Instruktáž

  Já fakt netuším, kde je chyba. Všechno probíhalo tak, jak mi napsala. Jednou mi do schránky přišel dopis, ve kterém stálo: „Ahoj Jaromíre. Jmenuju Soňa a myslím si, že jsi pro mě ten pravý. Když budeš postupovat přesně podle mého návodu, bude všechno v pořádku. Ve čtvrtek, 20. června půjdu přesně v jednu hodinu Kaprovou ulicí směrem ke Staroměstskému náměstí. V ruce budu mít skripta. Ty do mě vrazíš a rozsypeš je, pak mi je pomůžeš sebrat a pozveš mě na kafe. Všechno jasný? Těším se! Tvoje Soňa.“ Udělal jsem to. Na kafi mi dala další lístek s instrukcemi. Napsala tam, co všechno má ráda a co nesnáší, kam jí mám vzít příště a přespříště a kam s ní nemám nikdy chodit, co si mám vzít na sebe i jak se mám chovat. Vlastně tam toho bylo ještě mnohem víc. Jak jí mám oslovovat, co mám dělat, když potkáme nějaké její kamarády, co bych měl začít i přestat dělat aby mě mohla mít ráda.  Docela úspěšně jsem to zvládal. Její okolí mě milovalo a ona měla konečně ideálního partnera.  

  Za pár měsíců byla svatba. Všechno naplánovala ona společně se svojí matkou. Mně to nevadilo, ve všem jsem jí poslechl. Jen ta růžová košile se mi úplně nezamlouvala a puntíkatý motýlek trochu škrtil, ale přežil jsem to. Skoro nikdo se mi nesmál a mojí babičce se to dokonce líbilo. Jsem rád, že jí konečně přidělili toho slepeckého psa a ona se mohla dojít podívat na obřad. Naši tam nebyli. Odmítli se koukat jak se „zcela dobrovolně vydávám všanc tý šílený holce“ (tak to řekla máma). Teď jsme na líbánkách, v úžasně luxusním hotelu na Kanárech. Soně se tady moc líbí. A já? Musel jsem si na tu dovolenou vzít hypotéku. A fakt nevím. Nevím, čím to je, ale já prostě nejsem šťastný. Nemiluju jí a ona mě asi taky ne. Ráda mě má, to ano, jsem prý ideální. Přesně tak, jak to chtěla. Dodržuju přece instrukce, ne? Zítra mi dá novou brožurku jak se chovat v manželství. 

Mým drahým čtenářům: Kdybyste náhodou potkali takovou Soňu, nevrážejte do ní!