Orkové: Válka s netvory (část 3.)

Armáda Vznešeného

           

             Po vyprahlé planině táhla otrokářská karavana. Kolem se rozkládalo zátiší z černých skal ošlehaných větrem a trsy suché trávy s podivem vykukovaly zpod kamenů. Tohle byl svět Pustiny, tvrdý a neúprosný kraj pro všechny zbloudilce. Pouze ostrý vítr se radostně proháněl mezi skalisky. Téměř všechen život odešel již před tisíci lety a zbyly tu jenom ještěrky a fascinující kaktusy kroutící se na všechny způsoby. Jedna chyba mohla rozhodnout o životu a smrti.

            Otroci v nuzných hadrech se trmáceli v okovech vstříc za zapadajícím sluncem. Šli do říše lidí, kde budou prodáni do dolů, na statky nebo na převýchovu. Za svými zády zanechávali barbarskou svobodu, aby mohli vstoupit do civilizovaného otroctví. Takový byl jejich úděl.

             „Pohněte kostrou, vy zvířata!“ řval otrokář Antonius a ze sedla svého koně  bičoval unavené otroky. Bylo mu jedno, zda ránu schytá orkská žena, dítě nebo muž. On byl civilizovaný člověk, obchodník se zeleným masem a pán světa. „No tak, zelená prasata, jdete jako na porážku!“

            Otroci přidali do kroku a snažili se držet vysoký rytmus bubeníka v čele. Silní podpírali slabé, mladí pomáhali starým a všichni se snažili přežít tento pochod smrti. Spalující slunce již dávno sežehlo jejich zelenou pokožku. Vedle sebe kráčeli bývalí nepřátelé na život a na smrt. Stejně jako spojenci ze zapomenutých bitev.         

            „Pane, jsou k smrti unavení. Jestli je budeme hnát v tomto tempu, brzy přijdeme o polovinu zboží!“ káral svého velitele pobočník Livius. Trochu soucítil s těmi zvířaty, hlavně s dětmi, které zaostávaly za dospělými a bylo jen otázkou času, kdy začnou padat jako mouchy.

            „Pobočníku, kdo vás platí?“ otázal se nabubřele Antonius.

            „Vy, pane.“

            „Tak držte hubu! Když řeknu, aby zrychlili, tak zrychlí. Jsou to jen zelené krysy. Žádný posraný soucit tady neexistuje! Oni jsou zboží, já otrokář a vy můj poskok. Chcete ještě něco vysvětlit?“

            Livius sklonil hlavu a myslel si o svém velitelovi, že je to hnusný bastard. Jenže bastard, který věděl, jak vydělat velké peníze. A to šlo především. Kdysi Livius byl velitelem batalionu, postrach všech vojáků, ale nyní musel ustoupit. Tady vládl jiný kohout.

            Antonius ještě několikrát prásknul bičem a poté mu zrak zůstal na černých skalách, které je všude obklopovaly. Jeho šestý smysl mu našeptával nebezpečí. Skály na otrokáře hleděly s hypnotizujícím účinkem. Někdo je sledoval a vyčkával na příhodnou chvíli.

            Karavana dorazila až k průsmyku, který se od pradávna jmenoval Krvavé brány. Průsmyk se zahryzával přímo do strmého pohoří, které přirozeně oddělovalo západní krajiny od nehostinné pouště. Jedině tudy se dalo pokračovat dál v cestě. Nebo se zkusit vrátit a celé pohoří obejít, což by trvalo nejméně dvacet dní.

            „Zastavit! Říkám stát!“ rozkřičel se otrokář Antonius a na svém koni začal divoce jezdit sem a tam. V jeho šedých očích se jiskřil strach a nejistota.

            „Děje se něco, pane?“ přijel k němu okamžitě Livus a několik žoldáků. Livius zrovna chytil ještěrku, které se říkalo Vodovka. Utrhl nebohé ještěrce hlavu a vymáčkl z ní několik doušků tekutiny. Zbytek odhodil.

            „Pobočníku, vůbec se mi to nelíbí. Mám divný pocit…“ řekl Antonius nervózně. V jeho vrásčité tváři se mihlo několik znepokojujících úšklebků.

            Livius se zaskočeně zadíval na ostatní muže a musel skrýt úsměv. Od kdy takový parchant má nějaký pocity, pomyslel si. Ano, Pustina nebyla pro každého. Staré legendy o netvorech znalo kdejaké dítě. A skřeti bylo to nejmenší zlo.

            „Pane, vše je všechno v pořádku. Před měsícem jsme zde jeli a nenarazili jsme na nic nebezpečného.“

            „Já vám seru na to, co bylo před měsícem. Vezměte tři muže a jeďte to prozkoumat. Ostatní tady počkají.“

            Livius se znechuceně zašklebil. Už dávno se viděl někde na západě v zabydleném nevěstinci s holkou na klíně a s pořádným korbelem piva na stole. Nějaký starý zmetek, který dovážel zbraně barbarům a směňoval je za ubohý otroky, mu byl u zadku. Ale jako vždycky ho přemluvila vidina peněz. A otrokář mu dlužil celou hromadu.

