Posel smrti V: Kapitola XVI - Hrozba z temnot

Když se k ránu Samuel vzbudil, neuniklo mu, že Kasumi ještě stále spí. Nechtěl ji budit, protože mu bylo jasné, že si po tom všem, čím si prošla, potřebuje pořádně odpočinout. Tiše vyklouzl na chodbu a hned první, co udělal, bylo, že se zašel podívat ven, jaké je počasí. Naštěstí už nebyla taková tma jako v předešlých dnech, ale slunce stále zahalovaly temné mraky. Déšť sice nepřestal, ale už to nebyl takový liják.
„Co myslíš, dočkáme se toho, až ta bouře přestane?“ zeptal se Pietro, který se opíral o zeď fary. Samuel si ho zpočátku ani nevšiml.
„Těžko říct. Co vám vlastně brání v odchodu z panství? Nic vás tu přeci nedrží.“
„Mám své důvody a o těch se bavit nehodlám.“
„A proč tu jste takhle na dešti? To je také tajemství?“ zeptal se Samuel.
„Přemýšlím, jak se z toho všeho dostat a na čerstvém vzduchu mi to jde lépe. Na rozdíl od tebe a Kasumi si ale nehraju na spasitele.“
„Myslíte, že nám jde o slávu? Jen se snažíme přežít, jako všichni.“
„Jak je vůbec možné, že se zrovna vy dva dáte dohromady? Copak jsi Kasumi koupil?“
„Kdybyste ji znal tak jako já, tak je vám jasné, že Kasumi se koupit nedá. Možná to je zvláštní, ale jsme si teď docela blízcí.“
„Jsi jen sobec, stejně jako Adrian. Je mi jasné, že o něj ti nikdy nešlo.“
„Pletete se, protože nechápete, co cítím. Nedokážu vám to vysvětlit, ale vězte, že Adriana jsem měl moc a moc rád. Měl jsem na Kasumi obrovský vztek a chtěl ji zabít, ale pak jsem si uvědomil, jak moc se mi podobá a taky, že proti mně nic nemá. Šlo o konflikt mezi ní a Adrianem a já jsem v tom vůbec nehrál roli.“
„Vedle člověka, kterému nezáleží na vlastní rodině tedy nebudu.“
Pietro odešel na faru a Samuel zůstal venku sám. Nebyl tu však dlouho, neboť během chvíle sem přišla Kasumi. Trochu se protáhla a postavila se vedle něj.
„Vyspala ses dobře?“ zeptal se Samuel.
„Vzhledem k tomu, že se další noci už asi nedožiju, to mohlo být lepší.“
„Přemýšlel jsem a mám plán, jak tu svini zabijeme.“
„Tak to si ráda poslechnu, ale ty se mnou nepůjdeš.“
„Jak to myslíš? Vždyť tady jde především o mě. Samozřejmě, že půjdu.“
„Pověz mi, co máš v plánu, ale zůstaneš tady na faře. Budeš tu v mnohem větším bezpečí a o to jde především. Jsi jediný, kdo ví všechno a dokáže Samaela vypudit, tedy za předpokladu, že zjistíš, jak na to. Já nejsem ta důležitá.“
„Ale ano, jsi. Pro mě už ano.“
Kasumi se na Samuela pousmála. „Není to tak dlouho, co jsi mě nenáviděl.“
„To jsem ještě nevěděl, co jsi za člověka.“
„A teď už to víš?“
„Určitě vím dost na to, abych změnil názor, ale chtěl bych vědět ještě víc a proto půjdu s tebou. Mohu ti pomoct.“
„Nejvíce mi pomůžeš tak, že zůstaneš zde a dohlédneš na Rachel. Ještě než vyrazím, mi prozraď ten plán.“
„V dolech na západě panství by se dost možná daly najít výbušniny, a když se nastraží k té díře v bunkru…“
„Díky, to by snad mohlo vyjít. Kde přesně ty doly najdu?“
„Já tě k nim zavedu.“
„Samueli!“ řekla naštvaně Kasumi, která měla jeho tvrdohlavosti už dost, ale na druhou stranu jí jeho neústupnost připomínala ji samotnou.
„Podívej, jdu s tebou, ať se ti to líbí nebo ne a doufám, že nemáš v plánu mě zastavit násilím. Jedeme v tom oba Kasumi, tak to zkus pochopit. Kromě toho můžeme klidně narazit na další vlky, takže potřebujeme někoho, kdo umí střílet. “
„Především potřebujeme zbraň a tu nám Mark asi nedá. Kde vůbec je?“
„To hned zjistím.“

Samuel zašel do domu a vstoupil do kuchyně, jež byla hned naproti dveřím od pracovny. U jídelního stolu zde seděl Furas s Pietrem a pili kávu.
„Promiňte, otče, ale můžete mi prozradit, jestli tady na faře není nějaká střelná zbraň?“
„Jediné, co tu je je Markova puška a tu vám dát nemůžeme,“ odpověděl Furas.
„Hmm, no dobrá. Ještě mě tak napadá, otče, podle čeho jste vlastně poznal, že v okolí řádí nějací netvoři, když se stále ukrýváte tady? To vám opravdu stačilo svědectví Marka?“
„Já jsem muž víry a mimo to, jedno stvoření jsem viděl na vlastní oči. Včera, zhruba v poledne, se tu po okolí proháněl jakýsi nemrtvý jezdec.“
„Jezdec?!“ řekl nevěřícně Samuel.
„Ano, je tomu tak. Doufejme, že ho pasti, vysoké zdi, pevné brány a náš kostel donutí držet se zpátky. Přesto ale myslím, že bude nejlepší držet se většinu dne přímo v kostele a modlit se. Za chvilku tam vyrazíme, půjdete taky?“ Překvapený Samuel neodpověděl a raději se vrátil na verandu. Kasumi na něj pohlédla a bylo jí jasné, že se něco stalo.
„Včera tady byl ten náš jezdec.“
„Včera? Vždyť už je druhý den mrtvý.“
„Zdá se, že není, což mě tedy opravdu děsí.“
„To je zlé. A jak to vypadá se zbraněmi?“
„Bohužel nic. Jediná šance je zkusit to ve Willow Creek ale nevím, jestli nám Colliere něco půjčí.“
„Zajdu tam a zkusím ho přesvědčit.“
„Šel bych s tebou, ale… Colliere mě nemá moc v lásce a ostatní vesničané asi také ne. Do vesnice se dostaneš tak, že půjdeš po cestě směrem k zámku. Kousek před ním je křižovatka a…“
„Samueli, po cestě by šel jedině idiot. Pokud tu ten jezdec stále řádí, tak musím jít lesem. „Dobře, tak v tom případě se stačí držet řeky. Jdi podél proudu a dorazíš k vesnici. Víš, kde teče Glance, že jo?“
„Jo, vždyť jsme šli včera jen kousek od ní. Už se tu začínám orientovat Samueli, nemusíš mě popisovat každou maličkost. Radši mi dej tu Edwardovu pistoli. Máš ji u sebe nebo ne?“
„Mám, ale k čemu zrovna tobě bude dobrá?“
„Nepotřebujeme zbraň, když jednu máme. Stačí náboje a třeba Colliere nějaké má.“ Samuel uznal, že má Kasumi pravdu a předal ji pistoli.

