Po nás potopa...

Vzpomínky stále neodbytně živé,
desetiletí prosvištělo jako mžik.
Dnes již dětský duch v dospělém těle
a strachu přesto o nic míň.

Životodárná tekutina co boří bez milosti,
bere lidskou radost a naději,... zas.
Naplň si hochu sklenici než čas vše smete
a kachny se ti budou potměšile smát.

Popadni pytel, lopatu, zbytek odhodlání,
snad ještě někde zbývá písek.
Roztříštené tělo i duše kamenů
doufejme zachrání zbytek tvé víry.

A už se řítí ta průsvitná zkáza,
jak pošetilé bojovat s vodními mlýny.
To tě minulost nic nenaučila?
Zapomnětlivost je někdy tak krutá.

Opět jsi uvěřil šalebným slibům
a klamné víře ve své bezpečí.
Majetek možná zas nahradíš,
ale tvému psovi docházejí síly.

Zatlač slzu, víc vody už tu netřeba
a sůl rozmočený chléb neochutí.
Nasaď si gumové holínky a vyraž vstříc osudu,
jen pozor na padající stromy.

Kola, lávky i značky se zmítají
jako bizarní lodičky ve vlnách
než se vše ponoří do milosrdné tmy.
Ale ani ta už neukryje bolest.

Desítky turistů vyrazily za tou podívanou
a blesky foťáků prozářily potemnělou oblohu.
Jen se tak necpěte, vážení přátelé,
byť se dnes za plavání vstupné nevybírá.

A už je to tu zas a znova
supi a hyeny s lidskou tváří
berou do rukou kámen či páčidlo
a jdou si vypůjčit kus cizích snů.

Řeky se pomalu vracejí
ze své zlomyslné pouti.
Tak jsi to prozatím přečkal,
jen počkej, co bude příště.

A teď už se válí vlna solidarity,
nedusí o nic míň než ta co šla před ní.
Plesnivé zdi snad časem vysušíš,
ale zetlelé srdce prázdné lži nespraví.

Ještěže čas je tak milosrdný
a otupí i ty nejostřejší ostny
a přece teď i vlahý letní deštík
pálí na tváři hůř než kyselina.

Tak už k nám z vyšších míst přichází
čas dalších planých slibů,
že už se tohle víc nemůže stát
a o nápravu je dávno postaráno.

Kdopak si tentokrát namastí kapsy
a pořádně vyždímá naše promočené svršky?
To už se nikdo nedoví,
až příroda udeří příště...