            „Jak si přejete, pane. Tři chlapi se mnou!“

            Pobočník vjel do těsného průsmyku, ze kterého by neutekla ani myška. Sotva by zde projely dva vozy vedle sebe. Vysoké skály stínily slunečnímu svitu, takže vše vypadalo mnohem strašidelnější než obvykle.

            Livius jel v čele a jeho záda kryli tři zkušení chlapi. Znuděně se rozhlížel po kamenech.

            „Starej má nějak naděláno v kalhotách,“ řekl jeden z chlapů.

            „Ty se divíš. Tolik otroků není žádná prdel. Ale ta škvára bude stát za to.“

            Pobočník poslouchal řeči mužů a už si myslel, že zavelí nazpět, když uviděl něco mihnout za hromadou sesunutých kamenů. Co to u všech pekel bylo, měl na jazyku.

            „Hlupáci, stát! Nejsme tu sami. Sesedat!“ zavelel potichu Livius. Muži sesedli z koní a tasili zbraně.

            „Zkuste obejít tu hromadu zprava, já půjdu zleva. Buďte připraveni na boj, možná to je nějaký zapomenutý skřet! Rozhodně ho nešetřete, jestli přežije, přivede si svoji tlupu a to určitě nechceme,“ polohlasem rozdal rozkazy pobočník a muži se vydali na průzkum.

            Livius našlapoval lehce a jeho kroky byly zcela neslyšné v pouštním prachu. Pravačku měl položenou na rukojeti meče a připravoval se na brutální souboj.

            Již obešel celou hromadu kamení a srdce mu trochu bušilo vzrušením. Připravil se tasit meč a odpornému netvorovi rozpárat střeva. Ještě napočítal do tří a vyrazil.

            „Zemřeš!“ vykřikl velitel žoldáků a tasil meč. K jeho údivu před ním nestál žádný netvor ani nějaká pouštní šelma.

            „Neubližujte mi!“ prosila o život malá dívka v dosti zbídačelém stavu. Stála tam před Liviem v otrhaných šatech, špinavá, žíznivá a vyplašená. Choulila se v rohu a mačkala svoji dřevěnou panenku.

            „Sakra! Co ty tady děláš! Mohl jsem tě zabít!“ udiveně koktal bojovník.

            „Pane, máte někoho?“ seběhli se zbylí žoldáci a nevěřili svým očí, že vidí uprostřed pouště sotva devítiletou dívku.

            „Neubližujte mi!“ opakovala stále dokola dívenka.

            „Nikdo ti neublíží. Na, napij se a pověz, jak se sem dostala.“

            Dívka na několik hltů vypila celou čutoru a uklidnila se. Kdyby nebyla tak špinavá a měla hezké šaty, byla by z ní hezká holčička. Chvíli nevěděla, kde má začít. V očích měla strach.

            „Můj otec je obchodník a právě jsme jeli na východ. Když v tom přišli oni a vzali mi celou rodinu. Neviděli jste mého tatínka? Deset dnů a deset nocí ho hledám.“

            Bojovníci se na sebe udiveně podívali, že taková dívenka dokázala tak dlouho přežít v Pustině. Byl to zázrak, že neumřela žízní, nebo ji něco nesežralo. A co se týče její rodiny, bylo jasné, co se jí stalo. Někde už její rodinní příslušníci viseli hlavou dolů a tlupa skřetů si z nich odřezávala k večeři. V tom lepším případě.

            „Teď už se nemusíš ničeho bát. Vezmeme tě k sobě a cestou se podíváme i po tvé rodině. Snad ji najdeme…“ řekl Livius a otcovsky pohladil dívku po blonďatých vlasech, ta však zbystřila a zaposlouchala se do ševelení větru. Slyšela něco přicházet.

            „Oni… Oni jdou sem. Netvoři!“ řekla dívka a začala šplhat po skále do malého výklenku několik metrů nad zemí.

            Pobočník Livius se otočil k místu, od kterého slyšel přicházet nějaké hlasy a snažil se zaostřit pohybující se stíny v přítmí průsmyku. V tom přiletěl šíp a zasáhl ho do pravého oka. Velitel žoldáků vykřikl bolestí, ale jako hříčkou osudu to přežil. Schoulil se do klubíčka a držel se za hlavu.

            „Musíme zmizet!“ zavelel bez okolků jeden z bojovníků.

            „Zatraceně! A co náš velitel?“ oponoval druhý žoldák.

            „Jestli chceš, tak si ho odnes. Já mizím!“

            Žoldáci vzali nohy na ramena a nechali svého velitele ležet na zemi v kalužině krve a se šípem v oku.

            Zpoza kamenů přiletěla druhá sprška šípů a pokosila trojici žoldáků na útěku. Ihned na to se vynořili skřeti a nemilosrdně dorazili muže. Palicemi rozbili jejich hlavy na kaši.

