lepidus activ - kapitola 18 - Mrautova rada

 

Mrautova rada

 

Když se Martin vypravil na cestu, měl Iget náskok již dobré dvě hodiny. Martinův kůň se ukázal jako zvíře velmi chytré a obětavé; snad pociťoval vážnost svého úkolu, která z Martina přímo vyzařovala a Martin měl také díky své intuici a smyslu pro energii dobrý cit pro koňovy potřeby, ačkoliv stále jel neuměle, když se také jednalo o jeho první cestu na koňském hřbetě.

Kůň běžel a Martin ho nedržel. Mnohé, zvláště ty lepší, cesty se koníkovi líbily a on ho nesl tak rychle, jak mu síly stačily, Martin snad ani nemohl jej zabrzdit.

Den se jevil pro náročnou cestu přihodným - počasí bylo hezké, ale nikoliv horké, kůň tak uháněl s dosti velkou výdrží a jen občas museli na chvíli udělat přestávku. Nejdéle stáli v Opratinné.

Iget byl stále před nimi; těžko hádat, jaký měl náskok a jak často se zdržoval. Jistě, jeho koně táhli povoz, ale on byl zase celkem schopný v jejich vedení a nevíme, jaké dělal přestávky, což také mohlo hrát značnou roli.

Jak se blížil večer, již tolik nestavěli. Martin chtěl dojet včas, co nejdřív, do Sporé a kůň také. Když vyjeli nad údolí řeky Vrálky, cesta začala být rovinatá. Vedla plání, většinou však lesem. Kůň skoro nechtěl zastavovat; pádil s větrem o závod a Martin se ho postupně začínal až jen úzkostně držet; čím více to dělal, tím více, bylo-li to v jeho silách, kůň zrychloval a před koncem lesů již nemohl pořádně vidět na cestu, sám již unaven až k padnutí.

Přesto běžel dál. Jsa rád, že je venku z lesa, kde zapadající slunce opět osvětlovalo cestu mezi kdysi bohatými sporskými poli, pokračoval by ještě rychleji, ale nemohl. Docházely mu síly. Sporá ještě nebyla na dohled a slunce muselo zapadnout nejdéle za hodinu, spíše za pár desítek minut. Vyjevše na mírný kopec, stále neviděli vesnici, tak rozlehlé bývaly zdejši polnosti.

Kůň zastavil.

Martina div neshodil; ale na to byl moc velký dobrák. Martin žuchnul sám jak pytel brambor, jen zázrakem si nenatloukl, hůl již spočívala na zemi. Jak tam tak ležel na cestě, div, že se nejal ožírat plevelné traviny rostoucí podél ladem ležícího pole.

Kůň, ten se pásl spokojeně. Pak zaříhal otočiv hlavu na Martina. Ten to pochopil. Zvedl se ze země, vzal hůl a s vypětím všech sil se na koně vydrápal; koník shovívavě počkal, až se Martin usadí do sedla; na chycení otěží již tento dostal jenom pár sekund a kůň už běžěl rychle jako blesk polní cestou vedoucí od Sporé na Opratinnou, jakož i zpět.

Tma již byla tu, když kůň stále v úctyhodném tempu dostal se na dohled Sporé, ale také ústí cesty do obce. Zde již spokojeně zpomalil a jako pán vjel za obecní okraj a na velikou náves, která nebyla osvětlena než počínající jasnou noci a světly z domů po jejím okraji. Martin v sedle nekazil koníčkovi radost a sedě zpříma, s holí v ruce, iluzivně působil jako sebevědomý pán na svém chrabrém oři. Oba však byli po dlouhé a náročné cestě unaveni. Martin koně vedl k Mrautovu domu.

A před tím domem z koně hop a na dveře mu buch, buch, buch.

Mraut z okna pouze koně vidě, o doprovodu nic nezvěděl. Se zbraní v ruce, již potom shoval na dosah od kliky dveří, odebral se otevřít.

Otevřev vrátka, uviděl Martina.

Hned jej přivítal.

