Orkové: Válka s netvory (část 6.)

Malá seznamovací kapitolka :)

Na Sekerově mi nic nechybělo. Dostal jsem tolik jídla a pití, o kolik jsem si řekl. Jedl jsem pečená kuřata, husičky a to nejlepší vepřové maso. Všechny ty dobroty jsem zapíjel hustým pivem, vínem nebo velmi silnou kořalkou. A vedle rozbolavělých nohou se mi zpravila i nálada po boku šlechetných válečníků.

            I když náčelník chtěl vyrazit na pomoc spojencům co nejdříve, uspořádala se velká hostina na rozloučenou, jak káže dobrý mrav. Mnoho poddaných přišlo a doneslo dary. Chudí obyvatelé Sekerova darovali ovoce a zeleninu, bohatí kupci dali Magovi plíšky ze zlata nebo stříbra. Sličné panny se oddávaly válečníkům a doufaly, že s nimi počnou děti, ze kterých vzejdou jednou stejně udatní bojovníci.

            Hostina na rozloučenou trvala několik dní a nikdy jsem neviděl pozřít takové množství jídla. Už jsem si myslel, že spíž je prázdná a právě narazili poslední sud piva, když v tom někdo poručil další várku. I já jsem měl možnost se obveselit s otrokyněmi rozkoše, ale pomyslel jsem si, že by to nedělalo dobré jméno mému učiteli a tak jsem všechny radovánky přenechal mým společníkům, kteří toho bez zaváhání využili.

            Jediný, kdo též se jako já držel dobrého žvance, byl starý válečník Joso. Seděl v rohu většinou sám a svým zjevem naháněl slabším povahám hrůzu. I já jsem se ho nejdříve štítil, ale brzy se z něj vyklubal dobrý společník. Jeho vzhled mě posléze začal fascinovat.

            Joso děsil tím, že mu chyběl nos. Místo něho měl železnou destičku. Také postrádal pravé ucho a další části těla, které mu bránily obveselovat se s ženami. Jeho tělo se dalo popsat jako jedna velká jizva a bylo s podivem, že se dožil padesáti pěti let. Ctihodného věku na každého bojovníka.

            Joso se ke mně otočil a ukázal mi hrubé ruky s mozoly a bez několika prstů. Poté pravil: „Vidíš, chlapče? Dokad tyhle ruce dokáží udržet meč nebo sekeru, budou zabíjet. Možná již mám za sebou nějaký šrám, ale žádných netvorů se nezaleknu. Jsem orkský válečník, ze železa a kamene! A budu jim do posledního dechu, ať jsou mi předkové svědci!“

             Co by to bylo za dobrou hostinu, aby se nestrhl i nějaký pěstní souboj, tolik oblíbený mezi válečníky všech kmenů.

            Uprostřed síně se udělal prostor. Služebnictvo náčelníka uklidilo ze země rozbité korbele a odtáhlo stoly stranou. S nimi i několik vyřízených válečníků, na mol opilých a společensky unavených. Na scénu přišli dva obři.

            Na straně ke kamennému trůnu se postavil do půli těla nahý bojovník Warnak. Podle vyprávění byl kaltarash, řvoucí bestie. Připadal mi brutální již od pohledu. Na jeho svalnatém těle se kroutila četná tetování magických zaříkadel, která mu propůjčovala nadlidskou sílu. Avšak nic není zadarmo. Za celé dny jsem ho neslyšel promluvit jediného slova nebo pousmát pichlavému vtipu. Jestliže byl Kerduba dokonalým strojem na zabíjení, Warnak se narodil pro válku.

            Na druhé straně stanul ještě o něco mohutnější válečník Kroll, míšenec obra s orkem, též nelítostný hromotluk. Rychle si protáhnul svaly a změřil si pohledem Warnaka.

            „Přetrhnu tě jako hada!“ řekl na adresu řvoucí bestie míšenec. Warnak se jenom zašklebil, snad se pousmál, to nemůžu říct.

            „Hegard-dagard! Ať zvítězí ten nejlepší!“ začal souboj náčelník a obři se ihned pustili do sebe.

            „Chlapče, někam se schovej,“ řekl mi Joso. Ještě jsem netušil proč.

            Válečníci do sebe začali mlátit a posvátná síň se otřásala ve staletých základech. Myslím, že rány slyšeli až v rušných uličkách  pod baštou. Warnak udeřil pěstí do obličeje Krolla a Kroll to bez zaváhání okamžitě vrátil.

            „Proč se nekryjí? Proč neuhýbají ranám?“ zeptal jsem se starého veterána, který se za břicho popadal, když viděl tu scénu.

            „Bylo by to zbabělé! Pravý muž ránu schytá, jenom žena uhýbá stranou!“

            Tak jsem ještě chvíli pozoroval s otevřenými ústy dva obry, kteří do sebe mlátili jako do pytle ovsa a nic to s nimi nedělalo. Jejich obličeje nejdříve zmodraly a poté zrudly od krve, ale oni pokračovali dál  a dál. Vzduchem létaly zuby.