Kasumi vyrazila rovnou k bráně na hřbitov. Prošla přes něj, přičemž si dávala dobrý pozor, kam šlape. Skutečně minula několik kovových sklápěcích pastí, ale nebylo těžké si jich všimnout. Jakmile byla na cestě, přešla ji a pokračovala k lesu. Držela se co nejblíže Glance a podél ní se vydala do Willow Creek. Neměla moc času přemýšlet nad tím, jak je možné, že jezdec opět žije, protože se musela soustředit na to, kudy jde a dávat pozor na okolí. K vesnici dorazila asi po hodině. Už dobrých dvě stě metrů před prvním domem stáli u cesty dva muži s loučemi v rukou.
„Stát,“ řekl jeden z nich, „kdo jste?“
„Jmenuji se Kasumi a chtěla bych do vesnice. Je s tím snad problém?“
„Já jsem Steve a mám to tu hlídat. Omlouvám se, ale na panství se teď ději divné věci a musíme být všichni obezřetní. Vy budete zřejmě turistka, že ano?“
„Ne tak docela, ale to je celkem jedno. Inspektor Colliere mě zná a předpokládám, že vám řekl, co se tu děje.“
„Není to tak dlouho, co jsme viděli jakéhosi kostlivce na koni. Zní to směšně, že ano?“
„Vůbec ne. Viděla jsem ho také. Kromě něj ještě dva další, kteří jsou již mrtví.“
„Mrtví?! Myslíte úplně?“
„Ano. Zabila jsem je s… chci říct sama.“
„Co mi to tu vykládáte?“ podivil se Steve.
„Podívejte mám docela naspěch a nutně potřebuji mluvit s inspektorem, takže může mi někdo z vás říct, kde bych ho našla?“
„Dobrá, odvedu vás k němu,“ řekl druhý muž a společně s Kasumi zamířil k policejní stanici. „Poslyšte, asi jste neviděla mého pána Adriana Gordona a jeho manželku Rachel?“
Kasumi se na chvilku zastavila a prohlédla si muže. „Nejste náhodou Mark?“
„Náhodou ano. Jsem Mark Holmes. Takže víte, kde jsou nebo ne?“
„Společně s Rachel, Samuelem a…“
„Pan Samuel žije?!“ Mark tomu ani nedokázal uvěřit.
„Ano, ale jeho syn už ne.“
„Chcete říct, že pan Adrian je mrtvý?!“
„Je to tak. Zabili ho lidé, kteří vyvolali ty ohavnosti, co se tu prohánějí. Podařilo se nám dvě z nich zabít a teď se ukrýváme na Warmhill. Máme v plánu zlikvidovat dalšího netvora, ale nutně potřebujeme zbraně. Myslíte, že nám Colliere nějaké dá?“
„Dost o tom pochybuji, protože jich tu i tak máme málo, ale snad budete mít štěstí. Tak tady je policejní stanice,“ Mark ukázal na nevzhlednou budovu v koutu náměstí. „Inspektor bude uvnitř a já se zase musím vrátit na stráž. Odpusťte, ale nemůžu jít teď na Warmhill. Tady jsem užitečnější.“
„Nic se neděje, ostatně situace tam je zatím klidná.“
Kasumi vstoupila do budovy, zatímco Mark se vrátil k druhému muži, který hlídal vesnici. Za stolem seděl zamyšlený inspektor Colliere. Když zahlédl Kasumi, podiveně zvedl hlavu, jakoby viděl ducha.
„Vy jste ještě naživu?“ zeptal se s údivem.
„Zabít mě není zase tak snadné. Spíše mě udivuje, že jste to přežil vy. Myslela jsem, že jít do vesnice po cestě bude sebevražda.“
„Měl jsem štěstí, ale to neplatí pro našeho společného známého Murraye.“
„Je mrtvý?“
„Říkáte to, jakoby vám to bylo milejší, ale zklamu vás - je jen těžce raněný.“
„Zase takové zklamání to není.“
„Nalezl jsem ho kousek od vesnice s hlubokou ranou na boku. Myslím, že náš přítel jezdec ho dostihl.“
„Slyšela jsem, že je opět tady, což mě překvapuje vzhledem k tomu, že jsme ho se Samuelem zabili.“
„Zdá se, že se mýlíte.“
„Vypadá to tak. Každopádně máme i tak jeden úspěch, když jsme porazili netvora na zámku. Mám v plánu zahubit dalšího, který je v dolech, ale na to potřebujeme nějaké světlo, nejlépe baterku a především zbraň, protože se obáváme vlků.“
„Baterku vám klidně půjčím, ostatně dnes už konečně není taková tma. Se zbraněmi to ale bude horší. Už jsem říkal, že máme jen dvě pistole a brokovnici, což je i tak málo.“
„Jednu pistoli mám u sebe. Můžete se na ní podívat?“ Kasumi ukázala inspektorovi původně Adrianovu zbraň.
„Tohle je Spitfire na 9mm. Takové máme i tady, je to běžná policejní zbraň. Kde jste ji našla?“
„Řešme důležitější věci, ano? Mohl byste postrádat nějaké náboje?“
„No… ne že by se mi kdovíjak chtělo.“
„Dva zásobníky za tip, kde seženete další pistoli a brokovnici. Nalezli jsme je před dvěma dny, ale neměli jsme náboje a tak jsme to nechtěli tahat s sebou.“
„Tak to mi dost možná budou k ničemu.“
„Možná, já se ve střelných zbraních nevyznám.“
„Tak fajn. Nakonec dva zásobníky nejsou tak velká oběť.“ Colliere svým klíčem odemknul plechovou skříň, kde byli krabice s náboji. Vzal zásobníky a předal je Kasumi. Poté vytáhl z šuplíku pod pracovním stolem baterku Rozsvítil ji a zase zhasnul, aby se ujistil, že funguje, ale baterie byla už skoro vybitá a tak raději vytáhl ještě zapalovač.
„Takže?“
„Ve starém domě v lesích, je v patře pokoj, kde jsme ty zbraně nechali. Ten dům je kousek od cesty. Je v něm márnice s hromadou nepořádku.“
„Tam jsem před pár dny našel Matta a jeho tlupu. Teď pobývají tady v base, tedy až na Matta. Dům jsme prohledali, ale žádné zbraně tam nebyly.“
„Možná jste hledal špatně, a když už jsme u toho Matta, doporučuji se podívat do kontejneru vedle domu. Měli jsme jisté neshody a…“
„To je neuvěřitelné! Vy přijdete sem na policejní stanici a jen tak mezi řečí se zmíníte o tom, že jste zabila člověka? Víte vůbec, co to je zákon?! Tady si nemůžete zabíjet, jak se vám zachce!“
„Zabila jsem ho v sebeobraně!“
„Tomu bych sice věřil, vzhledem k tomu, jaký Matt je nebo spíše byl, ale měl bych vás i tak okamžitě zavřít.“
„Tvrdil jste, že tu už někdo pobývá. Máte hodně cel?“
„Jen dvě a o ty se teď dělí pět lidí. Nemyslete si ale, že se k nim nevejdete.“
„Jestli chcete počty vězňů snížit, tak mě tam zavřete, ale myslím, že to nebude úplně nejšťastnější řešení.“
„To chcete vážně tvrdit, že je zabijete? Jen tak?“
„Až jim řeknu, jak dopadl Matt, tak to půjde velice rychle, to mi věřte. Navrhuji vám na můj čin raději zapomenout už jen proto, že vám pomáhám zachránit ty lidi venku. Není policie právě od toho? Nemá náhodou ochraňovat lidi před nebezpečím?“
„No… tak dobře. Nakonec Matt si dost možná zasloužil takhle skončit.“
„Rozumná řeč. Ještě se tak zeptám – napadlo už někoho odsud odjet?“
„Krátce poté, co jsem sem před dvěma dny přišel, se jedna rodina rozhodla odjet v Gordonovic kočáru, kterým sem Morris přivezl paní Gordonovou. Přepadl je ten jezdec někde na silnici. Koně se splašili a i s kočárem spadly do koryta řeky. Morris stihl zavčasu vyskočit a tak se asi zachránil. Lidé se teď příliš bojí a nemyslím, že se odsud někdo další rozhodne odejít.“
„Takže se zdá, že nikdo z vnějšku nemá ponětí o tom, co se zde děje. To není moc povzbudivé.“
„Máte snad v plánu odjet a sehnat pomoc? Docela bych to uvítal.“
„Ne, pomůžu si sama, tedy doufám. Jak už jsem řekla, mám v plánu jít do dolů na západě panství, jen nevím, kde přesně leží. Našel by se tu někdo, kdo by mě tam mohl doprovodit? Ideálně někdo, kdo umí i střílet?“
„Nezlobte se, ale většina lidí by tam nešla ani za peníze a už vůbec ne s vámi. Nevypadáte zrovna věrohodně. Zkuste se ale poptat Morrise. Myslím, že by rád z vesnice zmizel, hlavně kvůli tomu jezdci. Měl by být v ordinaci u Terryho. Je to cihlový dům na okraji vesnice, hned vedle Harryho hospody. Vyjdete ven a dáte se doprava za roh a poté až k bráně.“
„Dobře, děkuji.“

Kasumi vyšla před stanici a pokračovala podle Collierovy rady. Situace ve vesnici opravdu nebyla kdovíjak vlídná. Glance vytékala z koryta a ani horečná snaha vesničanů vytvořit hráze z pytlů s pískem nebyla moc platná. Všude se pracovalo, nikdo nezahálel, ale spousta domů měla už teď sklepy plné vody, a jestli bude takhle pršet ještě pár dnů, přijdou o své domovy možná nadobro. Hospoda U Tří soudků vypadala pro Kasumi vcelku lákavě vzhledem k tomu, že dnes ještě nic nejedla a vlastně ani včera toho moc nebylo. Vstoupila proto dovnitř, kde za pultem stál hospodský Harry a připravoval ostatním vesničanům, kteří pracovali na stavbě hráze a čištění domů, něco k snědku. Na pultu měl několik chlebů se salámy. V koutu místnosti seděl Ephram a hrál šachy. Sice neměl protihráče, ale zjevně mu to nevadilo.
„Zdravíčko, slečno. Vás jsem tu ještě neviděl,“ řekl Harry
„Máte dobrou náladu, což je vzhledem k okolnostem poměrně vzácnost.“
„Snažím se najít i v té hrůze, která se děje, něco pozitivního a pravdou je, že to vesničany ohromně semklo. Vlastně si tu teď připadám jako za starých časů. Jen mám strach tady o kluka, aby se mu něco nestalo.“
„Věnoval byste mi něco k snědku?“
„Ale jistě, jen si poslužte. Chcete k tomu pivo?“
„Ne, to určitě ne.“ Kasumi si na chvíli sedla ke stolu, u kterého byl Ephram.
„Ahoj," pozdravil Ephram. "Umíš hrát šachy?“
„Ne. Znám ale jiné hry.“
„Nevypadáš jako Angličanka.“
„To taky nejsem. Pocházím až z Japonska.“
„Japonska? Jaké to tam je?“
„Já… o tom mluvit nebudeme.“ Kasumi teď rozhodně nechtěla vzpomínat. Vstala a chystala se odejít. Do hospody v rychlosti vešel holohlavý černoch v bílém plášti potřísněném krví.
„Čau, Harry, ten chlápek, ten Murray potřebuje nutně krev a já z něj za boha nemůžu dostat krevní skupinu. Takže potřebuju nějakýho nulovýho negáče, nevíš, kdo z místních má krevní skupinu nula negativní?“
„Já… ani nevím, jakou mám já skupinu, ale zkusím se poptat.“
„Super, tak s tím hlavně pospěš, jinak budu muset riskovat a dát mu jinou, jenže to taky může skončit hodně blbě.“
„Ephrame, rychle, pomoz mi oběhnout lidi a zjistit, kdo má krevní skupinu nula negativní.“ Harry i se synem urychleně vyběhli ven.
„Počkejte, vy jste Terry?“ zeptala se Kasumi.
„Terry Black a vy jste?“
„Kasumi Sato, ale to teď není podstatné. Máte v ordinaci jistého Morrise?“
„Jo. Měl pár škrábanců a mírný otřes mozku ale myslím, že už bude v pohodě.“
„Pošlete ho prosím sem a to co nejdříve.“ Terry souhlasně kývnul hlavou a pospíchal hned zpátky k sobě. Kasumi zůstala v hospodě sama. Zamyslela se nad Murrayem a jeho problémem s krví. Věděla, že sama je univerzální dárce, ale v žádném případě by nedarovala krev někomu takovému. Vždyť proč taky? Zvenčí se ozval křik vyděšených lidí.

