Co je za den?

Ještě pořád si dobře vzpomínám na den, kdy jsem zjistil, že jsem zestárnul. Bylo to v lednu. Někdy kolem pětadvacátého. Přesně si to nepamatuju, protože paměť už mně od toho dne neslouží jako dřív. Ale vím, co jsem zrovna dělal. Byl to zvláštní večer. Seděl jsem v kuchyni a nedělal vůbec nic. Maximálně přemýšlel. Ale to, s ohledem na nevyžádanost, nepovažuju za žádnou smysluplnou činnost. 
Venku sněžilo, bylo mírně pod nulou a já zrovna zvažoval, komu zavolám. Nebo napíšu. V telefonním seznamu mého mobilu byla spousta jmen. Některá jsem znal a některá ne. Namátkou jsem vybral dvě ženy, jejichž jména mně alespoň něco říkala. 

A pak jsem asi hodinu jen tak seděl a přemýšlel. 

První z nich, Monika, pracovala jako kadeřnice v malém salónu na nábřeží. Měla nádherné, plavé vlasy, které nosila svázané do ohonu. Na levé tváři měla mateřské znaménko, docela velký nos a na bradě malinkou jizvu, která vypadala jako železniční výhybka. Hezky voněla a byla docela vysoká. Nehty si stříhala většinou nakrátko a nikdy si je nijak nelakovala. Jen na malíčku... Na něm vždycky střídala dvě barvy podle toho, jestli byl sudý nebo lichý týden. Žlutou a béžovou. Také jsem věděl, že měla psa, který se jmenoval Artur. Sympatický, strakatý teriér. Na obojku měl známku, připomínající malou podkovu. Na té známce byl nápis "Ad impossibilia nemo tenetur". Vyvedený zajímavým, ozdobným písmem. Připomínalo to kaligrafii, jenže zrovna tohle nedávalo moc smysl. Použitý styl vůbec nekorespondoval se sdělením.   

Na té druhé, Ireně, nebylo nic, na co bych si zrovna v ten moment vzpomněl. Snad jen její úsměv. Ten byl nezapomenutelný. A oči. Pravděpodobně modré. 

Asi v deset hodin jsem zavolal Monice. Ale nepamatovala si na mě. Snažila se. Přibližně patnáct minut jsme zkoušeli najít důvod, proč je její jméno v mém seznamu. Na nic jsme nepřišli a tak jsme se dohodli, že o tom budeme přemýšlet i zítra. Před skončením hovoru se mě asi třikrát zeptala na mé jméno, ale ani já sám jsem si ho nedokázal vybavit. 

Tak jsem zavěsil, zhasnul světla v pokoji a zavolal Ireně.
Nebrala to.

Na odkapávači leželo nádobí a v dřezu pomalu uvadala kytka. Působilo to symbolicky.

V 23.37 zavolala Irena. Měla zmeškaný hovor. Pamatovala si na mě a byla ráda, že jsem se po tak dlouhé době ozval. Jenže já si vůbec nemohl vzpomenout, proč jsem jí volal. Nakonec zavěsila. 
Nevěděl jsem, co je za den. To si ještě pamatuju. A pak už nic.

Vůbec nic...