******

Iget již byl ve Sporé dobrých čtyřicet minut, zvláště však poslední část cesty musel absolvovat značně pomaleji, nežli Martin. Ten se velmi rád přivítal s Igetem; byl šťasten, že se mu nic nestalo, když ho viděl vyševšího do průjezdu. Nejprve však musel s Mrautem koně ustájit; na velkém statku se pohodlné místo pro tři koně dobře našlo a vhodných koní sehnal Mraut něco již dříve, s Igetem totiž ihned zajeli pro pár pytlů k nedalekým sousedům; na dnešek by to mělo bohatě stačit a zítra mohli něco málo přibrat.

Když se koním dostalo zaslouženého oddechu i najedení, chutným pokrmem nepohrdnul ani vyklepaný a hladový Martin. Kdyby mohl, ihned by ulehnul, ale zatím museli s Mrautem alespoň nějaký čas rozprávět, aby on v době spánku chlapců mohl přemítat o plánu dalšího postupu.

* ιγετ *

Igetova cesta z Města probíhala o něco klidněji, nežli Martinova, ačkoliv také spěchal. Jel samozřejmě tou samou cestou jako Martin - přes Opratinnou. Bez obtíží dorazil až do Sporé, a sice v pozdním podvečeru, kdy z domů mnohých lidí již pronikalo světlo.

Od Martina věděl, který dům obývá Mraut, zajel tedy rovnou k němu.

Zabušil na dveře. Koně s vozem stáli opodál a Mraut jasně rozeznal postavu mladého chlapce.

Došel otevřít.

Neznámý kluk stál to za dveřmi a děl:

,,Dobré řízení. Jsem Iget z Gránika, přítel Martina a vyvolených."

Mraut ani nestačil odpovědět na pozdrav a již věděl, o koho se zřejmě jedná. Jak se však má situace vyvolených, když nepřijeli sami? A není Iget konečně nastrčený Lepidem activ?

To druhé bylo takřka vyloučené, neboť i kdyby měli takhle mladého špicla, nikdy by ho neposlali jet přes půl světa s prázdným otevřeným vozem; místní ten kluk rozhodně nebyl a nejbližší vesnice byly vzdáleny desítky kilometrů. Horší se však jevila odpověď na první otázku - Co je s vyvolenými?

,,Ahoj. Já jsem Mraut a dělám tady knihovníka," řekl o sobě Mraut.

„Posílají mě kluci, abych vás přivezl do Města."

,,Dobře, ale jak se jim daří?"

,,Dobře, ale Jáchyma chytili a drží ho v rezidenci. Martin a ostatní ho šli dostat ven."

„To zvládnou. Taky si musej prohlídnout rezidenci zevnitř; myslím, že ji budou muset dobýt."

„Snad to zvládnou," pravil s nadějí Iget. ,,Mě otamtaď už dostali, ale zůstal tam Jáchym."

To byla pro Mrauta hodivá věta.

„Tak mi řekni, co jsi viděl v rezidenci."

Zatím Mraut zavedl koně do stáje, vůz odpojil a zanechav je tam vzal kárku, aby jeli pro krmivo k nedalekým sousedům. Iget se pohyboval kolem něj hovoře s ním.

Když se ho Mraut zeptal na rezidenci, začal vyprávět. Zmínil se i o Pláni smrti, ale Mrauta zajímala rezidence; z neznámého důvodu.

Vyprávěl dosti podrobně, jak ho vezli a vedli do mučírny, pak se zarazil.

Začal popisovat chodby a Mraut poslouchal; jen u souseda hovor úmyslně na chvíli přerušili; beztak se Mraut sám vydal pro nejlepší krmení. Soused mu je dal s naprostou samozřejmostí, stejně tak pro něj mnoho udělal Mraut.

Když Iget skončil s popisem chodeb a schodů, musel se dostat k oné kruté místnosti. Mraut na to čekal, ale přece ještě o něco dříve Igeta navedl:

„A co teda bylo uvnitř té mučírny?"

Iget začal s až naturalistickými příklady popisovat vybavení mučírny, když Mrautovi bylo jasné, že něco takového si nemohl vymyslet a Lepidus activ by ho návštěvou své mučírny jistě nepřipravoval na misi. Přesto si Mraut nechal místnost do nejmenších detailů popsat. Zaujatě poslouchal, co Lepidus activ všechno má a používá.

