lepidus activ - kapitola 21 - Daleká cesta k domovu

 

Daleká cesta k domovu

 

Dalších jedenáct dní zůstali Martin, Jáchym, Pavel, Gustav a Iget u Mrauta, dnes již presidenta Vnitřní republiky. Trvalo tedy padesát pět dnů jejich působení ve světě Lepidu activ. Nyní se chystali k návratu a doma měli zajisté co vysvětlovat.

Venku již panoval hluboký podzim; ač klima zde bylo o něco teplejší než u nás, na přelomu října a listopadu nebylo myšlení na běžné přespáváni venku, ačkoliv vyvolení by si komfort jistě odpustili. Mraut se rozhodl, že dostanou kočár s řidičem a tento je doveze známou kamenitou cestou do 44 km vzdáleného Gránika. Tady měli vystoupit někdy ke čtvrté hodině. Bylo domluveno, že budou sami pokračovat podle plánku, jenž jim odtajnil Mistr, do lesa Zákopců, v nichž hluboko ukrytá nachází se brána do jeskyně, kterou vyvolení moc dobře znají. Mluvilo se však i o gránické hospodě a zdejší hostinské, u níž se zajisté musí zastavit.

******

Jak bylo řečeno, tak se také stalo. Kolem čtvrté odpolední je kočí vysadil v obci Gránik a odjel zpátky do Města chtěje dorazit ještě za světla.

To chlapci se svým pokračováním v širé hluboké lesy nijak nepospíchali zakotvujíce ve zdejší hospodě, jež i nyní působila tak jako před týdny, kdy tudy za vzdáleně pamatovaných okolností procházeli Iget s Martinem a nezávisle na nich i Jáchym.

Hostinská - stále usměvavá - nosila ke stolům hlavně piva pro štamgasty, však také byly čtyři, žádný čas k večeření. Poznavši ony kluky ihned zamířila k jejich stolu. Bylo jí jasné, o koho jde, z Jáchymova vyprávění, zároveň se však doslechla a dočetla o úspěchu revoluce; dokonce o něm mohla číst i v novinách, které již od prvního dne po návratu Mrauta začaly znovu vycházet a nyní byly postupně osamostatňovány, aby nemohly být nařkávány z vlivu a podpory ze strany státu.

„Tak vás vítám zpátky, hrdinové," pravila přistoupivši ke stolu. ,,Co si u nás dáte?"

,,Pivo," řekl Jáchym a podíval se po ostatních.

Všichni si objednali totéž a Jáchym pokračoval:

,,A potom si objednáme ještě dobrou večeři a nocleh."

„Jsme vám k službám, Jáchyme," pravila hostinská odešeboš načepovat piva.

 

Když se vrátila se šesti půllitry, přisedla ke stolu.

„Já jsem Jana," řekla, „můžete mi tykat."

Gustav a Pavel se představili. Avšak Janu nejvíc zajímal Iget.

„Vypadáš úžasně, Igete. Pamatuju si, jak si tady nedávno seděl zamlklý a zlomený a dneska bych tě nepoznala."

,,Nojo," pravil Iget, ,,vždyť už je to taky pěknejch pár tejdnů a kdybyste věděla - kdybys věděla, co se za tu dobu stalo. To byly týdny za dobrých pět let."

,,A nebýt Igeta, možná bychom ani neuspěli," řekl Martin.

„Ale potom by se o Igetovi mělo vic psát v novinách," podotkla Jana. ,,Přečetla jsem o revoluci skoro všechno, ale zdá se mi, že už nevěděj o čem psát. O Igetovi se nezmiňujou a myslim, že by neškodil ani nějakej ten rozhovor. Budou se muset ještě hodně snažit, než dosáhnou kvalit jako před Lepidem activ."

,,A ty máš nějaký takový noviny?" zeptal se Jáchym.

,,Kdysi jsem je viděla a četla. Byly ve staré knihovně a pak jich táta část zachránil. Teďka je nemám, ale věřte mi, že je vidět, že dnešní pisálci teprve začínaj."

Jana seděla u stolu až na chvíle, kdy odcházela obsluhovat hosty, jichž mnoho nebylo. Za hodinku pak odešla musíc vařit večeři. Hlavní jídlo vždycky připravovala sama a bylo vhodné, aby po šesté bylo hotovo.

******

Vyvolení před večeří vyšli ještě ven a když dojedli chutné jídlo, zeptala se jich Jana, zda jim nebude vadit, když je ještě v noci přijde probudit.

Bodejď by jim něco takového vadilo. I když se jednalo o čas kolem jedné ráno.

