Posel smrti V: Kapitola XV - Mimikry

Další den vypadal stejně ohavně jako ten předchozí. Nekonečný liják a bouře, jakoby neměly už nikdy přestat. Noc byla kupodivu klidná a tak, jakmile si odpočinuli, vyrazili Samuel, Kasumi a Rachel na další cestu. Zbraně, jež byly bez munice, ukryli v domě, protože neviděli důvod se s nimi tahat. Vyhnuli se bažinám a poté již pomalu stoupali k Black Mirror. Zámek vypadal v tomto počasí obzvláště hrůzostrašně. Blesky šlehaly oblohou a dotvářely obraz děsu. V srdcích všech převládal strach z neznámých netvorů, kteří mohou být naprosto kdekoliv. Hlavní brána zámku držela stále na svém místě, ovšem malá branka vedle, byla vylomená z pantů.
„Co se tu mohlo stát?“ ptala se Rachel, ale ostatní neměli žádnou odpověď a tak mlčeli. Samuel je dovedl po schodech nahoru k zámku. Vypadal opuštěně a temně.
„Nejdřív bychom měli zajít do stájí pro Ralpha,“ řekla tiše Rachel. Kasumi na sobě nedala nic znát a Samuel se snažil o totéž.
„Dobře, tak dobře,“ řekl, aby nevzbudil podezření.
„Samueli!“ ozvalo se. Samuel náhle zpozorněl a rozhlížel se kolem sebe.
Kasumi si jeho podivného počínání všimla. „Co se děje?“ zeptala se.
„Copak jsi neslyšela?“
„O čem to mluvíš?“
„Já… nevím asi to nic není. Jdeme ke stájím.“ Obešli pomalým krokem plot kolem staré věže a naskytnul se jim pohled na budovu stájí zastíněný tmou. Samuel udělal pár kroků vpřed, ale pak náhle zkoprněl.
„Co s tebou je, Samueli?“ ptala se Rachel.
„Neslyšíte nic?“
„Co bychom měli slyšet? Jen déšť, vítr a bouře, jinak je ticho.“ Samuel ale opět zaslechl svoje jméno, otočil se a pomalu se vydal k zámku.
„Samueli, pojď za mnou. Pojď,“ řekl opět podivný, avšak přijemný hlas. Samuel to zaslechl a nejistým krokem šel dál.
„Samueli, co to děláš?“ ptala se Kasumi a vydala se za ním.
„Ten hlas… já… znám ho.“
„Samueli přestaň s tím. Nikdo tu není.“ Samuel ale nevnímal nebo spíše nechtěl vnímat. Sám si nebyl jistý tím, co se děje a Kasumi měla chuť být mu radši nablízku, ale Rachel byla už před stájemi a bylo jasné, že odtamtud neodejde, dokud nenajde Ralpha. Samuel vstoupil do zámku. Kasumi se tedy vrátila ke stájím, a doufala že se Samuel o sebe dokáže postarat. Nemůže přece hlídat oba dva najednou, když každý jde jinam.
Obě ženy vstoupily do budovy stájí. Kasumi nechtěla, aby Rachel měla nějaké podezření a tak předstírala, že také pátrá po Ralphovi. Byla teď zatraceně ráda, že odsud odnesla rozbitou Naginatu, protože kdyby ji tu Rachel našla, asi by se to neobešlo bez otázek.
„Možná se schoval do zámku,“ řekla Rachel, když prohledala celé stáje včetně seníku a stejně nic nenašla. Kasumi ochutnala pár svatebních koláčků a musela uznat, že jsou výborné. „Nemyslela bych si, že budeš jíst sladké,“ podivila se Rachel.
„Jsme v situaci, kdy neuškodí trochu cukru na zklidnění nervů. Nemysli si, že na mě to, co se děje, nijak nepůsobí.“
„Ten košíček byl plný, když jsme sem přišly, nemám pravdu?“
„Máš. Možná… Ralphovi nechutnaly.“
„Bojím se, že se mu něco stalo.“
Vyšly zase ven na déšť a pokračovaly k zámku. Najednou se Rachel zastavila a pro něco se shýbla. Na zemi v blátě ležela dvě malá hadrová tělíčka a také hlavičky. Rachel si je prohlížela a snažila se smýt z nich bláto. Kasumi raději couvla o kus stranou.
„Tohle patřilo Ralphovi,“ řekla Rachel. „Nikdy by ty panenky takhle nepohodil a už vůbec by jim neutrhal hlavičky.“ Rachel se otočila na Kasumi. Ta udělala ještě pár kroků vzad a sledovala Rachel. Vlasy slepené deštěm nedokázaly skrýt tvář plnou nejistoty. Její pohled pokládal otázky, na které by Kasumi raději neodpovídala, ale zdálo se, že nemá na vybranou. „Kasumi, řekni mi, že to udělaly ty zrůdy. Řekni, že s tím nemáš nic společného. To, že jste nás našli zrovna při svatbě, byla jen náhoda, že ano?“ Než stačila Kasumi odpovědět, Rachelinina tvář se změnila. Otevřená ústa a vytřeštěné oči dávaly tušit, že ji právě něco vystrašilo. Zvedla ruku a ukázala přímo za Kasumi. Ta se v okamžiku otočila a ve tmě zahlédla obrys postavy. Byla jen malý kousek od ní. Ozvalo se téměř až nepřirozené zavrčení plné nenávisti a vzteku. Kasumi pocítila, jak ji nějaký tenký předmět obmotal v rychlosti nohu. Poznala, že je to nejspíše bič a než stihla zareagovat, tvor strhnul Kasumi stranou. S výkřikem přepadla přes okraj studny, jež byla hned vedle.

