jak tomu mám věřit, ale po tom co Ferro promluvil si asi musím něco srovnat v hlavě. Jak můžu vědět, že tohle není jenom nějaká přetvářka? Kde mám vzít jistotu, že to není jen divadýlko? Asi je to všechno pravda, ale je to těžký pro někoho, kdo nemá ani tušení. Víš, hodně si cením toho, cos mi řekla. Žes obešla pravidla pro mě dost znamená. Teď se vlastně vcelku bojím zjistit celou pravdu. Je mi líto tvého přítele. Viděla jsem jak moc tě bolí vrátit se do minulosti,“ smutně jsem se na ni usmála. Úsměv mi unaveně oplatila.

„Můžeš věřit čemu chceš Ellie, nejlíp faktům. Ale já tě ochráním, uvidíš,“ řekla spíš sama sobě než mně.

Náhle se začala stahovat mračna. Ferro varovně zavrčel. Marji se napjala.

„Taky to cítím Ferro. Musíme odvést Ellie do bezpečí. Pospěš si. Půjdeme za tebou,“ strachovala se dívenka. Blesk proťal potemnělá nebesa. Zasáhl skálu nedaleko sídla, ze které se odlomila trocha kamení.

„Co se děje Marji?“ nehápala jsem situaci. To se báli bouřky?

„Jedna z těch věcí co ti prozatím nesmím prozradit. Teď pojď!“ vzala mě za ruku a běžela k domu. Dveře již byly otevřené. Ferro poslušně čekal za prahem. Počkal až projdeme, poté zabouchl dveře koordinovaným skokem. Jeho lykantropická část mu pravděpodobně propůjčovala schopnost zbystřených smyslů. Šel v čele, aby mu nic neuniklo.

„Sybila je připravena. Charles s Christianem jsou v pohybu. Oni se rychle blíží Marji. Musíme Ellie schovat. Budou tu každou chvílí. Přes tvoji matku a chlapce se nedostanou tak rychle, ale můžou mít jiný plány pro únos,“ vrčel Ferro.

„Jaký únos? Únos koho?“ nechápala jsem proč by někdo dělal něco takového. Spíše mi nebylo jasné proč by o únosu věděli oběti. Stále jsem si nemohla zvyknout na tajemné věci co se mi v životě začaly dít.

„Jsi velmi cenná Ellie. Nedopustím, aby mi tě vzali. Ne teď, když jsme spolu navázali příjemný kontakt. Je to sice chvilka od té doby co jsi mě poznala, jenže jsem si tě oblíbila a oni mi tě chtějí vzít. Nevydám jim tě, leda že bys sama chtěla. To bych tě nemohla držet zpátky,“ zastavila se, „ale ztratila bych jedno z nejkrásnějších přátelství. Já osobně tě znám už pěkně dlouho. Chápu, že ti to nedává smysl. Určitě ti připadáme všichni jako pomatení blázni. Jenomže je v tom hodně čemu ještě nerozumíš. Později to pochopíš. Stačí jenom vytrvat a nenechat se zabít…“ nestačila dokončit kvůli mému zděšení.

„Zabít?! To jako fakt zabít? Panebože kam to ten svět dneska spěje? To takhle žijete pořád? Čekáte na smrt?“ utnulo mě dunění dalšího hromu.

„Ehm, v podstatě jo, ale my se umíme bránit. Ztrát na životech je minimum. To je jedno, naší prioritou je teď udržet tě v bezpečí. Neublíží ti, neboj. Na to tě až moc potřebujou. Sobečtí pitomci. Z nás by byly určitě nejlepší kámošky kdyby bylo víc času,“ poznamenala.

„Marjorie, nebuď smutná. Budeme nejlepší kámošky,“ viděla jsem v její tváři strach. Nevěděla jsem co znamená, čeho se bojí. Usoudila jsem, že se zeptám Ferra. Ten vyrazil rychleji kupředu. Zastavil se až za rohem.

„Můj bratr a Christian,“ oznámila. Všimla jsem si jakým tónem pronesla druhé jméno. Měla ho, řekla bych, až moc ráda. Jak sladce ho vyhlížela.

„Chodíte spolu?“ špitla jsem jí do ucha.