Po popisu místnosti tak, jak ho Iget podal, nebylo třeba nic dodávat. Iget se zastvil se svým hovorem a jelikož již přicházeli na dvůr, došel k v suchu pod střechou stavení uskladněnému dřevu a usedl na něj. Nacházelo se nedaleko koní a místa pro káru, ale Mraut přesto plný vozík postavil pod střechu stáje a šel k Igetovi. Ten si po svém výkladu musel trochu odpočinout a Mraut to viděl. Jak prve s radostí poslouchal, nyní musel Igetovi pomoci.

Zeptal se ho, co bylo předtím, aby mu všechno vypověděl.

Iget samozřejmě začal v lese Zákopců, u toho Rotense. Mraut se neznatelně pousmál pomysle si něco ve smyslu, že ta snaha o nové téma jim nebyla moc platná. Avšak Iget se s traumatem od Rotense již dávno vyrovnal a vyprávěl o něm s odstupem.

A jak rád se pak dostal k příchodu Martina. Jak ho Martin vysvobodil a jak ho uzdravil. Ohromně se rozpovídal a nezastavoval se ani u večeře. I potom vyprávěl - podrobně - všechno, co věděl. Přitom však Iget dokázal Mrauta zaujmout. Ten se občas ptal, ale spíše jen poslouchal.

Pak k Mrautovi a Igetovi, sedícím v kuchyni, dolehlo zabouchání. To k jejich sporským dveřím dorazil Martin.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

******

Mraut s Igetem si pověděli mnoho, ale tak podrobně, že příliš daleko nedošli. Když dorazil Martin, i s ohledem na jeho zřejmou únavu, snažil se Mraut získat co nejrychleji hodnotné informace. Pak chlapci odešli spát a Mraut také.

Ještě v posteli Mraut přemítal, co vlastně chlapcům poradit, první ranní kroky mu však byly jasné a že musí ihned ráno odjet, to také.

******

Minula noc. Bylo sedm hodin.

Mrautovo chození dole bylo možno slyšet již několik hodin. Vstal časně a vše připravoval. Na nic nesměl zapomenout.

Tou dobou se kluci probudili. Vlastně se probudil Martin; otevřel oči a uvědomil si, kde je. Iget již jen tak polehával očekávaje Martinovo procitnutí.

Oba vstali, oblékli se a šli dolů, do kuchyně, kde měl Mraut sbalený svůj batoh větších rozměrů. Zrovna se potkali, ale zatímco chlapci chutě zasedli k vydatné snídani, jejíž energii budou dnes potřebovat, Mraut se ihned jal připravovat odjezd.

******

Co nečekali, že nepojedou všichni na voze. Igetovi bylo řečeno, že si vezme původně Martinova koně, protože na něm přeci jen lépe umí jet, Martin pak usedl vedle Mrauta řídícího prázdný povoz. Tento však prázdným neměl zůstat.

Hned, jak vyjeli, což netrvalo zvláště dlouho, zamířil Mraut s vozem na jinou stranu, než se od něj čekalo; neřekl však, co chce naložit.

Zastavil u vjezdu do jednoho ze statků otevřebo vrata. Pak, projev do dvora, vrata za sebou opět uzavřel. I s chlapci potom zamířil na půdu, kde se skrýval ohromný arsenál zbraní, jež Mraut posbíral po vsi i v okolí.

Vzavše plachtu na jejich přikrytí, všechny zbraně snesli dolů do vozu, kam je uložili, zakryli a mohli vyrazit. Shraňování výzboroje bylo od Mrauta prozřetelné, neboť ve Městě nebyla volně k sehnání a většina rebelů žádnou neměla.

******

Vybaveni na Mrautovy vize, vyrazili, nyní dle očekávání i Mrautových slov, na Opratinnou. Jeli pomalu, nespěchali, nevadilo by, kdyby přijeli do Města až večer.

V Opratinné se pozdně naobědvali a pokračovali v cestě. Již ze začátku jim Mraut sdělil svůj plán: Rozhodl, ze odbojáři musí dobýt rezidenci. Dá se očekávat, že ti čtyři záhadní muži, kteří jim dělají největší problémy, se zpravidla v rezidenci nezdržují a snad nebude chráněna natolik, aby jí vyvolení nepronikli až nahoru. Pak se jí měli zmocnit a obrátit postavení, když z rezidence by se stalo sídlo odboje. Došlo by tak totiž k narušení nejsilnějších zbraní Lepidu activ - strachu lidí a jejich beznaděje.

