Orkové: Válka s netvory (část 2.)

Šaman Turluk

 

Život píše knihu, ve které jsme všichni jenom postavami. Někdo je natolik významný, že dokáže změnit celý příběh. Jiný se jenom mihne v té velkolepé hře a nezanechá za sebou téměř žádnou stopu. Někdy se však najde někdo, jehož posláním je vyprávět příběhy jiných, významnějších osobností, než je on sám.

Byly to dlouhé tři roky ve učení šamana Turluka, jehož přízvisko byl Kouř. Můj otec Barnak mi u něj zaplatil studium magie zlatem a hromady jantarů, neboť pocházím z nízkého peonského stavu a jinak by bylo pro mě šamanské učení zapovězeno.

Jenže jak jsem záhy poznal, uznávaný šaman Turluk mi začal dělat ze života peklo a vysmíval se všemu, co mu přišlo na mysl. Urážel mého otce a nazýval ho šmelinářem, i když byl počestným obchodníkem s jantarem. Dokonce znevažoval i moji matku Iku a tvrdil o ni, že je poběhlice. Nejvíce se však navážel do mě a celé hodiny dokázal přemýšlet nad nadávkami, které by mu zpestřily slovník.

            Vidím to jako dnes. Turluk sedí na kožešině a blafe z dlouhé dýmky. Rukou si projíždí bílý vous, který se mu stáčí do klubíčka na zemi. Jeho šedočerné oči mě probodávají zlým pohledem a já jen poslouchám na kolenou jeho nekonečné urážky.

            „Ralnog, bídný a hloupý pes Ralnog. Proč tě vlastně učím šamanskému umění? Když se ti podívám do tvé peonské tváře, tak vidím jenom otroka! Udělal bych lépe, kdybych vzal třínohého čokla a naučil ho všemu, co vím. Já pocházím ze starého rodu válečníků a šamanů a mám učit nějakého peona, který je jen o chlup lepší než otrok? Nikdy jsem neměl brát od tvého otce zlato, kdo ví, jakým způsobem k němu přišel.“

            Jeho urážky jsem musel poslouchat dlouhé hodiny, ale nikdy jsem mu nemohl říct půl špatného slova nebo se nějak postavit na odpor. Šaman se rád chlubil náhrdelníkem z uší těch, kteří mu neprojevili dostatek úcty. Uřezával uši všem bez ohledu na jejich stav a vždy se smál tomu, když začal vyprávět komu ty uší patří. Čím významnější ucho, tím byl jeho smích větší. Takovou mocí vládl, že i náčelníci se před ním hrbili.

            Během těch let se u Turluka vystřídalo několik synů z význačných válečnických rodů, kterým jsem dělal sluhy, učil je a taky byl pro ně terčem jejich posměšků. Učili se u šamana Turluka, aby byli vysvěceni na první kruh, který je potřebný pro všechny budoucí klanové vůdce. První kruh obsahoval základy léčitelství, rozpoznávání bylin a hlavně znalost písma, bez kterého se žádný velký vůdce neobejde ani mezi orkskými kmeny.

            Synové válečníků vše zvládli za několik měsíců a Turluk je rád a bez řečí vysvětil. Nikdo nedbal, že to já jsem odvedl veškerou špinavou práci a naučil je všemu, co do mě natloukl důtkami šaman. Musel jsem skousnout křivdy, ať byly jakékoliv.

            Přišel konec třetího roku v učení a mě se stále více zmocňoval pocit, že šaman nikdy nedovolí, aby peonský chlapec postoupil na vyšší stupeň, než je úroveň pocestných léčitelů a učitelů písma. Přemýšlel jsem, že odejdu a vrátím se k otci s velkou hanbou nebo se ujmu řemesla léčitele a budu chodit od vsí ke vsím, abych si vydělal na živobytí. To jsem ještě netušil, že osud si na mě přichystal jiný úděl.