„Cože?“

„No s Christianem. Jste pár?“

Nervózně se zasmála: „Ne, jasně, že ne.“

„Ale chtěla bys,“ rýpla jsem si do ní jemně. Zčervenala, ale neřekla nic.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Charles, „už jsou blízko.“

„Jo, ale musíme si pospíšit. Vy dva nám kryjte záda. Půjdeme s Ellie do skrýše,“ rozkázala Marji. Zároveň se Christianovi vyhýbala pohledem.

„Ne, ochrání ji líp než ty. Běž pomoct máti, zvládnu to sám,“ namítl její bratr. Ferro na něj varovně zavrčel. Pokud mu něco řekl nedal to na sobě znát.

„Jo ochráníš ji líp než já, ale dokážeš ji ochránit před sebou? Máš teď ještě větší pud k, ty víš čemu, když je k tobě teď ehm…chápeš ne? Ty jsi pro ni teď nejnebezpečnější, tak se mi kliď z cesty brácho. Co si o sobě vlastně myslíš? Myslíš, že jsem tak slabá a nezvládnu to? Vykuchala bych tě kdybych chtěla, pomalu a bolestivě. Jestli mi opravdu tak nevěříš, radši mě někam zavři, protože já se od ní nehnu, abys věděl. Jsem podle tebe slabá jo? O to větší důvod abys nám hlídal záda ne? Ferro půjde ve vedení. Když nechceš jít za náma můžeš jít za máti sám,“ urazila se. Kývla na nás abychom šli s ní. Charles přiznal svou porážku a šel za námi. Hromy teď zněly tak často, že jsem je už přestala skoro vnímat. Byla to asi chyba. Těsně předtím než blesk rozbořil stěnu mě Marji stáhla do vedlejší místnosti.

„Charlesi!“ vykřikla.

„Běžte, o to se postarám!“ popohnal nás. Marji mu věnovala poslední pohled a vyrazili jsme. Dívka ladně vyskočila. Vytáhla mě za sebou. Ona přistála elegantně jako kočka, kdežto já zakolísala. Christian mě podepřel. Dali jsme se do běhu. Vedli mě stále dolů. Ze sklepní chodby vedla cesta do temné jeskyně. Bylo tam chladněji. Byla tam i větší tma. Nezdálo se však, že by to mým společníkům vadilo. Mně to taky nedělalo problémy, dokud se přede mnou nezačala přibližovat země. Vyškrábala jsem se zpátky na nohy.

„Jsi v pořádku? Já zapomněla. Ty nevidíš ve tmě. Teď udělám něco co tě asi trochu překvapí. Nelekni se,“ varovala. V duchu se kárala, ale to co právě udělala mi vyrazilo dech. Ruce třímající malou světelnou kouli se pomalu rozevíraly. Odhalily jas v dlaních. Světlo se odráželo od jejích očí, které se temně zbarvily. Byly temně rudé. Zahlédla jsem třpyt jejích zašpičatělých zubů. Něco jemně zamumlala a celou jeskyni zahalilo příjemné světlo. Jemné, nedráždivé, vybledlé, ale přece dokonalé.

„Páni. Nebudu se ani ptát jak. To je neuvěřitelný,“ žasla jsem.

„Jo, to je. Pošeptala jsem mu ať není vidět. Znamená to, že to světlo vidíš jen ty sama. Nesmíme dovolit, aby nás našli tak rychle,“ vysvětlila.

„Ale Marji, jenom já? Jak to? A co vy?“

„Víš zlato, mnohem víc vidíme ve tmě. Jsme noční tvorové. A ty budeš za chvilku taky. Bohužel se staneš jednou z nás. Doufám, že jsem tě nevystrašila. Věz ale, že venku číhají horší stvoření než jsme my.“

Dorazili jsme k vodě. Sama bych si nevšimla průchodu za jezírkem, jelikož mi ale klátila cestu Marjorie, ztratila jsem se v další tmě. Seděli jsme pouze v nějakém výklenku.