Samuel vstoupil do hlavní haly zámku. Byla tu příšerná tma a on viděl sotva půl metru před sebe. Zastavil a zaposlouchal se do okolních zvuků. Téměř úplné ticho. Jediné, co slyšel, byl déšť zvenčí a občasná rána – hrom. Doufal, že zase uslyší ten hlas, co ho volá. Zdál se mu tak povědomý, tak známý, ale nechápal jak je to možné. Otevřel dveře do salonku a vstoupil. Okenice byly zakryté závěsy a tak sem neprosvítalo téměř vůbec žádné světlo. Dveře se za ním náhle zabouchly a to i přesto, že tu nebyl žádný průvan. Snažil se takřka poslepu najít v Adrianových zásuvkách jeho pistoli, nebo alespoň zdroj světla. Prohledal skříň s šuplíky i psací stůl, ale bylo to zbytečné. Jediné, co našel, byl jeho deník. Musel odhrnout závěs a jít s ním k oknu, aby vůbec dokázal něco přečíst a ujistit se, že je to doopravdy deník Adriana Gordona. Deník, který si psal asi půl roku. Samuel nedokázal odolat pokušení a tak si ho vzal s sebou. Později si ho přečte, pokud ovšem nějaké později bude… Otevřel dveře ven a vrátil se do haly. Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že se nic nezměnilo a poté se vydal k jídelně. Tady byl jen velký stůl, několik židlí a police se zdobenými talíři a mísami. Skrze okna se díval na zadní zahradu, jež byla ponořena do temnoty, stejně jako vše okolo. Procházel kolem oken a pociťoval vzrůstající neklid. Nemohl se zbavit dojmu, že tu není sám. Přišlo mu, jako by byl někým nebo něčím sledován, ale kdoví… možná je to jen výplod fantazie. Nedalo mu to, aby se k jednomu z oken nenaklonil blíž. Bylo trochu zamlžené, což nebylo nic nečekaného. Dotkl se ho dlaní a pocítil chlad. Až teď si uvědomil, že v celém zámku je hrozná zima, možná větší zima než venku. Podivné… Očistil okno a pohlédl skrze něj ven. Větve stromů se ohýbaly pod silným větrem, ale to bylo vše, co uviděl. Byla příliš velká tma. Náhle se zablesklo a ve světle, které trvalo jen nepatrnou chviličku, zahlédl tvář. Něco se mu na ní nezdálo, ale viděl ji na tak krátký okamžik, že si ani nevybavil, jak vypadala. Polekaně ucukl a narazil zády na stůl. Tep se mu zrychlil a trvalo přes minutu, než se uklidnil natolik, aby se k oknu opět přiblížil. Tentokrát velice, velice pomalu. Byla zase tma a tak neviděl vůbec nic. Byl si jistý, že se mu to nezdálo, že za tím oknem někdo stál, ale… jak se o tom přesvědčit? A chce se vůbec přesvědčit? Byl tu naprosto sám a měl sto chutí se vrátit k Rachel a Kasumi. Proč jen se nechal vlákat dovnitř? Dveře na zadní zahradu byly hned vedle. Stačilo udělat dva, tři kroky a natáhnout ruku na kliku, jenže opravdu chce vyjít ven, když za těmito okny něco je? Pokračoval dál do kuchyně. Jednoduchá kuchyňská linka, stůl pro služebnictvo, poličky a šuplíky s nádobím a příbory, dveře do sklepa, které byly ovšem otevřené, což ho rozhodně neuklidňovalo a především malá komůrka s uskladněným jídlem a pár věcmi. Právě sem se pro všechny případy uschovávaly věci, které teď potřeboval. Bylo tu několik svíček, zapalovač a především petrolejka, kterou si vzal a zapálil. Věděl, že tak na sebe může snadno upozornit, ale jinak to opravdu nešlo. Když byli v hotelu, pohybovali se potmě, protože světlo zvenčí bylo dostatečné, ale tady to je jiné. Možná to je počasím, možná něčím horším, ale v zámku a jeho okolí byla ještě větší tma, než všude jinde. Nechtěl vycházet ven zrovna tady, když jsou ostatní na druhé straně zámku a tak se pomalu vydal zpět do haly. V jídelně si dovolil jeden krátký pohled na okna, ale neměl šanci něco spatřit, obzvláště když má v ruce lampu. Uvědomil si, že světlo bylo sice vítané, ale díky tomu si jeho oči nedokázaly tak přivyknout tmě. Kolem sebe dokázal bez problému rozeznávat veškeré předměty, ale co se děje o pár metrů dál, mohl jen odhadovat. Vyšel z jídelny do hlavní haly a podél zdi se vracel k hlavnímu vchodu. Dveře před ním se náhle rozletěly dovnitř do salonku, jakoby na ně z ničeho nic zapůsobil nějaký velký tlak. Před ním ale bylo čisto. Nikde nic. Nepokoušel se je znovu zavřít, místo toho se celý nesvůj přiblížil k vratům vedoucím ven a zabral za kliku. Nic. Ani se nehnuly, jakoby byly zamčené. „Jak je to možné?“ říkal si v duchu a zkusil pořádně zabrat. Nemělo to žádný význam. Otočil se zády ke dveřím a přemýšlel. Byl tu jako v pasti a Rachel s Kasumi stále nepřicházejí. Co tam venku mohou dělat? Vrátil se rychlým krokem do kuchyně, ale když zabral za dveře, opět zjistil, že s nimi ani nehne. Odhodlal se otevřít i dveře v jídelně, ale ani to k ničemu nebylo. Žádná šance, jak se dostat ven. Položil lampu na stůl, popadl jednu z židlí, pořádně se rozmáchl a třísknul s ní do okna. Dal by ruku do ohně za to, že se rozbije, ale místo toho se židli ulomila jedna z noh. Nevzdával to a bušil s židlí do skla tak dlouho, dokud mu v ruce nezůstalo jen opěradlo. Celý znavený ho upustil na zem. Opět vzal do ruky lampu a pořádně si posvítil na sklo, které se pokoušel rozbít. Nebylo na něm ani škrábnutí, prostě nic. Vrátil se do kuchyně a rozhodl se zjistit, jak se vlastně věci mají. Prošel dveřmi ke schodišti vedoucím do sklepa a po vlhkých a kluzkých schodech pomalu sestoupal dolů. Byla tu hrozná tma. Nebýt lampy, neviděl by si ani na špičku nosu. Police na lahve s vínem byly poloprázdné, ale rozhodně ne kvůli tomu, že Adrian tak pil. Většinu vína zničila voda poté, co byl uhašen požár na konci minulého roku. Samuel se naklonil nad studnu a pohlédl dolů. Neviděl vůbec nic, ale věděl, že studna vede do podzemí, kde je Černé zrcadlo. Přestože mu Adrian nabízel, aby se tam zašel podívat, tak to raději neudělal. Tahle díra ale nebyla ta, co Samuela zajímala nejvíce. Přistoupil k jednomu ze tří kanálů, co ve sklepě byly. Potěšilo ho, že mříž od něj je tam, kde má být a dodalo mu to naději. Chvíli nehybně čekal, jestli se z kanálu něco neozývá, ale jediné, co odtamtud vycházelo, byl nepříjemný zápach. Neměl v plánu sejít dolů. Místo toho pátral po něčem hodně těžkém, co by kanál zablokovalo. Ve sklepě byly dvě velké prázdné nádrže, do kterých se dříve napouštěla pitná voda. Jednu z nich přesunul přímo na mříž kanálu a doufal, že to zadrží to, co by odtamtud chtělo vyjít ven.
Vrátil se nahoru a plánoval se podívat do patra. Jestliže tu někde stále jsou Edward s Markem, tak nejspíše někde nahoře. Když vstoupil do jídelny, strnul hrůzou. Okenice před ním se změnily. Byl na nich červený nápis vytvořený patrně krví: „Jdu si pro tebe.“ Zašel zase do haly a marně se snažil uklidnit. Zhluboka dýchal a nedokázal se vůbec soustředit. Stále se rozhlížel kolem sebe. Věděl, že smrt na něj může skočit odkudkoli. Přišlo mu bezpečnější držet se co možná nejdál od portálu, a proto vyšel nahoru do patra. Napadlo ho, že by možná dokázal sešplhat z balkonu dolů, nebo v nejhorším zkrátka seskočí a bude doufat, že to přežije. Modlil se, aby se nestalo to, čeho se obával, ale jakmile zkusil zabrat za kliku, jeho naděje pohasly. Ani balkon nebyl přístupný a on si čím dál tím víc připadal jako v kleci. Vydal se chodbou do starého křídla a to právě v okamžiku, kdy se na balkonu objevila silueta postavy. Nevšiml si jí. Otevřel dveře a vstoupil do místnosti, kde před lety vypukl požár. Právě tady Catherin zůstala uvězněná a nebýt kuchařky Rebeccy, nikdy by se odtud živá nedostala. Po požáru se poničená zeď pokoje odebrala a tím se tato místnost spojila s chodbičkou, kde bylo schodiště na půdu. Dveře se za Samuelem však zabouchly, a když se otočil, aby zjistil, co se to zase děje, zahlédl Catherin. Byla před ním a on nechápal, co to znamená. Měla krásné zlatavé vlasy a hebkou mladou pleť nepoškozenou ohněm ani ničím jiným. Vypadala tak, jak si ji pamatoval, a zvláštní bylo, že na sobě neměla jediný kousek oblečení.
„Samueli,“ řekla a položila mu něžně ruku na rameno. Poznal, že to byla ona, kdo ho venku volal. Konečně po všech těch letech stála před ním a vnímala ho. Byl skutečný, stejně jako ona.
„Co… se to děje?“ zeptal se s obavami v hlase Samuel. Catherin se usmála. Její plné rudé rty a bílé zářivé zuby vytvářely tak nádherný úsměv, jaký měla jen ona.
„Miluješ mě, Samueli?“ Samuel se zadíval do jasných modrých očí, které zářily štěstím a touhou. „Tak miluješ mě nebo ji?“ zeptala se Catherin znovu.
„Ji?“
„Nedělej, že k ní nic necítíš, miláčku. A nemám na mysli jen lítost a soucit.“
„Rachel mě nezajímá, Catherin.“
„Já ale nemluvím o Rachel. Copak se mám o svého milého přít s někým jako je ona? Uráží mě už jen skutečnost, že ti na ní záleží. Jak můžeš mít rád ženu, která má na svědomí tolik životů?“
„Ale… já miluju tebe, Catherin.“
„Tak mi to dokaž. Polib mě. Polib mě tak, jak bys políbil milovanou ženu po pětadvacetiletém odloučení.“ Samuel se chvíli zdráhal, ale nedokázal odolat. Políbil ji, ale chuť jejich rtů byla odporná. Chtěl se odtrhnout, protože měl najednou v ústech něco tak hnusného, že měl pocit, že se pozvrací. Všimnul si, že Catherin má tváře nafouklé, jakoby měla ústa něčím přeplněná. Bylo tu nechutné. Náhle pocítil, jak do jeho úst poměrně velkou rychlostí proudí jakási hmota. Začal se dávit a vší silou se snažil Catherin od sebe odtrhnout. Nešlo to a tak na poslední chvíli chytil její dlouhé vlasy a snažil se jí zvrátit hlavu dozadu. Podařilo se a on se hned poté skácel k zemi. Rozkašlal se a snažil se ze sebe dostat to, co měl v ústech. Byla to krev smíchaná se zvratky. Ohlédl se na Catherin, které neustále tekla z úst krev a odporně vyhlížející kusy čehosi, a to velkou rychlostí. Přitom se hlasitě smála jako smyslu zbavená. „Ty už mě nechceš, Samueli?! Možná bys radši ji.“ Catherinina tvář se začala měnit a stejně tak i zbytek jejího těla. Kůže jí začala padat na zem, jakoby se sloupávala a pod ní zůstalo svalstvo a kosti. Ty se nejprve trochu měnily a poté se potáhly kůží novou. Samuel se na to nemohl dívat, a když vše skončilo, spatřil místo Catherin Kasumi. Postavil se a vytáhl nůž, protože už věděl, že to před ním není Kasumi ani nikdo jiný, ale další netvor. Litoval, že mu nůž nevrazil do srdce, už když ta věc měla podobu Catherin. Netušil totiž, jak moc si je netvor s Kasumi podobný a jestli umí to, co ona, bude to zlé.
„Zemřeš Samueli, už teď jsi mrtvý,“ řekla falešná Kasumi. "Mě nikdo nedokáže vzdorovat." Samuel se rozhodl ustoupit. Otevřel dveře na půdu a vyběhl nahoru. Neměl čas se rozhlížet kolem sebe, stejně tu kromě všelijakého haraburdí nebylo nic potřebného. Falešná Kasumi se však blížila stále k němu. Popadl lahev, co se povalovala v koutě a mrštil ji po Kasumi. Když uviděl, jak ji dokázala ve vzduchu zachytit, a opětovně hodit nazpátek, poznal, že jde do tuhého. Jen tak tak stačil před lahví uhnout stranou a ta se roztříštila o zeď. Samuel nečekal, otevřel dveře od věže a po točitém schodišti běžel nahoru. Vrata nahoře však byla zavřená. Několikrát s nimi zalomcoval, ale nebylo to nic platné. Pevně stiskl nůž a otočil se připraven bránit svůj život až do konce.

Kasumi spadla až na dno studny. Mohla děkovat bohům, že nebyla zase tak moc hluboká a že bylo na dně spoustu bahna a také asi metr vody. I přesto si ale pořádně sedřela kůži na zádech. Byla tu hrozná tma a především nechutný zápach moči a výkalů. Byla od nich celá špinavá, ale nebyla v tom sama. Přímo proti ní se o stěnu opíral vyhublý zakrvácený mužík s mrtvolně bledým obličejem. Měl zavřené oči a bylo vidět, že tu je už hodně dlouhou dobu. Ralph tu trávil již třetí den. Třetí den v místě, kde se není možné natáhnout a vlastně ani pořádně sednout. Třetí den ve špíně držen na životě pouze vodou stékající svrchu. Třetí den v hluboké díře, kam byl svržen právě kvůli Kasumi. Otevřel oči. Ralph a Kasumi na sebe hleděli. Pohled z očí do očí se zdál být nekonečně dlouhý. Stejně jako při jejich prvním setkání, tak ani tentokrát nedokázala rozluštit na co Ralph myslí, ačkoli podle toho, co mu provedla, předpokládala, co se bude dít dál. Bylo to pro Kasumi vůbec podivné, neboť oči a výraz ve tváři dokázal o lidech říci opravdu mnoho a ona v tom byla schopná číst jako v knize, avšak Ralph byl jiný. Kasumi také dokázala vytvořit ledovou nečitelnou tvář, která protivníky mate, ale ne za každých okolností. Vypjatá situace jaká byla tato, jí v tom bránila. Zatímco se soustředila především na Ralpha, pravou rukou jemně projížděla po stěně studny a hledala nerovnosti, po kterých by snad mohla vylézt. Stěny byly však kluzké kvůli dešti. Stříška nad studnou nedokázala zachytit všechny kapky vody a tak se studna stala pastí i pro Kasumi. Byla si jistá, že nedokáže vylézt po zdi. Poté dostala nápad, to když jí ruka sjela až k pasu a přesvědčila se, že má u sebe stále obě Džitte. Snad dokáže pevně zarazit dýky do spár mezi kameny. Bohužel má jen dvě, což bude dělat celý výstup velice náročným. Opatrně jednu dýku vytáhla. Ralph si toho všimnul. Jakmile zahlédl ostří, skočil po Kasumi a srazil ji pod vodu. Chytil ji kolem krku a vší silou se ji snažil utopit. Kasumi neváhala ani okamžik a bodla dýkou Ralpha do zad. Špinavá tmavá voda se začala barvit krví a Kasumi se zapřela a nohama od sebe Ralpha odstrčila. Zasténal bolestí, ale nepřestal na Kasumi útočit. Pokusil se jí vyrazit z ruky dýku, ale to se mu nepodařilo a dostal ránu pěstí. Spadl pod hladinu a Kasumi měla konečně dostatek času pro sebe. Bylo jí jasné, že Ralph stále žije a že se nejspíše zavčasu vzpamatuje a vrhne se na ni. Rozhodovala se, co s ním udělá. Mohla ho zabít, jenže když to udělá, Rachel se to dříve nebo později dozví a je otázka, jak na to bude reagovat. Na druhou stranu má se jím nechat ohrožovat? Zastrčila dýky, chytila Ralpha, který se pomalu zvedal, kolem krku a trhla, aby mu zlámala vaz. Poté bezvládné tělo pustila do vody. Uvědomovala si, jak je Rachel důležitá a že pokud zjistí, kdo je za to odpovědný, bude to hodně těžké, ale také si uvědomovala, že ten muž se jí už dvakrát pokusil vzít život a takovou věc nemůže opomenout ani v takto výjimečné situaci, v jaké se právě nachází. Opět si vzala dýky a připravovala se na dlouhý a především extrémně náročný výstup. Předpokládala, že někde a dně bude Ralphova sekera, jenže její ostří bylo příliš široké a tak jedinou možností zůstávaly dýky. Zabodla jednu do spáry mezi kameny kousek nad úrovní hlavy a další zabodla trochu výš. Byl problém si mezi kameny najít vhodné místo pro zasunutí dýky ale šlo to. Několikrát se zhluboka nadechla a poté se přitáhla k dýkám. Doufala, že čepel vydrží, ostatně, jinou šanci jak se odsud dostat nemá, takže to musí zkusit takto. Postupně zasouvala dýky výš a výš a přitom stoupala. Nejhorší na tom všem bylo to, že se ani nemohla zapřít nohama o kameny, protože byly strašně kluzké a tak musela takřka po celou dobu používat jen ruce a navíc mnohdy svou váhu držela pouze na jedné, protože tou druhou musela hledat vhodné místo pro dýku, což někdy trvalo nepříjemně dlouhou dobu.

