Orkové: Válka s netvory (část 1.)

Zrození Vznešeného

 

            Písečná bouře bičovala vyprahlou Pustinu a vítr se divoce proháněl mezi skalisky. Ostré skály se tyčily k nebesům a zrníčka písku ošlehávala černou žulu. Život v Pustině už před tisíci lety prohrál svůj boj o holé přežití a nezbývala zde nic než prázdnota. Nepršelo zde již celé věky. Tato zapomenutá země patřila prokletým.

            Hukot bouře doléhal i do temné jeskyně, kde se krčilo několik postav u slabého ohně. Čekali na příchod Vznešeného, který je vyvede z Pustiny a dá jim zemi, kde jejich rasa uzří nový věk po boku Černoty, nejvyššího Boha a stvořitele chaosu.

            Mág Arisius se jen pozvolna probouzel z bezvědomí. Netušil, kde je a co se stalo s jeho expedicí. Jeho poslední vzpomínka byla na ukrutný boj s netvory, kteří ho přepadli uprostřed pouště.

            Jak se pomalu probouzel, cítil narůstající bolest, jenž mu vystřelovala z paží. Kdysi jeho ruce listovaly ve starých knihách a skrz ně ovládal živly. Stačilo správně ukázat prsty, udělat magické gesto a zákony přírody se mu podvolily. Taková byla jeho moc, ale jak to bývá, mocní chtějí být ještě mocnější a tahle ctižádostivost stáhla do propasti mnohé. Nyní mezi nimi vězel i mág.

            Arisius pohlédl nad sebe a v šeru jeskyně spatřil v rezavých okovech pouze dva zkrácené pahýly. Muž se zděsil a začal kopat nohama na všechny strany. Nemohl tomu uvěřit, jeho mocné zbraně byly pryč! Místo nich viděl dva kůly omotané kusem zakrváceným hadrem.

            „Kde jsou moje ruce!“ vykřikl nevěřícně muž do temné jeskyně. Jeho výkřik se nesl jako ozvěna, odrážel se od stěn, až se rozplynul kdesi v bouři.

            Z hloučků postav sedících u ohně se jedna zvedla a vydala se k mágovi, který sebou cukal. Před mistrem magie se zjevil skřet a dýchl na něj zkaženým dechem. Vycenil na mága řadu špičatých zubů a spokojeně se zašklebil. Mág si netvora prohlédl. Jeho obličej měl velké boule na čele a na tvářích, očička připomínala prasečí. Celkově skřet vypadal křivě a jeho údy byly slabé. Místo nehtů měl dlouhé černé drápy.

            „Hledáš tohle?“ pronesl netvor a pověsil mágovi kolem krku pár rukou svázaných k sobě. Viseli na něm mrtvolně a skřet se začal hlasitě smát. I ostatní u ohně se rozesmáli.

            „Odporní netvoři! Proč? Proč jste to udělali?“ kopal kolem sebe bezbranný Arisius, ale skřeti se jenom hlasitě smáli jeho výhružkám. Stal se z něj obyčejný smrtelník. Tím, čím kdysi nejvíce opovrhoval.

            „Myslíš, že bychom ti nechali tvoje ruce, abys nás poté jedním švihem vyřídil? Možná jsme skřeti, pro vás odporní netvoři, ale nejsme hlupáci. A teď mlč!“ pronesl skřet.

            Mág chvíli ještě z plných plic nadával a poté se zhroutil. To je můj konec, pomyslel si. Z celé expedice zbyl jenom on. Ostatní vojáci padli do posledního, aby on mohl uprchnout. Jenže Pustina nic neodpouští a hlavně neodpouštějí její obyvatelé. Arisius zabloudil v množství kaňonů, jeho kůň si zlomil nohu a došla mu i voda. Nakonec ho zajali tihle netvoři.

            „Co chcete se mnou udělat? Jsem mágem kouzelnického cechu, dostanete za mě odměnu. Mnoho a mnoho zlata!“ žadonil kdysi hrdý kouzelník. Jenže skřeti k němu byli neteční a jen se tísnili u chabého ohně. Něco si pro sebe mumlali.

            „Co z tebe budou mít? Mág bez rukou?“ pronesl nějaký skřet a začal se tomu chrochtavě smát.

