67. SUPERKOULE - Jacek - dílo č. 4

Všechno se třáslo a otáčelo a Jacek měl pocit, jako by se obracel naruby. Vznášel se v nachovém oblaku vysoko nad neznámou zemí a padal.

Padal střemhlav a přistál jako zkroucená hromádka na dlouhém zeleném koberci. Ležel několik vteřin bez dechu a svíral zelený koberec, aby našel rovnováhu v neznámém světě.
Kousek koberce mu zůstal v ruce. Překvapeně zíral. Tráva! Skutečná, živá tráva. Několik stébel mu uvízlo v sevřených prstech.
Vzápětí ho udeřila vůně čerstvého vzduchu, bylo to téměř jako fyzický šok. Každé nadechnutí ho zabolelo a zdálo se mu, že inhaluje v místnosti s naplno otevřeným kyslíkovým ventilem. Nyní ale nebyl v místnosti. I vzduch v Africe se lišil, protože obsahoval vrstvu zplodin z více zalidněných oblastí světa.
Jacek se vzpamatoval a vstal. Živý koberec se rozprostíral na všechny strany. Před ním rostly husté stromy. Jacek se rozhlédl. Z nepřehledného houští vylétl malý šedý ptáček a začal štěbetat, aniž bral Jacka na vědomí.
Jacek jej chvíli zaujatě pozoroval, žmoulaje malý trs trávy v ruce. Vydal se drobnému okřídlenci vstříc. Ten instinktivně vzlétl a zmizel opět v houštinách. Zcela nepřipraven, se Jacek pokusil proniknout do lesa. Po pár metrech měl holeně notně poškrábané od všudypřítomného křoví a z ran mu stékaly pramínky krve. 
„Dobře, tak tudy ne.“
Ohlédl se zpět a spatřil do široka otevřené, svítící oči černého muže. Je to lovec, nebude si chtít povídat. Bude mu vůbec rozumět? Nebude. Černoch uchopil bumerang visící mu u pasu a Jacek zjistil, že křoví není zase tak neprostupné. Zalarmované Jacekovo tělo vyplavilo sloní dávku adrenalinu a Jacek teď utíkal jako ještě nikdy předtím. V nepřehledné džungli nohy přesně věděly, kam mají došlapovat a paže obratně odstrkovaly trčící větve a jiné překážky. Mimo to si ještě v záblesku vzpomněl na Afriku. Ale opravdu jen v záblesku. Skrčil se a vyskočil zároveň, aby přeletěl padlý kmen. Ostrý hvizd z okraje lesa a následný neznámý táhlý zvuk, pravděpodobně z nějaké domorodé píšťaly. Běžel dál, minul malý potok, přeskočil další spadlé stromy a uviděl skalnatý kopec. Ohlédl se za sebe, černoch nikde, získal nějaký náskok. Svižně po kamenech vyskákal nahoru a přikrčil se. Viděl teď i dopředu za kopec a ani odsud žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Dech. Musí uklidnit svůj dech. Minula ani ne minuta a velice jemné šustění prozradilo blížící se. Tři od západu a Jacekova starého známého od severu. Poblíž ležel příhodně špičatý kámen veliký akorát do dlaně.