1. Můj milý deníčku.

    Mé celé jméno zní Anna Erlienko, nepoznali by jste, že je mi teprve 19 let, vypadám totiž na 21. Narodila jsem se ve městě jménem Oděsa. Moje rodina se protloukala životem s minimální mzdou. Otec měl mizernou práci, většinou na stavbě a tam se také stala nehoda. Nedodrželi se předpisy a bezpečnost práce. 

   Otec zemřel, když mi bylo asi 5 let. Zřítil se na něho strop. Matka pak musela vychovávat mě a sestru sama, a když mi bylo 14 let postihlo naši rodinu další neštěstí. 
   Sestra byla nakupovat a strhla se v obchodním centru přestřelka, na místě byla mrtvá. 
Byl to mizerný osud, ale to nejhorší mě mělo teprve čekat. Matka onemocněla rakovinou a všechny naše peníze tedy putovali na léčbu a nakonec jsme se dostaly do dluhů. Začala to řešit ukrajinská mafie. Okolo 18 roku života jsem se rozhodla začít vydělávat. Jenomže, kdo by vzal do práce holku bez vzdělání? Měla jsem jenom dva způsoby jak se uživit. Buď se vidět do Zóny a hledat artefakty nebo skončit v nějakém baru. 

     Bylo pro mě těžké rozhodnout se opustit matku, ale ona to tak také chtěla. Říkala, že pro ni je pozdě, ale já bych mohla zvládnout ještě mnoho zajímavých věcí. Mám takový pocit, že mě chtěla dostat i ze spárů naší mafie. Za poslední peníze mi sehnala odvoz a já se tím dnem stala sirotkem. Ale tím jsem se stala oficiálně 14 dní po mém odjezdu. Majetek zabavili a mě nikdo neřešil. Další ztracená existence ve výru světa. 

    Ten muž co mě propašoval do Zóny, nebyl padouch. Jeho jméno bylo Ivan Zorgovič a převážel lékařské materiály do Zóny. Sem tam vzal nějakého toho černého pasažéra. Měl v Oděse rodinu, a ta žila jen díky jeho penězům. Po večerech semnou seděl na korbě náklaďáku. 
   “Pravidel je hodně, že by se to vlezlo do tří knih. Jsi mladá, a popravdě ti mnoho šancí nedávám děvče, ale jde o tvoje rozhodnutí.”  řekl jednoho dne klidně. “Dám ti zbraň a pár nábojů, ale potom si budeš muset poradit sama. Zóna je samá past a mutanti.” pokrčil rameny. Měl svaly a plno jizev co sem tam vyčuhovali z pod trička.                                                                                                                                    

   “Tohle je poslední večer a pak už půjdeš po svých. Dovezu tě na místo, kde se budeš moci poučit od ostatních Stalkerů.” Venku bylo ticho, jen začal bubnovat déšť do plachty nad nákladem. Ivan se otočil a podíval se ven. 

     “Poslední rada Anno, pokud si nejsi jistá, že před tebou neleží bezpečné místo, použij matičky a šroubky.” pár mi jich nasypal do ruky. “Pokud je tam anomálie, tak tobě to tady tito drobní kamarádi řeknou.” mrknul na mě a naznačil mi, že bych měla jít spát. Klíče od náklaďáku schoval na hřebík co byl přitlučený na jednom z dřevěných sloupků co držely plachtu. 

    Ráno bylo chladněji než jsem předpokládala že bude. Když jsem otevřela oči šla mi pára od pusy a prokřehlé ruce mi volaly po zahřátí. Ze svého batohu jsem vytáhla matčin starý svetr. Ještě voněl po její voňavce. Chvíli jsem se s ním mazlila a po tvářích mi tekly slzy jak jsem si na ni vzpomněla. Jediná památka byla fotografie v mé skoro prázdné peněžence. Ze vzpomínek mě probral hlad, který jsem začala pociťovat a ještě jedna věc. Ivan vždy vstával dřív a probouzel mě, ale teď tu nebyl. 
   Po čtyřech jsem se doplazila tak abych viděla ven. 

    “Někde ty klíče musí mít …” ten hlas byl tvrdý a chraplavý. Jako nakřáplá skořápka. “Víš kolik peněz by jsme mohli dostat za ten materiál, Regi?!” 
   Ivan říkal, že Zóna není pro dětičky. Otočila jsem se a koukla na celou korbu. Nemohli mě vidět, spala jsem za krabicemi a také tam byla tma. Malé skrčené holky si ta banda nevšimla. 
    Podle mých počtů a propočtů, tam bylo asi 5 chlapů, ale nikdy nevíte kolik jich je na straně kam nevidíte. Potichu jsem se se natáhla pro klíče od náklaďáku. 
   První dny v Zóně, asi nebudou společenské. Okýnko k místu řidiče bylo otevřené, ale otázkou spíše bylo zda se nacpu přes hrudník a boky. Nebylo to malé okýnko, Ivan si ho přemontoval, aby viděl na náklad lépe. 
   S klíči v zubech jsem se rozhodla riskovat a protáhnout se otvorem. Hubená jsem na to byla, ale nevím zda někdo nahoře mi chtěl nedostatky v rodině kompenzovat jinými věcmi nebo si chtěl ze mě udělat legraci. 
   Po chvilce zápasů a všelijakého přetáčení jsem se konečně dostala k volantu. Boky mě pálili jako by na mě šahaly plameny. Roztřesenou rukou jsem vpáčila klíč do zapalování. Asi bylo dobře, že přede mnou nikdo nebyl. V duchu jsem poděkovala Ivanovy za jeho opatrnost a třesoucí rukou odpočítala nastartování auta. 

    Sešlápnout spojku, zařadit a přidat plyn. Otec mě učil jezdit vším možným abych měla aspoň nějaké základy. Když se náklaďák rozjel měla jsem co dělat abych dokázala volant udržet a aby náklaďák zůstal na silnici. Modlila jsem se aby přede mnou nebyla žádná past nebo anomálie. Poslední výstřel zazněl a já věděla, že jsem si v Zóně udělala první nepřítele. Pokud ovšem někdy zjistí, kdo jim tento cenný úlovek ukradl pod nosem.