Kasumi vyšla ven, aby zjistila co se děje a zahlédla na protějším břehu jezdce. Dva lidé po něm stříleli, ovšem bez valného účinku. Jezdec se u nich zastavil a jediným máchnutím uťal oběma hlavu. Ostatní, co to viděli, se ukryli v domech a jezdec zahlédl další případné oběti na druhém břehu.
„Ukryjte se, slečno, tohle není nic pro vás,“ řekl strážník Zak, který už přibíhal s brokovnicí.
„Miřte především na koně, tím tu svini dostanete na zem a poté mu rozstřílejte hlavu!“
„Zajímavé rady, ale teď se stáhněte!“ křikl Zak, když už byl jezdec na mostě. Kasumi přeci jen poslechla a pospíchala k ordinaci doktora Blacka, ze které zrovna vycházel muž s čapkou na hlavě a nepřítomným výrazem ve tváři.
„Vy jste Morris?“ zeptala se ho.
„Ano,“ řekl a poté zahlédl jezdce, načež se vylekal, „rychle dovnitř.“
„Ne, počkejte. Ten netvor má teď jiné starosti, takže pojďte se mnou. K dolům to musí být tudy, že ano?“ řekla Kasumi a ukázala k bráně, za kterou už začínal les.
„K dolům? Ano… ale…“
„Pojďte!“ Kasumi společně s Morrisem utíkali pryč a za sebou slyšeli jen křik lidí a občasné výstřely. Jezdec se dostal do křížové palby. Z jedné strany pálil Zak svoji brokovnicí a z té druhé Colliere, který se kryl za zdmi domů u policejní stanice. Oba věděli, že jsou patrně jedinou překážkou mezi jezdcem a vesničany, takže pokud je chtějí ochránit, nesmějí to vzdát a ani se nechat zabít.

Kasumi a Morris utíkali do lesů a když byli už dostatečně daleko od vesnice, zastavili se a ohlédli. Jezdec ani nikdo další je nepronásledoval, což bylo povzbudivé. Kasumi podala Morrisovi pistoli a dva zásobníky.
„Prý s tím umíte zacházet.“
„Mám doma pušku, kterou obvykle plaším ptáky, ale pistoli jsem v ruce ještě nedržel.“
„Ale snad víte, jak se střílí nebo ne? Prostě tam nacpěte zásobník, natáhněte a mačkejte spoušť, až nás bude chtít někdo zabít.“
„A proč tedy nestřílíte sama?“
„Záleží na tom? Vyrazíme nejkratší cestou k dolům.“
„V tuhle dobu? Ach jo. Proč sem se sem jen vracel?! Je to tu všechno prokleté.“
„Buďte zticha a jděte už, nebo se snad chcete vrátit do vesnice, když tam řádí ten bastard?“ Morris neochotně vyrazil a Kasumi ho stále koutkem oka sledovala. Byla připravená zasáhnout, pokud by se rozhodl otočit zbraň na ni. Cesta byla dlouhá a Kasumi časem neuniklo, že se točí v kruhu. „Vy to tu moc neznáte, co?“
„Taky jsem tu třináct let nebyl. Mám ponětí o tom, kde ty doly leží, takže tam snad dorazíme.“
„Doufám, že to stihneme do večera.“
Pokračovali dál temným lesem. Mlha, která tu byla, dělala vše ještě mnohem obtížnějším. Morris viditelně znejistěl a zpomalil.
„Nevybrala jste si toho pravého.“
„Toho už jsem si všimla.“
„Co tam vůbec chcete dělat?“
„Sehnat výbušniny a zlikvidovat další bestii.“ Morris se raději na nic dalšího neptal.

Zhruba po třech hodinách přeci jen dorazili k dolu. Velký kopec, ve kterém byl vchod do podzemí, nevypadal vůbec přívětivě a bezpečně.
„Půjdu dovnitř a vy tu raději počkejte.“
„Co když se nevrátíte?“
„Dejte mi hodinu a pak si jděte po svých.“ Kasumi se přiblížila ke vchodu do dolu a neuniklo jí, že mříž, jež má bránit ve vstupu, je otevřená. Byl k ní přivázán řetěz, který dále vedl do dolu.
Vstoupila dovnitř a rozsvítila baterku. Světlo bylo mdlé, ale pořád lepší než nic. Všude kolem bylo spousty beden a sudů. Než začne hledat nálože, chtěla Kasumi nejprve prohlédnout okolí. Především ji zaujala propast, do které vedl řetěz. Posvítila si dolů a všimla si, že tam je tunel vedoucí kamsi dál. Přemýšlela, kdo se tam odvážil sestoupit.
„Nechoď tam,“ ozvalo se tiše z koutu místnosti. Kasumi se otočila, posvítila do místa, odkud hlas zaslechla. V rohu, ukrytý za převráceným důlním vozíkem, seděl malý chlapec. Byl celý průhledný. Skoro nevěřila vlastním očím a obávala se dalšího netvora.
„Co jsi zač?“ zeptala se.
„Jsem Damien, syn Mordreda Gordona.“
„Mordreda Gordona? Co o něm víš?“
„Všechno.“
„Tak mi pověz, jak porazit démona Samaela. Mordred to dokázal.“
„Nevím o čem to mluvíš. Ani Armunder to neví.“
„Kdo je Armunder?“
„Armunder jsem já. Je to můj Stín. Když mě můj otec zabil, pohřbil mě zde ale nejsem mrtvý.“
„Říkal jsi Stín? Ze světa za Černým zrcadlem?“
„Ano.“
„Zná ten Armunder Lilith?“
„Královnu noci? Byl jejím otrokem, jako všichni ostatní. Měla bys už raději jít.“
„Ne dříve, než najdu, co hledám. Musím zabít netvora. Viděl jsi ho?“
„Ano, je dole. Nemůže odsud, přestože se snaží. Cesta, která vedla od portálu na povrch, na Warmhillský kopec, je zavalená a on nemůže projít.“
„Stejně ho potřebuji zabít, víš jak na to?“ Kasumi neuniklo, že se Damien začíná nepříjemně měnit. Jeho tvář stárla a objevili se na ní vrásky, což vzhledem k tomu, že to byl malý chlapec, vypadalo obzvláště podivně. Netušila co to má znamenat a tak jen vyčkávala. Když přeměna skončila, duch vystoupil blíže, ale bylo vidět, že na denní světlo, jež částečně svítilo i do dolu, se mu nechce a raději se mu vyhýbá.
„Není to tak dlouho, co tu byl jiný blázen, který se opovážil rušit mě, krále Armundera! Ukradl mi moji knihu a ještě se mu podařilo uniknout! Ty takové štěstí mít nebudeš. Skloň se přede mnou, ty špíno!“ Armunder vyslovil cosi, čemu Kasumi nerozuměla. Náhle pocítila sílící bolest, která jakoby prostupovala celým jejím tělem. Klesla na kolena, protože se nedokázala pořádně hýbat a zavřela oči. „Ha, ha. Jsi tak bezmocná.“ Kasumi sebou cukala bolestí a vší silou zatínala zuby. Ruce měla sevřené v pěst tak křečovitě, že si zarývala nehty do dlaní. K Armunderovu údivu se po chvíli uklidnila a opět se postavila na nohy.
„To je všechno, ty zbabělý šmejde?!“ vykřikla a ohnala se rukou po Armunderovi. Jen rozvířila vzduch.
„Cha, cha, chá, nemůžeš vzdorovat moci symbolů smrti.“ Armunder opět vyřknul jakási slova a Kasumi ovládla podivná touha. Pohlédla na svoji ruku a najednou ucítila prazvláštní chuť na maso, na lidské maso. Jakoby náhle celý život neměl jiný smysl. Měla hlad, šílený hlad. Z úst jí vytékaly sliny. Dlouhou dobu hleděla s ohromným přemáháním na svoji dlaň a snažila se ubránit neuvěřitelnému pokušení se do ní zakousnout. Trvalo několik minut, než touha ochabla.
„Ty zasraná malá svině! To jsi takový zkurvený sráč, že se bojíš se mi postavit tváří v tvář?!“
„Ještě jsem neviděl, aby někdo odolal hned dvěma symbolům smrti. Musíš mít neuvěřitelnou vůli a schopnost soustředit se. Co jsi zač?“
„Záleží na tom?“
„Ano, záleží. Možná bys dokonce odolala samotnému Mordredovi a jeho kletbě.“
„Na to ti seru. Prý jsi byl Lilithiným otrokem. Chceš se jí pomstít?“
„Proti Lilith se nikdo postavit nemůže.“
„Možná ne, ale co její muž Samael. Co když ho uvidí na kolenou? Myslíš, že jí to nebude vadit?“
„Copak ty víš, jak toho docílit?“
„Ano. Pro začátek potřebuji zabít tu bestii, která je pod námi. Tak na mě přestaň zkoušet ty svoje ubohé triky a přilož ruku k dílu, protože se ti to jistě vyplatí.“
„Mohu ti pomoct, ale nebude to snadné. Cítím, že dokáže být nebezpečný i mě a to není dobré.“
„Záleží na tom, co chceš, ale pokud se vážně považuješ za krále, nepřijde ti zbabělé se tady ukrývat?“
„Dobrá. Co mám podle tebe udělat?“ Kasumi se chvíli prohrabovala v bednách, co ležely v koutě, až konečně nalezla, co potřebovala. Byla tu již otevřená krabice s několika tyčkami dynamitu. Nebylo jich tam moc a vzhledem k tomu, že na víku, které bylo o bednu opřené, nebyl téměř žádný prach, zdálo se, že s ním před nedávnem kdosi manipuloval. Téměř všechny nálože na sobě měly nitroglycerin, který se uvolnil a seskupil do podoby malých kapiček. Kasumi bylo jasné, že stačí sebemenší náraz a dojde k výbuchu.
„Nemůžu s tím jít až dolů, takže tam půjdeš ty. Nalákej sem tu svini. Připravím jí překvapení.“ Armunder netušil, co přesně Kasumi zamýšlí, ale poslechl ji. Přiblížil se k šachtě a poté po čtyřech, hlavou dolů začal slézat po stěně. Kasumi nechtěla nic ponechat náhodě a tak její původní plán využít jen jeden dynamit pozměnila. Věděla, že jedna nálož nemusí vůbec stačit, ale dynamit byl nestabilní a nosit ho postupně by bylo velmi nebezpečné. Rozhodla se tedy velice opatrně přesunout celou bednu. Donesla ji k okraji propasti a vyčkávala, až se vrátí Armunder. Během té doby pociťovala sílící napětí a snažila se neztrácet hlavu. Bude to nebezpečné, to ano, ale nesmí to vzdát a hlavně nesmí udělat chybu. Má jen jeden pokus, a pokud mine… bude vše ztraceno. Trvalo téměř deset minut, než ze z hlubin dolu ozvalo vzteklé zavrčení. Ve chvíli, kdy zahlédla Armundera jak leze nahoru a za ním šplhá netvor, pustila bednu do hlubin a to přímo na netvora. Okamžitě skočila k zemi a zakryla si uši. Rána, která se ozvala, byla ohromná. Ucítila, jak se pod ní třese zem. Urychleně vstala a vyběhla z dolu. Výbuch otřásl celou šachtou a narušil její stabilitu. Nejprve se uvolnilo jen několik kamenů, ale poté se začala propadávat i podlaha a podpěrné trámy, co držely strop. Kasumi stála venku před dolem a sledovala, jak se celý kopec hroutí. Z dolu vylétl oblak prachu, načež se silně rozkašlala. Když se rozvířil, byl důl zavalen kameny. Přemýšlela, jak je možné, že jedna jediná bedna dynamitu, navíc zdaleka ne plná, způsobila tohle všechno. Rozhlédla se okolo a zjistila, že Morris tu nikde není a to přesto, že v dole nebyla ani čtyřicet minut. Důkaz o tom, že je netvor mrtvý také není, ale věděla, že to není až tak podstatné. Hlavní je, že je stále naživu, kdežto chapadlovitý netvor už ne. Furasovi snad bude stačit důkaz, že zabila jiného netvora. Pomalým krokem se vypravila zpátky do vesnice. Doufala, že nenarazí na žádné nebezpečí už jen kvůli tomu, že se prakticky nemá jak bránit. Má jen čtyři vrhací hvězdice, což není mnoho. Obloha byla stále zatažená a vítr ani déšť neustal. Napadlo ji, jestli se to vrátí do normálu teprve, když zabijí všechny netvory.

