Cesta oliv - díl 1. - Celio

Když jím, rád přemýšlím nad původem jídla a ingrediencí v něm. O lidech, kteří ho vypěstovali, sklidili, převezli, zpracovali.. Třeba taková pizza. Kolik je v ní surovin? Kolik lidí se podílelo na tom všem a jaké jsou jejich příběhy? Kdo vůbec jsou? Rozhodl jsem se proto vymyslet a sepsat příběhy lidí, kteří se tohoto procesu účastní. Zaměřil jsem se na olivy a pokusím se postupně sepsat příběhy lidí, bez kterých by se na pizzu nedostaly.

Celio vzal za oprýskanou kliku masivních dveří a vší silou zatlačil, aby je se známým zaskřípáním otevřel. Bylo před polednem. Horký vzduch ho udeřil do tváří, slunce ho donutilo zavřít oči a prach se mu usadil na jazyku. Spolu s ním se na malé náměstí vyřítil i dav jeho spolužáků. Někteří se před sluncem ukryli do stínu stromů, malá skupinka se usadila u prázdné kašny a ostatní se rozutekli neznámo kam. Měli prázdniny a nehodlali je promarnit u školy.

Na prašných ulicích mezi kamennými domy kraloval klid. Celio se ze školy vydal pozdravit strýčka Giacima, který u kostela provozoval stánek se zeleninou. V malém sicilském městečku neměl nikdo naspěch, natož v takovém horku. Cestou tak potkával jen unaveně rozprávějící dvojice, psy a vůni sušeného ovoce a koření.

Ke kostelu došel brzy. Bylo zde živěji než v ostatních částech města. I přes nepříjemné vedro se zde tvořil šum sestávající z hlasů, kroků po prašné cestě, bzučení vos, občasného cinknutí kovu a vzdáleného mečení ovcí. Strýčkův stánek byl na druhé straně náměstí. Než se Celio propletl mezi lavičkami kolem kostela, rozezněly se nad jeho hlavou zvony. Náměstí jako by v jejich stínu utichlo.

Zvuk zvonů ho doprovázel až ke stánku. Barevná rajčata a papriky kontrastovala s krabicemi s hnědošedým česnekem a cibulí. Pozdravil Giacima a vyřídil mu i pozdrav od dědečka, který se ve městě už dlouho nezastavil. Giacimo seděl vedle svého malého stánku ve starém proutěném křesle a nevypadal, že by mu slunce vadilo. Dokonce ani zelenina, kterou nabízel, nevypadala nijak poznamenaná sluncem.

Celio se tu rád stavoval. Byl tu výhled na celé náměstí, na všechen ten ruch. Giacimo mu podal skleněnou láhev s vodou s citronem, sedl si zpátky do křesla a pozoroval s Celiem.

Když se slunce zas o něco přiblížilo vrcholkům vyprahlých hor, na které byl z náměstí také výhled, a když  shonu na náměstí začalo ubývat, rozloučil se Celio s Giacimem a vydal se k domovu. U domů, které míjel, seděli lidé. Lidé s vínem, kávou, nebo jen tak. Všechny je znal, všichni byli dědečkovi přátelé.

Když minul kořenářství a opustil město, bylo už šero. Odtud z úpatí bylo vidět, jak stín hor zalil všechny domy. Zvon kostela, který se dnes rozezněl už poněkolikáté, tu zněl tlumeně a nepřehlušil zpěv ptáků ani námluvy cvrčků. Celio viděl, jak Giacimo skládá neprodanou zeleninu zpátky do beden, aby ji mohl zítra prodat. Viděl, jak někdo zamyká dveře školy a radostně odchází. Dokonce se k němu donesl i zvuk skřípání dveří. Všiml si, že nad rudou oblohou už začínají zářit hvězdy. Otočil se a pokračoval v cestě.

