Perníková chaloupka (trochu jinak)

Varování: všechna autorská práva jsou vyhrazena. Veškeré podobnosti osob jsou zcela náhodné.

Perníková chaloupka trochu jinak

Bylo nebylo, možná bylo, ale asi nebylo. Byla, tedy vlastně asi nebyla, ale dejme tomu, že byla. Tak tedy abychom nezdržovali. Jen tak krátce, že ano. Byla jednou, tedy my o tom slovu byla, víme své, ale trochu se posuneme. Takže byla jednou, jedna malá, jednoduchá, dřevěná, velice pěkná vila. Žili v ní tři šťastní lidé. Otec, který měl dvě děti a dvě děti, které měly jednoho otce.

   Jednou se otec rozhodl, že půjde do lesa na dřevo. Šli dlouho lesem, až dorazili na mýtinku plnou borůvek. Otec šel na dřevo a děti sbíraly borůvky až do modra.

   Stmívalo se, děti už neměly do čeho trhat a otec stále nešel.

„Kde jen může být?“ strachovala se Mařenka.

Ale Jeníček měl horší starosti: „ Prošvihnu hokej. A to se dnes hraje MS. České pohádky proti řeckým eposům.“

„Tebe zajímají ale podřadné věci…“ komentovala součastnou situaci Mařenka: „Teď bychom měli vyřešit toho tatínka. Jestli ještě pořád kácí stromy, tak brzy vykácí celý les!“

   Děti se tedy zvedly a šly po paměti domů. Šly, šly, běžely, šly, ale domů nedorazily. Bylo už něco po půlnoci, když z jistily, že chodí v kruzích.

„Tak tady to máš,“ rozčiloval se Jeníček, „kdybychom počkali, tak bychom mohli vidět alespoň poslední třetinu toho hokeje.“

„Ani Ti nebudu říkat, že Tě zajímají podřadné věci“ řekla Mařenka, když tu přicupitali dva malí staří človíčkové. Nesli s sebou jakousi krabici o velikosti harmonia, v té tmě nebylo poznat co to je.

Zastavili se, ten první si odkašlal a zeptal se: „Dobrý den, nechcete harmonium?“

„Ne.“ odpověděl Jenda „A mimochodem cesta do dospěláckých pohádek je na sever. Takhle se dostanete do Shrekových bažin.“

„Děkujeme!“ odpověděli oba človíčci zároveň „A mimochodem neptali jsme se již, jestli nechcete Harmonium?“ Načež Mařenka jen mávla rukou a človíčci odcupitali pryč. Naše dvě děti šly dále, když tu došli k velice rozvětvenému stromu.

„Jé já mám nápad“ vykřikl Jeníček znenadání.

„Konečně ho něco napadlo“ neodpustila si poznámku Mařenka, ale spíše do prázdna. Jeníček tu už nestál jako před chvílí. Jednoduše zmizel.

 Když tu Jenda sjel ze stromu jako blesk z čistého nebe s výkřikem: „Je tam světlo!!!“

„Dočista se zbláznil“ zanaříkala Mařenka.

 Ale to již ji Jeníček táhl k severu a vysvětloval: „Viděl jsem ze stromu světlo. Nakonec nás ještě možná bude čekat teplá postel.“

   Děti nešly ani moc dlouho, když tu dorazily k chaloupce, která byla celá z perníku. A neboť již měly hlad, začaly okamžitě perníček olupovat.

Zanedlouho se však z chaloupky začal ozývat divný zvuk a v tu ránu se rozletěly dveře a z chaloupky vylezl špatně oholený muž v natrhlém tričku se slovy: „ Kdo mi to tu loupe perníček!?!“

Hned na to se však ozval další zvuk a na to výkřik!: „ Shakespeare! Zase sis spletl monolog! Teď mám říci já : Kdo mi to tu loupe perníček!!!“

Muž pokrčil bezradně rameny a vrátil se zpět do chaloupky s nevrlým brbláním. Zato však z chaloupky vylezla pěkná paní, v černých večerních šatech. Její krásu už jen dokreslovala velká bradavice na nose.

„Kdo mi to tu loupe perníček?“ hořekovala. „

Taky si mohla vymyslet něco originálnějšího“ špitla Mařenka.

   Ale to je již ta paní táhla dovnitř a vysvětlovala: „ Já jsem Jagélie a teď tu budete bydlet.“

Děti nic nenamítaly, bylo přece po půlnoci a ony byly v chaloupce z perníku. Těšily se na teplou postel, a tak nebylo příjemným překvapením, když je Jagélie zatáhla do kurníku. Alespoň tu byl dostatek peří. Kupodivu usnuly jako když setneš hlavu drakovi.

   „Vstávat vy haranti jedni malí!“ Zněl celou perníkovou chaloupkou křik Jagélin. V

tom přiběhla ke kurníku a začala trochu mileji: „Tak a teď si dáme velikou snídani.

Děti neměly žádné námitky až do chvíle, kdy Jagélie chtěla po Mařence, aby vlezla na pekařskou lopatu. „Ale jak?“ ptala se Mařenka a hrozilo, že se rozpláče.

"Co vás u všech šílenejch rohatců v té škole dneska učí!" Rozkřikla se Jagélie.

"Žábokorytnatce, Měňavkovité jednorožce a chov jednozubých drakolebců." odcitoval Jeníček.

Jagélie se na něj jen neznale podívalo. Z jejího pohledu bylo patrné, že pohádkovou školu nikdy nenavšťěvovala. Každopádně fakt, že nikdy neslyšela nic o žábokorytnatcích, byl opravdu, ale opravdu zdrcující.

"Šprte!" zašeptala Mařenka Jeníčkovi. Biologie a anatomie pohádkových zvířat, byl totiž jediný předmět, ve kterém nebyla nejlepší. Měla z těchto předmětů pouze březový list, kdež to Jeníček měl červenou jeřabinu.

"Tak co bude s tou lopatou?!" zlobila se Jagélie a teplota v místnositi stoupla o celé dvě a půl rosničky.

   Jenže v tom se stalo něco, co děti (a mám ten dojem, že ani nikdo jiný, neboť Jagélie vypadala jako by měla každou chvíli explodovat a z hora se ozývalo jen Shakespearovo chrápání, takže ten to možná čekal ale těžko říci) nečekal. Teď jste se možná trochu ztratili, ale já Vás uvedu okamžitě zpět do děje. Tak tedy již celkem polámané dveře se rozpadly na třísky a dovnitř se vřítil tatínek obou dětí na motorce, která měla za sebou zapřažených několik stromů.

„Klid! Nerušit! Nehasit!“ ozvalo se z hora, ale nikdo to momentálně nevnímal.

 „Jé nazdar děti!“ řekl otec, ale táhla z něj slivovice. Asi oslavoval poněkud prudčeji vítězství v hokeji

"Vy jste mi sem přivedli takovou krasavici? Jo?“

Jagélie se očividně polekala, vyskočila z okna a přistála v nedalekém rybníčku, který tam natekl nejspíše přes noc. Pak tatínek jen pokrčil rameny, nasedl zpět na motorku, přibral děti a všichni se šťastně odebrali domů. Cesta byla příjemná a nedrkotala, jen je jednou kdosi otravoval s harmoniem.

   Když dorazili domů, tatínek udělal z nasekaného dřeva oheň v krbu (dělám si legraci, na střeše :-) ) A všichni si užívali krásného tepla a domova.

 

 

 

 

Poznámka: české pohádky vyhrály nad řeckými eposy 4:2 a postoupily do MS o Javorový list.

 

 

 

 

 

Konec…

---