Když se Kasumi konečně dostala až na povrch, převalila se znaveně přes okraj studny a spadla do smáčené trávy. Byla vyčerpaná, ale teď rozhodně nebyl čas na odpočinek. Postavila se zase na nohy a rozhlédla se okolo. Neviděla vůbec nikoho a nechtěla volat, aby tím nepřitáhla pozornost netvora. Zaběhla do stájí, kde se nejprve zaposlouchala do okolních zvuků, aby zjistila, jestli tady někdo není.
„Rachel?“ řekla tiše.
„Ka-kasumi? To jsi ty?“ ozvalo se ze seníku.
Kasumi pohlédla nad sebe a zpozorovala vyděšenou Rachel. „Dýcháš tak hlasitě, až se divím, že tě tu nikdo nenašel.“
„Nikdo sem nepřišel,“ řekla Rachel a slezla ze žebříku dolů.
„Tak, kde je ta věc? Viděla jsi, co to je?“
„Ne, vůbec nevím. Běžela jsem okamžitě sem nahoru, protože mi to přišlo jako dobrý úkryt.“ Rachel konečně přistoupila až ke Kasumi, ale hned zase ustoupila dál a zakryla si ústa a nos svými šaty. „Proboha, co to je za puch? Smrdí to jak…“
„Teď vážně nemám čas vysvětlovat, co se stalo, ale ano, máš pravdu… jsem celá od smradlavého bahna a ještě něčeho, co nebudu rozvádět.“ Kasumi vyběhla ze stájí. „Musíme najít Samuela, pospěš si a drž se u mě.“ Obě ženy pospíchaly k hlavnímu vchodu do zámku. Kasumi byla ostražitá a stále se ohlížela kolem sebe.
Jakmile stanuly před vchodem, zabrala za kliku, ale dveře se ani nehnuly.
„Co s tím je, do prdele.“
„Samuel musel jít jinudy,“ řekla Rachel.
„Ne, vždyť jsem ho viděla. Viděla jsem, jak vchází dovnitř těmihle dveřmi.“ Kasumi kousek poodstoupila a pohlédla vzhůru. „Počkej tady, Rachel, a kdyby se cokoli dělo, tak uteč. Taky nezapomeň, že máš ten nůž.“
„Eh, počkej, co chceš dělat?“
„Jdu pro Samuela.“ Kasumi vyšplhala po jedné z lamp, které byly před vchodem do zámku. Poté se chytila za okraj balkonu a vytáhla se nahoru. Přímo před sebou za okny zahlédla jakousi postavu, jak pomalu kráčí do levého křídla zámku. Zkusila otevřít dveře a vejít dovnitř, ale byly zamčené. Sklo vypadalo sice neporušeně, ale nezdálo se, že je kdovíjak pevné. Kasumi se postavila k oknům pravým bokem a vymrštila nohu přímo proti sklu. Počítala s tím, že ho prorazí, ale bylo neuvěřitelně pevné. Spadla až k zemi vyvedená z rovnováhy a držela se za bolavou nohu. Byla ráda, že si neudělala něco vážného. Vstala, snažila se přijít na způsob, jak se dostat do zámku. Vymlácená okna staré věže se zdála být snad jediná vstupenka dovnitř. Po obou stranách balkonů byly na zdi připevněny velké železné kříže. Vybrala ten vlevo a vylezla na něj. Aby nespadla, přidržovala se rohu budovy, ale i tak si uvědomovala, že to začíná být nebezpečné. Velice nebezpečné a bude ještě hůř! Malá věžička kousek nad ní měla v dolní části římsu a ta se zdála být jedinou možností, jak se dostat na střechu zámku. Zachytila se té římsy a pomalu ručkovala kolem věžičky. Poté se už celkem snadno vytáhla až na střechu. Střecha levého křídla končila zábradlím, které jí teď opravdu přišlo vhod, protože se nemusela tak moc obávat pádu. Přesunula se až k oknům staré věže a jedním se protáhla dovnitř.

Byl tu ohromný nepořádek a na zemi mezi hromadami papírů a knih leželo něčí tělo. Kasumi k němu přistoupila blíž a poznala, že je to muž, kterého viděla na svatbě. Tehdy pomáhal Rachel. Klekla si k němu a ujistila se, že dýchá. Mírně s ním zatřásla a on vylekaně ucukl.
„Kdo… kdo jste a kde se tu berete?“
„Jen klid, jsem Kasumi a vy budete…“
„Edward. Jsem komorník pana Adriana, ale vás jsem viděl na svatbě. Co jste mu provedla?“
„On…“ na dveře od věže právě někdo zabouchal a zatřásl s nimi.
„Proboha, to je ona.“
„Kdo?“
„Moje matka.“
„Vy se tu zamykáte před matkou?“ ptala se Kasumi a chystala se vrata odemknout klíčem, který v nich byl.
„Moje matka je už skoro osm let mrtvá,“ řekl Edward a Kasumi se zarazila.
„Máte tu nějakou zbraň?“
„Pánovu pistoli, jenže už nemám náboje a nevím, kde sehnat další. Pán možná měl nějakou skrýš, ale já o ní nevím.“ Kasumi otevřela dveře, přičemž v rukou měla už jednu dýku. Přímo za dveřmi zahlédla Samuela. Otočil se a jejich pohledy se setkaly.
„Jsi to ty?“ vykřikl Samuel a v rukou křečovitě svíral nůž.
„O čem to zase mluvíš, Samueli?“ řekla Kasumi.
Samuel za sebou uslyšel kroky a polekaně couvl do věže. „Takže… ty jsi… člověk?“
„A co jiného bych měla být?“ Samuel rychle zabouchl dveře a zamkl je. Rozhlédl se po místnosti, kde se o stůl opíral Edward. Když zahlédl Samuela, ukázal na něj, přičemž se mu třásla ruka. „To je ta věc.“
„Co blázníte?“ ptal se Samuel.
„Vzal na sebe podobu mrtvého pana Samuela, rychle, zabijte ho.“
„Ne. Musel bych být nahý. Ono to asi neumí měnit víc než své tělo.“
„Do prdele, může mi konečně někdo vysvětlit, co se to tu děje?!“ vykřikla Kasumi. Dveře do věže se náhle rozletěly a vypadly z pantů. Do věže právě vstoupila další Kasumi. Ta pravá Kasumi čekala všelicos, ale tohle opravdu ne. Zírala na svého naprosto přesného dvojníka s otevřenými ústy. Jediný rozdíl byl v tom, že falešná Kasumi na sobě neměla vůbec nic, což byl důsledek přeměny.
„Která je která?“ ptal se Edward tiše Samuela.
„Copak jste mě neposlouchal?“ řekl Samuel a vrhl se s nožem na falešnou Kasumi. Ta mu snadno zkroutila ruku, až z ní nůž vypadl a odrazila ho od sebe.
„Utíkejte!“ vykřikla pravá Kasumi a narazila svým tělem do té falešné, aby získala pro ostatní čas. Očekávala, že ji srazí ze schodiště dolů, ale místo toho tam skončila sama. Falešná Kasumi ji totiž velice snadno shodila dolů.
„Je konec, Samueli!“ řekla falešná Kasumi a vykročila k němu. To už Samuel prolézal oknem na střechu, kde byl Edward. Falešná Kasumi se však bez problému dostala na střechu taktéž. Kluzké tašky byly pro všechny tři velice nebezpečné. Samuel s Edwardem s tím však měli mnohem větší problém než falešná Kasumi a tak se k nim začala nebezpečně přibližovat. Šance na to, že stihnou nějak slézt, byla takřka nulová. Samuel dobře věděl, že jediná šance je balkon, jenže střecha nad ním je i tak příliš vysoko. „Nemáš kam utéct, Samueli, je po všem.“

Kasumi rozhodně neměla v plánu nechat svoji dvojnici, aby Samuela zabila. Ani v tom nejpodivnějším snu by si nepomyslela, že se někdy setká sama se sebou, ale teď to bylo tady. Vyběhla zase do věže a v rychlosti se protáhla oknem. Spatřila falešnou Kasumi, jak stojí sotva pár metrů od Samuela s Edwardem, kteří měli co dělat, aby se nezřítili dolů. Pohled na své vlastní tělo nebyl pro Kasumi nikterak příjemný, ale nenechala se ani na okamžik omámit. Rozběhla se k netvorovi a přitom udržovala rovnováhu, aby nespadla. Falešná Kasumi ji vůbec nezaznamenala a tak, když byla těsně za ní, chytila se rukama za zábradlí a kopancem srazila falešnou Kasumi dolů. Během pádu nevydala jediný výkřik, prostě vůbec nic.
„Zachránila jste nám život. Díky,“ řekl Edward.
„Jo, ale myslím, že budu potřebovat trochu času, abych se vyrovnala s tím, že jsem se právě tak snadno zabila. Trochu mě mrzí, že to nebyl pořádný souboj.“
„Uvědom si, že to nebyl člověk, tak si to nijak neber,“ řekl Samuel a pomalu se s ostatními vraceli do věže.
„Já vím, ale i tak. Už jen ta představa, že bych měla bojovat sama se sebou je… fascinující.“

Rachel zůstávala před zámkem. Dokud měla Kasumi na dohled, cítila se alespoň trochu bezpečně, ale jakmile zmizela ve staré věži, opět ji přemohl neklid a strach. Napadlo ji, že by mohla zkusit dostat se do zámku zadním vchodem přes kuchyni. Zahrada kolem pravého křídla však za tohohle počasí nevypadala nijak přívětivě. Velký suchý strom uprostřed vypadal zlověstně a vítr ohýbající větvemi okolních stromů jen umocňoval strašidelné představy, jaké Rachel měla. Došla až ke dveřím, ale než je stačila otevřít, zaslechla před sebou jakýsi smích. Chtěla se zeptat, kdo to je, ale slova jakoby utonula v obavách. Couvala zase před zámek. Z temnoty před ní vystoupila mladá žena s podivně zářícíma očima. Už na první pohled ale byla jasná jedna věc – nebyl to člověk, neboť tvář ženy byla převrácená a tak její oči byly tam, kde by měla být ústa a naopak. Uši měla rovněž otočené a to samé nos, jehož nozdry směřovaly vzhůru. Rachel měla chuť začít křičet hrůzou, ale ovládla se a když si všimla stočeného biče v levé ruce netvora, neváhala už ani okamžik a utíkala před zámek.
Když zde zahlédla ležící tělo, zděsila se a přiběhla až k němu. Sklonila se nad ním a obrátila ho tváří k sobě. Pak se teprve ujistila, že je to Kasumi. Byla živá.
„Proboha co… co se ti stalo a proč jsi… nahá?!“ ptala se Rachel a pomáhala Kasumi na nohy.
„Tam nahoře je netvor, který na sebe vzal moji podobu. Musím ho zabít a ty mi pomůžeš!“ řekla vztekle falešná Kasumi. Poté přistoupila ke dveřím, dotkla se jich rukou a Rachel zpozorovala, jak se v tu chvíli podivně rozsvítily. Falešná Kasumi vešla dovnitř a Rachel ji raději následovala.
„Jak je možné, že jsi ty dveře otevřela?“
„To teď není důležité,“ řekla falešná Kasumi a pokynem ruky se elektrická světla v hale rozsvítila, přestože proud byl stále vypnutý. Rachel z toho nebyla zrovna dvakrát klidná, a když spatřila na schodišti Samuela, Edwarda a další Kasumi, nevěděla, co si počít.
„Ustup od ní,“ vykřikla pravá Kasumi a rychle seběhla dolů do haly. Falešná Kasumi ale chytila Rachel kolem krku a pevně ji držela, aniž by se mohla hnout.
„Pusť ji. Tohle se jí netýká,“ řekla Kasumi.
„Ale týká, copak myslíš, že nevím, co nosí pod srdcem? Jdi mi z cesty nebo zemře,“ řekla falešná Kasumi.
„Bojíš se mě? Ty mi nesaháš ani po kolena, protože já bych se svému soupeři postavila a nesnažila se o takovou ubohost. Ty nejsi jako já. Jsi jen podlá a falešná čubka.“
Falešná Kasumi vztekle zavrčela a odstrčila od sebe Rachel. Ta spadla na zem a Samuel jí pomohl vstát. Kasumi vyskočila do výšky a kopla svoji dvojnici do prsou. Ta se jen zapotácela a hned poté chytila Kasumi jednou rukou za zápěstí, strhla jí ruku stranou a dala jí ránu do boku pod žebra. Kasumi vykřikla bolestí a poznala, že netvor v žádném případě není po fyzické stránce takový jako ona a to i přesto, že vypadají naprosto totožně. Falešná Kasumi měla podstatně větší sílu a Kasumi bylo už teď jasné, že nemůže zvítězit. Rychle dala falešné Kasumi tvrdou ránu loktem do nosu, načež její sevření povolilo a Kasumi mohla ustoupit o několik kroků dál. Věděla, že po takové ráně by sama skončila se zlomeným nosem, ale netvorovi se nic moc nestalo. Z nosu mu nevytekla ani jediná kapka krve a nezdálo se, že ho to byť jen trochu zabolelo. Proti člověku by něco takového nikdy neudělala, ale tohle člověk nebyl a tak Kasumi vytáhla obě Džitte a v mžiku je mrštila po falešné Kasumi. Ta nestihla zareagovat a tak ji jedna dýka zasáhla přímo do krku a druhá do očního důlku. Falešná Kasumi zařvala zlostí a veškerá kůže poblíž zasažených míst jí začala pomalu opadávat. Netvor rychle uchopil dýky do dlaní, a vztekle je vytrhl z těla ven, načež se ostří zlomila. Už to ale nebylo nic platné, neboť kůže se z těla sloupávala dál, až nakonec odpadla všechna. Kasumi se zhnusením sledovala sama sebe bez jediného kousku kůže. Být to kdokoli jiný, zase tak moc by ji to nesebralo, ale tohle pro ní bylo opravdu ohavné. Nedokázala se od toho odpoutat pohledem.
„Tohle není konec!“ křikl Samuel a popadl Kasumi za ruku. „Rychle do knihovny,“ zavolal na ostatní, kteří poslechli, neboť stejně neměli žádný jiný plán.
„Kasumi vyházej knihy v druhé polici svrchu v oddělení renesance. Je tam tajná schránka se zlatou rukojetí dýky a rubínem.“ Samuel mezitím prohledával sloup v rohu u vchodových dveří a snažil se nahmatat páčku, která otevírá tajnou chodbu.
„Ehh, nevidím tu ani na krok, tak jak mám poznat, kde tu je renesance?“ řekla Kasumi. Rachel pocítila příležitost být taky trochu užitečná, a protože dobře věděla, kde co je, začala rukojeť hledat sama. Během chvilky nalezla to, co Samuel potřeboval a předala mu to. Kdyby měli trochu více času, mohli by na rukojeti obdivovat dokonalé zdobení a jemné opracovaní, ale času teď měli zatraceně málo. Samuel nalezl mechanismus, který odklopil zámek a do něj zasunul rukojeť. Po otočení se sloup odsunul a otevřelo se úzké točité schodiště vedoucí kamsi do hlubin.
„Rychle, dovnitř!“ vykřikl, když se dveře do knihovny otevřely a mezi nimi byl obrys jakési postavy. Nikdo nevěděl, jakou podobu netvor nyní má, ale neměli v plánu to zjišťovat.