Potom už by nemělo zbývat víc než jediné - vrátit se na Pláň smrti a porazit své někdejší vyzivatele. Ať za nimi stojí cokoliv, což dnes nazýváme Lepidem activ, mělo by to být po úspěchu Mrautova plánu natolik otřeseno na své moci, že při správném dalším postupu by již návrat tohoto neměl hrozit. O fungování tě části světa, kde se nyní nacházíme a kde všechno to zlo začalo a mělo své centrum, by se měl postarat sám Mraut. Těžko totiž najít někoho povolanějšího.

Bylo by třeba vrátit lidem pocit svobody, vědomí, že dobro existuje a strach nemusí být všudypřítomný. Byl by potřeba nespočet reforem a snad potom by mohlo být zajištěno, že Lepidus activ se nebude mít jak vrátit; tedy alespoň dokud budou zdejším územím vládnout schopní a povolaní lidé.

******

Do Města dorazili za soumraku a ostatní nalezli ve známém sklepě. Mraut souhlasil, že zde zůstanou, avšak zbraně šli s Martinem a Igetem vyložit jinam; opět do sklepních prostor, ale ve zcela jiném domě, aby nebyli nalezeni s nimi pohromadě a také, aby je nikdo neviděl náklad skládající.

Potom Mraut poslal chlapce do základny a sám jel uklidit koně a vůz; ještě se ve Městě dost dobře vyznal, zdá se. Když toto zařídil, nevrátil se k ostatním, ale vydal se hledat disidenty a odbojáře, což nebyl nejmenší problém. Cosi s nimi domluvil a až pak odešel do sklepa známého domu.

******

Druhý den měli na odpočinek. V pět hodin v podvečer odešel Mraut, sám, na domluvenou schůzku s protistátními živly, jimž vysvětlil situaci.

Většina z nich byla nadšena a souhlasila, že dalšího dne pomůže s dobýváním rezidence, pročež se jich ale velká část musela ulít z práce. Byli to však nadšenci, zapálení pro věc. Většině z nich bylo mezi patnácti a dvaadvaceti lety, věk nejstarších se pohyboval kolem třicítky. Jejich výhodou bylo, že zvláště ti starší byli ve věku zdatnosti a plnosti energií; přes všechno rádi poslechli Mrauta už jen proto, že jim dal zbraně. Většina takovýchto lidí, což bylo zase jejich nevýhodou, nepatřila mezi elitu v chytrosti, proto je také Mraut tak lehce našel; na druhou stranu, Lepidus activ by je v podobné pozici nemusel chytat do pasti - kdyby je odhalil, třeba i neprávem by je mohl zatknout a zlikvidovat.

******

Mraut věřil, že časem získá i jiné, vynalézavější, rebely, ale ty by těžko našel tak rychle na ulicích; nyní byl rád za dvacítku vyhecovaných ozbrojených mladíků.

Rozhodl, že do rezidence půjdou všichni, v čele pak vyvolení; jedinými, kdo zůstanou budou Mraut a Iget. Z našich chlapců proti tomu byl jenom Iget, ale sám musel uznat, že tato volba je správná; disidentům se to však nelíbilo.

Co když nás vskutku žene do pasti? Dal nám primitivní zbraně, aby nás poslal na vycvičené vojáky z rezidence a ti nás pak pochytají jako krysy na sýr! Jak mu máme věřit, když teď s námi nejde?

Jenže nebylo zbytí. Mraut si stál za svým, že venku udělá víc a už také nemá tolik sil, jako míval (což byla hlavně výmluva) a vyvolení zase trvali na útoku ještě dnes ráno. Pokud u toho disidenti chtěli být, museli se připojit ihned; a přece tam nemohli poslat čtyři sotva třináctileté kluky samotné.

Inu, zůstali Mraut a Iget venku, aby pátrali po dalších pomocnících, do čehož Igeta napadlo zapojit Strega, který o některých skrýších pochopitelně věděl, na rozdíl od Mrauta s Igetem. Dalo se čekat, že rebelově začnou vylézat z úkrytů, jak začne být zřejmý pád moci vzcházející z rezidence. Iget, Streg a hlavně Mraut budou muset pozorovat chování lidí snažíce se vyhledat ty nejhodnotnější posily, ty se však nebudou jen tak ukazovat. Ostatní se zatím budou chápat moci nad rezidencí a snažit se tím rozbít vliv Lepidu activ.

