země vzdálená II

Trošku ořezané, ale na týden odjíždím a chtěl jsem ještě něco přidat

Uprchlá vězeňkyně pospíchá krajinou, jak nejrychleji může. Občas se letmo ohlídne na klopýtajícího muže za ní. Má na sobě jen jeho kabát, který stejně jako její ananasově žluté vlasy vlaje ve větru. Když Anně připadalo, že jsou dostatečně daleko, zastavila a počkala na Seda. Ten přiběhl (dá-li se to tak nazvat) celý rudý námahou a zlostí, do čeho se to zase namočil. Nešlo mu do hlavy, proč se plahočí s neznámou podivínkou kdoví kam, místo toho, aby zůstal doma a vysvětlil „jim“, ať už jsou kdokoliv, že s touhle nepříjemností nemá vůbec nic společného a že si mají hledět svého.

„Zajímá tě, proč se se mnou musíš plahočit kdoví kam?“ Zeptala se Anna.

„Jak tě to napadlo?“ Zabručel Sed a dal si záležet, aby to znělo co nejsarkastičtěji.

„Vidím ti to na očích.“ Ušklíbla se. „Odpočiň si. Já půjdu sehnat něco k jídlu a najdu místo k táboření.“

„Máš alespoň tušení, kam jdeme?“ Zeptal se Sed s falešnou nadějí v hlase. Anna mu přiložila prst na rty, usmála se a vmžiku zmizela v lese.

V lese zmizel také Vino Bral, po kterém k jeho štěstí nikdo nešel, jenže na opačné polokouli. Vesele si vykračoval vybavený brašnou se vším všudy, na hlavě čelenku a v ruce kus papíru. Cestou ho několikrát bedlivě přečetl, a vždycky pochybně zavrtěl hlavou. Prodíral se houštinami a pískal si jednu velice připitomělou melodii. Právě si chystal rty na úchvatný a strhující refrén, když se před ním zjevila postava podobná andělu. Vino dopískal a povzdechl si.

„Ach jo, zase on?“ Anděl roztáhl křídla, zazářil a souhlasně kývnul.

„Nejde to. Vidíš!“ Řekl a podal andělovi útržek papíru. „Jsem plnej.“

„Nejsi.“ Pronesl anděl a vrátil mu prázdný papír.

„Ale…!“ Vino chtěl něco namítnout, ale když viděl andělův blažený sebejistý výraz, vzdal to.

„Nu co, já se rozčilovat nebudu.“ Řekl, načež vytáhl z pochvy malý mečík, divoce s ním mávl ve vzduchu a s napřaženou pravicí zahulákal:

„Když už je vám nejhůře, doktor Zoun vám pomůže!“ Zastrčil meč a dosti komicky se rozběhl do ostnatého keře, kterým proletěl jako blesk.

Anna se vrátila s hrstí lesního ovoce. Sed se zaradoval, že jí vidí. Pak si uvědomil, že jí zase tak rád nevidí, a když uviděl, co přinesla, radost ho přešla úplně.

„Ty asi nebudeš zdejší, že?“ Podotkl.

„Jsem tu poprvé.“ Přitakala.

„Poprvé na Venkově?“ Vyzvídal Sed.

„Poprvé na Origionu.“ Řekla nevzrušeně. Sed na ni zůstal civět s otevřenou pusou. Zůstal tak asi několik minut. Mezitím se Anna jakoby nic prohrabovala v kapsách Sedova kabátu a vůbec si ho nevšímala. Sed jí chtěl položit velice důležitou otázku, avšak záhy zjistil, že s otevřenými ústy to zřejmě nepůjde.

„Kde jsi byla do teď?!“ Vyhrkl. „Na obláčku??“

„Trošku dál.“ Odpověděla Anna s plnou pusou ovoce. „Našla jsem fajn jeskyni“ Zahuhlala.

„Dál kde?“ Nedal se odbít Sed.

„Na jiné planetě.“

„Aha…ehm…jistě.“ Odpověděl Sed, když se mu znovu podařilo zavřít pusu.

„Pojď, vyrazíme!“ Zavelela Anna a nasypala Sedovy zbytek ovoce do dlaně.

„Cestou nám seženu pořádné jídlo“ Zabručel a zvedl se.

Zanedlouho došly k úpatí hor. Na západní straně se tyčily skály. Anna pomohla Sedovi vyškrábat se na větší balvan, za kterým byla malá kamenná terasa a za terasou vchod ne nehluboké jeskyně. Vešli dovnitř a sed položil na zem všechno, co cestou schrastil. Bylo to pár dužnatých větviček a hromádka listí, to znamená jídlo pro dva asi na týden.

„Co všechno máš u sebe?“ Zeptala se Anna, když dožvýkala svou větvičku. Sed pokrčil rameny a strčil ruce do kapes.

„Nic co by nám jakkoliv pomohlo.“ Řekl zklamaně a vytáhl z kapes pytlík se zbytkem modrolistu, ostrý kamínek a zbytek staré svíčky. Anna na něj vykulila oči. Pak se hlasitě zasmála a vyběhla ven. Sed chvíli přemýšlel a pak uznal, že to byl velmi odpudivý smích. Anna se vrátila zanedlouho se dvěma křesacími kameny a trochou šustí. Pořád se doširoka usmívala, když se snažila rozdělat oheň. Brzo se jí to také povedlo. Vzala svíčku, zapálila ji a oheň zadusila. Sed už si na podobné situace, které nechápal, začal pomalu zvykat. Když Anna uviděla jeho výraz, rozhodla se, že mu všechno vysvětlí.

„Svíčka, milý Sede, nám náramně pomůže.“

„Jó?“ Protáhl Sed. „A nebyl by oheň náhodou lepší?“

„Náhodou ne. Víš, svíčka je náramně praktická věc. Její plamínek může zapálit stovky dalších svíček a přitom neztratí nic ze své síly. Tahle úžasná vlastnost obdařuje svíčku ohromnou pozitivní energií. A tuhle pozitivní energii rozlévá svým plamínkem do okolí. Není to náhoda, že se zapalují v kostelech a na smrtelných postelích. Svíčka, milý Sede, dokáže odehnat smrt.“

„V čem že se to zapalují?“ Sed se nažil pochytit alespoň něco Anniny moudrosti, ale těžce selhal.

„To nech být.“ Usmála se na něj. „Přenocujeme tady a ráno vyrazíme dál.“

 

Sedm dní putovaly po Venkově, přespávaly v jeskyních a na podobně příhodných místech a Seda to náramně nebavilo. Osmého dne ráno Seda probudily podivné zvuky. To se k nim se sloní elegancí přiřítil Vino.

Pohlédl na Seda, pak na Annu a na tváři se mu rozvinul blažený úsměv.

„Ručku líbám, madam.“ Pronesl medovým hláskem.

„Ach jo.“ Povzdech si Sed.

„Myslím, že jdu právě včas!“ Řekl Vino pyšně, když uviděl, jak si k nim blíží skupina nepřátelsky vyhlížejících chlapíků v oblecích, s vyleštěnými botami a temnými brýlemi.

 

V Broménii, v zemi daleko za lesem, ve městě Brom stojí muž. Celý se třese a po tváři mu stékají hrachovité krůpěje potu. Míří na něj pět pistolí. Nervózně se rozhlíží jako by někoho čekal. A skutečně. Čeká na svého zachránce. Někdo zařve. PAL! Pak se ozve výstřel. Tedy vlastně pět. Padne k zemi. Mrtvý.

---