Seběhli až do sálu s mnoha do kamene vytesanými symboly a řetězem, jež vedl někam do hlubin. Samuel věděl, že tu kdysi byla voda, jež tvořila jeden z mnoha bezpečnostních prvků, které měli zabránit komukoli, aby se dostal k Černému zrcadlu. Adrian ale neviděl důvod nádrž zavírat nebo dokonce napouštět. Klec sloužící jako výtah zůstala dole a jediná šance, jak se tam dostat také byl řetěz.
„Tak a co teď?“ptala se Kasumi.
„Přímo pod námi je obrovská propast, která končí kdovíkde, pokud tedy vůbec někde končí. Když tu věc srazíme dolů, tak máme vyhráno,“ řekl Samuel.
Kasumi se opatrně nahnula nad propast a hleděla dolů. „Tam je ale nějaká plošina, je tam skála a nějaká… klec?“
„Ano klec, byl to výtah, ale mechanismus se rozbil.“
„A co když ta svině nespadne až dolů, co potom?“
„Nebylo by lepší počkat na toho… ehh tvora až dole?“ zeptal se Edward.
„Jenže, kde je jistota, že za námi sleze? Nebudeme tam jako v pasti?“ ptala se Rachel.
„V tom případě je to jasné. Já to srazím dolů a vy už tam budete připraveni, abyste tu svini shodili do propasti,“ řekla Kasumi. Samuelovi to nepřišlo jako dobrý nápad, ale nebyl čas vymýšlet něco důmyslnějšího. Začal pomalu slézat dolů a hned po něm lezl Edward.
Rachel se však příliš bála. „Já… já to nezvládnu.“
„To nevadí, zůstaň tady, ale dávej pozor, kam šlapeš. Stoupni si co nejdál za mě ke zdi,“ řekla Kasumi. Během pár vteřin do místnosti po schodišti sestoupil… Adrian. Už na první pohled bylo jasně patrné, že na sobě nemá žádné zranění, která mu způsobila Kasumi a dokonce měl i obě nohy v pořádku. Netvor by ostatně nedokázal vytvořit cokoli umělého, a tak aby mohl chodit, musel se přetvořit v Adriana z doby před jeho zraněním.
„Co takhle někdy ukázat svoji pravou tvář?“ zeptala se Kasumi.
„Moje pravá tvář je zpodobněna nad portálem v katakombách.“
„Až tě zabiju, ráda se na ni půjdu podívat,“ řekla Kasumi a vykročila k Adrianovi blíž.
„Dost!“ řekl a zvednul ruku. „Mám pro vás nabídku. Jakožto nejmocnější Samaelův strážce jsem dostal možnost chránit portál přímo pod Black Mirror a pro ten účel mi byly dány zvláštní schopnosti, které jiní bojovníci nemají. Umím na sebe vzít podobu těch, kteří někdy byli poblíž mého portálu a můžu získat i jejich znalosti a vzpomínky. Dokážu ale i mnohem víc – mohu mrtvé vrátit zpátky do života.“
„Jak?“ řekla s nadějí v hlase Rachel.
„Chtěla bys zpátky svého Adriana?“
„Samozřejmě, že ano.“
„V tom případě stačí udělat jediné a já se o zbytek postarám. Máš mé slovo, že ho opět přivedu do světa živých.“
„A co… co mám udělat?“
„Zabít své dítě.“
Kasumi neváhala už ani okamžik, shýbla se, podrazila Adrianovi nohy a srazila ho do propasti. Ten se se zařváním zřítil dolů a dopadl přímo na klec, ze které se svalil na okraj propasti a přepadl přes něj do hlubin.
Rachel zůstala nahoře stát jako opařená. „Cos to provedla?!“
„Zlikvidovala jsem další pekelnou zrůdu a zachránila tvé dítě.“
„Adrian se mohl vrátit, ty… tys ho zabila.“
„Snad nemyslíš, že by dodržel slovo, ostatně pochybuji, že vůbec mluvil pravdu. Kromě toho šlo o tvé dítě a to je pro nás velice důležité.“
„O čem to mluvíš?“
„Ehm, to si povíme později.“ Kasumi si uvědomila, že málem přestřelila. „Říkal, že je nejmocnější hlídač portálů? To není špatné,“ řekla pyšně.
Samuel s Edwardem se už vraceli nahoru. Kasumi jim pomohla a společně se vrátili do knihovny, kde Samuel zapálil svíčku u stolu, aby bylo alespoň něco málo vidět.

„Nakonec ani nebylo nutné jít tam dolů, ale stálo to za to. Co je to vlastně za místo a kdo ho postavil?“ ptal Edward.
„Neberte si to špatně, ale o těch prostorech by měli vědět jen Gordonové a to ještě jen někteří z nich. Nemůžu vám povědět, co to je,“ řekl Samuel.
„Mám pocit, že vím, co pod námi leží, Samueli,“ řekla Kasumi, která se o Černém zrcadle dozvěděla od Cye. „Důležitý je teď především výsledek a ten nám říká, že nám chybějí už jen tři hlídači.“
„Jeden je stále v katakombách pod zámkem,“ řekl Samuel.
„Ne už není. Tohle byl on.“
„Cože? Vždyť jsem tu mříž zablokoval. Když jsem tam přišel, byla mříž vedoucí ke katakombám stále zavřená a tak jsem ji zajistil.“
„Nenapadlo tě, že ji za sebou mohl zavřít? Tenhle parchant byl zatraceně chytrý,“ řekla Kasumi.
„Jeden netvor je stále u zámku,“ řekla Rachel, „je to nějaká mrcha s bičem. To kvůli ní spadla Kasumi do studny.“
„Tys spadla do studny? To proto jsi tak… špinavá?“ ptal se Samuel.
„Bohužel ano.“
„Mám v pokoji spoustu oblečení, potom ti nějaké najdu a… nebo ti ho radši najdu hned,“ řekla Rachel.
Obě zašly do bývalého salonku. Cestou jim neuniklo, že světla v hale už nesvítí a po netvorovi nezbyla nikde žádná stopa. Rachel se rozhlížela po pokoji a na mysl jí přišly vzpomínky.
„Když si uvědomím, že je navždy pryč, tak… je mi smutno, Kasumi. Když jsem ho před chvílí zase viděla je to ještě horší.“ Rachel se začala přehrabovat ve skříni s oblečením. „Máš nějaké zvláštní přání?“ ptala se.
„Pevné kalhoty a nějaké triko nebo košili. Čím tmavší, tím lepší a hlavně ať to je lehké a pohodlné. O nějaké rifle opravdu nestojím. To bych si radši nechala tohle.“
„Ech, no, myslím, že tu určitě něco najdu. Rozhodně se o to budu snažit.“ Rachel po pár minutách vytáhla tmavě červené kalhoty a poté přešla vedle, kde měl oblečení Adrian. „Co tohle, šlo by to? Koupila jsem to Adrianovi, ale nějak jsem neodhadla jeho vkus.“ Rachel vytáhla černou košili s obrázkem kostlivce s kytarou a nápisem: „Dead Metal žije navěky.“
„Proč ne. A ehh, podprsenku… ta tu asi nebude, co?“
„No, neuraz se, ale mám přeci jen větší velikost.“
„Nevadí, mě na tom nesejde, obzvláště ne v takovéto situaci.“ Kasumi se svlékla, jakoby se nic nedělo a oblékla si nabízené šaty. Rachel to dost šokovalo.
„Já… bych tě nechala o samotě anebo bych se otočila, stačilo počkat.“
„Víš, Rachel, já si na takové drobnosti nepotrpím, protože to absolutně nic neznamená a kromě toho… jste mě už nahou viděli. Úplně nahou.“
„Jo… to… máš pravdu. Musí to být strašné vidět sama sebe, že jo?“
„To tedy ano. Ten pohled na své vlastní tělo bez kůže… na to do smrti nezapomenu.“
Obě se vrátily zpátky do knihovny, kde Samuel prohlížel pistoli od Edwarda. „Kam jste to proboha střílel?“
„Zkoušel jsem rozbít ta okna a pak jsem taky zastřelil svoji matku nebo spíše to, co na sebe vzalo její podobu. Spadla na zem, ale když ani po pěti kulkách nebyla mrtvá, prchal jsem nahoru do věže a doufal, že mě tam nenajde.“
Rachel pohlédla podezíravě na Edwarda. „Pokud si dobře vzpomínám, tak ta zrůda říkala, že na sebe bere podobu těch, co se někdy v minulosti objevili poblíž portálu a zřejmě nezáleží na tom, kdy to bylo. Vaše matka tady někdy byla?“
„Moje matka tady v šedesátých letech pracovala jako kuchařka. Pak její místo převzala jistá Rebecca Michaelsová. Vím jen to, že se neměli moc v lásce.“
„Podívejte, je to všechno hezké, ale stále nemáme vyhráno. Navrhuji jít dál,“ řekla Kasumi. „Musíme najít ještě Marka a Ralpha. Edwarde, nevíte, kde jsou? Kam mohli jít?“
„Ehm, Marka jsem naposledy viděl, když jel s vámi do vesnice pro inspektora.“
„Poslala jsem ho poté na zámek, opravdu jste ho tu neviděl?“
„Ne. Netuším co s ním je a Ralpha jsem nepotkal vůbec. Zdá se, že někam utekl.“
„Neutekl,“ řekla Kasumi, která chtěla tuhle věc už konečně vyřešit, „Ralph je dole ve studni a je mrtvý.“
„Panebože, to… to nemůže být pravda,“ řekla Rachel a raději se usadila do křesla.
„Je to tak a… umřel kvůli mně.“
„Cože?!“ vykřikla Rachel.
„Nevím, jak se dostal do studny, ale zřejmě ho tam něco srazilo, a když jsem tam spadla také, vrhnul se na mě a chtěl mě utopit. Já… prostě jsem se musela bránit.“
Rachel se rozplakala. „Je mi to líto, paní,“ řekl Edward. „Kasumi, můžete mi vysvětlit, kde je můj pán? Pokud si dobře vzpomínám, byla jste na svatbě, takže víte, co s ním je.“
„Poslyšte, Edwarde, on… je mrtvý,“ řekl Samuel.
Edwarda ta zpráva velice zaskočila. „Pan Adrian že je… to nemůže být pravda. Co se mu stalo?!“
„Lidi, ke kterým Kasumi dříve patřila ho zavraždili.“
„Tak proč je tu ještě s námi?“
„Ne, vy to nechápete. Kasumi jimi byla podvedena a za všechno, co se tady kolem teď děje, mohou oni. Naštěstí je zabila a teď nám chce pomoct napravit, co se stalo, nemám pravdu?“
„Ano, to máš.“
„Takže vy jste na naší straně... Určitě?“
„Já jsem především na své vlastní straně a mým cílem je momentálně ochránit zbývající Gordony a zničit ty netvory.“
„A kolik jich tu je?“
„Ještě tři a nesmíme opomenout ani jejich vůdce. Už teď dopředu ti říkám Samueli, že jeho budu chtít vyřídit taky.“
„O jakém vůdci se to bavíte?“ ptala se Rachel.
„Až vyřešíme náš současný problém, tak si o tom promluvíme, Rachel. Samueli pojď, probereme něco o samotě. Za pět minut vyrážíme na Warmhill. Sejdeme se v hale.“