******

Do rezidence vstoupili hlavním vchodem zanechavše za sebou padlé členy ostrahy. Jáchym a Martin postupovali úplně vepředu, Pavel s Gustavem si jimi nechali razit cestu; vyvolení však zabili jen ty, kdo se jim aktivně postavili na odpor, s ostatními si již poradili odbojáři tvořící vyvoleným mohutný dvacetihlavý voj.

Vyvolení se vypravili vzhůru po širokých schodech. Nejprve do prvního patra; zde našli kanceláře úředníků Lepidu activ, a tak pokračovali výš; ve druhém patře schody končily, ačkoliv rezidence byla třípatrová. Na levé straně od nich rozprostírala se další skupina kanceláří, napravo však honosná cesta pokračovala do velkolepých dveří. Zamčených.

Příliš mnoho dveří se po rezidenci nezamykalo; důvodem pro takové opatření zde ve vší zřejmosti bylo zamezení přístupu nepovolaným osobám. Martin dveře otevřel.

Invazní skupina se ocitla v reprezentativní části rezidece, nikde zde však nikoho neobjevila. Tato část byla s největší pravděpodobností určena pro styk s návštěvami; s nejvyšším patrem ji pak spojovalo nevelké schodiště nenápadně ukryté na konci reprezentativní zóny.

Vyšli nahoru. s vyvolenými jen jeden z rebelů a čtyři se ke schodům chystali prohledávajíce prostory druhého patra.

******

Nahoře již museli být u cíle.

Zřejmě tomu tak bylo. Rozkládal se zde veliký byt po celé ploše rezidence. Z oken se nabízely velkolepé pohledy na město i zámecký park a kdesi zde by měla být přinejmenším jedna osoba.

Vyvolení se rozdělili a samostatně byt prohledávali, když přitom prohlíželi bydlení vhodné i pro krále.

******

V obývacím pokoji seděl muž; první a zatím jediný, na něhož zde narazili. Evidentně si dopřával odpočinku.

Když Jáchym vstoupil, muž se vylekal.

Vstal z křesla jma se někoho zavolat.

V každé z místnosti měl lanko, jímž mohl zazvonit na služebnictvo, které mu tak ve vhodnou chvíli mohlo přijít prosloužit. Jenže těžko mohl rychle vyslat zprávu, že potřebuje vojáky.

Dřív něž sluha z dolních částí domu, objevili se u chlapa ostatní vyvolení a jelikož většina bytu již byla prohledána, neměli důvod pochybovat, že právě hlavu tohoto muže potřebují. Jáchym jej jedním hodem svým nožem zabil a pak mu mečem odťal hlavu ještě, než se zde dokázal objevit sluha dle své povinnosti zareagovavší na zvonek.

 

„Lepidus Activ je mrtev," řekl Jáchym ke sluhovi. „Já jsem teď Lepidus Activ a váš pán, zařiďte, ať se to všichni dozvědí."

„Necháme to vyhlásit na Prázdném náměstí," rozhodl Pavel.

„Myslíte náměstí Práce,“ poznamenal sluha.

,,To není důležité," reagoval Pavel, „teď to bude náměstí Lepidu activ. Aby připomínalo jeho pád."

,,Počkejte, počkejte, musíme se držet plánu," upozornil vyvolené jeden ze dvou přítomných disidentů, dvaadvacetiletý Retan.

,,Dobře," chopil se slova Martin. „Jako první informujte všechny zaměstnance rezidence. Každý teď dostane čas odejít dobrovolně. Pokud někdo zůstane, bude to považováno za odpor proti nám."

Sluha odešel. Nechali si asi půl hodiny na doladění dalšího plánu a pak šli zkontrolovat vyprázdněnost budovy. Zůstali tu jen vězňové, nikdo další neměl zapotřebí vzdorovat novému režimu a každý se raději vypařil.

