Červen

Na pohřbu slunce
pár smutečních hostí
večer, jímž je všechno vidět stejně jako krajkou na tvém prádle   
domy od nichž nikdo nemá klíče 
žena podobná jedné z matek mých minulých životů
vítr přicházející odnikud
já, který jsem zemřel na plátně protiválečného filmu
byl potom přesto v každých patnácti popraven za úsvitu vědomím tohoto loučení  
a psi, kteří nás mohou vyvést ven z kruhů
přemýšlím 
nad páskami na oči 
o radosti, že nikdy jsem nepatřil hmotě
i andělu, který mne naučil plakat 
a svých chybách v nichž jsem člověk    
věřím, že věřit je totéž jako milovat 
ten okamžik, kterým si přesto dodáváme smysl 
neboť Bůh i ty jste odpovědí na moji lásku
a zázrak jmen, kterých tak potom dosahujeme
je modlitbou, k níž se slovy jinak ani nepřiblížíme 
a i když by se mohlo zdát
že stébla všech trav se na kraji cest přelamují v kříže
pak žádný smutek není krásnější než červen 
tohoto života