„Neboj se. Chvilku budeme ve tmě. Musím provést další kouzlo. Musí být ovšem snadné a nevyčerpávající, aby mi zbyly síly na obranu a protiútok. Vlastně mě snadná kouzla nabudí. Musíme počkat na Charlese. Ještě jsem ti neřekla, že Ferro umí být neviditelný. Sedí teď před vchodem a hlídá. Nikdo kromě mě ho nevidí. Vytvořili jsme si nádherný pouto. Třeba si ho časem taky vyvineš,“ usmála se na mě. Ferro upozornil Marji, že už jde. Ona pochopila. Začala kouzlit. Dlaněmi u sebe, jakoby se modlila, pronesla: „Vpusť nás a uzavři se.“

Kámen začal pukat. Rozevírala se nám nová cesta. Ferro měl jít poslední. Charles i Christian se ocitli na druhé straně jeskyně. Ferro proskočil za námi. Dotkl se tlapkou skály, která se hned na to zavřela rychleji než otevřela.

„S Ferrem sdílíme magii. Proto jsme si tak blízko. Proto víme o každých svých krocích,“ objasnila trochu.

„Jak je vůbec možné, že je pod domem jeskyně nebo co to je?“ odbočila jsem. Nebylo mi to jasné, jako všechno ostatně.

„Kyrygenské sídlo je velké Ellie. Tady jsi navíc v úplně jiném světě než kde’s žila předtím,“ odpověděla vlídně.

„Ještě nechytili naši stopu,“ vyčenichal Ferro.

„To je jenom dobře. Co teď? Zůstaneme ve skrýši nebo budeme utíkat dál do bezpečí?“ zajímal se Charles.

„To nemá cenu. Musíme se bránit. Stejně by nás dřív nebo později našli. Útěkem bysme riskovali akorát vyčerpání. Půjde se do té druhé skrýše. Charlesi veď je,“ přikázala Marji.

„Moment, co máš v plánu ty? Kam chceš jít?“ divil se Charles.

Ferro tiše zavrčel: „Chce ji ochránit za cenu svýho života. Chce se jim postavit. Chce je zadržet a získat tím čas. Ví, že přes Sybilu nepřejdou tak snadno, ale nespolíhá, že by šli pouze přes hlavní vchod. Cítí lest a snaží se jí předejít.“ Marji nepohla ani brvou. Jen se na nás odhodlaně dívala.

„To nemůžeš, půjdu já,“ přemlouval ji Christian.

„Ne, už jsem se rozhodla.“

„Moment chtějí mě ne? Jestli půjdeš, půjdu s tebou. Zůstaň a budeme se bránit společně. Kdyby se ti něco stalo, stejně si mě odvedou. Tak zůstaň nebo se sama podvolím. Prosím Marji! Nebuď hloupá.“ Marjorie byla jediná s kým jsem si v tomhle zatraceném  prostředí rozuměla. Teď mě chtěla opustit. Nemohu přece dopustit, aby se jí něco stalo. Byla jediná, co by byla schopná mi všechno vysvětlit aniž by se něco semlelo. Stále nerozumím tomu něco.

„Ségra nepustím tě. Půjdu tam sám.“

„Charlesi! Podceňuješ mě? Mě?! Už několikrát jsem tě dostala ze štychu. Vždycky tě musím vytáhnout z kaše já! Jseš sice mnohem silnější než já, to nepopírám, ale nejsem zas tak slabá a ty to moc dobře víš. Na rozdíl ode mě jsi teď zeslábl. Víš že se ti mocí můžu vyrovnat, když se budu snažit. Víš, že se mi může vyrovnat jen málo kdo. Proč mi tak nedůvěřuješ? Proč si teď najednou hraješ na velkýho bráchu?! Víš přece, že se o sebe postarám. Nejsem pitomá, teda ne úplně. Mě na rozdíl od někoho magie dodává energii. Proč bych to neměla dělat? V sázce je až moc, tak mi pověz jedinej dobrej důvod bráško,“ vybídla ho.

„Fajn vyhrálas, ale víš, že toho budeš litovat.“

„Dost možná, ale získám vám víc času, tak si pospeš,“ řekla o poznání klidněji.

„Tak hele, to co jsem řekla, myslím vážně. Jdu s tebou!“

Marji se na mě zamračila: „Promiň Ellie, nemůžeš jít se mnou. To co teď udělám mi asi do smrti neodpustíš, ale v sázce je až moc.“

Podívala se mi zpříma do očí. Zbarvily se jí do ruda. Zhluboka se nadechla. Přerušovaně, s každou slabikou zdvojenou mi přikázala: „Nedělej nic co ti není přikázáno nebo dovoleno! Na mě teď zapomeň! Běž. Běž a zůstaň ukrytá dokud to bude možné. Snaž se přežít! Nevystavuj se nebezpečí! Poslouchej všechny své společníky! Buď opatrná! Běž!“ točila se mi z toho hlava. Znělo to zvláštně. Řekla to jaksi s výraznou, krátkou ozvěnou. Každé slovo se mi opakovalo. Každé slovo se mi ovíjelo kolem hlavy. Cítila jsem obrovskou potřebu poslechnout a udělat co říká. V tu chvíli to pro mne bylo jako životní poslání. Musela jsem poslechnout.

