2. Tady je Trečevo.

   Rovně po cestě. Co na tom může být těžkého? Koleje tu po jiných náklaďácích vyjeté jsou a okolo není ani živáčka. Jako by Zóna pro dnešek spala. 
   Cítila jsem jak mi studený pot stéká po čele a tričko by se dalo ždímat. Nával adrenalinu začal pomalu ustupovat a po deseti minutách a změnil se v třes rukou. 

   Být v Zóně a nepřipravená, není dobré. Mám štěstí, že vůbec ještě žiji, ale člověk se může připravovat jak chce a přece ho vždycky něco překvapí. A jestli brzo nenajdu místo, kde se konečně budu cítit v bezpečí, autu dojde benzín. Už na mě začalo svítit hladové oko. Cesta se pomalinku stáčela a všelijak klikatěla, než jsem konečně v dálce uviděla místo, kde by snad mohla konečně zastavit. 
    Byla to stavba, starý dům, jež dýchal svojí historii. Před budovou seděl muž s kytarou, které chyběla jedna struna a cosi si zpíval. Přes okýnko nebylo slyšet co. 
    Dojela jsem k místu, které kdysi bylo parkoviště. Teď zarostlí plac s puklinami, mezi kterými rašila zelená tráva. Ještě chvíli jsem seděla v kabince a pak vytáhla klíčky za zapalování. Otevřela jsem rozvrzané dveře náklaďáku a jedním skokem jsem byla na zemi a zavírala dveře. 
   “No, že ti to s těmi zásobami …” muž chtěl říci ještě něco, ale větu nedokončil. “Kde je Ivan?” 
   Vzpomněla jsem si na svého průvodce a přemýšlela jak to vysvětlit dřív než muž s kytarou vytáhne kvér. 
    “Ivan, je mrtví, ale přísahám, že já to neudělala …!” dodala jsem rychle a dala prsty jako skaut. Jo když jsem byla malá, chodila jsem do něho asi tři roky, než matka řekla. 
    “To bych řekl kuře, ty máš sakra štěstí, že jsi na toto místo přijela v celku. Co tě to sakra napadlo jet po cestě?” 
    Pokrčila jsem rameny. Připadala jsem si jako ve školce. “Adrenalin .” zamumlala jsem na obhajobu. 
    Muž si tiše povzdechl. “Tak tedy vítej v Trečevu … tady se schází nejvíce stalkerů.” došel pomalu k vozu a prohlédl si ho. “Asi jsi nám zachránila matroš mladá, co?” prstem přejel po dírách kde se zavrtaly kulky. 
    Po takováto přijetí my vysvětlil, že jsem vlastně měla štěstí i v tom, že mě neodlovila armáda. Ivan pašoval materiály stalkerům, kteří neměli v Zóně co dělat. Armáda si hlídala jistá území a kontrolovala každého kdo chtěl tím místem projít. Pár vyvolených mělo propustky a ti ostatní se tam museli proplížit nebo podplatit správného vojáka. Nakonec se mi muž představil jako Jirčenko. 

   Pod starou boudou leželo jiné tajemství. Byl to starý vojenský kryt. Již dávno v materiálech vlády nebyl a tak si ze něho Stalkeři udělali takové “doupě”.  Bunkr měl tři patra. 
   V prvním patře od svrchu byl bar a hospoda v jednom. Sedělo tu pár můžu, sem tam někdo ležel pod stolem a vykukovaly jenom boty. 
   “Hej Jirčenko, našel sis novou buchtu?” jeden ze silně přiopilých mužů se zmohl jenom na slova. Můj průvodce mávl rukou. 
   “Na tyto voly si zvykneš rychle.” 
    V druhém patře, když jsme postupovali dolů, se trošičku ochladilo, ale jen decentně. Byla tam nemocnice. Sem nanosili krabice s materiálem. Kluci říkali, že jsem si pěkně zavařila. 
    A úplně dole byla jedna místnost kde se vařilo, v druhé místnosti se dalo sednout. 
    “Asi bych ti měl vysvětlit jak to tady chodí kuře.” posadil se na starou rezavou židli, můj zachránce. “Máme tu hodně frakcí, ty poznáš časem sama, pokud budeš mít odvahu vylézt ven” mrknul na mě a já si konečně všimla, že jedno oko má bílé. “Radil bych ti vyhnout se banditům, armádě a SOvZu” pohodlněji se posadil. “Speciální operace v Zóně. Ti chlapy nemají slitování, jejich velitel zabil tolik stalker, že na ruce by jsi to nespočítala.” mávl rukou. “Nikomu nevěř, většinu frakcí poznáš podle frček a značek” poklepal si na rameno. “Jen banditi nemají nic. Armáda chodí v maskáčích jako by je v Zóně ochránila, jsou to hajzlové stejní jako SOvZ.” pomalu položil na stůl přede mě znak radiace. “Takto poznáš jednotku speciálních operací. 
    Nevím jak dlouho jsme mluvili o Zóně. Nevěřila jsem mu i když mi pomohl. Oči se snažili zůstat vzhůru, ale mozek vypovídal službu. 
   “Nechceš si lehnout mrně? Slibuji ti, že tady ti nikdo neublíží, na to jsem tu moc velká ryba.” poznamenal. “V druhém patře je spaní. Zavedu tebe tam a neměj strach. Už jsi jedna z nás, zítra tě vezmu do Zóny.” 
    Postele byly vojenské, ale bylo tu prázdno. Jirčenko mi vysvětlil, že většina stalker přespává venku a nebo loví artefakty. Dneska byl úplněk a to nejvíce svítili skořepiny. 
    Pomodlila jsem se a ustlala jsem si v zadu na posteli. Spánek byl mocnější, v mém batohu by nenašli nic zajímavého. Zítra začne pravá zábava a snad vydělám pár drobáků.