bez názvu

Lykke Li. 
Kouřová clona, mlha, mosty, propasti. Točím se na židli u psacího stolu. Znovu, znovu. Chci, aby se mi točila hlava. Chci, abych ji mohla vzít do ruky a vymačkat vzpomínky. Pocity. Abych se mohla soustředit. Možná. 
Možná ne. Svým způsobem se mi tenhle stav líbí...
Pokoj je tak daleko, stůl, lampa, světla, podlaha... Všechno se zdá být tak vzdálené.
Jsem bolest. Jsem hnisající srdce. Tělo z třísek. 
Tell me when you hear my silence. 
Jako by nezbývalo nic než ticho. Rozkrájela jsem všechny zvuky, nevím, co jsem chtěla najít. Zbyl jen vzduch. Ani toho není dost. 
K čemu?
Prý jsem odvážná. Nevím, zda je to odvaha, zoufalství nebo iluze. Sweet nothing.
Potřebuju tvoje slova. Nebo tvoje ticho. Chci, abys mi řekl, že ten stín s ostrými drápy, který si chce přivlastnit moje ruce, tělo, chce se mnou splynout, nejsem já. Nebo aspoň ne moje jediné já. Že clona se rozpustí a za ní je víc než utrpení. 
Ne. Jen ticho. Jen oči. Oči, které ví, chápou, nesoudí. Jsem jako malá holka, která čeká odpuštění od dospělých. Čeká, až někdo přijde a vytrhne jí obrovský balvan a ona ho nebude muset dál vláčet.
Nevím co chci. Možná jen sednout si naproti němu, mlčet, brečet. Dostat z těla, z duše veškerou bolest. I když vím, že to nikdy nepůjde.

Očekávám milost? Spásu? Odpuštění?
Co chci vlastně slyšet, když už všechno vím, všechno chápu? Chci snad slyšet, že to, co vidím, není vše? Možná nechci věřit tomu, že ty city jsou zcela jednostranné. Chci věřit, že mezi námi je víc než jen můj přenos.