Samuel s Kasumi zašli do jídelny, aby byli sami. Samuel zjistil, že nápis na oknech je pryč, což ho trochu uklidnilo, ale vědomí, že někde poblíž je další netvor, nebylo moc příjemné.
„Myslíš, že bude lepší jí o tom ještě neříkat?“ ptal se Samuel.
„Myslím, že by ji to mohlo dost rozrušit a taky se mi nelíbí, když na nás bude mít takovou páku.“
„Páku?“
„To dítě je pro nás nezbytné, a když to ona bude vědět, má nás v hrsti. Prozatím bude lepší mlčet.“
„Pochybuji, že na nás něco bude zkoušet? Proč by to dělala?“
„Třeba proto, že jsme zabili jejího muže.“
„Nikdo kromě nás o tom neví, tak jak by se to mohla dozvědět?“
„Zapomněl jsi na Pietra?“
„Do hajzlu. Kde vlastně je?“
„To nevím, ale pokud je stále naživu, představuje pro nás veliký problém.“

Samuel s Kasumi se přidali k ostatním, kteří čekali v hale a společně vyrazili ven ze zámku. Nebylo těžké ho opustit, protože všichni moc dobře věděli, že díky své velikosti není zrovna bezpečným místem. Rachel se v přítomnosti již tří dalších lidí cítila bezpečněji než předtím, ale stále považovala za největší naději právě Kasumi. Ta si velice dobře uvědomovala případné nebezpečí a také na ni začaly pomalu doléhat události předchozích dnů. Dnešek byl opravdu vyčerpávající a to ještě zdaleka není konec. Přistihla se, jak přemýšlí o pořádném odpočinku, který by jí přišel vhod, ale rychle ty představy zahnala. Teď se musí plně soustředit, jinak je možné, že se toho odpočinku již nedočká. Neměla v plánu prohledávat pozemky okolo zámku, protože byly až příliš veliké. Opustili prostory zámku brankou a pokračovali po cestě k Warmhill.

„Neměli bychom jít lesem?“ ptala se Rachel.
„Čím dříve budeme na Warmhill, tím lépe,“ řekl Samuel. Cesta byla dlouhá, ale když přišli až k Old Wansfordské říčce, poznali, že se blíží. Řeka byla již vylitá z koryta a zdálo se, že to bude čím dál horší, pokud nepřestane pršet. Po levé straně protékala Glance, která ovšem měla rovněž hladinu značně zvýšenou a místy sahala až k cestě. Pokračovali dál až na Warmhill, kde bylo nebývale větrno. Vítr burácel ve větvích stromů a všude kolem se povalovaly zlámané větve.
„Hrozné počasí,“ řekl Samuel, když konečně dorazili k bráně hřbitova.
„Nepůjdeme se podívat, jak se vede lidem na Warmhill?“ ptala se Rachel.
„Ne, to teď není na místě. Musíme nejprve najít nějaký úkryt a to v kostele. Zdá se, že se tam svítí,“ řekl Samuel. Vstoupili na temný hřbitov a neuniklo jim hlasité mlaskání a chrochtání vycházející odněkud ze zadního hřbitova.
„Kanec?“ ptal se Edward.
„Snad, ale zjišťovat to nebudeme,“ řekl Samuel. Kasumi se pokusila otevřít vrata kostela, ale marně.
„Nejspíše budou zajištěné z druhé strany, což v téhle době není nic nečekaného,“ řekl Samuel a tak kostel obešli. Boční dvířka už otevřená byla a tak všichni čtyři velice rádi vešli dovnitř pod střechu, kde se mohli trochu osušit a ohřát. V kostele byly zapálené svíčky, takže tu bylo světlo skoro jako ve dne.
„Stát!“ ozvalo se zpoza jednoho ze sloupů.
„Nechceme vám ublížit,“ řekl Samuel. Kasumi rozhodně neměla v plánu někoho poslouchat. V rukou se jí objevily nenápadné vrhací hvězdice a byla připravená je použít. Na světlo vystoupil hrobník Mark. Byl celý špinavý a v rukou svíral pušku, se kterou mířil na ostatní.
„Proboha, položte to, Marku,“ řekl Edward. Kasumi zachovala kamennou tvář a chystala se vrhnout hvězdice, pokud Mark okamžitě nesklopí zbraň. Dokázala by přesně zasáhnout krk a vyřadit Marka, možná nadobro.
„Dobře, tak fajn, hošani,“ řekl Mark, který byl především z přítomnosti Samuela značně rozhozený. Pušku opřel o sloup a vykročil blíž k ostatním.
„Můžete nám vysvětlit, co se tu děje?“ ptal se Samuel.
„No… nevím, kde bych měl začít, protože se toho semlelo dost. Začalo to, když přišla ta velká bouřka. Z ničeho nic byla tu a pak sem přišel nějakej udýchanej brejloun s tím, že se z bunkru v lesích ozývají děsivý zvuky. Chvíli jsme se dohadovali, ale farář chtěl, abych se šel podívat, co že se to vlastně děje a tak jsem vzal Earla a vyrazili jsme. Když jsme tam dorazili, našli jsme tam hromadu krve, nějaký divný zbraně a jinak nic moc, jenže pak vylezlo něco z té díry v zemi a… to bylo fakt peklo. Ta věc vypadala jak ohromnej kanec, jenže měla chapadla a dvě veliký zářící oči. Vystřelil jsem po tom, ale nemělo to smysl a tak jsme i s Earlem zdrhali pryč, jenže jeho ta svině dostala.“
„Počkejte,“ řekla Kasumi, „říkal jste, že to bylo tu noc, co se ta bouře objevila?“
„Jasně a mimochodem, máte zvláštní vkus, co se oblíkání týče.“
„Museli jste tam přijít krátce po nás. Ale… byla jsem tam i den poté a žádné tělo jsem neobjevila.“
„Mohl ho sežrat jako… vždyť víš,“ řekl tiše Samuel.
„Mohl, jenže i tak by po něm nejspíš něco zbylo.“
„Chcete říct, že Earl možná ještě žije?“
„Viděl jste ho umřít?“
„No… vlastně jsem jenom zaslechl křik a to už jsem pádil odtamtud. Vod tý chvíle se schováváme tady v okolí kostela. Rozmístil jsem tu Earlovy pasti, takže být vámi si dám pozor, kam šlapu.“
„Kdo všechno tu s vámi je?“ ptala se Kasumi.
„Já, farář, ten chlápek a to je vlastně všechno. Na Warmhill žije už jen Zak a ten je asi ve vesnici a taky Nancy, jenže ta je praštěná a sem nešla, ani když ji farář přemlouval.“
„Potřebovala bych si s Pietrem… tedy s tím chlápkem promluvit,“ řekla Kasumi.
„Proč ne, je tady ve starý zvonici. Počkejte, já pro něj dojdu.“
„Ne, já s ním chci mluvit o samotě.“
„Proč Kasumi?“ ptala se Rachel, „a kdo to vlastně je?“
„Muž, který s námi spolupracoval. Měl na Adriana dost velký vztek.“
„Vážně? Počkej, kde já jsem to jméno už slyšela... Říkáš Pietro?“
„Ano, Pietro Antolini.“
„Pietro Antolini… to je ten chlap, co se mu tady zabila sestra. Prý za to vinil Adriana, tak proto ho zabili, že jo?“
„Ehh, je to možné,“ řekl Samuel.
„Já mu vyškrábu oči!“ řekla naštvaná Rachel, která konečně našla viníka svého neštěstí a chtěla se mu pomstít.
„Ne, Rachel. Ty na sebe dávej pozor, máš přeci dítě. Násilnosti nechej na mě,“ řekla Kasumi.
„Zabiješ ho? Prosím řekni, že ano?“
„Pokud mi ublíží, tak ano.“ Kasumi odešla do pravého křídla kostela a na konci chodby vstoupila otevřela mříž od zvonice.