Kasumi dorazila až k Willow Creek, ve které stále panoval rozruch. Lidé odklízeli těla, kterých zde bylo opravdu mnoho, a nakládali je na valník. Na náměstí ležela také zdechlina koně i s jezdcem a kolem ní stál hlouček lidí.
„Pánové, viděl jsem za svůj život hodně, ale tohle opravdu ještě ne,“ řekl vrásčitý, téměř plešatý stařec v černém obleku. Kasumi přistoupila až k němu a všimla si, že zde nikde není inspektor Colliere.
„Vy jste kdo, paní?“ zeptal se stařec.
„Jmenuji se Kasumi Sato a vy?“
„Jsem Peter Daveson.“
„Starosta?“
„To zatím ne, ale zasedám v radě a vzhledem k tomu, že starostka Puftová je jednou z obětí tohoto… netvora, tak jsem nyní dočasně převzal vedení.“
„A další mrtví?“
„Můžete je vidět támhle na voze. Vesnice přišla o dvanáct mužů a žen.“ Kasumi se shýbla nad mrtvolou jezdce. Měl prasklinu na lebce a jeho oblečení bylo celé potrhané.
„Těch mrtvých bude ještě víc, protože tohle není konec.“ Rozhlédla se po ostatních a neuniklo jí, že většina má v rukou nějaké nářadí na obranu. Obvykle nože, krumpáče, vidle nebo kosy, ale všimla si také muže se sekerou. „Můžete mi ji na chvíli půjčit?“ zeptala se ho. Muž nevěděl, co má Kasumi v plánu, ale sekeru jí mlčky podal. Kasumi ji zvedla do výše a jedinou ranou usekla kostlivci hlavu.
„Co to děláte?“ ptal se udivený Peter.
„Tohle si vezmu s sebou.“
„To snad nemyslíte vážně. Víte, co to bude za slávu, když nějakému muzeu nabídneme takový exemplář? Jezdec s lidským tělem ale s holou lebkou a navíc gigantický kůň, jakého ještě nikdo nikdy neviděl. Proslavíme se po celé Anglii,“ řekl Peter zasněně, jakoby na takovou slávu čekal celý život, „kromě toho jsme tu potvoru usmrtili my, takže nám vraťte, co patří nám.“ Kasumi se rozhlédla po ostatních, kteří na Peterova slova slyšeli. Významně pozvedli své zbraně.
„Nikde tu nevidím Colliera. Ráda bych s ním něco probrala.“
Peter se rozhlédl okolo sebe, jakoby někoho hledal a poté řekl: „Colliere vyrazil k Black Lake, aby zavřel stavidlo a omezil tak přítok Old Wansfordské říčky. Jezero pojme ještě hodně vody, takže nám to pomůže udržet Glance v korytě. Navrhuji jít za ním. Stačí vyrazit odsud stále na sever.“

Z hospody vyšel Harry, a když uviděl Kasumi okamžitě zamířil k ní.
„Už jsem myslel, slečno, že vás to zrůda zabila.“
„Možná že ještě zabije, vyloučit se to nedá.“
„Tomu nějak nerozumím.“
„Jestli si myslíte, že tohle je všechno, tak věřte, že není. Už jsem se s touhle potvorou setkala a také jsem myslela, že je mrtvá, a nebyla. Během pár hodin nebo možná dnů ta svině zase ožije.“
„Co to na nás zkoušíte?“ ptal se naštvaný Peter, který tomu ani v nejmenším nevěřil.
„Obě mrtvoly spalte a doufejte, že to bude stačit.“
Davem se ozvaly nesouhlasné výkřiky a jediný Harry bral Kasumina slova vážně. „Možná, že na tom něco bude. Nakonec co jiného s tím taky dělat.“
„Zešílel jste Harry?! Tohle je unikát, rozumíte? Těch peněz, co to vesnici přinese!“
Kasumi přistoupila těsně k Peterovi a pohlédla mu do očí. „Až se ten sráč bude mečem vrtat v tvý zdechlině, tak ti prachy budou na hovno!“ Kasumi se poté obrátila a přistoupila k Harrymu. „Pokud se nepletu, tak máte malého kluka. Rozmyslete si, jak moc ho máte rád.“ Kasumi i s lebkou jezdce chtěla odejít z vesnice, ale Peter byl proti.
„Tu lebku chceme zpátky!“ zakřičel.
„Nemám jediný důvod vám ji vracet.“
„Řekl jsem vám, co jste chtěla vědět, takže projevte vděk a odvděčte se tím, že nám lebku vrátíte. Je to slušnost.“
„Slušnost je neohrožovat obyvatele vesnice, kteří jsou navíc tak pitomí, že vám věří.“ Osud všech těch lidí byl ve skutečnosti Kasumi ukradený, ale byla by podstatně radši, kdyby jezdce přeci jen spálili. Rozeběhla se po cestě směrem k Warmhill a doufala, že někde na cestě dostihne Colliera. Bylo jí jasné, že inspektor je ve vesnici váženým mužem a není tak zaslepený jako Peter, takže by ho snad dokázala přesvědčit, aby dal jezdce spálit. Nepotkala však nikoho a bloudit lesem se jí nechtělo a tak zamířila k Warmhill.