            „Možná bychom mu mohli i uříznout nohy! Nepotřebuje je a já mám hlad.“

            „Nebo jazyk! Leze mi na nervy!“

            „Rovnou mě zabijte, vy zrůdy! Podřízněte mě jako prase!“ křičel Arisius na smějící se tlupu skřetů. „Chci zemřít!“

            „Zemřeš! Již brzy! A z tvé smrti povstane nový život!“ ozvalo se ze zákoutí jeskyně. Netvoři ihned zmlkli a rozestoupili ze strachu od ohně.

            „Kdo je tam? Kdo to mluví?“ tázal se mág a zíral do temnoty. Arisius byl vyděšený a v šoku. Zestárl za pár týdnů snad o dvacet let a z krásného muže, který mohl mít jakoukoliv ženu, se stala troska. Páchl jako vepř, nejspíš se podělal do kalhot a i počůral.

            Ze stínu vyšel velmi starý skřet, otec celé tlupy. Jeho dlouhé šedé vlasy se téměř dotýkaly země a netvorovi chybělo jedno oko. Šouravým krokem došel až k mágovi a začal ho očichávat. Jako nějaký pes.

            „Vznešený přijde brzy!“ pronesl starý skřet. „Cítím jeho sílu!“            

            Mág hleděl upřeně do jediného oka skřeta a netušil, že ta největší bolest života ho teprve čeká. Zatím nic nechápal.

            „Já ti seru na tvoje kecy!“

            Starý skřet se zamračil a položil svoji pařátu na břicho mága. Arisius ucítil v sobě divný pohyb. Něco se v něm probudilo a pohnulo mezi střevy.

            „Vznešený se probouzí!“ pronesl starý skřet. „Ať žije Černota, Pán chaosu, že nám poslal svého Vznešeného!“

            Kouzelník začal hodnotit, jak dlouho mohl být v bezvědomí a co se mohlo během toho stát. Nebyl žádný nevzdělanec, aby nevěděl, jak se rozmnožují skřeti. Do své oběti nakladou malé larvy a poté počkají, až se z nešťastníka vylíhnou. Záleží na hostiteli kolik jeho tělo dokáže uživit larev a jak mocní budou poté dospělí skřeti. Čím silnější oběť, tím silnější skřeti.

            „Vznešený přichází. Radujme se!“ řekl stařec.

            Jediný, kdo se neradoval, byl Arisius. Uvnitř něho se něco dralo na svět. Instinktivně začal tlačit jako na záchodě, aby to něco ze sebe doslova vykadil. Jediný výsledek byl, že cítil nepopsatelnou bolest a utrpení. To něco ho začalo prokousávat zevnitř.

            Starý skřet rozřízl nožem zaprášenou róbu kouzelníka a začal na mágovo břicho natírat páchnoucí masti. Na svět měl přijít Vznešený, nejmocnější skřet jejich rasy ovládající magickou sílu, který sjednotí všechny tlupy a vyvede je z prokleté země Pustiny.

            Arisius pozoroval svoje nafouknuté břicho. Jako břicho těhotné ženy . V tom mu starý skřet rozřízl ostrým nožem břicho ze strany na stranu a z krvácející rány vykoukl malý pařát. Mág křičel bolestí, ale nikdo ho neposlouchal. Ani jeho magie. Kouzelník Arisius nevěřícně hleděl, jak se z jeho břicha dere na svět malé skřetí mládě.

            „Vznešený!“ řekl udiveně zestárlý skřet a pozvedl zkrvavělé dítě, které se na něj usmálo plnou pusou malých špičatých zubů. Stařec se fascinovaně díval do malých zelených očí. Cítil, že Vznešený přijal veškerou magickou sílu a je silný. Připraven splnit svoje poslání.

            Kouzelník ještě chvíli vnímal celou tu scénu a poté omdlel. Proč to muselo takhle skončit, pomyslel si ještě naposledy. Ostatní  netvoři se na něj vrhli a udělali si z něj vítanou hostinu.

            Otec tlupy donesl v náručí mládě až ke vchodu do jeskyně a ukázal Vznešeného běsnícím živlům venku.

            „Bouře!“ volal z plných plic. „Zde máš svého syna!“

---