            Livius se svíjel v bolesti a nezmohl se ani na odplazení stranou. Uslyšel, že k němu někdo v klidu došel a jedním mohutným kopem ho obrátil na záda. Zdravým okem uviděl, že se nad ním sklání několik skřetů. Jejich odporné obličeje si ho nevěřícně prohlíželi a nejspíše se jim hlavou honilo, jak to sakra mohl přežít.

            „Tento má nějaký tuhý kořínek!“ pronesl skřet se špičatým nosem a se smrtícím lukem v ruce.  Páchl jako tucet prašivých psů, ale nedělal si z toho hlavu.

            „Mám ho dorazit?“ zeptal se druhý s velkou palicí. Celá skupinka netvorů byla oblečena v otrhaných cárech, v bederních rouškách nebo skoro nazí. Bylo s podivem s jakou silou vládly jejich slabé údy palicím a sekeromlatům.  

            Skřetí lukostřelec se sklonil nad pobočníkem Liviem. Prohlédl si ho od hlavy až po zaprášené boty. Něco se mu na něm zamlouvalo.

            „Tohoto nezabijeme, bude se hodit. Je silný.“ Poté skřet jedním škubnutím vytrhl šíp z oka pobočníka.

            „Aú! Aú! Moji bratři! Tohle byl jenom předkrm!“ zakřičel skřet. Z okolních skal se vynořily další desítky bojovníků a utíkali ke vstupu do průsmyku.

            Otrokář Antonius nervózně přešlapoval v prachu pouště a vyhlížel svoje muže, kteří se ještě nevrátili. Ke všem čertům proklínal Livia a nejraději by si nafackoval, že zrovna jeho vzal na tuto nebezpečnou misi. Možná kdysi byl dobrým vojákem, ale stal se z něj opilec a sukničkář na kterého není spolehnutí.

            „Do prdele práce, kde jsi Livie?“ zabědoval obchodník.

            Z průsmyku vyjel poplašený pouštní poník, který patřil jednomu ze žoldáků. Uháněl celý smyslů zbavený až divoce frkal. Znamenalo to jediné.

            Antonius a zbylí žoldáci se připravili k boji na život a na smrt. Otrokář tasil zdobený meč safíry a zlatem, kterým vždy dával najevo svoje bohatství. Nikdo takovou drahou věc neměl a už vůbec by ji nepoužíval k boji. Jenže otrokář rád ukazoval, že je něco víc. Že je člověkem a celá lidská rasa bude jednou vládnout celému světu. To hlásal vždy a všude.

             Z průsmyku se vynořil dav skřetů. Buráceli a valili se jako živá lavina svalů a šlach. Ze skal pršely šípy a brzy se odehrála brutální jatka. Antonius a třicet jeho žoldáků se utkalo s mnohonásobnou přesilou.

            Otroci v okovech plakali a choulili se ze strachu u skal. Mladí i staří volali duchy předků, aby jim přišli pomoci. Nemohli utéct, pouze sledovat krvavá jatka mezi otrokáři a ještě horšími netvory z pouště.

            Tu se z davu otroků zvedl jeden starší muž a zavolal na otrokáře.

            „Dej mi zbraň a budu bojovat! Ne pro tebe, ani pro svůj život, ale pro životy žen a dětí. No tak! Jsem válečník a s mečem to umím!“

            Antonius se otočil na špinavého orka a jeho zrak zkalil úděs. On a měl by bojovat po boku nějakého špinavého zelenokožce? To bylo vyloučeno.

            „Raději nechám chcípnout všechny, než abych dal zbraň nějakému orkovi!“ zakřičel Antonius na válečníka.

            Otrokář vyrazil do protiútoku, ale jeho honosný meč se zlomil při prvním skřetovi, na kterého narazil. Antonius na okamžik zkoprněl a hleděl na svůj rozbitý meč, který pro něj tolik znamenal. Byl to jeho symbol, kam to dopracoval kdysi chudý kluk. Poté přiletěla smrtící rána palicí a ukončila jeho život.

            Zbylí žoldáci bojovali o holé přežití a již nikdo nepomyslel na nějaké zlato. Neměli však žádnou šanci a než zapadlo slunce, bylo po bitvě. Na jedné hromadě ležela kupa mrtvol. A na vrcholu se šklebila otrokářova hlava.

            Na okraj kaňonu přišel Vznešený, aby se podíval na svoje první větší vítězství. V jeho smaragdově zelených očích se odráželo rudé slunce. Byl zvědavý na množství bezbranných orků, kteří mu dají tolik potřebnou armádu. Každý muž, každá žena a každé dítě přivede na svět mnoho bojovníků.

            „Vznešený, tahle noc bude dlouhá!“ pronesl chvějícím se hlasem Ghrem. O moc nezestárl od chvíle, kdy přivedl Vznešeného na tento svět. Dívali se společně na úděsnou scénu, kdy skřeti odváděli ubohé otroky do svých doupat.

            „Ano. Bude to dlouhá noc, ale nezoufej, příteli, opět přijde ráno a svět se zachvěje! Dobudeme pro naší rasu lepší místo pro život a necháme všechny utopit ve vlastní krvi. To ti přísahám!“

---