Tady výrazně zpomalila, aby omylem nešlápla do nějaké pasti. Před kostelem bylo pusto a tak vešla dovnitř. V lavicích tu seděla Rachel, Edward a Pietro. Furas pronášel nějakou řeč o Boží pomoci a o tom, že se vše zase vrátí do pořádku, když lidé neztratí víru v Boha. Samuel neposlouchal a místo toho nervózně přešlapoval v pravém křídle hned u dveří. Když mezi nimi uviděl Kasumi, ulevilo se mu, protože se bál, že je mrtvá. Když viděl, jak nese velkou lebku, byl ještě radši.
„Kde jsi byla takovou dobu? Ani nevíš, jak jsem se bál, že se ti něco stalo!“
„Ty ses o mě bál?“
„Samozřejmě. Vidím, že opět slavíme nebo spíše slavíš úspěchy. Jak jsi ho vůbec dostala?“
„Tohle nebyla moje práce. Jezdec řádil ve Willow Creek a vesničanům se ho podařilo zabít. Místo toho mám však jiný úspěch. Byla jsem v dolech a…“
„Ty jsi tam šla sama?! Říkal jsem přece, že…“
„Nemůžu tě ohrožovat, Samueli, navíc zbytečně. Doprovodil mě tam nějaký Morris a bohužel odtamtud utekl i s pistolí. To ale není to podstatné. V dole jsem potkala nějakého… ducha?“ řekla Kasumi, jakoby si tím ani nebyla jistá.
„Adrian mi o něm vyprávěl. Je to syn Mordreda Gordona, kterého postihl Stín jakéhosi krále Armundera. Ovládá symboly smrti a je velice nebezpečný.“
„To už vím, ale ne každý těm jeho kouzlům podlehne.“
„Chceš říct, že ty ses tomu ubránila?“ řekl s údivem Samuel.
„Asi ano. Je to vážně tak překvapující?“
„Rozhodně je. Možná bys přežila moje řádění před lety,“ Samuel si smutně povzdechnul, „ale už o tom nemluvme.“
„Dobrá, ostatně důležité je, že jsem vyhodila do vzduchu tu svini z podzemí a taky jsem zasypala doly. Doufám, že ten bastard Armunder tam chcípnul taky.“ Oba přešli k oltáři a Kasumi na něj položila lebku jezdce, dříve než si toho Furas stačil všimnout. „Pěkná ozdoba, co myslíte, Furasi?“ řekla ironicky.
Všichni hleděli na lebku s údivem, ale nejvíce to zasáhlo Furase. „Znesvěcujete kostel! Okamžitě to odneste!“
„Chtěl jste důkaz, že jsme zabili netvora a tady je.“
„Ale tohle není netvor z dolů.“
„Ten už je mrtvý taky, ale těžko vám z něj přinesu trofej, když explodoval.“
„Ale… ale co Earl? Viděla jste Earla?“
„Ne. Nebyla jsem až tam dole.“
„Takže nám zbývají už jen tři netvoři?“ ptal se Pietro.
„Možná už jen dva, ale… musím okamžitě za Collierem. Dovedete mě někdo k Black Lake?“
„Co by tam Colliere hledal?“ ptal se Samuel.
„Má v plánu uzavřít nějakou říčku, jméno si už nepamatuju. Willow Creek je skoro pod vodou. Ulice jsou zatopené, stejně jako domy a pokud nepřestane pršet, bude to ještě horší. Colliere myslí, že získá více času, když zavře stavidlo a nechá jezero bez odtoku.“
„Black Lake ale žádný odtok nemá, vlastně ani přítok.“
„Takže… takže mi ten hajzl lhal!“
„Kdo?“
„Nějaký stařec. Peter Daveson se myslím jmenuje.“
„Proč by to ale dělal?“ ptala se Rachel.
„Možná se tě chtěl jen zbavit, anebo… věří se, že v jezeře jsou mrtví lidé, kteří nutí ostatní, aby skočili za nimi a utopili se,“ řekl Samuel.
„Jdu zpátky za ním!“
„Počkej, Kasumi,“ řekla Rachel, „je ve vesnici Mark?“
„Byl tam, ale… jezdec zabil asi dvanáct lidí a nevím, jestli…“
„Panebože. Jdu tam s tebou,“ řekla Rachel rozhodně.
„Jsi teď paní Gordonová, že ano? Takže tvé slovo by mělo mít váhu.“
„Pochopitelně. Jsem váženým člověkem.“ Kasumi i všichni ostatní cítili, jak je na to Rachel hrdá a patřičně si to užívá.
„Tak dobře. Půjdeme tam spolu a ty, Samueli, tady začni zatím kopat,“ řekla Kasumi.
„Tak počkat,“ řekl Furas a přistoupil blíž, „nesplnili jste, o co jsem vás žádal.“
Kasumi se zúžili oči zlostí. „Myslíš, že jsem nějaká tvoje loutka?! Jen díky nám je panství čím dál tím bezpečnější. Tvoje modlení je úplně na hovno!“
„O čem to tu blábolíte?!" ptal se Pietro. „Co chcete kopat?“
„Máme za to, že tu jsou podzemní prostory a my je chceme najít, protože nám to pomůže porazit… no prostě zničíme tím to zlo,“ řekl Samuel a uvědomil si, že by možná nebylo nejlepší vyprávět o Bráně pekel a Samaelovi.
„Chcete rozkopat kostel? Tak to uděláme!“
„Pietro?!“ řekl nevěřícně Furas.
„Žádný Bůh není, otče. Je jen peklo a i vy tam skončíte tak či tak.“
„To je rouhání nejhlubšího zrna!“
„Jdu pro Marka, aby mi otevřel kůlnu s nářadím.“ Pietro přistoupil k Samuelovi a tiše mu řekl: „Nemysli si, že se mezi námi něco změnilo. Nenávidím tě a dělám to jen pro sebe a taky pro Kasumi. Byl bych moc rád, aby všechny záležitosti, co tu máme, už konečně vyřešila.“
„Vážně? Pročpak vám na tom tak záleží?“
„Lidská trpělivost má své meze a Kasumi nebude mít možnost napravovat zdejší problémy moc dlouho. Minulost dostihne každého.“ Pietro odešel k boudě, kde bydlel Mark a Kasumi s Rachel vyrazili do Willow Creek.

„Jsem moc ráda, že už je tu bezpečněji,“ řekla cestou Rachel.
„Rozhodně se tím pocitem nenech ovládnout a stále si dávej dobrý pozor.“
„To taky dám. Nejsem hloupá a vím, že přede mnou něco se Samuelem tajíte. K čemu potřebujete najít nějaké podzemí, když netvoři jsou venku? To přece nemá logiku.“
„Bohužel je tu ještě jeden netvor a ten je mnohem nebezpečnější. Nemusíme se obávat, že na něj narazíme, tedy snad ne, ale porazit ho vyžaduje víc. Mordred Gordon ho porazit dokázal a tak musíme zjistit, jak se mu to podařilo. Předpokládáme, že pod kostelem je mučírna, kterou často využíval, takže by se tam snad dalo něco nalézt.“
„Aha. Tak teď už tomu rozumím. Jsem ráda, žes mi to řekla, víš? Myslím, že Samuel by to neudělal. Myslí jen na sebe.“
„Nechtěli jsme tě předčasně strašit. Teď ale musíme vyřešit tuhle záležitost. Peter mě předtím vůbec neposlouchal, ale jestliže se chceme jezdce zbavit, nemůžeme jeho mrtvolu nechat jen tak.“
Obě dorazily k vesnici. Přešly most, a jakmile Rachel zahlédla vůz s těly, urychleně přiběhla blíž. Těla byla zakryta plachtou a tak nikomu nebylo vidět do tváře.
„Musím zjistit, jestli tu není…“
„Chápu. Nemám to udělat za tebe?“
„Tobě by to nevadilo?“
„Jsem zvyklá na daleko horší věci.“
„Zjisti taky, jestli tam není… Denise. Je to pohledná blondýna, asi pětadvacet let.“ Kasumi vylezla na valník a dala se do ohledávání mrtvol. Většinu lidí ani neznala, ale našla tu Steva, který se s ní bavil u vesnice. Mark a ani Denise mezi mrtvými nebyli.
„Nejsou tu,“ řekla Kasumi a když se ohlédla, zjistila, že se sem blíží Peter a za ním spousta vesničanů.
„Co si to dovolujete? Ti lidé zemřeli, když bránili své domovy, své rodiny a vy takhle zneucťujete jejich památku? Jaká drzost!“
„Teď ti ukážu, Kasumi, že síla není důležitá, tak jako moc,“ řekla Rachel a postavila se tváří v tvář Peterovi s povýšeným výrazem ve tváři.
„Jmenuji se Rachel Gordonová a jistě víte, co to jméno znamená. Pozemky, na kterých stojí tato vesnice patří rodu Gordonů a to už stovky let. Když se já rozhodnu podívat na ty, co zde zahynuli, abych zjistila, jestli mezi nimi nejsou moji služební, nikdo mi v tom nebude bránit. Tady slečna Kasumi vám zachraňuje životy tím, že poráží démony, před kterými byste se vy a všichni ostatní, co tu jsou, pouze třásli strachy. Všichni byste jí měli být vděční, protože jen díky ní jste stále naživu.“
„Ale… my jsme vděční, paní Gordonová.“
„Lžete! Kasumi mi sdělila, že odmítáte uposlechnout její dobře míněné rady. Nevím, o co přesně se jednalo, ale od této chvíle budete všichni Kasumi poslouchat tak, jako bych to byla já. Pokud se dozvím, že jste odmítli splnit její vůli, svolím, aby vás za to potrestala.“
Peter se otočil k ostatním. Chvíli jen tak zíral a poté vykřikl. „Na co čekáte?! Připravíme hranici a toho netvora i s koněm spálíme na popel!“
Rachel se otočila ke Kasumi s úsměvem. „Tohle je opravdová moc. Je dobré mít po boku někoho, jako jsem já.“
Kasumi seskočila z vozu. „Půjdeme si promluvit s Collierem. Doufám, že je u sebe.“ Zatímco na náměstí panoval rozruch, obě ženy vešly na policejní stanici.

Byl tu pouze strážník Zak, který seděl za svým stolem a odpočíval.
„Kde je inspektor?“ zeptala se Rachel.
„To stvoření ho probodlo mečem. Je u Terryho, ale potřebuje do nemocnice. Je to s ním prý dost vážné a s Murrayem také.“
„Proč tedy někdo něco nepodnikne?“
„Ale ano. Mark se nabídl, že sežene pomoc. Vypravil se k hotelu a doufá, že využije Murrayův vůz, aby odsud oba odvezl. Sice je Murray stále v bezvědomí a nikdo neví, kde schovává klíče, ale Mark tvrdil, že auto rozjede i bez nich.“
„Fajn, můžeme zase jít,“ řekla Kasumi.
„Počkej, ale neměli bychom Markovi pomoci?“
„To, co děláme my je důležitější a navíc to tu není bezpečné. Uvědom si, že se tu stále prohání minimálně jeden netvor.“
„Tak to abych těm venku řekl, ať se zbytečně neradují, co?“ dodal Zak a odešel ven. Kasumi a Rachel ho následovaly. Na náměstí se pomalu začala stavět hranice z klád a prken, které měli vesničané ve stodolách.
„Dohlédněte ať ty mrtvoly opravdu spálí,“ řekla Kasumi Zakovi a poté s Rachel odešla k Warmhill.