            „Kdy se pozná, že někdo vyhrál?“ otázal jsem se starého válečníka.

            „Až náčelník řekne dost. Poté se spočítají vyražené zuby. Komu jich vypadalo méně, ten vyhrál!“ smál se Joso a jedním dechem doplňoval. „To za mých mladých let by takové panáky zarazili do země jako hřebíky!“

            „Konec!“ zařval náčelník a obři okamžitě skončili svoje nesmyslné bití. Jejich rozbité obličeje jsem nepoznával.

            Warnak tento souboj těsně vyhrál. Skončil se čtyřmi vyraženými zuby. Jeho sok Kroll ztratil pět zubů. I když do sebe celou tu dobu mlátili jako smyslů zbavení, po zápase si přátelsky potřásli rukou a dali si spolu několik piv. Jediné štěstí bylo, že na rozdíl od lidí, tak orkům dorůstají zuby několikrát za život, takže to taková ztráta pro ně nebyla.

            Hostina pokračovala v plném proudu a já se snažil držet krok v pití piva a kořalky s drsnými bojovníky. Poroučel jsem jeden korbel za druhým a míchal trpké víno s kořalkou.

            Již nevím kdy jsem únavou usnul na stole a netuším ani, kolik hodin jsem spal. Zdál se mi divný sen. Viděl jsem hořet nějakou osadu. Po ulicích běhaly ženy a děti jako hořící pochodně a z kouře se vynořovali netvoři. Vnímal jsem všechny vjemy: nesnesitelný žár ohně, dusivý dým, křik umírajících a pachuť smrti. Procházel jsem se mezi zničenými domy a podivná předtucha mi říkala, že tohle místo navštívím. Když se z kouře objevil skřet, kterého jsem zabil v lese, někdo mě probudil.

            „Stávat, chlapče! Hostinec zavírá a my musíme splatit svůj účet. Nebo jsi snad zapomněl na svá slova?“ zeptal se mě válečník Tyrlog, pravá ruka náčelníka a jeden z nejlepších šermířů  Magovovi družiny.

            „Je den nebo noc? Co se to stalo…“ vůbec jsem netušil, co jsem poslední dny dělal. Vzpomínky zahalovala mlha.

            Tyrlog se zasmál a silně mě poplácal po rameni. „Hodně vody odteklo v řece Ingyr a tyhle starobylé zdi budou dlouho vyprávět o Ralnogovi, synu obchodníka Barnaka! No tak, zmuž se!“

            Jen taktak jsem se postavil na nohy a rozhlédl se po síni. Opravdu již nikdo nepil z korbelů a neveselil se. I otrokyně rozkoše někam odešly a staří veteráni umlkli svoje písně. Síň byla pustá a prázdná.

            V doprovodu Tyrloga jsem vyšel ven na malé nádvoří a oslepilo mě slunce. Když jsem rozlepil oči, uviděl jsem deset plně vyzbrojených bojovníků v čele s náčelníkem Magovem. Všichni se smáli na můj účet a já se mohl hanbou propadnout. Tolik jsem hleděl, abych svému učiteli neudělal ostudu, až jsem nakonec vypadal jako ten nejhorší opilec.

            „Ten chlapec se mi začíná líbit. Pije skoro tolik jako my!“ řekl Joso. Družina bojovníků se smála, ale Kerduba po mně hodil vyčítavý pohled. I když zrovna on mi neměl co vyčítat.

            „Chytej, chlapče! Tohle budeš potřebovat!“ okřikl mě válečník Gorb a hodil po mě několik věcí. Obnošené boty, kroužkovou zbroj a těžký meč. Boty jsem uvítal, ale nevěděl jsem, na co mi bude zbroj a hlavně meč. Neuměl jsem vůbec bojovat.

            „Snad si nemyslíš, že budeš skřetům vyprávět pohádky na dobrou noc?“

            „Jenže já neumím vůbec bojovat! Myslel jsem, že budu léčit ranění a …“

            Válečníci se zasmáli a slovo si vzal Tyrlog: „Až budu mít nějaké bolístko, tak mi ho můžeš pofoukat. Do té doby budeš máchat mečet a snažit se něco zabít!“

            Nasedl jsem na připraveného koně a již jsem nic neřešil. Hlava mě třeštila bolestí a žíznil jsem jako nikdy. Byl jsem rád, že se udržím v sedle. Ostatní však spokojeně klábosili a nebylo na nich znát, že posledních několik dnů divoce hodovali. Snad na ten alkohol uvykli.

            Vyrazili jsme. Když jsme projížděli Sekerovem, ze všech koutů se sbíhali poddaní, aby dali holt svému náčelníkovi. Ženy, muži, děti, všichni se ukláněli po způsobu peonů se zkříženými pažemi na hrudi. Nikdo nepromluvil jediného slova a ticho rušilo jenom klopýtání a frkání koní.

---