Podvolila jsem se. Nikdo s Marjiiným výstupem nesouhlasil. Jenže pro dobro věci jsme museli jít dál. Nasupený Charles později kopl do nejbližšího kamene. Až  později jsem si uvědomila, že to bylo schválně. Před ním se rozevřela puklina do útrob země.

„Dáma první,“ dovolil gentlemansky. V temných očích se mu zablesklo a já se nedokázala ani pohnout.

„Charlesi, nemůžeš nechat jít dámu první do neznáma. Nechápu, kde se to v tobě bere kámo. Nemůžeš spolíhat na to, že jen tak skočí do ňáký díry, když jí řekneš. Půjdu já. Ellie podám ti ruku. Nemusíš se ničeho obávat, prostě pojď,“ povzbudil mě Christian.

Splnil co slíbil. Upadli jsme do další tmy. Na rozdíl od těch ostatních šly aspoň vidět obrysy všeho pod zemí. Byli opravdu vybavení. Byla tu místa na spaní, sezení, umyvadlo i lednička.

Christian prolomil tíživé ticho jako první: „Půda částečně tlumí zvuky, klidně můžeme mluvit. Asi máš hodně otázek Ellie. Jen se zeptej. Marji měla pravdu, měla by ses dozvědět všechno nebo aspoň něco než se sama dovtípíš, kdo vlastně jsi. Charles ti odpoví,“ vrhl na přítele  vyzývavý pohled.

„Nenávidím tě kámo,“ opáčil mu.

„Taky tě miluju,“ řekl Christian ironicky a škodolibě se usmál.

„Každopádně máte asi pravdu. Nebudeme to zbytečně natahovat. Mohli bychom o ni přijít. Dozvěděla by se akorát bláboly. Zaslouží si pravdu. Tak co bys ráda věděla Ellie?“ pravda byla taková, že ve mně hlodali všelijaké otázky, jenom jsem nevěděla na co přesně se ptát. Co jsem vlastně potřebovala vědět nejvíc?

„No bylo by fajn kdybych aspoň věděla co se děje, k čemu se schyluje. Každopádně vědět všechno není na škodu,“ vyhrkla jsem.

„Dobře, řeknu ti to základní a zbytek jak nám to vyjde. Musíš se ptát, abych věděl jestli tomu rozumíš.“

Přitakala jsem, když v tom se ozvala tlumená rána. Z dálky k nám doléhal ženský hlas: „Opusťte toto místo! Nemáte tady co dělat! Vyžadujete oběti? Máte je mít! Jestli máte dost rozumu odejděte! Zmizte!“

„Až dostaneme co chceme, půjdeme,“ odpověděl mužský hlas.

„Znič ji Donovane!“ křikl další ženský hlas. Domyslela jsem si, že chtějí ublížit Marji. Slova, která mi prostupovala hlavou pomalu mizela. Nejpevnější okovy spadly. Cítila jsem se volnější a ustaranější.

„Musíme jí pomoct,“ pronesla jsem tlumeně.

„V žádným případě tě nesníme prozradit,“ oponoval Charles.

„Půjdu já! Obejdu to, aby nepochytili podezření. Ferro, zůstaň tu, budeš nás kontrolovat. Budeš vědět jak se tam venku věci mají. Znám tě vcelku dost dobře na to, abych věděl co uděláš, ale snaž se tady zůstat co nejdýl. A ty brácho hlídej Ellie,“ rozhodl Christian polohlasně. Vzápětí odešel dlouhou chodbou. Dalo se ještě zahlédnout, jak se před ním otevírá hlína. Jeho poslední pohled zazdila půda. Zase jsme osaměli. Ferro tiše vrčel, tiskl se mi k nohám. Výstražně natahoval všechny smysly na povrch. Zježily se mu chlupy.