Samuel, Pietro, Edward a Mark už horečně pracovali na odklízení desek u vchodu do kostela a doufali, že naleznou cestu do podzemí. Furas se na to nemohl koukat a tak odešel na faru. Kasumi chtěla také pomoci, ale Samuel s tím nesouhlasil.
„Celý den tu pobíháš sem a tam, tak si sedni a odpočívej, dokud to ještě jde.“ Kasumi sama nejlépe věděla, že už má toho všeho opravdu plné zuby a tak bez dalších řečí poslechla.
„Já… myslím, že tu nejsem moc platná,“ řekla Rachel.
„Ale ano. Pomozte nám odnášet kameny,“ řekl Mark. Na Rachel bylo vidět, že se jí do fyzické práce vůbec nechce, ale nakonec se přinutila přiložit ruku k dílu. Celým kostelem se rozléhaly zvuky krumpáčů, které dopadaly na podlahu a rozbíjely desky. Asi po hodině práce se opravdu podařilo nalézt tmavou díru vedoucí do hlubin. Táhl odtamtud nepříjemný hnilobný zápach.
„A máme to,“ řekl Edward s potěšením, „teď ještě odklidit zbylé kameny, aby se tam dalo vlézt.“ Netrvalo dlouho a v kostele se vedle již zpřístupněné podzemní chodby objevila rovněž hromada hlíny a kamenů. Kasumi posvítila svoji baterkou dolů a nalezla kamenné schodiště.
„Co to má být tam dole?“ ptal se Mark.
„Mučírna,“ odpověděl Samuel.
„V tom případě myslím, že počkám tady nahoře.“ K Markovi se přidal i Pietro s Edwardem, kteří na něco takového rovněž nebyli zvědaví.
„A co ty, Rachel? Jdeš s námi?“ zeptal se Samuel.
„Myslím, že by to pro ni mohlo být dost deprimující,“ řekla tiše Kasumi.
„Mučírna mě nezajímá,“ odvětila Rachel a na mysl jí přišlo zohavené Adrianovo tělo. Vzpomínka na něj byla bolestivá. „Půjdu na faru, trochu si odpočinout.“
„V tom případě jdeme,“ pobídla Kasumi Samuela.

„Je tu hrozná tma,“ řekl Samuel, když vstoupil s Kasumi do podzemí. Na osvětlení měli jen zapalovače, protože baterka už dosvítila. Dlouhá chodba končila kdesi v temnotě a byla dobré čtyři metry široká.
„Než vyrazíme dál, chtěl bych ti něco říct.“
„Povídej.“
„Víš, Kasumi, mám o tebe docela obavy. Po tom všem, co jsme v posledních dnech prožili, skoro očekávám, kdy se vyčerpáním zhroutíš.“
„Takovou možnost vyloučit nemůžu, a dost mi pomáháš v tom, aby se to stalo.“
„Jak to myslíš?“
„Třeba když jsem se včera vyškrábala ze studny, byla jsem takřka na dně a měla toho dost. Nebýt tebe a Rachel, tak bych si chvíli odpočinula, jenže bylo třeba ti okamžitě pomoct a tak jsem prostě vstala a šla za tebou, nehledě na to, jak špatně jsem se cítila. Výstup po zámku byl taky vyčerpávající a ten souboj s… se sebou to také nebylo vůbec příjemné. K tomu ta dnešní záležitost s chapadlovým netvorem a Armunderem, pak to běhání sem a tam, no… je klidně možné, že se tady zhroutím a to je asi důvod, proč na to všechno tak spěchám.“
„Chápu, chceš to mít co nejdříve za sebou, ale vždyť si klidně můžeme dopřát odpočinek. Máme za sebou čtyři ze šesti monster a portál v akademii je zasypaný, takže máme slušnou šanci, že se ten zmetek ani nedostal ven. Můžeme se vrátit a prozkoumat to později nebo až zítra. Půjdeme na faru, tam se prospíš a odpočineš si.“
„Jenže já potřebuji víc než pár hodin k dobru. Dát se pořádně dohromady bude vyžadovat trochu víc času. Musíme vyřídit ty zbylé parchanty a najít způsob, jak se vypořádat se Samaelem. Čím dříve se to podaří tím lépe, protože pak si snad konečně odpočineme a to všichni. Nejsem slepá, vidím, jak se to podepisuje na tobě.“ Samuel uznal, že Kasumi má pravdu. Opravdu má toho všeho plné zuby. Neustálé napětí, vyčerpání, strach,... a smutek ho také trápí.
„Myslíš, že zítra vysvitne slunce?“ zeptala se Kasumi.
„Také ti tolik chybí? Prší bez přestání již čtvrtý den a k tomu ten vítr a bouře. Je to špatné a bude ještě hůř, jestli z toho dostaneme nějakou nemoc.“
Kasumi si jen smutně povzdechla a vyrazili chodbou dál.

Netrvalo dlouho a po levé straně natrefili na velká železná vrata. Byla v docela dobrém stavu i po všech těch letech. Samuel otevřel a ocitli se v prostorné místnosti. Na chladných kamenných zdech byly upevněny mnohé řetězy s okovy a ve výšce také železné úchyty pro louče. Po levé straně byly vysoké kamenné lavice a na straně druhé bylo spoustu ještě celkem zachovalých nástrojů. To, kde se oba ocitli, byla bezpochyby mučírna.
„Mám pocit, že to pro tebe bude hodně inspirativní,“ řekl Samuel. Přímo proti nim bylo velké dřevěné kolo připevněné řetězem ke kamennému sloupku. Kasumi si ho prohlížela s velkým zájmem, jako všechno ostatní.
„Mohu požádat o menší komentář?“
„Vím, že by bylo dobré přijít na jiné myšlenky, ale tohle není zrovna uklidňující téma.“ Samuel se rozhlédl okolo a zběžně si všechny nástroje prohlédl. Byl tu skřipec, palečnice, bota, železná panna a další a další. „Mordred byl hodně vynalézavý a mám pocit, že dokonce předběhl svou dobu. Některé nástroje se myslím používaly až mnohem později a v trochu jiné podobě. Když pomyslím na všechny ty chudáky, kteří si tím museli projít…“ řekl tiše Samuel a vrátil se ke Kasumi, která stále zírala na mohutné kolo pobité železnými pláty a snažila se přijít na způsob, jak přesně se využívalo. „Tohle sloužilo pro popravu a ne na mučení. Tím kolem se lámaly končetiny a tělo se poté vplétalo do něj. Obvykle se začínalo hlavou tedy spíše krkem a tím to pro odsouzence vlastně skončilo, ale ne všichni měli takové… štěstí?“

„Jsem nevinný, nevinný, slyšíte?!“ křičí zoufalý vyhublý muž, kterého v řetězech vyvádí z cely dva muži. „Prosím, poslouchejte, copak to nechápete?“ Jeho snažení je však marné. Muž klopýtá a sotva se drží na nohou, ale dozorci na to nereagují. Vědí, že ho odtáhnou ven, ať už udělá cokoli. Muž stoupá po vlhkých schodech a následně prochází bránou ven. Oslnivé světlo bílého dne je něco, co muž neviděl už přes tři týdny a vzpomíná, jak moc si přál ho zase jednou spatřit. Muži chvíli trvá, než si na nečekané světlo přivykne, a když se tak stane, pátravě se rozhlíží okolo sebe. Sotva pár desítek metrů od něj je dřevěná konstrukce a na ní tři oprátky. Muž sleduje tři nehybná těla a přepadá ho podezření, které se proměňuje v jistotu s každým dalším krokem, který k onomu místu udělá. „Nééé, néé, panebože, nééé!“ řve muž, když pozná ženu a dva mladíky, kteří zde visí. Dozorci mu ale nedají ani chvíli na vzpamatování se a už ho vedou po strmých dřevěných schodech nahoru na popraviště. Jen vykročit na jediný schod je pro každého jako překročit hranici života a smrti, vždyť poté už není cesty zpět…
Zdrcený muž vystoupal až nahoru a pohlédl do očí Jacoba Stuarta, kata, který byl ještě před pár lety pouhým kovářem ve Willow Creek, ale dnes zastával v očích pána panství jednu z nejdůležitějších funkcí. Muž byl sražen na kolena a tiše se modlil. Věděl, že jeho život již brzy skončí a tak je nejvyšší čas prosit Boha o odpuštění. Jacob stál nehybně nad odsouzeným mužem jako socha a vyčkával. Věděl, že k zahájeni popravy ještě někdo chybí a on na něj musí počkat, jinak ho čeká bolestivá smrt. Z vrat dvoupatrové zděné budovy konečně vychází onen člověk. Dlouhé černé vlasy s šedinami, zlostný a nenávistný pohled a mnohé šperky a prsteny – to je pán panství, Mordred Gordon. Jeho tmavě zelený plášť ho zahaluje takřka celého. Pomalým krokem mlčky vystoupal na popraviště, načež dozorci a kat padli na kolena, aby uctili přítomnost svého pána. Mordred jim pokynem ruky dovolil vstát a poté se již věnoval vyzáblému a vystrašenému muži.
„Vidíš, co jsi způsobil?“ zeptal se Mordred. Muž na to nereaguje. Ví, že Mordred mu před pár dny přikázal, ať prozradí místo, kde se ukrývá jeden z jeho synů, který prý ukradl měšec s penězi bohatého kupce. Nikdy nevěřil, že by se to mohlo stát, ale i kdyby… copak mohl poslat svého vlastního syn na smrt? Mordred chytil muže za vlasy a zvrátil mu hlavu tak, aby přesně viděl houpající se těla.
„Stálo to za to?“ zeptal se ho. Muž otevřel oči. Bledé nepřítomné tváře jeho synů a manželky jakoby na něj zíraly s výčitkami. „Podívej se na ně a řekni mi, kam mám pověsit tebe, když tu jsou jen tři oprátky?“ Muž mlčel, protože se stále nemohl odpoutat od vzpomínek a pocitu viny. Mordred muže chytil kolem krku. „Odpověz mi nebo ti dám vyříznout jazyk!“
„Já… nevím,“ hlesl muž.
„Zdá se tedy, že odsud odejdeš živý,“ řekl Mordred.
Muž náhle pookřál. „Děkuji, můj pane, děkuji vám mnohokrát.“ Jacobe, odveď ho dolů. Kat poslechl a muž brzy stanul opět na travnaté půdě. Mordred ukázal na dozorce, kteří už věděli, co mají dělat. Ve spěchu odešli zpátky do věznice. „Z celého srdce vám děkuji, pane, že jste se nade mnou slitoval. Budu vám za to až do konce života vděčný, to vám můžu slíbit,“ řekl muž. Byl rád, že to takhle dopadlo, ačkoli ztráta rodiny je nepředstavitelná, ale on žije a může dál sloužit svému pánovi a hlavně Bohu. Dozorci se vrátili a s sebou nesli téměř čtyřicetikilové kolo z tvrdého dřeva a několik trámků. Muž nechápal, co to má být, ale když bylo kolo přineseno až k němu a kat ho strnul k zemi, pochopil, že se radoval předčasně. Dozorci ho srazili k zemi přímo na již rozložené dřevěné desky. Zmítal a trhal sebou, ale nebylo to nic platné. Kat zvedl kolo do výše a poté ho spustil přímo na mužovo lýtko na pravé noze. Ozvalo se křupnutí, načež se Mordred usmál a muž začal šílet bolestí.
„Miluju ten zvuk. Pokračuj dál kate a nespěchej na to, ať si to stihne pořádně užít. Nejprve lýtka, poté stehna a pak přejdi na ruce.“ Jacob poslechl pánovy příkazy, ostatně jako vždy. Muž řval bolestí ještě dlouho. Přelámané končetiny se zkroutily do nepřirozených pohybů. „To stačí, kate,“ řekl Mordred, když těžké kolo dopadlo na hrudní koš muže. Vpleť ho do kola a vystav ho na trámu. Bude tam pro výstrahu ostatních.“