Cesta k jejich domu byla strmá a kamenitá. Klikatila se sadem olivovníků, jejichž kořeny někde vytvářely schody a usnadňovaly tak výstup. Olivy už začínaly pomalu tmavnout. Vedrem se šířila pronikavě sladká vůně fíků, které opadávaly z divokých fíkovníků. Pochutnávaly si na nich hlavně vosy, které se od zkvašeného ovoce odmítaly odtrhnout i přesto, že už byla skoro tma.

V polovině cesty u staré studny si Celio utrhl ze stromu jablko. Ještě pálilo do ruky, jak bylo zahřáté sluncem.Podíval se na město za sebou. V ulicích už byl klid a svítilo v nich několik světel. Zvuk zvonů už by sem nedošel. Dojedl jablko a mrštil ohryzkem tak daleko, jak dokázal. Vyplašil tím několik vrabců, kteří zmateně vystřelili ze sadu a popoletěli o několik stromů dál.

Na schodech před domem ležel pes Drago a asi spal. Rozpálené kamenné kvádry ho hřály. Když Celio vstoupil na kus štěrku, pes nejdříve zvedl uši, podíval se tím směrem a zavrtěl ocasem. Když uviděl Celia, pomalu k němu doběhl, obešel kolem něj oblouk a šel s ním.

Dědeček akorát nesl nůši ještě zelených oliv. Byl už starý, ale nezdálo se, že by měl s jistě těžkými olivami nejmenší problém. Nejdříve si Celia ani nevšiml a nesl nůši až pod přístřešek k lisu. Chlapec šel za ním a pozdravil ho. Vyřídil mu i pozdravy od Giacima a dalších přátel, které ve městě dnes potkal. Dědeček na chvíli odešel a vrátil se se sklenicí jablečného moštu, který mu tu nechal člověk z nedaleké vesnice, který si byl u dědečka objednat olej. Mošt byl dost hutný a sladký, ale stihl ze sklepa načerpat alespoň trochu chladu, a tak ho Celio uvítal.

Pil a pozoroval dědečka, jak lisuje olej. Nebyla to žádná běžná podívaná, protože olej tu lisovali zřídka. Byla to totiž namahavá práce, a po odchodu Celiova otce ji tu neměl kdo vykonávat. Celio byl příliš malý na to, aby měl tolik síly. Dědečkovi zas síly ubývaly a nemohl si dovolit lisovat každý den. Dědečkova žena, Celiova babička, měla dost práce s domácností, starostí o zvířata a záhon se zeleninou. O olivy se nestarala. Většinu oliv tak prodávali lidem syrových, jen utržených ze stromu, a ti lidé už si je zpracovali sami. Hodně jich ale také nakládali do slané vody, na to měli velké nádoby.

Bylo zvláštní pozorovat, kolik oleje z oliv vytéká. Oliva, takové nic, taková malá švestka a teče z ní olej, pomyslel si Celio. Odmala u něj pěstovali lásku k olivám. Není se čemu divit, když vyrůstal uprostřed olivových sadů a olivy byly pro jeho blízké vším. Většinu olivovníků v okolí vysadil už Celiův pradědeček, ale některé byly ještě starší. Dědeček přelil olej do keramické nádoby a odnesl ho do sklepa.

Večeřeli venku.K večeři měli rybu, čerstvý chléb a zeleninu. Rybí maso jedli častěji než jiné, protože žili nedaleko moře. Z druhé strany hor už byla vidět třpytící se hladina a cítit slaný vzduch. Dědeček dříve sám jezdíval na pobřeží chytat ryby, ale teď už na to neměl sílu ani čas. Celio byl u moře jen jednou, když jel s otcem do přímořské vesnice koupit dědečkovi víno k narozeninám. To už ale bylo dávno.

Když dojedli, hodili kosti psovi a šli dovnitř. Celio ještě došel ochutnat olivy, které byly naložené ve velkých nádobách. Ještě byly trpké. Cestou zpátky překročil na schodech spícího Draga a šel si lehnout.