„Je jich tam hodně. Tak šest nejmíň,“ informoval Ferro.

„Zvířata taky, vlci, kočky, ptáci - to musela být Marji. Její povolávací kouzla jsou ale mnohem silnější. Zvířata moc dlouho nevydrží. Měla vsadit na větší kalibr než je divoká zvěř. Ostatně měla pronést úplně jiná kouzla,“ konstatoval bratr.

„Snaží se nabrat energii ze svých snadných kouzel a kouzel co proti ní používají protivníci. Jako bys ji neznal. Každé zvíře zasažené cizí magií se promění v její vlastní zdroj energie. Jako jednu z mála čarování nevysiluje. Snaží se dobít tak, aby byla na tvojí úrovni. Nejspíš motivace z vaší hádky. Nejradši bych tam skočil a rozsápal je všechny na kousíčky. Teď přiběhl na scénu Christian. Vzal to pořádnou oklikou, to se musí nechat. Marji se to vůbec nelíbí. Posílil její povolávací kouzlo. Má teď menší výdrž, ale nahrál jí. Tvoří teď chiméry a jiný hybridy,“ popisoval Ferro vnější situaci.

„S kým máme vlastně co do činění?“ ptala jsem se.

„Nevím přesně. Sázím na nějaký čaroděje. Chtějí silného spojence, proto pálí po tobě. Ještě se moc neznáme, ale oni doufají, že se nás budeš bát a přejdeš k nim. Vykládali by ti něco o záchraně. Kdybys nespolupracovala, unesly by tě. Pak by se snažili získat si tvoje sympatie. Vůbec by jim nezáleželo na tobě jako osobě. Zajímají se pouze o moc a užitek z ní. Kdybys jim stále odporovala, vydírali by tě a mučili. Je jen na tobě jak se rozhodneš a jak se zachováš. Něco ti řeknu, tolik na tobě závisí, protože si nejčistší našeho druhu, když nepočítám, že jsem tě proměnil. Tvoje tělo by přeměnu odmítlo a ty bys nepřežila, kdybys už to v sobě neměla. Moje magie byla pouze jakýsi spínač. Jen jsi čekala až tě někdo dovede na správnou cestu. Nemůžeš mi tvrdit, že tě nadpřirozený svět nikdy nelákal. Byla by to lež. Oba to víme. Můžeš být jedna z nejsilnějších našeho druhu. Čistí mají klíč k našemu přežití. Svou mocí nás drží při životě, mají větří odolnost než my ostatní, takže kdyby většina z nás zemřela, dokázali by udržet druh na světech. Můžou nás zachránit, ale taky vyhubit. Kdyby chtěli zcela čistý rod, neváhali by pro svou vyšší moc zabíjet své vlastní, i když ne zcela čisté.

Marji tě vycítila už dávno před mámou, ale nechtěla to nikomu z nás říct. Bála se přesně toho co se ti právě přihodilo. Cítili jsme, že nám něco skrývá, nevěnovali jsme tomu přílišnou pozornost. Bude to tak měsíc - dva zpátky co tě máti našla. Teprve předevčírem mi nařídila přivést tě do jinýho světa. Marji vybuchla, když se to dozvěděla. To divadýlko dneska byla jenom zástěrka. Ve skutečnosti uvnitř svádí nesouhlasný boj. Nechápu, kde bere tolik sebekontroly. Když já cítím potřebu se bránit a útočit, argumentovat a oponovat, tak to prostě udělám. Vzepřu se. Moje ségra je sice strašně ráda, že tě tady má, ale nejradši by mě roztrhala na malý kousíčky. Sama tenhle život vést nechce, chtěla by být normálním člověkem. To nevědomost dělá lidi tak silné. Kdyby věděli co s nimi přebývá na zemi, byli by ustrašení, báli by se jen vycházet z domu. Doba by byla chaotická. Když někdo zjistí jaký je svět ve skutečnosti vždy už bude ostražitější. Už nebude jen tak lhostejný ke všedním věcem. Koho se magie dotkne, většinou už nepustí.“ Tak to proto jsem se nemohla zbavit těch jeho všudypřítomných očí? Byly hrozivě temné, to mě na nich možná tak přitahovalo. Věděla jsem, že jsem teď jeho, nikdy mě nenechá jít. Ani kdybych odešla s těmi druhými. Stále bych cítila jeho přítomnost.