Byla tu prostorná místnost, plná všelijakého nepotřebného haraburdí, včetně poškozených rámů obrazů, zaprášených a děravých koberců. Pietro si právě prohlížel kulatý otvor na sloupu, který podpíral střechu.
„Ahoj Pietro,“ řekla Kasumi.
„Ech, kde se tu bereš a kde jsou ostatní?“ zeptal se.
„Ostatní už nejsou. Ivan se mě pokusil zabít, ovšem jak vidíš neúspěšně a Cy skončil jako oběť jednoho z monster, které tu jsou.“
„Panebože to ne. To se nemělo stát,“ řekl Pietro, kterého smrt přítele hluboce zasáhla. Posadil se na schody a trvalo dlouho, než opět promluvil. „Udělali jsme chybu, že ano?“
„Já určitě ne. Pro mě to byl krok do neznáma a rozhodně ho nelituju. Sice pro tebe nemám žádný důkaz toho, že Peklo skutečně existuje, ale stačí vyjít ven a určitě se o tom sám přesvědčíš.“
„Díky, ale nemám zájem. Viděl jsem… eh tedy vlastně slyšel jsem dost. Víte už, co se děje s lidmi poté, co zemřou?“
„Ano.“
„Tak na co ještě čekáš? Řekni mi to?!“
„Zhruba osm set let se duše mrtvých rozpadaly a to byl zřejmě definitivní konec. Předtím a od té chvíle, co jsme to vyvolali, jdou všechny duše do Pekla, kde se s nimi děje… no to už nevím ale asi to nebude nic příjemného.“
„Říkáš do Pekla? A co jde do Nebe?“
„Do Nebe? Asi nic.“
„Chceš říct, že Nebe neexistuje?“
„Já nevím, Pietro, ale pokud démon Samael nelhal, tak všechny duše jdou do Pekla a je úplně jedno, jaký vedli život. Můžeš být kněz, vrah nebo třeba jen malé děcko a stejně skončíš v Pekle. Takhle to alespoň chápu já.“
„Takže… je to všechno nesmysl? Je zbytečné se řídit nějakými pravidly, protože to stejně nic nezmění? Nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš,… to všechno jsou jen kecy?“
„Z toho už si vyvoď závěry sám.“
„A co ty, Kasumi, v co věříš ty?“
„Já? Jedině v sebe. Chovám se tak, jak sama uznám za vhodné a je mi jedno, co si o tom myslí druzí. Neřeším, co bude až umřu, a to ani teď ne. Jestliže skončím v Pekle nebo kdekoli jinde mě nezajímá.“
„Hmm, to není špatná představa. Rozhodně je lepší, než byla ta moje.“
„Pietro, nepřišla jsem za tebou jen z tohoto důvodu.“
„To jsem čekal. O co tedy jde?“
„Likvidujeme hlídače portálů.“
„Koho?“
„Ty bestie, co jsou venku. Zbývají nám ještě tři. Nečekám, že nám s tím pomůžeš, ale nechci, abys mi dělal problémy. V kostele je Samuel a Rachel, jenže ta neví, co přesně se stalo Adrianovi a je důležité, aby se to nedozvěděla. Momentálně žije v přesvědčení, že za Adrianovu smrt mohli Cy s Ivanem a také ty.“
„Cože?“
„V jejích očích jsem něco jako ochránce, který pomstil Adrianovu smrt a já nechci, aby se dozvěděla pravdu. Takže abychom si to ujasnili – ty jsi byl jen jejich průvodce na panství. Ano, měl jsi na Adriana zlost, ale s jeho smrtí nemáš nic společného. Jeho smrt mají na svědomí Ivan s Cyem.“
„Mám o svém nejlepším příteli říct, že to byl vrah? Pomátla ses?“
„Ani v nejmenším. Pokud se na mě Rachel naštve a napadne mě, tak ji zřejmě zabiju, což bude mít za následek, že nezničíme toho démona, a když ho nezničíme, tak všechny duše všech zemřelých půjdou do Pekla. Když ho ale porazíme, tak duše do Pekla nepůjdou. Takže co, Pietro, chceš jít do Pekla?“
„Ty víš, jak lidi přesvědčovat. Dobře, Rachel to nepovím, přísahám, že si to nechám pro sebe, ale ještě se tě potřebuji na něco zeptat. Jak dlouho si myslíš, že to bude trvat než toho démona porazíš a kam máš v plánu jít poté?“
„Co je to za otázky, Pietro? Neodhadnu jak nám to s likvidací netvorů půjde a co bude potom... no myslím, že do toho ti nic není.“
„Hmm, teď mě omluv. Nemám zájem tu být ve společnosti toho pitomce Samuela, takže se vracím za Furasem na faru.“
„Počkej ještě.“
„Co je?“
„Pošli sem faráře a zkus odsud dostat Marka.“
„Proč?“
„Protože tě právě zachraňujeme před Peklem.“ Pietro si povzdechl a odešel. Kasumi si ještě chvíli prohlížela zvonici. Zkusila otevřít zadní dveře vedoucí na hřbitov, ale byly zajištěné, což ji potěšilo. V žádném případě si nemyslela, že kostel dokáže ty netvory zadržet, takže čím méně způsobů, jak by se sem mohli dostat bude, tím lépe. Napadlo ji vylézt do kostelní věže, odkud by mohl být zajímavý výhled po okolí, ale když si uvědomila, jaké je počasí, nechala to být. Vrátila se k oltáři.

„Byl tu ten Pietro,“ řekla Rachel a bylo vidět, že ji jeho přítomnost nijak nepotěšila.
„Mluvil s tebou?“ ptala se Kasumi.
„Vůbec ne, sotva na nás pohlédl. Požádal Marka, aby ho doprovodil na faru a odešli spolu.
„Edwarde, nepůjdete tam také?“ zeptala se Kasumi.
„Myslíte, že je tam bezpečněji?“
„Možná a hlavně si tam můžete odpočinout.“
„Já asi půjdu taky,“ řekla Rachel. Kasumi chtěla něco namítnout, ale věděla, že ani tady to nebude nijak příjemné. Odešli a tak Kasumi zůstala se Samuelem sama.
„Zdá se mi to nebo rozjíždíš nějaký plán?“ zeptal se Samuel.
„Nezdá. Budeme hledat cestu do Mordredovy mučírny.“
„Už teď?“
„Přesně tak. Doufám, že farář nám k tomu něco řekne. Za chvilku dorazí sem.“
„Asi ze mě nebude zrovna dvakrát nadšený.“

Otec Furas během deseti minut skutečně dorazil do kostela. Jakmile zahlédl Samuela, strnul. Do ruky si okamžitě vzal malý dřevěný kříž z oltáře a namířil ho na Samuela.
„Jsi ďábel, strůjce všeho toho zla! Povolal jsi na nás démony pekel! Pán tě ztrestá za tvé hříchy a uvrhne v zapomnění. Jaká svatokrádež, že stojíš přímo zde na půdě svaté.“
„Na tyhle kecy nemáme čas a ani náladu, takže to zkrať, ať se můžeme bavit jako lidé. Nehledě na to, že Samuel s tím nemá nic společného,“ řekla Kasumi a udělala pár kroků k Furasovi.
„Co si to dovolujete? On je démon v lidské podobě a vy jste dost možná jeho komplic. Nedivil bych se, kdybyste i vy vylezla z hlubin pekel.“
„Ty kreténe, na tohle vážně nejsem zvědavá!“ vyštěkla Kasumi a vytrhla z rukou Furase dřevěný kříž, který zahodila pryč.
„Jsem věrný služebník boží a můj Pán mě ochrání.“
„Tak to bys mu měl vzkázat, ať si pospíší, jinak to nestihne!“
„Kasumi, my ho potřebujeme. Žádné násilí,“ řekl Samuel.
„Já vím. Nebudeme chodit kolem horké kaše – povězte, co zde bylo, než se tu postavil kostel?“
„Proč bych vám měl něco říkat?“
„Protože jsme teď tvoje jediná naděje. Máš pravdu, že venku jsou služebníci Pekla, ale my jsme je přišli zničit, takže doporučuji spolupracovat.“
„Nevěřím vám.“
Kasumi přešla k oltáři a posadila se na něj, což pro Furase bylo naprosto nepřístupné. „Co když bych řekla, že nás poslal Bůh, abychom ty věci zabili. Chceš nám snad bránit?“
„Vás že poslal Bůh? Vysmíváte se mi?“
„Kde bereš jistotu, že to tak není?“
„Nemůžete to nijak dokázat. Vaše slova jsou jen samé lži.“
„Co když to takhle Bůh chtěl? Možná vypadáme v tvých očích jako démoni, ale jak jsem už někde slyšela: Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Třeba tady Samuel sice zemřel, jak jistě víš, ale byl povolán zpátky do tohoto světa, a to aby odčinil své hříchy. Zná to tady a je tak pro mě ideální průvodce s obrovským množstvím informací.“
„A vy jste co?“
„Já jsem vycvičená vražednice.“
„Co mi to tu namlouváte? Chcete říct, že právě vás povolal Bůh?“
„Někdo tu špinavou práci udělat musí.“
Samuela překvapovalo, jak dokáže Kasumi bez problémů vymýšlet takové věci, ale zdálo se, že to na faráře zabírá. „Podívejte, otče, nemůžeme vás do všeho zasvětit, ale musíte nám věřit. Nutně se potřebujeme dostat do zdejšího podzemí,“ zkusil to Samuel po dobrém.
„Chmm, nevím, co si o tom všem mám myslet. Je mi jasné že se musím rozhodnout a… když tvrdíte, že tu jste, abyste nás ochránili, tak… dobrá, pomůžu vám. Vzadu pod zvonicí je…“
„Marcusova hrobka, já vím,“ řekl Samuel, „my ale hledáme něco trochu jiného. Máme podezření, že se zde na této půdě popravovali a mučili lidé.“
„Za doby Mordreda, tak to skutečně stojí v kronikách.“
„Jak to tu vypadalo, než zde Marcus nechal postavit kostel? Byla tu v té době nějaká stavba?“
„Pokud vím, tak ano a to přímo na místě, kde stojíme. Je to zapsáno v naší kronice, chcete ji snad vidět?“
„Ne, to poč…“
„Ano, přineste nám ji,“ přerušila Samuela Kasumi.
„Dobře, tak já se hned vrátím.“

Zatímco Furas odešel, Kasumi si začala prohlížet podlahu.
„Kdybys tady nechal postavit kostel, co bys umístil nad vstup do mučíren?“ zeptala se.
„Nemám páru, co se Marcusovi honilo hlavou, ale… kostel postavil právě tady patrně, aby odčinil hříchy, takže nějaká symbolika by se snad… hmm.“
„Myslíš, že by to mohlo být pod oltářem?“ ptala se Kasumi.
„Nevím. Marcus mohl celé podzemní prostory, pokud tady vůbec nějaké byly, klidně zasypat. Jestliže to ale nechal být a pouze zboural budovu, co tu byla, tak…“ Samuel přešel zamyšleně ke vchodu do kostela a prohlížel si kameny tvořící podlahu. „Vstoupit do mučírny znamená trpět v bolestech a umírat, kdežto vstoupit do kostela je něco úplně opačného. Dva rozdílné světy a jen jeden jediný vchod, co myslíš?“
„Těžko říct, Marcus mi přijde docela na hlavu už podle toho, že postavil kostel právě tady, takže těžko odhadnout, jestli měl v úmyslu to, co říkáš, ale má to smysl.“
„Budeme potřebovat krumpáče a lopaty, ale hlavně musíme přesvědčit faráře, že děláme správnou věc.“
„To by mě zajímalo, jak to chceš udělat,“ řekla Kasumi a na chvilku si sedla do jedné z lavic vpředu.
„To už nech na mě,“ řekl Samuel a posadil se hned vedle. Chvíli seděli mlčky a až po nějaké době Samuel promluvil. „Právě tady jsem zjistil, jakých hrozných věcí jsem se to před lety dopustil. Přijel se sem vyzpovídat náš komorník Bates a mě hrozně zajímalo, co má na srdci, takže jsem využil příležitosti a zahrál si na kněze. Ta chvíle, kdy mi v podstatě do očí řekl, že jsem vrah pěti lidí… bylo to hrozné.“
„Copak ty jsi nevěděl, že zabíjíš?“
„Ne, vůbec ne. Když jsem byl v moci kletby, bylo to jako bych byl někdo jiný. Měl jsem poté určité útržky vzpomínek na ty hrůzné činy, ale nedokázal jsem si to poskládat dohromady. Všechno to bylo tak mlhavé a vzdálené. Měl jsem pocit, že jde jen o zlé sny nebo výplody mé fantazie, ale bohužel… bylo to skutečné.
„Už je to pryč, tak si s tím nelámej hlavu.“
„Kdyby to bylo tak snadné…“ Samuel se rozhlédl kolem sebe a prohlížel si interiér kostela. „Stejně je to zvláštní,“ řekl.
„Co je zvláštní?“
„Dva vrazi odpovědní za nepředstavitelné hrůzy sedí spolu o samotě v kostele.“
„Nemáš toho za sebou tolik co já, ale je mi jasné, že si to mnohem více bereš k srdci. Já cítím lítost jen za smrt svých dětí.“
„Chceš si o tom promluvit?“
Kasumi se pousmála. „Jestli myslíš, že mě zase uvidíš ubrečenou, tak to se pleteš.“
„O to mi přece vůbec nejde, ale musím uznat, že to, cos mi tehdy řekla, bylo zajímavé a přinutilo mě to dívat se na tebe z úplně jiného úhlu pohledu. Rád bych se o tobě dozvěděl víc. Třeba to, jak ses vůbec spojila s Cyem a jeho lidmi.“
„Dlouhou dobu jsem spolupracovala jen a pouze s Cyem. Ti další dva se k nám přidali před pár měsíci. Je to více než dva roky co jsem Cye poprvé viděla. Pro svůj plán potřeboval spojence, ale ideálně takového, který nebaží po penězích, má pokud možno stejný cíl a především se neštítí takřka ničeho. V té době jsem pobývala právě v Bangkoku, ale začínala jsem mít poměrně horkou půdu pod nohama, kvůli nepokojům ve městě, kvůli Tokutarovi, který mě, jak jsem se dozvěděla, vyčmuchal a také kvůli tomu, co jsem tam prováděla.“
„Další vraždy?“
„Kdepak. Skupinka vlivných a bohatých mužů pořádala nelegální turnaje v pokeru, kterých se zúčastnil i Cy. Poker ale nebyl jediným zdrojem jejich zábavy. V té samé budově probíhaly občas také souboje. Cy na ně zavítal a zřejmě jsem ho tam zaujala.“
„Počkej, počkej, ty ses bila pro peníze? Tomu se mi ani nechce věřit.“
„Nějak se člověk živit musí, a když jediné, co umí, je prát se a zabíjet, tak… není moc na výběr. Dnes vím, že ačkoli mi to mnohé přineslo, bylo to příliš riskantní a už nikdy bych do něčeho podobného nešla. Mohla jsem si vyzkoušet všechno to, co jsem se poslední roky učila přímo v akci to ano, ale za to riziko to nestálo. Tohle totiž nebyly žádné „nevinné“ souboje s mnoha pravidly, které ostatně nesnáším. Z ringu odcházel po svých obvykle jen jeden a někdy ten druhý ani nepřežil. Vše bylo dovoleno, a když pořadatelé chtěli, klidně byli ochotni dát někomu z nás i značné výhody v podobě chráničů nebo dokonce zbraní. Můj brutální styl boje, výcvik z mládí, dobrá znalost tamního a velice oblíbeného Thajského boxu, a částečně i půl roku učení korejského Hwarangda bylo to, co mě pomáhalo přežít nebývale dlouhou dobu. Osmnáct vyhraných soubojů a jen dvě porážky, které naštěstí přišly velice brzy a tak neskončily žádným vážným zraněním. Později už mě ostatní tak nenáviděli, že mi bylo jasné, že buď odejdu jako vítěz nebo tam chcípnu. Život, který jsem tehdy vedla, zkrátka za moc nestál a bylo mi jasné, že nebude trvat dlouho. Měla jsem ohromnou zlost sama na sebe a nějak jsem nedokázala najít jiný smysl života než porazit co nejvíce protivníků, než mě některý z nich zabije. Byla jsem pitomá a nebýt Cye, který mě z toho srabu dostal, tak už jsem určitě po smrti. Cy mě nabral jako pomocníka při hledání portálu. Sice jsme ho neobjevili, ale začala jsem se zajímat o to, čeho se snaží dosáhnout a přišlo mi to jako výborný nápad. Vlastně mě zachránil.“
„Tak to už chápu, proč tě jeho smrt tak vzala.“
„Dosáhl toho, po čem celý život pátral a hned nato zemřel. Snad mu to za to stálo.“
Furas se vrátil a vypadal už mnohem klidněji. S sebou nesl velkou knihu – kroniku farnosti Warmhill.
„Tak tady máte. Chvíli mi trvalo, než jsem ji našel a ještě jsem potřeboval na faře ubytovat pana Edwarda a paní Rachel. Informace o tom, co tu bylo před kostelem, jsou hned na začátku kroniky.“ Samuel rozevřel knihu a chvíli v ní listoval. Brzy nalezl to, co hledal, ale nebylo toho mnoho.