Po napůl probdělé noci, kdy vyvolení vyprávěli Janě svá dobrodružství, měli se kluci odebrat v lesy na Zákopcích. Plánek ukazoval místo dobrých třiadvacet kilometrů od vesnice, a tak je čekal dlouhý výlet hlubokými podzimními lesy.

******

Místo, kam podle mapky došli, se nedalo přehlédnout.

Lesní mýtinu, dnes již změněnou na louku, obklopovaly stromy se zabarveným listím a uprostřed kruhového prostranství zarostlého travou stál jakoby obětní stůl.

Chlapci přistoupili k tomuto stolu a seznali, že na každé straně je místo pro přiložení jejich artefaktu, jako když tenkrát otevírali záhadný sokl ve vzdálené jeskyni.

,,Igete, chyť se mě," řekl Martin, ještě když se domlouvali, zda to, co vidí, je opravdu tím, čím se to zdá být.

Přiložili magické předměty na příslušná místa.

Stůl se obrátil do země a na jeho místě se rozsvítil světelný tunel, jehož bílé světlo probleskávalo odstíny několika barev spektra. Byla to zajisté nějaká brána. Chlapci vstoupili.

Ihned potom světlo zesláblo a začal známý přesun. Stále vyšší rychlostí až do jiného prostoru, jiné dimensiáry.

Věřit netěžko, tu jeskyni, kam přistáli, všichni dobře znali. Kvádrový dóm s holými stěnami se nadal opomenout při vzpomínce na vstup do světa Lepidu activ.

V koutě oné jeskyně ležely osobní věci vyvolených. Než se tito stačili rozkoukat, promluvil na ně známý hlas:

„Tak vás vítám zpátky, drazí přátelé."

Byl to onen vládce světa. Chvilku s ním mluvili, pak se jali převléknout se do svého starého oděvu, samozřejmě až na Igeta, jenž zde nic připraveného neměl.

Na přítomnost Igeta vládce nijak nepoukázal.

Všichni měli být přeneseni do blízkosti Prahy, nevěděli ovšem, kam přesně.

******

Přenos je už nemohl ničím překvapit. Cestou dolů zřeli řeku s prudkými, většinou zalesněnými, svahy okolo, také nějaké chaty. Uprostřed řeky byl ostrov. To vše viděli, více si už nedokázali uvědomit.

Většinou je místo zvolené jako začátek či cíl přesunu něčím významné. Zpravidla se jedná nějakou skálu filtrující energii. Taková místa se lépe zaměřují, pro východiště zase musejí být nějak očarována, aby bylo možné otevřít bránu.

Některá místa mají silnou energii související s jejich minulostí i s mnohdy bájnými zdroji energie. Říká se, že taková místa mají genius loci. Vznikají zde ta nejvýznamnější města, kláštery, ale mohou tu vzniknout i tajemné zámky a skryté osady; mnohdy se totiž jedná o zřídla negativní energie a mnohdy jsou taková místa dokonce označována za brány do pekel.

Někdy svaté místo vznikne a zase zanikne a příčiny a okolnosti zániku mnohdy posílí jeho energii. Ruiny pak již jen dokreslují atmosféru, jíž místo působí na dnes přicházejícího člověka.

Ruiny. Základy starých staveb. Evidentně s kostelem. To viděli vyvolení skončivše cestu z dimensiáry s jeskyní. Snad to mohl být dávno opuštěný klášter. Nacházeli se určitě na svojí Zemi a zřejmě, podle tvrzení vládce, i nedaleko Prahy. Jakkoliv zajímavé bylo toto místo, nechávalo otevřenou otázku své polohy.

Poblíž základů starého kláštera plynula voda jakési řeky. Jelikož napravo i nalevo pozorovali proud, mohli vyvolení očekávat, že jsou na ostrově ve středu vodního toku. Přesto se Martin a Jáchym vydali - každý po jiném břehu - místo obhlédnout; pouze tím však ověřili nepříjemnou skutečnost, že se vskutku nacházejí na ostrově snad uprostřed Vltavy, možná Labe. Naproti přes řeku stála na snadný dohled od kláštera, pod strmým srázem osada, jíž procházela celkem frekventovaná silnice. Kousek nalevo byl vidět zdejší kostel zdobený neobvykle umístěnou sochou světce přímo na špici věže, kde v zpravidla bývá kříž. U protějšího břehu kotvily uzamčené loďky, zde však nikoliv. Jáchym, Martin, Pavel i Gustav byli schopni se na druhou stranu dostat, jenže Iget na tom byl hůře. Martin tedy rozhodl, že:

,,Půjdeme na druhej břeh s Pavlem a Jáchymem. Já odemknu loďku a Pavel se vrátí pro vás dva [myšleno Igeta a Gustava (pozn. autora)]."