            Krásné léto se začalo rozplývat v nadcházejícím deštivém podzimu a noci na Havraní vysočině byly chladnější a nepřívětivější. Příroda se chystala na dlouhou zimu a brzy hluboké lesy hrály všemi barvami listopadu. I zvířata zneklidněla a první ptáci odlétali ze severního Durunhalu do teplých krajů Rabadanu přes Bledé hory a daleké pouště, které jsem znal jenom z  vyprávění.

            Šaman si mě nechal přivolat do svého doupěte, kde přebýval dlouhé dny bez toho, aby se šel protáhnout ven a nadýchal se čerstvého vzduchu. Jeho doupě nebylo nic jiného než vytesaná jeskyně, kde uschovával všechny knihy, lektvary, a kde blafal nekonečné hodiny z dýmky.

            Turluk seděl na kožešině ve svém oblíbeném hábitu z ptačích per, v pravé ruce držel ozdobnou dýmku a levým koutkem úst vypouštěl malé obláčky kouře. Nekouřil obyčejný tabák, ale speciální směs bylin, která podle jeho vyprávění mu pomáhala v sobě udržet magickou energii i přes pokročilé stáří. Doupě bylo nasáknuté nepopsatelnou směsicí vůní, jenž návštěvníkovi navozovalo mrazení v zádech a při delším pobytu kalilo mysl.

            „Zima se blíží, Ralnogu. Jako správný peon – otrok nanosíš hromadu dřeva, že bude vyšší než urostlý muž. Ty se zaopatři na zimu jak uznáš za nejlepší.“

            Uklonil jsem se na způsob peonů. Zkřížil jsem paže na hrudi a přes zuby přecedil zdvořilostní formulku.         

            „Jak si přeješ, velký šamane.“

            Turluk se zašklebil a možná trochu pousmál. Nikdy to nešlo pořádně odhadnout.

            Vycouval jsem pomalu z doupěte a celý naštvaný šel do nedalekého lesa sbírat dříví. Během této ušlechtilé činnosti jsem si pro sebe říkal všechny urážky a nadávky, které mě napadly na adresu toho starce. Musel jsem nějak ze sebe dostat veškerou zlost a křivdy, které se dopouštěl šaman.

            Když jsem se vracel k doupěti po zaprášené cestě s fůrou dřeva na zádech, prohnal se kolem mě jezdec a div mě nesmetl z cesty. Podivil jsem se, kdo to uhání k šamanovi. Přidal jsem do kroku, abych to zjistil. Možná jsem Turluka nenáviděl, ale nechtěl jsem, aby ho někdo okradl nebo něco horšího.

            Před jeskyní stál kůň a slyšel jsem, že k šamanovi někdo hovoří s naléhavostí v hlase. Připlížil jsem se a začal poslouchat.

            „Vážený šamane, u našich spojenců na západě se děje něco podezřelého, každý den přicházejí noví uprchlíci se svým majetkem a žádají ochranu. Náčelník Magov chystá výpravu na pomoc kmeni Galaků, ale jak sám víš, je doba kahalar a náčelník má omezenou moc. Uvítal by, kdybys mu aspoň ty pomohl v tomto úkolu. S tvojí mocí by vše bylo jednoduší.“

            Chvíli bylo ticho. Až šaman promluvil.

            „Ralnogu, vím, že tam jsi. Pojď dovnitř.“

            Vešel jsem do jeskyně a vedle šamana seděl válečník v plné zbroji. Prohlédl si mě nepřístupným pohledem a poté se zase otočil na šamana. Sedl jsem si na chladnou zem a byl zticha.

            „Tohle je můj učeň Ralnog, věřím mu.“ Uklidnil Turluk válečníka a ten pokračoval.

            „Šamane, náčelník Arak je příliš hrdý na to, aby vyslal posla s žádostí o pomoc.“

            Turluk se zasmál a popotáhl z dýmky.

