Vlčí

Jeli jsem autem po úzké silničce ve východních Čechách pohlednými borovými lesy. Řídím a soustředím se na cestu, myšlenky o uplynulém víkendu se mi unaveně potulují po hlavě. Náhle jsem zachytila po levé straně v křoví pod borovicemi žhavě oranžový záblesk. Otočila jsem po něm hlavu, ale už jsem ho znova nezahlédla, už tam nebyl. Přišlo mi to jako vlčí oči. Co blbneš, co by tady dělal vlk. Podívala jsem se do zpětného zrcátka na děti, jestli si něčeho nevšimly, ale ty klidně seděly, Kuba si prohlížel prospekt k Legu a Mariánka se snažila sestavit houpačku pro papouška z Kinder vajíčka. Znova jsem se neklidně podívala vlevo do lesa, nic, ale zdálo se mi, že slyším svistot křoví ve spodním patře lesa, teď se hnula větvička, pozor zatáčka, brzdím a otáčím volantem, projíždíme zatáčku. Silnice vede dál po náspu mezi poli, po vlcích samozřejmě ani památky. Přestala jsem na ně myslet, jeli jsme dál, děti se začaly handrkovat o omalovánky, které jim dala paní ve Spořitelně. Za chvíli jsem si uvědomila, že mám pocit, že mě někdo upřeně sleduje. Otočila jsem hlavou pomalu vlevo a podívala se do lesa, zase už jsme jeli lesem, z keře na mě hleděly dvě ohnivě oranžové oči. Nehybný okamžik. Co se děje? Svistot křovím. Jedeme do mírného kopečka, vlevo na mžik dvě chladné oči, nic víc nevidím, ale vím, že je to vlk. Děti nic nevidí, snažím se zachovat si odstup, v klidu řídit, co sto metrů na mě hledí vlčí oči, mezitím šustot v křoví. Nic nechtějí, nic neříkají, jsou chladné a žhavé zároveň. Srší z nich divokost a nespoutanost. Pobaveně sleduji, jak nás (spíš mám dojem, že mě) doprovázejí až k domu. Dvě žhavé oči za plotem zahrady, náš pes neštěká. Uložila jsem děti, vyžehlila si sukni na zítra do práce a na stůl položila stovku pro Terku na zítřejší nákup. Usínám a cítím se svobodně a klidně, přemýšlím, zítra jdeme s Radkem do kina. Tělem mi proběhne příjemné zachvění, mám pocit, že slyším spokojené zavrnění a výraz vlčích očí jako by lehounce změkl.

Sedíme s Radkem v jedné kanceláři, slyším jak pořád kucká, jde si vařit čaj čtyřikrát za dopoledne. Začínám mít obavy, hrozně se bojím, že společný večer padne. Vlci se dnes zatím neobjevili. Ve tři mi přišel mail, kde mi Radek napsal, že mu není dobře a jde dřív domů, potit se do postele. Je velmi stručný, žádné omluvy, žádný výhled na někdy jindy. Objevily se vlčí oči, mají tvrdě chladný pohled, bez shovívavosti. Cítím, že jsem se rozčílením spotila. Tak zase nic, jak zpívala kubánka Mária Punta v Buena Vista, „pořád se ptám jak a kdy, a ty jenom kdopak ví, kdopak ví, kdopak ví“. Dobře, je to moje role v téhle hře, jsi čerstvě ženatý, teď ještě k tomu nastydlý, já musím jenom čekat, kdy se ti bude chtít, kdy to půjde a prostě, kdy řekneš. Šla jsem za Radkem ke kopírce, pohladil mě po bocích, dala jsem mu pusu, ucítila jsem tu dráždivě nasládlou vůni jeho těla, horečkou asi zpocenějšího než jindy a povídám: “tak se pořádně vypoť“. Naše oči se střetly a hluboce se usmály. Byly ale asi troje a svítivě oranžově žhnuly. Vlci.

Večer jsem přišla domů, byl dneska den, kdy měl děti na starosti Petr. Měl radost, že jsem nikam nešla a že jsem doma, byl velmi milý. Děti jdou zítra se školou do divadla, tak si čistily boty a já jsem Kubovi připravila to tričko se zeleným proužkem na rukávu, aby vypadal trochu slušně, holky se vyparádily samy. Večer jsem zahlédla vlka za zahradou, otráveně otočil hlavu, světýlka zmizela. Moc jsem se těšila na Radka, teď mi po něm bylo smutno a tak jsem se nechala hladit od Petra v posteli. Moc spolu nespíme, od té doby co mi před třemi roky chodil za jinou, mě to s ním moc nezajímá. Zase asi dva měsíce jsme se nemilovali, ležela jsem na boku, přemýšlela o Radkovi, proč mě tak přitahuje, když je úplně jiný, mladší než já a vlastně ho vůbec neznám. Najednou se přede mnou rozhrnulo rákosí. Na vejcích tu seděla divoká kachna, kačer stál o metr dál v bahýnku a rovnal si peří. Vzali jsme s dětmi kola a jeli dál. Dojeli jsme doprostřed louky a sedli si na zem, děti lezly na posed. Po louce chodilo asi patnáct čápů. Dva, co byli nejblíž, se vznesli a sedli si na stožár deset patnáct metrů od nás. Zaklonili hluboce hlavy, úplně si je opřeli vzadu o záda a klapali zobákem. Vůbec jsem neměla tušení, že je to tak strašně hlasité, naprosto tiše, s udiveným úsměvem jsme je pozorovali, nebyl to myslím si klapot toho zobáku, byl to hrdelní zvuk, ostře vyrážený, jenom při tom rytmicky otvírali a zavírali zobák. Ohlídla jsem se po vlcích, aby nám čápy nevyplašili, ale nikde nic, jenom v dálce kroužilo káně. Slyšela jsem Petra hlasitě a pravidelně oddychovat, po chvilce vstal a šel pro ručník, aby mě otřel. Vlci mě nechali samotnou.