Nápad to byl dobrý, jelikož Gustav neměl chutě podhrabávat se pod řekou, zatímco Jáchym mohl na druhý břeh jednoduše doletět, stejně tak, jako Martin. Pavel pak bez problémů přešel po vodě. Rozestoupení se řeky nebylo v tomto místě možné zajistit, neboť proud byl příliš silný a řeka hluboká a široká.

Naproti Martinovi nedělalo jediný problém loďku odvázat a Pavel se tak mohl vrátit na ostrov pro zbylé dva chlapce. Samozřejmě, že neměl zapotřebí užívat vesel, ale jednoduše se nechal nést řekou ignoruje proud pěkně na přístaviště u ostrova a naloživ čekavší přátele vrátil se ke kotvišti loďky, kde Martin tuto opět uvázal a uzamkl, aby pokračovali k silnici výše.

******

V dohledu od kotviště, poblíž kostela, se nacházela červená zastávka; znajíce význam těchto zastávek, věděli by vyvolení ihned, že nemohou být příliš vzdáleni od domova. Sotva ovšem přečetli název Davle, u Kiliána (správně Davle,,u Kiliána), zahlédli kvapně se přibližující zelenobílý autobus.

390 Smíchovské nádraží, hlásala elektronická tabule vpředu.

Všem čtyřem snad bylo jasné, kde je Smíchovské nádraží. Iget jen koukal okolo sebe a ničemu se nedivil; jenom registroval tento zvlášní svět.

Pod názvem Davle, u Kiliána tkvěla poznámka ,,na znamení". Naštěstí si jí Jáchym a Martin všimli a zuřivě mávali na autobus.

,,Pětkrát poloviční do Prahy," děl Martin, když nastoupili.

Jáchym měl v kapse stokorunu, kterou dostali na cestu, jestli ji ovšem neztratil.

„Nějakou slevu máte?" zeptal se řidič.

,,Ne," odvětil Martin.

,,Jenom k metru?"

,,Jo," domluvil Martin a řidič se jal do strojku zadat získané informace.

„Čtyřicet pět," řekl, zatímco se tiskly jízdenky.

Martin narazil. Jáchym si vzpomněl na bankovku vloženou do jeho kapsy, aby ji ihned vylovil a podal řidiči. Ten poctivě vrátil, Jáchym se chopil lístků, přičemž Martin si ten svůj nenechal upřít, vyžádal si jej a jeden pro Igeta; ostatní ať si s těmi svými dělají, co chtějí.

Usedli na zvolená místa a ulevilo se jim.

Naposledy pohlédli na zbytky ostrovního kláštera.

******

Autobus projel Davli a silnicí kopírující okraj vodní nádrže se dostal k jižnímu okraji Prahy. Přes Zbraslav vjel na Strakonickou silnici uháněbo ke stanici metra Smíchovske nádraží.

Čím dál se blížil k městu a jeho centru, tím víc Iget valil oči. Už jenom majestátní vranská přehrada ho uchvátila a uvažme - toto vodní dílo opravdu není zas tak ohromující. Velké město nepodobalo se ani tomu největšímu v jeho světě a místy pekelná spleť silnic připomínala říši na druhém břehu řeky Stix. Stovky vozů bez koní hnaly se těmi velikými cestami rychlostí, kterou by nemohlo vyvinout ani to největší a nejsilnější spřežení.

Jsa inteligentním člověkem, soudil Iget, že takto vypadá budoucnost každého ze světů, že jednou i u nich bude se dýchat zkažený vzduch a lidé budou oběťmi sebe samých a své nenasytnosti. Zatím však neznal ničeho z tohoto světa a těšil se na poznání. Úžasné technické výrobky ho velmi lákaly, zároveň však byl rád, že se bude moci navracet do svého starého světa.

 

„V srdci pevnosti Vyšehrad leží sady zvané Karlachovy, ve středu oněch sadů stojí socha svatého Jana a v podstavci jejím tkví zářezy méně než nepatrné pro toho, kdo by je nehledal. Jsou to čtyři místa určená k přiložení čtyřech předmětů, z nichž každý jeden stačí, aby otevřel vstup dolů do podzemí. V hloubi jeskyně uvnitř skal vyšehradských již poutník sám vyzjistí, kterak pokračovat do světa jeho cílového. Z toho místa, kam bude přenesen, dostane se obdobným způsobem zpět na Vyšehrad,"

tak jim řekl o možnosti návratů vládce třetího světa.

---