„Jak jsi mě vlastně proměnil? Jak je to vlastně s tím vaším druhem?“

„Určitě víš, co jsou to upíři, že? Jsme jim podobní, akorát mnohem hrozivější. Upíři se z větší části živí pouze lidskou krví, dokážou jen působit bolest a vraždit. My jsme jiní. Máme jejich dokonalé vlastnosti. Taky se živíme krví. Na rozdíl od nich se živíme jejich vlastní krví. Nás v podstatě zasytí jakákoli krev. Každá bytost má specifickou chuť krve, ta jejich nám chutná zatím nejvíc. Někteří naši stoupenci se ještě krmí pocity. Třeba Christiana posílí silné protivníkovy emoce, ale záleží na pocitu a příležitosti. Upíři navíc neumí využívat magii. O tuhle schopnost přišli, když ochutnali krvelačnost svého druhu. Takže v podstatě skoro hned jak se objevili. Oni samy sice magii využívat neumění, ale magickými bytostmi jsou stále. My na rozdíl od jiných bytostí nerozlišujeme magii na bílou a černou. V tom je to kouzlo. Je to prostě magie bez, které neumíme žít. Je naší součástí už od počátků. Mimo to jsme velmi rychlí, chladní, máme zlepšené smysly. Vůni vnímáme i kůží, velkou magickou moc krví. Naše regenerační schopnosti jsou jen o něco slabší než upíří. Je toho víc, ale tohle ti pro začátek stačí. Tlačí nás čas.

Povím ti o tvé proměně. Marji tolik vyšiluje, jelikož takový život odmítá. Ví, že kdyby to všechno teď ztratila, nedokázala by přežít. Ale tys měla na vybranou, což ona ne. Tebe jsme proměnili, zatímco ona to má dědičně. Kdybys teď měla nějaký potomky, staly by se tím čím jsme tě stvořili. Za to nás teď Marji nenávidí, ale ty by ses trápila, kdybys nepřijala svou novou identitu. Ty jseš čistá skykryjka jen díky svým předkům. Skykryjec se musel spárovat s člověkem. Teď nemluvím o tvých rodičích, ale aspoň v jednom z nich přebývá skykryjská krev a magie.

Tak přejdu k tvojí proměně. Propíchnout tě vlastně vůbec nebylo v plánu. Máti řekla, že kdybys to opravdu nebyla ty, proměnu bys stejně nepřežila. Měl to bejt jen test výkonnosti tvojí regenerace. Vlastně, když se tak zpětně zamyslím, ušetřili jsme tě průběhu poměny. Nechtěl jsem k tobě být zády, když ses měla stát jednou z nejsilnějších z nás. Když ses podívala z čepele na mámu, vyprostil jsem z tebe meč a zastoupil ti cestu nebo spíš pohled na ni. Skoro jsem nesnesl ten tvůj pohled. Dělal jsem už to víckrát, ale tvůj výraz se mi vryl do paměti. Nebyl vyděšený, ale láskyplný a vyrovnaný, trochu překvapený, ale ty ses nebála. S výčitkami jsem se do tebe zakousl. Probíhá to tak, že ti vypiju část krve. Do zbylý půlky ti vpustím magickou tekutinu. Funguje to jako uštknutí hadem. Trvá to jenom trošku dýl. Jo, akorát do tebe vpouštím jed. Vlastně nevím co to je. Nějaká látka na kterou lidi reagujou, a pak se přemění jejich DNA. Tvoje biologické hodnoty se stále,“ přerušila ho rána zvenčí, „mění,“ vyzněl jeho hlas do ztracena.

„A je to tady,“ konstatovala jsem, „díky za vysvětlení.“

Kolem Ferra zvířil prach. Nad ním se zvedala jakási temná silueta.

„Ferro teď nesmíš zasáhnout. Musíme počkat. Jsou silní, oni to bez nás zvládnou. Kroť svoje ochranitelský pudy,“ snažil se ho Charles zadržet.

„Je v nebezpečí. Ty to cítíš taky. Někdo z nás tam musí jít. Někdo musí! A když tam nechceš jít ty, já váhat nebudu,“ vrčel Ferro vztekle.

„Ferro!“ stačil ještě Charles vykřiknout, ale už bylo pozdě.

---