Z vězňů přítomní disidenti mnohé znali, takže v nich okamžitě získali několik posil, další nechali v celách, či je do nich přestěhovali, aby s nimi naložil Mraut dle svého rozhodnutí.

******

Bylo-li vše v rezidenci hotovo, větší část disidentů zde zůstala, aby bránila nové sídlo odboje; deset nejlepších, či jen vybraných, pak odešlo s vyvolenými na Prázdné náměstí, vzavše uťatou hlavu šéfa administrativy Lepidu activ.

Na Prázdném náměstí vyvolení bez problémů vyčistili prostor, o případné dorážející se později mohli postarat přítomní odbojáři. Vyvolení se postavili ke sloupu ve středu placu a již během pobíjení ozbrojenců se kolem začali shlukovat lidi.

Jáchym se chopil slova. Zmínil se o tom, čí je hlava, již zrovna drží v ruce a kdo nyní vládne rezidenci. Řekl, že je již jen otázkou času, než Lepidus activ skončí definitivně a ubezpečil dav, že jejich vláda povede k demokracii a svobodě a že již jsou připravovány příslušné reformy.

,,Zatím ale musíme dorazit Lepidus activ. Nyní je bez hlavy a již brzy se samo rozloží jeho tělo. Stačí zajistit jeho zničení, než Lepidu activ vyroste nová hlava."

Potom Jáchym hlavu zahodil.

Vystřídali se i další vyvolení, každý z nich řekl pár slov. Jednoho patnáctiletého revolucionáře napadlo, že by po Jáchymovi, Martinovi, Gustavovi a Pavlovi mohli vystoupit a promluvit další lidé, z obyvatel Města.

******

Hodiny a hodiny trvalo, než se vystřídali všichni zájemci o sdělení několika slov. Prázdné náměstí ještě nikdy, při popravách, prostě nikdy, nebylo takto plné lidu. Deset disidentů a čtyři vyvolení uzavírající kruh kolem sloupu, před nímž na řečnické plošině, již už během Jáchymovy řeči někdo přiesl, promlouvali lidé, měli dost práce s držením kroužku, a k tomu i s dalšími pomocníky vybírali další řečníky nejen z lidí vpředu.

Lidé stáli na trávě, na dlažbě náměstí i v bočních ulicích. Mnozí sotva co slyšeli, mnozí nic neslyšeli, když Martin, ještě za hovoru prvních z lidu, kdy tlačenice ještě nebyla tak hustá, nalezl v knize kouzlo, jímž umožnil, aby se hlas mluvícího rozléhal do dalekých ulic. Problémy s doslechem tak zcela zmizely a lidé se již tlačili jen ve snaze něco vidět, v touze promluvit a v ohromné euforii. Kdyby byl býval v této situaci někdo přišel útočit proti nepřátelům Lepidu activ, byl by byl umlácen a udupán, těžce zraněn nějakým předmětem, zkrátka jen šílenec, třeba s největší mocí, by se jal zaútočit na takto nadšený dav. Způsobil by tím jen definitivní pád své moci.

******

Uprostřed noci, když táhlo na jedenáctou hodinu, dorazil k řečnickému stupínku Mraut. Ani v takto pozdní dobu lidé neodcházeli, zájemců o řeč neubývalo.

Také Mraut přišel s proslovem. Evidentně věděl, co říct a zároveň se chystal shromáždění ukončit.

Jakkoliv nikdy neměl na podobné projevy povahu a jakkoliv vždy raději zůstal v bezpečí anonymity, dnes považoval za nezbytné vystoupit. Protože lidé potřebovali populismus, protože on sám přece nebyl hlavním článkem boje a bylo tedy jedině dobré obrátit na sebe nežádoucí pozornost; a především se přece měl stát presidentem svobodného lidu, měl vést své občany a oni ho tedy museli znát a jít za ním. Měl-li se stát dobrým presidentem, musel se nejprve stát tváří revoluce.