Tak jak čas plyne neúnavně dál, velcí páni trápí svůj lid. Zdejší kraj však měl být tohoto ušetřen, to když ctihodný a milostivý služebník Boží, Marcus Gordon vládnouti nám započal. Známo jest však, že bratr jeho, krutý tyran a zlotřilec Mordred, v době kdy Marcus do cizích krajů vésti války odešel, zahalil stínem svým celé panství a zadupával do země všechny, kteří Marcuse opěvovali a věrně mu sloužili. Mordredova prohnilá duše pokoušela prostý lid a jeho touha po krvi a utrpení nevinných sílila. Na místě, které později Warmhillským vrchem nazváno bylo, on nechal zbudovat temné kobky a mučírny, jež sloužily pro jeho potěšení. Nekonečné týrání Marcusova lidu však ustalo, když se sám Marcus z ciziny vrátil.

„Otče Furasi,“ řekl Samuel, když dočetl to, co potřeboval.
„Ano?“
„Kdybych vám řekl, že se nutně potřebujeme dostat do té mučírny a že je dost možné, že vchod do ní leží někde pod hlavními vraty kostela, co byste na to řekl?“
„Chcete mi tvrdit, že pod naším kostelem se nachází mučírna?“
„Kde jinde než v podzemí by měla být? Kostel přece postavil Marcus právě na místě, kde docházelo k popravám a mučení nevinných. Tak co, dovolíte nám tu kopat?“
„To nikdy, vždyť jsme na půdě kostela.“
„Myslím, že se vás ptát nebudeme,“ řekla Kasumi.
„Ne, počkej. Jestliže nechceme, aby nás lidé k smrti nenáviděli a… to já nechci, tak by bylo lepší dostat svolení přímo od vás, otče.“
„Copak vás rozum opustil?“
„Podívejte, Mark nám tvrdil, že nějaká potvora řádí tady poblíž v bunkru. Když ji zabijeme, změnilo by to váš názor?“
„Hmm, budete mi to muset nějak dokázat, ale… pokud toho démona opravdu zahubíte, tak vám dovolím zjistit, co se nachází pod naším kostelem. Máte mé slovo.“
„Výborně, otče. Nyní si ale potřebujeme oba odpočinout. Myslíte, že nám můžete poskytnout nocleh a něco k snědku?“
„Mluvil jsem na faře s paní Rachel Gordonovou a ta mi potvrdila, že jste již něco zahubili. Paní Gordonové věřím, takže jsem ochoten vám pomoci, ale… nedělám to rád, obzvlášť ne ve vašem případě, Samueli. Co se vás, slečno týče, nechtěla byste se mi vyzpovídat ze svých hříchů? Možná, že vám ještě stále je pomoci a můžete se dočkat Božího slitování. Ulevilo by to vaší duši, věřte mi.“
„Myslím, že by vás ta zpověď časem unavila, ale… až tohle všechno skončí, tak vám o tom klidně povyprávím. Počítejte ale s tím, že se ve zpovědnici docela zdržíme,“ řekla Kasumi a přemýšlela, jak by popisování desítek vražd na faráře zapůsobilo.
„Dobrá, stavte se poté za mnou. Teď ale pojďte se mnou na faru.“

Atmosféra na faře nebyla kdovíjak vlídná. Furas s Markem se postarali o ostatní a nabídli jim jídlo, vodu a víno. Celá skupina se sešla v prostorném pokoji, kde byla pohovka, pár židlí, stůl a také spousty obrazů s náboženskými motivy a plné police knih. Furas byl vášnivý čtenář a na svoje sbírky vzácných knih nedal dopustit.
„Tak snad abych šel k sobě do boudy,“ řekl Mark, jakmile pochopil, že Samuel má v úmyslu zde zůstat.
„Přestaňte s tím, Marku,“ řekl Edward, „vždyť vidíte, že nám nemá v plánu ublížit.“
„Mám pocit, že bude lepší, když půjdu já,“ řekl Samuel. „Otče, ukážete mi, kde si mohu odpočinout a vyspat se? Jsem už dost unavený.“
„Stačí vyjít na chodbu a hned v prvních dveřích vlevo je jeden z pokojů, který jsem pro vás na dnešek připravil. Slečna nebo možná už paní Kasumi tam má rovněž připravenou matraci a deku. Ostatní se snad raději vyspí jinde.“ Samuelovi bylo jasné, že Furas ho nemá vůbec v oblibě a možná se ho i trochu bojí, ale na druhou stranu bude lepší, když zůstanou s Kasumi o samotě. Odešel pryč a doufal, že Kasumi půjde co nevidět také. Rachel pocítila zajímavou příležitost, jak si Kasumi vyzkoušet.

„Je zvláštní, že ačkoli tu sedíme v přítomnosti muže, který se spolčil s vrahy mého manžela a možná dokonce zosnoval plány na jeho zavraždění…“ Rachel významně pohlédla na Pietra, který také už uvažoval o odchodu „…tak se necítím být ohrožená, neboť tady máme také člověka, který se o naši bezpečnost jistě postará.“
„Chcete nám tvrdit, že tady ta… šikmoočka nás jako ochrání? To snad ne,“ řekl s posměchem Mark. Kasumi se do hovoru raději nezapojovala, spíše sledovala kam až to zajde.
„Už jsem měla možnost Kasumi vidět v akci, a věřte mi Marku, že bych jí ochotně svěřila svůj život.“
„Odpusťte, že se do toho míchám,“ řekl Furas, „ale slyšel jsem, že je to vražednice.“
„Ovšem velice schopná a troufám si tvrdit, že i věrná. Kasumi, přemýšlela jsi někdy nad tím, co budeš dělat, až tohle všechno skončí? Máš nějaké plány?“
„Upřímně ještě je všechno stále dost daleko, abych nad tím přemýšlela.“
„Dost daleko? Podle mě je to záležitost na pár dnů.“ Kasumi měla co dělat, aby udržela nehybnou tvář a nějak Rachel nenaznačila, že tady rozhodně nepůjde o pár dnů ale spíše měsíců. „Zmínila jsi, Kasumi, že jsi s těmi lidskými bestiemi…“
„Já už raději také půjdu,“ řekl Pietro, který tohle opravdu nechtěl poslouchat a odešel z pokoje.
„No zkrátka vím, že jsi od nich dostávala peníze a tak pro tebe mám velice zajímavou nabídku. Jsi na to bezesporu nejlepší člověk ze všech lidí, co jsem kdy potkala. Přála bych si, abys zůstala na Black Mirror a poskytovala mi ochranu před všemi, co by mi chtěli jakýmkoli způsobem ublížit. Neboj se o peníze, protože těch mám dost.“ Kasumi věděla, že nemůže nabídku bez dobrého důvodu odmítnout. Bylo jí jasné, že udělala chybu, když Rachel vysvětlovala, proč spolupracovala s Cyem, ale teď už to nemohla jen tak zapřít, jinak by Rachel jistě pojala podezření.
„Zní to lákavě, Rachel, a musím se přiznat, že nad tím budu uvažovat a to nejen kvůli nabízeným penězům, ale také proto, že se mi na panství líbí, především díky klidu, který tu je. Jak už jsem ti ale říkala, mám své zásady a peníze pro mě nejsou to hlavní. Museli bychom si vytyčit jasně dané úkoly, aby pak nedošlo mezi námi k neshodám, neboť nejsem ochotna dělat vše, co po mě zaměstnavatel žádá, což se jasně ukázalo i v případě mých posledních zaměstnavatelů.“
„Hmm, no to je samozřejmě pochopitelné. Nežádala bych po tobě víc, než jsi ochotna splnit a rozhodně bych na tebe nijak netlačila. Pověz mi ale… jsi schopná ublížit člověku, když na něj někdo pouze ukáže prstem a dá ti balík peněz?“
„Naznačuješ tím něco?“
„Vůbec nic, jen že někteří lidé určitě rozlišují podle toho, co je jejich cíl za člověka.“
„Někteří lidé, mezi které se řadím i já dokonce nezabíjí z jiných než osobních důvodů.“ „Vskutku? Osobní důvod je ale dost široký pojem.“
„To bezesporu je, ale teď už mě budete muset omluvit, protože si potřebuji odpočinout. Zítra mě čeká další těžký den.“ Kasumi odešla, ale ještě než zavřela dveře na chodbu, uslyšela Marka, jak se na ni ptá Rachel. Kasumi se rozhodla zjistit, o čem se přesně mluví. Poslouchání za dveřmi sice nebylo kdovíjak důmyslné, ale bylo to účinné.
„Co je to vůbec za člověka, vypadá jako z jiného světa,“ řekl Mark, který Kasumi evidentně pohrdal.
„To také je. Když jsme tu teď sami, budu k vám mluvit otevřeně. Na Kasumi byste si měli dávat opravdu dobrý pozor, protože když ji naštvete, tak to bude zlé. S takovou ženou je třeba jednat velice opatrně.“
„Myslíte, že je opravdu až tak nebezpečná?“ ptal se Furas.
„Kasumi je nevyzpytatelná, nekontrolovatelná a velice, velice nebezpečná. Její schopnosti ale přímo volají po tom, aby byly využity. Jen je nutné zahrát na tu správnou strunu.“
„A už jste ji našla, paní?“ ptal se Edward.
„Zatím ještě ne, ale najdu ji.“