            „Já myslel, že ten starý mezek už umřel. Pamatuji si ho jako vznětlivého bojovníka. Ano, hrdost mu nikdy nechyběla. Málem jeho ucho skončilo na mém slavném náhrdelníku.“

            Posel náčelníka Magova pokračoval ve svém vyprávění: „Uprchlíci mluví o netvorech z Pustiny, kteří se přemnožili jako škodná. Jestliže je někdo neporazí na území Galaků, rychle se ta chátra rozšíří i do středního Durunhalu.“

            „Předpokládám, že těmi netvory myslíš skřety.“

            „Ano, šamane! Náčelník tě žádá, abys přijel na Sekerov a účastnil se výpravy. S tvojí mocí by se jistě podařilo zahnat skřety opět do svých nor.“

            Šaman chvíli přemýšlel a jen kouřil. Nakonec odvětil.

            „Jsem starý a sotva vylezu z této jeskyně. Se mnou by výprava příliš daleko nedošla, válečníku. Ale možná by tu byla jedna možnost. Vím o někom, kdo by mohl nahradit moje místo.“

            Šaman se upřeně zadíval na mě a tehdy mi to všechno došlo. Rozhodl se mě vyslat na nebezpečnou výpravu, aby se mě konečně zbavil. Co se mu nepovedlo za tři roky útisku, se mu povede pomocí krvežíznivých bestií.

            „Někdo tě napadá? Vážený šamane?“ optal se válečník.

            „Ano, místo mě vyšlu mého učně Ralnoga. To bude dobrá náhrada. I když zatím nebyl vysvěcen ani do prvního kruhu, ví všechno o léčitelství, bylinách a je to bystrý mladý muž. Navíc je to peon.“ Rozesmál se jízlivě šaman, až se začal dusit.

            Válečník si mě opět prohlédl a neopatrně se ušklíbl. Měl rozkaz přivést velkého šamana a místo něj půjde nějaký peonský učeň. Nakonec si uvědomil, že nikdo nemůže odmítnout rozhodnutí Turluka, pokud nechtěl potupně přijít o ucho nebo o něco horšího.

            „Děkuji, vážený šamane. Děkuji i za náčelníka Magova, jistě bude poctěn tvým rozhodnutím…“

            „Myslím, že mé rozhodnutí je správné a teď nás nechej na chvíli s mým učněm samotné. Hned ti ho vydám, abyste mohli vyrazit na Sekerov ještě dnes.“

            Válečník se zvedl, ještě jednou se na mě zašklebil a vyšel ven z doupěte.

Okamžitě jsem padnul na kolena před váženým šamanem a prosil ho, aby svoje rozhodnutí změnil. Nebyl jsem hlupák, věděl jsem, že jeho příkaz se rovná k rozsudku smrti. Nic jsem nevěděl o boji a válkách. Moji předkové byli peoni, obchodníci a farmáři.

            „Šamane, udělám cokoliv, co si budeš přát, ale neposílej mě na tak nebezpečnou výpravu. Čeká tam na mě jenom smrt. Nikdy jsem proti tobě neutrousil půl špatného slova, nezasloužím si to!“

            Turlukova tmavozelená tvář byla jako vytesaná do kamene. Zamyšleně kouřil.

            „Někdy život není podle našich plánů. Jestliže uspěješ, Ralnogu, vysvětím tě do prvního kruhu a nabídnu ti pokračování v učení. Ve studiu opravdové magie! Jestliže selžeš, klidně umři. Tak jsem rozhodl a už běž, čas kvapí.“

            Utřel jsem si slzy a zvedl se ze země. Věděl jsem, že jakékoliv dohadování s šamanem je bezvýsledné. Naposledy jsem se zadíval na Turluka a přál mu brzkou smrt v bolestech a v utrpení. On mi nevěnoval ani letmý pohled, jenom blafal a hleděl hloupě do prázdna. Podařilo se mu to, zbavil se mě a doufal, že již se nevrátím.

---