„Drazí spoluobčané," začal svou řeč, ,,jsem poctěn, že vás tu vidím v tak hojném počtu a že jste přišli podpořit naši společnou věc. Mohu se přiznat, že i já jsem přiložil svou ruku k nápomoci této revoluci, i když zde, bez všech, kdo mně a nám pomáhali, bychom těžko kdy něčeho dosáhli. Rád bych poděkoval vám všem za důvěru, kterou v nás máte a kterou jste vyjádřili tím, že jste sem dneska přišli. Pokud budete i nadále s námi, věřím, že naše snaha bude úspěšná a naše země i celý zbytek světa získají takové vládce jaké si zaslouží. Již brzy bude konec s Lepidem activ. A teď, když dovolíte, vyzkoušíme postele, na nichž přespávala hlava Lepidu activ v té bílé budově nad Městem. Spolu s desítkami lidí po celém kraji již dnes připravujeme reformy a snažíme se zajistit, aby zítřek byl opravdu tak dobrý, jak očekáváte."

Pak pozvednul pravou ruku se dvěma zdviženýmí prsty na znamer?í vítězství. Ihned v se přidali mladí vyvolení a po nich odbojáři i běžní lidé; postupně z davu vyčnívalo tolik pravic, že se jejich počet blížil počtu přítomných lidí. Brzy se stalo, že rukou ve vzduchu bylo tolik, co hlav pod nimi a všichni zdravili Mrauta, Mraut zdravil je, vyvolení zdravili revoluci a všichni ostatní s nimi - všichni vítali konec Lepidu activ a příchod nových zítřků, ale ti, kdo stáli ve středu, bez výjimky věděli, že dobytí rezidence a jedna masová demonstrace nejsou ještě zdaleka výhrou, že zbývá spousta práce a tvrdého boje, než Lepidus activ definitivně přijde o svoji moc.

Více než minutu celé náměstí i okolní ulice stály s napřaženými pažemi, než Mraut stoje stále na řečnickém stupni svou ruku stáhnul a neviditelným gestem upoutal pozornost svých přátel. Jako by vše bylo nacvičené, připojili se k Mrautovi Martin, Jáchym, Pavel i Gustav a s nimi postupně všichni pomocníci tvořivší kruh kolem proslovové plochy. Mraut - doprovázen čtrnácti společníky - zamířil k ulici směřující k řece. Dav se před ním začal uctivě rozestupovat, ale ne ve strachu, jako když projížděl honosný kočár, sic zdvořile, protože procházel vůdce revoluce, jenž s sebou přinášel nové naděje, v jejichž příchod by mnohý z přítomných již ani v nejkrásnějším snu nevěřil.

Když skupina opustila zalidněné ulice směřujíc k řece a seskupení se pomalu začínalo rozcházet, připojili se k ní, kde se vzali, tu se vzali, Iget a Streg protáhnuvší se davem směrujíce správným směrem k rezidenci. Oba se k Mrautovi a ostatním připojili, s tím, že Streg zůstane v rezidenci, s čímž by Mraut souhlasil.

,,Ale neměl bys doma říct, že se nevrátíš?" namítl Martin.

Mraut však poznamenal: „Stejně nebudou doma. Určitě se šli podívat na demonstraci a kdoví, kdy přijdou."

Strega zprvu Martinova námitka přivedla k zamyšlení, ale pak dal za pravdu Mrautovi. Jistě by byla doma sestra, ale rodiče se mohou vrátit až nad ránem a určitě budou počítat s tím, že se Streg celou noc pohybuje někde venku. Ráno beztak odejdou do práce, takže bude stačit, když se Streg vrátí během dopoledne.

Úvahu, o něco rychleji vyústivší v řeč, však provedl i Mraut a konstatoval, že Streg by se měl přeci jen vrátit a říci sestře, jak se to s ním má.

******

Streg souhlasil. Vyšel městem bočními uličkami a doma samozřejmě našel jen Anku. Sdělil jí, co chtěl a spěchal zpět; cestou sledoval dění na ulicích, odvážil se projít přes Prázdné náměstí, kde se stále vyskytovaly skupinky debatující o nastíněných změnách. Když je Streg uviděl, zachtělo se mu připojit se k hovorům zajisté probíhajícím v rezidenci, a tak nadále nepokračoval v pozorování lidí v ulicích, nýbrž rychle šel za svými přáteli.

Jinak by sleduje dění ve Městě pozoroval ruch až do plného rána, když někteří jistě zapomněli na své dnešní pracovní povinnosti a různými způsoby slavili či probírali revoluci. Našlo by se i několik výtržnických akcí, ale tyto byly této noci ojedinělé.

---