Kasumi neměla v plánu poslouchat dál, protože jí to stačilo. Vešla do pokoje, kde už ležel Samuel a nemohl usnout. Pokoj prohlédla jen zběžně a zjistila, že slouží patrně jako Furasova pracovna. Byly tu totiž další police s knihami a stůl s psacím strojem.
Kasumi jemně zatřásla se Samuelem. „Musím si s tebou promluvit.“
„Co se děje?“ řekl Samuel a posadil se na matraci. Kasumi si sedla vedle něj.
„Mám pocit, že tě chce Rachel zabít.“
„Prosím?! To se ti něco zdálo.“
„Nabídla mi práci na zámku jako její stráž a ptala se mě, jestli jsem ochotná ubližovat lidem, když na ně ukáže.“
„A jsi?“
„Musím ti na to odpovídat? V žádném případě neklesnu tam, kde jsem byla před lety. Jsme teď na tenkém ledě, Samueli. Rachel je falešná a zrádná, a jestli zjistí, jak moc je pro nás důležitá, budeme to mít těžké.“
„Chtělo by to získat si její přízeň a ty máš mnohem větší šanci než já.“
„Asi ano ale nelíbí se mi to. Je to nebezpečná žena.“
„To mi povídej. Proč pro nás musí být tak důležitá zrovna ona, zatraceně. Škoda, že není jiná možnost.“
„Možná… že je. Tvá krev sice neúčinkuje, ale co krev tvých potomků?“
„Všimni si, že kvůli tobě už žádné nemám.“
„Já vím... ale pochop, že šlo o mé bezpečí, o mou čest a o konflikt mezi mnou a jím. Uznávám, že kdyby žil bylo by všechno snazší, ale co se stalo, stalo se.“
„Už se v tom přestaň hrabat, Kasumi.“
„Jak si přeješ. Ale k věci - pokud to s Rachel nevyjde, tak… budeš muset oplodnit nějakou jinou ženu a důležitý bude jen výsledek a ne to, co s tou ženou prožiješ.“
Kasumi si lehla na svoji matraci a přikryla se dekou. Samuel ještě dlouho přemýšlel nad jejími slovy, a ačkoli to znělo jakkoli podivně, uvědomil si, že to může být nezbytné. Doufal ale, že k tomu nedojde. Vzpomněl si, že má u sebe stále ještě Adrianův deník a tak se rozhodl si ho prohlédnout, ještě než půjde spát. Se zapalovačem, který měl ze zámku, se vcelku snadno mohl dát do čtení posledních záznamů.

Já tomu nerozumím
S Valentinou jsme si byli docela blízcí, alespoň myslím, ale jakmile jsme porazili duši Mordreda, co byla za zrcadlem, tak se se mnou rozloučila, popřála mi hodně štěstí, připomněla úlohu Strážce a odešla. Teď, když je po všem, doléhá na mě ta zvláštní moc samoty, kterou ještě umocňuje skutečnost, že žiju v tak obrovském sídle a zcela sám! Je to zvláštní pocit nemít nikoho blízkého.

Můj otec že žije?!
Smůla se mi lepí na paty. Nejprve po mě jde nějaký plešatý šílenec, potom skončím na nemocničním lůžku s amputovanou nohou a nakonec se mě Valentina pokusí udusit. Vím, že to zní divně, ale všechno to souvisí s mým otcem. Z Armunderovy knihy, jež je plná Mordredových zápisků jsem se konečně dozvěděl pravdu o kletbě. Valentina byla trochu mimo, když si myslela, že otec byl ovládnut Mordredem, tak jako já. Ani Angelina nebyla ovládnuta, ačkoli měla s Mordredem nějaké plány. Kletba se prostě naplno projevila právě jen a jen na mém otci a to co následovalo, byl už její výsledek. Jak je z knihy patrné, otec skončil v místech na pomezí světů, obtěžkán dušemi těch, které zabil. Existuje způsob, jak všechny opět od sebe odpoutat a protože by to způsobilo zlom kletby, je dost možné, že vše by se zase vrátilo do starých kolejí. Jestli tomu dobře rozumím, doba od chvíle, kdy byl otec proklet, se vymaže a on bude zase tak jako dřív. Zřejmě to už neplatí o jeho obětech, ale snad to tak bude lepší. Vážně nechci, aby se mi na panství proháněli šílenci Robert Gordon a Heinz Hermann. Mordred to měl vymyšlené, když připouštěl možnost, že by sám skončil jako prokletý a aby předešel utrpení po případné smrti, chtěl mít pomocníka Damiena nebo spíše Armundera, který by ho mohl opět oživit. Jeho plán, jak mít dva životy, krachnul s Damienovým skonem a tak se poté zdráhal skočit na první oběť, kterou byl shodou okolností právě otec, když se to v Rituální komnatě chystal zastavit. Ještě štěstí, že ho Mordred neovládnul, protože pochybuji, že by otec dokázal vzdorovat tak jako já. Nejspíše by se už teď proháněl panstvím Mordred v otcově těle, ovšem s vlastní zkaženou duší. Štěstí, že k tomu nedošlo.

Pět symbolů smrti, pět způsobů jak zabíjet.
Sice dost dobře nechápu, co přesně symboly smrti znamenají, ale vím, že je to něco jako zbraň a to takřka dokonalá. Jeden z nich jsem si vyzkoušel na vlastní kůži a musím říct, že lituju ty, na kterých se symboly plně podepsaly. Byl to hrozný pocit bezmocnosti a slabosti. Už jsem párkrát zkoušel napodobit Armundera a přijít na to, jak to udělal, ale asi dělám něco špatně. Ještě, když jsem studoval v Bostonu, měl jsem tu možnost zúčastnit se pár přednášek o samurajích. Nevím, co je na tom pravdy, ale prý byli tací, kteří dokázali pouhou silou vůle donutit svého soupeře k tomu, aby se vzdal. Myslím, že kdybych takovým lidem nabídl moc symbolů smrti, utrhali by mi za to ruce. Přál bych si se jednou s někým takovým setkat a zjistit, jestli opravdu umí to, co se říká a jestli dokáže symboly ovládnout.

Den D
Zítra to přijde. Zítra mě propustí z nemocnice a já uskutečním svůj plán. Potřebuji k tomu ostatky otce a jeho obětí, nalézt místa, kde zemřeli a také místo, odkud byla kletba seslána. Doufám, že Edward splní úkoly, co jsem mu zadal. Sehnat mi pistoli asi bude z toho všeho nejtěžší, ale snad si nějak poradí. Teoreticky bych mohl využít i zbraně, které jsem kdysi nalezl v Philově úkrytu a schoval je do kontejneru, ale počkám, jak pořídí Edward. Koneckonců se ve zbraních vůbec nevyznám a těžko říct, co jsou ty Philovy hračky zač a jestli náhodou nejsou policií hledané, třeba jako vražedné zbraně.

Samuel Gordon – Můj táta
Povedlo se! Sice jsem nevěřil vlastním očím, když mi táta řekl, že chce raději umřít, než se vrátit na zámek, ale naštěstí jsem ho přesvědčil. Ještě tu noc jsme společně zahrabali ostatky ostatních lidí a poté jsem představil svého tátu Edwardovi. Nechal si to všechno hezky vysvětlit a věřím, že s ním nebudou potíže. Potíže nebudou ani s Ralphem, který takřka skákal radostí, když se setkal se svým dávným přítelem Samuelem. Musím od otce vyzvědět, kde se to vlastně potkali, vlastně musím vědět všechno o jeho životě a na oplátku se on dozví všechno ode mne. Musíme rychle dohnat ty dlouhé roky, co jsme se neviděli.

Rodinná idylka
Je to paráda. Táta je tu s námi a já zase cítím, že je všechno tak, jak má být. Trochu mě mrzí, že je pořád takový uzavřený a nerad mluví o svém životě, ale chápu ho. Horší je skutečnost, že se tu musí schovávat před okolím. Musím přijít na způsob, jak to změnit, vždyť to teď vypadá, jako by byl nějaký vězeň. Jsme přece Gordonové, tak se nemůžeme schovávat před lidmi venku.

Je to jen sen?
Navštívila nás snad ta nejkrásnější žena pod sluncem. Mohl jsem na ní oči nechat a to už od prvního okamžiku, kdy se tu objevila. Je to ještě lepší, protože ode mne chtěla pomoci a já pochopitelně neodmítnul. Cenné body pro Adriana a musím sbírat další, dokud to jen půjde. Nejsem hlupák a moc dobře vím, co mám na noze a taky vím, že není mnoho žen, které by to jen tak opomenuly. Situaci kazí jen můj otec. Je zvláštní, že mi vůbec nepřeje, copak by nechtěl, aby se jeho syn sblížil s takovou krasavicí? Zatím jsme se sotva poznali, ale už vím, že má v plánu zůstat na panství, takže mám jistou naději, že to zajde dál. První dojem prý dělá hodně, tak nesmím marnit čas.

Všechno je moje vina
Mám v sobě tak rozporuplné pocity, že nevím jak začít. Pohádal jsem se s tátou a to kvůli Rachel. Bylo to dost ošklivé a oba jsme to přehnali. Nevím, jestli si uvědomil svoji chybu, ale já rozhodně ano a měl jsem v plánu se mu omluvit, ale… panebože proč jsem s tím jen otálel?! Můj otec je teď mrtvý a všechno to je moje vina. Nevím, jestli si to dokážu někdy odpustit. Nebýt Rachel, se kterou jsem se sblížil a dokonce si dal první pusu, tak nevím, jak bych na tom byl. Musíme to spolu překonat. Ještě štěstí, že ji tu mám.

Nová naděje?
Dnes za námi byl inspektor Colliere. Vyřídil mě, že se našlo tělo Bobbyho Acklanda. Prý ho vyplavilo moře. Denise, Rachelininu kamarádku, to dost vzalo a okamžitě hodila vinu na sebe a to dost možná oprávněně. Mě ale svitla naděje. Možná to nebyl otec, kdo skočil na Sharp Edge do vln, možná to byl právě Bobby. Nejhorší na tom všem je, že nemůžu policii ani vyřídit, že se otec pohřešuje, vždyť by se mi vysmáli a možná bych skončil rovnou v blázinci.

Vše je ztraceno
Navštívil mě Spooner. Nechápal jsem, co to má znamenat, protože jsme se nikdy neměli moc v lásce, ale pochopitelně mě zajímalo, proč se sem vypravil až z Londýna. Sdělil mi, že táta je mrtvý. Nechtěl mi říct, jak se to stalo, jen to, že jeho tělo je v Aberdeenu. Nechápu, co tam hledal, ale Rachel si myslí, že snad chtěl začít nový život v místě, kde ho nikdo nezná. Nejspíše má pravdu, ale vrtá mi hlavou, proč právě Aberdeen. Ptal jsem se Rachel, jestli něco neví a její odpověď mě rozesmutnila ještě víc. Má za to, že táta tam chtěl bydlet proto, aby byla šance, že ho někdy v budoucnu navštívím. Z Aberdeenu pochází Rachel a zřejmě si myslel, že se tam čas od času vypravíme za jejími známými a při té příležitosti ho navštívíme. Copak si vážně myslel, že ho už nechci vidět?

Šťastní až navěky
Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že k tomu dojde, ale je to tak. Pozítří si Rachel beru za ženu! Nemůžu se dočkat. Je to jako v pohádce. Přípravy na svatbu jsou unavující, ale bude to stát za to. Mám ohromnou spoustu peněz, vlastní panství, zámek a ještě vilu ve Walesu. Mám věrné služebné, úctu všech lidí v okolí a především bohyni po svém boku, co víc si může člověk přát? Od této chvíle konečně začínám žít naplno. Teď přijde velkolepá svatba, potom vysněná svatební noc a poté líbánky na Novém Zélandu. Kéž se z tohohle snu nikdy neprobudím!

Samuel dočetl a neubránil slzám. Vzpomínky na syna byly stále příliš živé. Trvalo ještě dlouho, než se mu vůbec podařilo se uklidnit. Sledoval Kasumi, jak leží pár metrů od něj a spí. Vypadala křehce a bezbranně. Dokonce ho napadlo, že se ji pokusí udusit dekou, ale neměl na to dost odvahy. Krom toho nenávist k ní už téměř opadla a jemu to přišlo neuvěřitelně absurdní. Raději ulehl ke spánku a doufal v bezesnou noc, ostatně tak jako vždycky.