Než usnul, četl si knížku, kterou dostal od dědečka. Byla o starém rybáři, který vyjíždí na moře s malou loďkou. Vždy četl jen jednu stránku, protože zatím četl pomalu a vysilovalo ho to. Dočetl stránku, na které rybář udolal mečouna, a usnul.

Ráno ho vzbudilo slunce, jako každý den. Na horko byl zvyklý, teď mu ale přišlo otravné. Babička s dědečnem už seděli pod přístřeškem. Babička pila kávu, její muž víno. Bylo ještě brzy. Celio si přisedl ke stolu, na kterém byl chléb, sýr, láhev vína a mošt. Když se nasnídal, málem vyrazil do školy. Rutina mu z hlavy vyhnala prázdniny.

Dědeček vzal ze zdi postroj na osla a šel do stáje. Měl dnes odvézt syrové olivy do městečka na druhé straně hor, odkud je obchodník vozí do přístavu a nakládá na loď. Celio chtěl původně jít do města za Giacimem. Potom ho ale napadlo, že by mohl jet s dědečkem. Rád by zase viděl moře, alespoň z dálky. Dědeček souhlasil, spolu s Celiem naložil na povoz velkou nádobu se syrovými olivami a přichystal vodu do lahví, chléb a jablka.

Když vyjížděli, bylo slunce už dost vysoko na to, aby pálilo. Cesta na druhou stranu hor vedla olivovým hájem, kde byly olivovníky vyšší a mohutnější. Cesta tak částečně vedla stínem. Byla ale kamenitá a oslovi se po ní špatně šlo. Výprava se proto táhla a čas ubíhal pomalu. Ve vzduchu se střídal slaměný zápach osla a známá vůně fíků. Celio šel chvíli pěšky, chvíli jel na povoze.

Když se přehoupli na druhou stranu hor, vymizela z cesty nuda a všednost. Celio si připadal, jako by prošel bránou do jiného světa. Vzduch, který sem vanul od moře, byl svěží a slaný. Stráň nebyla plná stromů, jako na straně kterou znal, ale byla poseta nepřeberným množstvím různobarevných rostlin. Z louky sem tam vystupovala skála a výhled byl mnohem širší a zajímavější. Pod svahem se místo jejich městečka rozprostírala obrovská mozaika vesniček a polí, protkaná prašnými cestami. A moře, nekonečně se třpytící a křižované malými tečkami vzdálených loděk.

Celio šel od té doby celou dobu pěšky, podél vozu, s pohledem upřeným do údolí a na moře. Chvíli šel po cestě, potom ale zaběhl do trávy a šel loukou. Občas odběhl, když ho něco zaujalo.

Jak sjížděli strání níž a níž, začínaly se do cinkání povozu a klapání osla mísit i další zvuky. Nejdřív rány z kovárny, potom zvuky zvířat, hudba, hlasy a úplně nakonec občasné troubení velkých nákladních lodí. Byli sice daleko od moře, ale ten zvuk oba hned poznali.

Když dojeli na rozcestí s velkým stromem uprostřed, dědeček zastavil povoz a zavolal na Celia, který šel napřed. Když se chlapec vrátil, dali si svačinu a oslovi napít. Jedli mlčky, protože i když byli už skoro pod horou, byl tu pořád okouzlující rozhled. Dědeček ukázal na velkou loď, která právě přijížděla do přístavu a troubila. Řekl Celiovi, že je to vojenská loď. Celio dědečkovi nevěřil, že loď na takovou vzdálenost rozezná, ale nechal si to pro sebe. Přesto se zeptal, která loď poveze jejich olivy a kam. Dědeček ukázal na malou červenou tečku na obzoru, ale řekl že neví, kam olivy poveze. Bylo vidět, že loď je hodně velká a hodně se z ní kouří. 

Než vyjeli, utrhnul dědeček ze stromu na rozcestí několik fialových plodů a jeden podal Celiovi. Byly to švestky. Celia to překvapilo. Znal švestky jen sušené, když už měly tmavou barvu a nebyly uvnitř žluté, které občas dostával u Giacima ve stánku. Ten je dostával od obchodníků, se kterými je měnil za svou zeleninu. V jejich údolí švestky nerostly.