„A co je tohle,“ ptala se Kasumi, když ukazovala dva dřevěné trámy, zhruba dva metry od sebe, na které byl zasazen tlustý trám seříznutý do tvaru stříšky.
„Oslí hřbet. Svázaný člověk seděl nahoře na špici a jeho vlastní váha stačila k tomu, aby trpěl v bolestech. Na nohy se přidala závaží, která ho tlačila níž, a výsledkem byly zlomeniny pánevních kostí.“
Kasumi přejela dlaní po vrchním trámu. „Není to moc hladké. Kdyby byl ten člověk ještě k něčemu přivázaný a pohybovalo se s ním, tak by to bylo mnohem horší, kvůli třískám, které by se zabodávaly všude možně.“
„Nemysli si, že jsi první, koho to napadlo. Lidé byli, co do technik a způsobů mučení velice vynalézaví.“
„Jak je vůbec možné, že toho tolik víš?“
„Otce tyhle věci dost zajímaly. Byl středověkem skoro posedlý a spoustu jsem si toho zapamatoval, když o tom mluvíval. Kasumi si prohlížela další nástroj a to desku s řetězy, v jejíž dolní části byl tlustý železný válec s otvory na horní straně.
„Velice nepříjemný,“ komentoval nástroj Samuel.
„Sloužilo to k drcení končetin, nemám pravdu?“
„Přesněji nohou. Do těch otvorů se vtloukaly klíny.“

Mordred Gordon právě vstoupil do mučírny, kde již byl připravený kat Jacob a odsouzenec, jež byl přivázán k dřevěné desce. Nohy měl až po kolena umístěny a pevně přivázány v železech. Nemohl s nimi ani hnout a se svým tělem také ne, protože bylo přichyceno řetězy. Hlavu měl volnou a stále ji držel zvednutou, aby viděl, co se s ním děje. Kat měl na vedlejším stolku připraveny klíny z železa. Mordred přistoupil až k muži a zasmál se.
„Už je ti doufám, jasné, že tvůj život tak hrozný nebyl, že ne? A to jsi tvrdil, že nemůžeš takhle žít a chceš odejít z mého panství, abys byl svobodný.“
„Slíbil jste mi to, pane.“
„Ano a jsem čestný muž. Dám ti, co jsi chtěl. Nechám tě z panství odejít. Dostaneš svobodu.“
„Tak… tak proč tohle všechno?“
„Kate! Začni!“ Jacob poslechl a k mužovu zděšení popadl obrovské kladivo, jež bylo opřené o zeď. Mordred se pohodlně usadil na lavici a sledoval kata při práci. Ten vzal jeden z klínů a zasunul ho do otvoru v železu. Muž už teď řval jako smyslu zbavený a to ještě k ničemu nedošlo. Kat zvedl kladivo nad hlavu. Odsouzenec na něj hleděl s hrůzou. Už jen ta představa, že kladivo dopadne na klín a rozdrtí mu kosti, ho přiváděla k šílenství.
„Odpočítej si to sám,“ řekl Mordred muži, který nechápal, co to má znamenat. Dal si velký pozor, aby nevydal jedinou hlásku. Mordreda to rozčílilo. „Počítej do pěti, jinak ti dám vyříznout jazyk.“ Muž byl bledý strachy a velice pozvolna otevřel ústa.
„Jedna…“ řekl a hlas mu klesl, „dva.“ Muž poté zoufale vykřiknul: „Né to né, prosím, prosím.“
„Kate. Vyřízni mu jazyk z úst.“
„Né, né. Tři… čtyři…“ Muž pohlédl na dveře z mučírny v zoufalství a v duchu prosil Boha, aby je otevřel Marcus Gordon a zachránil ho před zrůdou, jež si říká Mordred. Nikdo ale nepřišel. Se zachrčením se mu z úst vydralo: „Pět,“ načež se kladivo kata dalo do pohybu.
„Stop!“ vykřikl Mordred. Muž pocítil ohromnou úlevu. Nevěděl, co říct a tak raději mlčel. „Kate. Nejprve mu vyřízni jazyk.“ Kat popadl kleště a ostrý nůž. Muž se zmítal a házel hlavou sem a tam, ale nebylo mu to nic platné. Kat sevřel jeho jazyk pevně do kleští a během chvíle ho celý od krve zahodil do železného kýble, jež na podobné části těl sloužil. Muži z úst vytékala krev, ale to zdaleka nebylo všechno. Kat opět připravil kladivo a tentokrát už mohl svoji práci dokončit. Postupně zatloukal železné klíny jeden po druhém do ubožákova těla. Jeho nohy byly drceny a z kostí pomalu vytékala kostní dřeň. Jeho nelidský řev nebyl nic platný. Krev stékala po desce na zem a Mordred se při každém dopadu kladiva hlasitě smál. Když bylo hotovo Mordred vstal a přistoupil k muži. „Teď jsi svobodný. Můžeš si jít, kam se ti zlíbí.“

„Na podobné desce se ale daly dělat i jiné věci,“ řekl Samuel.
„Například?“
„Třeba rozpárat břicho, vytrhat maso a střeva navíjet na naviják. Šest metrů střev a ehh, Kasumi, představa, že ti dávám takovéhle informace a ty potom něco z toho využiješ na člověku… to je šílené!“
„Už takhle znám spoustu druhů mučení a poprav, tak nečekej, že mě to nějak změní. Například vím, že se v Číně využívalo něco na principu šibenice. Odsouzenec stál na hromádce cihel, které se postupně odebíraly. Trvalo podstatně déle, než se člověk udusil. V Indii, kde jsem také pár měsíců pobývala, se zase popravovalo pomocí slonů, kteří jednoduše rozšláply oběti lebku. Vím, že ve Vietnamu se Američtí vojáci neštítili nabodávat obyčejné ženy na kůl. Svoji vlastní vahou se pak propadly stále níž a níž… Je toho spousta Samueli. Neuvěřitelné, jakých zvěrstev se mohou lidé dopouštět.“
„To vážně vyšlo z tvých úst?“
„Já zabíjím a mučím jen ty, kteří mě zradili a pokusili se mě zabít. Takový člověk si zaslouží trpět, než mu je dovoleno umřít, ale… nikdy bych nepotrestala nevinné.“
„Pojď raději dál. Z tohohle místa a těch představ mě běhá mráz po zádech.“

Vrátili se na chodbu a pokračovali pomalu dál. Chodba se větvila a vedla vpravo i vlevo.
„Rozdělíme se?“ navrhla Kasumi.
„Dobře, ale když něco najdeš, ozvi se mi.“ Samuel vybral chodbu vpravo a šel dál. Po pravé straně narazil na velké dřevěné dveře pobité železnými pláty. Měly bytelný zámek, ale nebyly dovřené. Uvnitř byla malá místnůstka sotva 2x2 metry, kde nebylo kromě řetězů u stěny vůbec nic. Bezpochyby šlo o celu, a když si vzpomněl na sebe a na Aberdeenské vězení, přišlo mu to v porovnání s tímhle jako ráj. Uvědomil si, že samotné věznění během staletí podstatně změnilo svoji podobu. Plně vybavená cela s umyvadlem, záchodem, postelí a stolem nebyla ani zdaleka tak děsivá jako tohle místo. Vrátil se na chodbu a pokračoval dál. Cestou minul ještě devět takových cel, ale už si je neprohlížel, ostatně byla jedna jako druhá. Dorazil na křižovatku, kde již stála přímo proti němu Kasumi.
„Také jsi našel jen prázdné cely?“ zeptala se ho.
„Přesně tak. Musíme dál a to jedině tudy,“ Samuel ukázal na chodbu po pravé ruce a šli dál. Byly tu schody vedoucí dolů a na jejich konci dveře.
Otevřeli je a ocitli se v poměrně prostorné místnosti, jež byla vcelku bohatě vybavena. Uprostřed byl stůl se šuplíky a za ním židle. Bylo tu několik polic s poháry a lahvemi, ve kterých bylo víno. Kasumi si jednu lahev vzala a prohlédla si ji. Byla pokrytá vrstvou prachu.
„To už bych raději nepil,“ řekl Samuel.
„Nejsem blázen, ostatně alkohol piju jen výjimečně.“ Samuela zaujal obraz přímo na zdi proti dveřím. Měl zlatavý rám a byla na něm Mordredova tvář. Měl dlouhé vlasy, četné vrásky a vyloženě zlý pohled. Celý obraz byl malován s častým využitím zelené barvy. „Všimla jsem si, že na zámku je tenhle chlápek taky a taky celý zelený. Proč?“
„To netuším. Možná měl tu barvu prostě jen rád. Každý má nějakou oblíbenou barvu a ta Tvoje bude černá nebo ne?“
„Proč si to myslíš? Pod černou si obvykle lidé představují něco zlého. Máš dojem, že jsem zlá?“
„Svět se nedělí na zlé a dobré. Ty jsi taková, jaká jsi a mě… se to začíná líbit. Ta barva mi k tobě prostě sedí nejvíc, to je všechno.“
„Nemám žádnou vyloženě oblíbenou barvu, ale když si vzpomenu na chvíli, kdy jsem poprvé viděla rozkvetlé sakury… ta růžová všude kolem… bylo to hezké,“ řekla zasněně.
„Chtěla by ses jednou vrátit domů, do Japonska, nemám pravdu?“
„Už nemám domov, Samueli. Vzali mi ho.“

