Odraz

Ještě se svítí. Světlo v nás. V tobě i ve mně. A čekáme spolu na chvíli probuzení. Bdíme i spíme v jednom okamžiku a ze snu nás nevytrhne ani cizí pohled klouzající po skleněných výplních oken. Šeptáš mi cizí slova a já je neslyším. V uších mi zní jen šumění uschlých květů. Hlas větru, co se do nich opírá a ticho ulice mlčící jinak než obvykle. Říkáš, že máš strach?
Mihotavé světlo svíčky. Iluze domova v prázdném domě. Zůstaly jsme jen my dva a tak dáváme jména neživým objektům. Jsou jako my, jen už nežijí. Jsou jako my, jen ještě nežijí.
Blednoucí světlo noci má barvu staré uniformy. A já nevěřím, že hvězdy jsou jen formy bez obsahu. Zdají se krásné jenom zdálky. Dělí nás miliony let. Tak jako mě a tebe. Když blikají v letité dálce, mrtvé snad celá staletí, mám stále naději, že tvoje světlo ke mně taky jednou doletí. Jejich světlo zhaslo. Tvoje taky, jen vzdálenost mě dělí od zklamání.
Nenech mě být jednou z mnoha. Nenech mě prožívat to stále znova. Chtěla bych jít, běžet, křičet, snít. Nevidět zdi a se strachem čekat až se zhroutí. Tvůj pohled mě našel mezi všemi. Nesmím tě nechat jít. Veď mě ještě chvíli a já už se nezeptám na cíl.
Hladina stoupá. Čas už není a tak nám vládne prostor. Hladina stoupá, neklesá. Od světa nás dělí dvě kapky rosy, řeka, jezero. Jsme sami. Ty a já. Já a to, co nazývám ty.
Svítá a schovávat se nemá cenu. Cenu jsem ztratila v ten den, kdy jsme se potkali. Chrám se stal vězením. Bezpečí hrozbou. Oni mnou. Ty jimi.
V útrobách hustých keřů. V bludišti ulic větví a kořenů. Listy kolem nás padaly jako dešťové kapky. Šeptal jsi cizí slova.
Pomoc je na cestě. Vzduchem i po zemi. Kdysi jsem věděla, co to znamená, ale nyní mi v uších zní jen tlukot mého srdce.
Ještě se svítí, ale tma se už vkrádá i v nás. Spěchej. Pozdě dnes znamená nikdy.