Cesta z rozcestí už utíkala rychle. I osel zrychlil. Jak sjížděli níž a níž, výhled na moře pomalu mizel, až ho úplně zakryly keře kolem cesty. Dům obchodníka, kterému olivy vezli, stál na okraji vesnice na úpatí hor. K moři to odtud bylo ještě daleko. Když se k vesnici blížili, potkali ten den prvního člověka. Byla to žena, která někam vedla krávu. Na kraji vesnice, ještě před prvními domy, stál mlýn. Jeho listy se jen líně otáčely a někdy se zastavily úplně. Za mlýnem se šířil silný zápach ryb. Celio si potom všiml sítě na slunci, na které bylo naskládané velké množsví tresek. Stál u ní rozčílený muž s heáběmi, kterými máchal a křičel, aby zahnal dorážející racky. Chlapec tomu nerozumněl.

Ani ve vesnici ale zápach neustával a na náměstí byl nejsilnější. Desítky obchodníků tu prodávaly přímo z vozíků a povozů ryby, které přivezli z pobřeží. Někteří prodávali malé sardinky, jiní zas chobotnice a někteří krevety. Jeden měl v zakrvaveném rendlíku dokonce žraloka. Přes náměstí jen projížděli, Celio šel ale přímo mezi stánky a snažil se zahlédnout mečouna, o kterém čte ve své knížce. Na žádného ale nenarazil. Navíc mezi stánky spíše proběhl, protože zápach ryb mu nedělal dobře. Doběhl dědečka a šel zas podél vozu. Za pochodu si prohlížel kostel, který byl menší, než ten v jejich městě. Byl úplně jiný a neudržovaný.

Obchodníkův dům byl obklopen vysokými keři a kamennou zdí. Nebyl ale nikterak honosný, až na zeď byl stejný, jako ostatní stavení ve vesnici. Když si obchodník všiml povozu, zaběhl do domu a vrátil se se třemi skleničkami. Pozdravil se s dědečkem a potom s Celiem. S dědečkem si podal ruku. Chlapci nabídl skleničku s tmavým nápojem. Celio nejdříve myslel, že je to víno. Tekutina ale zvláštně šuměla, a tak přestal přemýšlet, co to je, a prostě se napil. Pití štípalo na jazyku, ale potom bylo sladké a dobré. Dědeček s obchodníkem si svými skleničkami ťukli a když se napili, zakřenili se.

Po uvítání vzal obchodník olivy z povozu a dědeček odvázal osla. Potom šli všichni dovnitř a posadili se k masivnímu stolu. Obchodník s dědečkem se bavili o olivách a o penězích. Celio dál usrkával štiplavou limonádu a rozhlížel se po místnosti. Zaprášené police byly plné různých lahví s nápisy, krabičkami s čajem, různě barevnými krabičkami od cigaret a dalšími suvenýry. Na zdi byla pověšená mapa Itálie a malá sicilská vlajka. Mohli byste tu jen tak sedět celý den, a pořád byste objevovali něco nového. 

Když dal obchodník dědečkovi peníze, rozloučili se a šli. Obchodník jim ještě pomohl zapřáhnout osla a podal dědečkovi něco zapáchajícího zabaleného v papíru. Byla to sušená treska, a přestože ji dědeček zezačátku vychovaně odmítal, nakonec si ji vzal.

Když přejížděli přes náměstí, trhovníci už byli pryč. Zápach tu ale pořád zůstával. Muž s hráběmi u sítě s treskami také nebyl, a tak rackové neomezeně hodovali a vždycky jen na chvíli vzlétli, asi aby si našli další kousek. Na rozcestí se švestkou pak potkali ženu z krávou, jak se vrací zpět k vesnici. A byl to poslední člověk, kterého toho dne potkali.

---