Samuel se dal do prohledávání stolu, ale jediné na co narazil, byl prach. Vše bylo prázdné, jakoby to tu už někdo prohledával.
„Vypadá to, že Marcuse také zajímalo, co jeho bratr prováděl,“ řekl Samuel.
„Co takhle obvyklá skrýš za obrazem,“ řekla Kasumi a shodila Mordredovu podobiznu na zem. Jediné co našla, byla zeď pokrytá plísní.
„Přiznejme si, že tohle je marné, vždyť uplynulo skoro osm set let. Chytili jsme se naděje a neuvědomili si, jak moc to je absurdní.“ Kasumi ale neměla v plánu s hledáním přestat. Zpřeházela všechen nábytek, pomocí židle urazila police, rozbila i všechny lahve ale stejně to nebylo nic platné. Stále to ale nevzdávala a tak začala nejprve prohledávat kameny ve stěnách, jestli nenajde nějaký uvolněný. Poté přešla na podlahu a to už Samuel seděl na stole a pozastavoval se nad Kasuminou zarputilostí, která však přeci jen přinesla ovoce. Přímo pod obrazem, těsně u zdi, nalezla na podlaze uvolněnou desku, kterou vytáhla a odkryla tajnou schránku. Byla v ní zaprášená špinavá kniha, která se takřka rozpadala v rukou.
„Výborně, Kasumi,“ řekl obdivně Samuel, „měli bychom to vynést ven na světlo ne?“
„Až později. Světlo zapalovače mi úplně stačí a chci vidět, co jsem to vlastně nalezla.“

Můj bratr je konečně pryč a já jsem pánem svého panství. Jaká úleva nemít toho zkurvence stále za zády. Teď se konečně předvedu jako mocný vládce a ne jako ukňučený slaboch, za jakého mě všichni považovali v jeho přítomnosti. Vždyť jaký jiný vládce má na své straně démona?! Jsem nepřemožitelný.

Jeskyně s portálem, kterou jsem pod naším hradem už před lety objevil, by měla vypadat jinak. Okamžitě nařídím svým lidem, aby tam zbudovali bludiště s pastmi, které mohou neopatrné snadno zabít. Potíž je v tom, že stavitelé budou o portálu vědět, ale co už, všechny je dám popravit. Samael mi jistě poskytne trochu ze své moci a tím bude možné portál ještě více zabezpečit před vetřelci.

Stavba je hotova, takže se teď zase mohu plně věnovat mému synovi. Armunderovu knihu už mám projitou do posledního detailu, takže se brzy pustím do svého plánu. Teď ale zpět k portálům. Každý kdo chce k němu projít, musí vlastnit můj prsten do kterého Samael dal trochu své moci a tak jedině on dokáže otevřít vchod do katakomb. To ale není všechno, neboť dále je třeba zvolit pětici symbolů smrti. Opatrnosti není nikdy nazbyt a tak je dále pochopitelně nutná černá Lilithina koule a také se musejí rozsvítit vybraná světla, aby se cesta k portálu otevřela. Bojím se, že bych mohl snad zapomenout, která světla jsou ta správná, a proto jsem si pro jistotu nakreslil mapu. Teď už se na Bránu nedostane nikdo jiný. Tento portál je dokonale chráněn a ty ostatní hlídají Samaelovi věrní. Možná by nebylo špatné, aby vytvořil jednoho hlídače, který by mi pomáhal střežit tento portál.

Samael s mým návrhem souhlasil, ale tvorba hlídače prý zabírá dlouhá léta. Řekl mi ale, že výsledek bude stát za to. Jsem zvědav, jen doufám, že nebude tak ohavný, aby se mi z něj pak dělalo špatně.

Začíná mě to všechno štvát. Chtěl jsem, aby mi Samael propůjčil pár svých schopností a on jednoduše odmítnul. Prý mi už tak řekl spoustu věcí a nesmím podle něj chtít příliš. Copak si neuvědomuje, jaký byl můj mizerný život? To kvůli němu jsem hnil dlouhá léta v kobkách v Rouenu. Ještě horší je pomyšlení na to, že Marcus byl tohoto osudu ušetřen a ta čubka Eleonor ho věznila jen krátkou dobu. Myslím, že právě kvůli mému osudu mi Samael pomáhá, zřejmě cítí vinu, ale je to málo!

Samael konečně vytvořil svého bojovníka. Zdá se, že je velmi mocný a dokonce umí měnit podobu. Samael mě nabídl, že se ten netvor klidně změní v Marii a ta mi bude po vůli na rozdíl od té skutečné, která se nemůže vyrovnat s tím, že jsem jí vzal syna. Stále na mě tlačí a chce vědět, kde je. Snad jí ani radši nebudu říkat pravdu. Také jsem se Samaela ptal, jestli by nechtěl vytvořit další portály. Prý to ale už stačí a víc portálů a hlídačů by ho jen vysilovalo. Zdá se, že netvoři v okolí se v tomto světě neudrží sami od sebe. To může být užitečná novina, a jestli si Samael myslí, že je zcela v bezpečí… tak to se hodně plete.

Zatraceně! Je pěkné, že mi Samael dal kouzelnou knihu, jejíž písmo se objeví jen, když na ní působí naše krev. Je hezké i to, že mě pověděl snad všechna tajemství Brány Pekel, ale mě to nestačí. Chci víc, chci být jako on. Mocný… nejmocnější na světě! Zasloužím si to.

Je to zlé. Samael zjistil, že provádím pokusy s Černým zrcadlem. Trochu mě zaráží, že mu to Lilith pověděla až nyní, ale to můj problém nijak nemění. Mám pocit, že mě co nevidět nějak ublíží. Už to nemůžu dále odkládat, musím ho vyřídit, ale musím na to opatrně. Vím moc dobře, že dokáže takřka zmrazit kohokoli živého a pokud na to není člověk připravený a nepočítá s tím, tak to může být to poslední, co ho v životě potká. Vím ale také, že ho to stojí hodně sil, a když tomu odolám, bude příliš slabý.

Samael je vlastně hlupák. Probodnul jsem mu hrdlo, jakmile se ke mně otočil zády, aniž by na mě stihl cokoli zkusit. Nezabilo ho to, ale ztratil svoji podstatu v tomto světě a byl bezmocný. Ten ubožák dokonce prosil o to, abych přestal. To si vážně myslel, že to udělám, vždyť by mě zabil hned, jakmile by mohl. Bylo to rychlé, velice rychlé – jen verše a má krev. Pak se brána uzavřela a ta svině zůstala dole. Zpět se dostane jen, když bude vyvolán a to zcela jistě nikdo neudělá. Jsem pánem Brány pekel. Je to zvláštní pocit. Trochu mne mrzí skutečnost, že všichni hlídači v okolí zmizeli se svým pánem, ale možná to tak bude nejlepší.

Dnes se ke mně donesla hrozná zpráva – Marcus se prý vrací. Zatím je stále ve Francii, takže mám dost času se připravit. Proti někomu, kdo přemohl démona, bude bezmocný.

Morded Gordon sedí ve své pracovně v podzemí a pročítá si svoje zápisky. Ze všech knih, které má je tato vůbec nejdůležitější, neboť do ní zapisuje záznamy, které se týkají Brány pekel a Samaela a to i přesto, že mu Samael důrazně zakázal, aby se o něm někde zmiňoval.
Do místnosti právě vtrhnul muž v brnění a s mečem u pasu.
„Promiňte, pane, ale Marcus se vrátil!“
Mordred na něj nevěřícně pohlédl. „Cože?!“ vykřikl.
„Je to tak. Dostal jsem od jeho posla zprávu, že se již blíží a do večera bude zde. Pospíšil si a prý se těší na uvítací hostinu se svým bratrem. Tady ta zpráva je,“ řekl muž a ukázal Mordredovi listinu s narychlo napsaným textem.
„Nechci to vidět. Věřím ti.“
„Ano pane. Máme se připravit na obléhání?“
„Na to už je pozdě. Zdvojnásobte hlídky a vyhlaste pohotovost, ale k žádnému boji nedojde. Uvítám bratříčka jak se sluší a patří.“
„Ano, pane,“ řekl muž a odešel. Mordred otevřel svoji tajnou schránku a schoval tu svůj deník. Věděl, že by nebylo dobré, aby se k němu jakkoli dostal Marcus. Ze schránky vyndal černou kouli, ve které byl uvězněn Stín.
„Uvidíme, jak odoláš moci staré tisíce let, bratře.“

„Vypadá to jednoduše,“ řekla Kasumi, když dočetla.
„Vážně? Je to přesně tak, jak jsme se obávali.“
„Je to mnohem lepší, protože máme jistotu, že je možné Samaela porazit.“
„Jenže on nás bude očekávat.“
„To ano, ale teď už pojďme nahoru. Myslíš, že je čas říct Rachel celou pravdu?“
„Asi ano. Konečně, dozvědět se to musí, ale ostatním ani slovo. Nikdo nesmí vědět, co je v té knize,“ řekl Samuel a Mordredovy zápisky si vzal k sobě. Společně vyrazili do kostela.
„Víš, když jste předtím odcházeli do vesnice, Pietro mi něco řekl a já to pořád nemůžu vyhnat z hlavy. Tvrdil, že tu nebudeš moci být dost dlouho a že tě minulost dostihne. Nevíš, jak to mohl myslet?“
„Hmm, mám obavy, že má v plánu říct Rachel, co se stalo Adrianovi. Jestli k tomu ale dojde, tak nikdy nezískáme Rachel na naši stranu a je důležité, aby byla ochotna nám pomoci ze své vlastní vůle.“
„Začíná tu být pořádné horko a něco mi říká, že bude ještě hůř.“