Posel smrti V: Kapitola XX - Odpočívej v pokoji

Akira Watanabe stála opět tváří v tvář své protivnici. Za ty roky se z ní stal něco jako přízrak minulosti. Přestože Kasumi viděla jen párkrát, tak s ní byl Akiřin život hodně spjatý, neboť již šest let pátrá nejen po ní samotné, ale také po její minulosti. Nyní se opět sešly. O tohle setkání stála Akira dlouhou dobu a teď když skutečně přišlo, nenacházela vhodná slova. Kasumi stála proti ní, přímo na dosah ruky.
„Nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím… živou,“ řekla Kasumi. Akiru udivovalo, jak klidná dokáže být, přestože má před sebou někoho, koho považovala za mrtvého. Akira věděla, že Kasumi se na ni může každou chvíli vrhnout a aby se tak nestalo, vytáhla katanu a k překvapení všech ji položila na zem ke stěně. Kasumi na to zareagovala sundáním vrchní části oděvu. Nepomyslela by si, že se Akira odhodlá k něčemu takovému, ale bylo to rozhodně vítané. „Stouplo ti sebevědomí natolik, že se mi postavíš tváří v tvář ve spravedlivém boji a ještě k tomu se chceš bít takříkajíc tělo na tělo? Hranice mezi odvahou a bláznovstvím je tenká Akiro, ale nebudu tě soudit, protože možná jsi opravdu lepší než já, možná že dnes zemřu, ale počítej s tím, že udělám maximum proto, aby se tak nestalo.
„Nejsem tu proto, abych tě zabila.“
Tohle Kasumi opravdu překvapilo a její výraz ve tváři byl toho důkazem. Šest let pase po jejím životě a teď, když se jí konečně naskytne další možnost, to vzdá? „To ti mám věřit?“ zeptala se Kasumi.
„Potřebuji tvoji pomoc.“
„Ty ses při útěku z toho kláštera udeřila do hlavy?“
„Myslím to smrtelně vážně! Pravda, chtěla jsem tě z celého srdce zabít, ale to se změnilo, když jsem se konečně dozvěděla, co přesně se mezi tebou, Ichirem a Tokutarem stalo. Víš, vždycky jsem si tě vážila a nyní si tě vážím ještě mnohem víc. Když jsem zjistila, co všechno ti provedli, tak… jsem pochopila, že to můj otec je zrůda, kdežto ty jsi jen jeho oběť. Ať už se to zdá jakkoli absurdní, tak tvůj život je jen výsledek utrpení, jaká jsi prožila v mládí. Vždyť se rozhlédni kolem sebe a pověz mi, kolik lidí se chová tak jako ty? Oni tě zničili, Kasumi. Zbavili tě lidskosti.“
„Myslíš, že právě tohle mi vadí? Nebýt toho, co jsem si vytrpěla, bych už dlouhé roky byla mrtvá. Jen díky tomu všemu v sobě dokážu najít víc, než většina jiných lidí. Moje hranice ať už jde o věci psychické či fyzické jsou posunuty dál a díky tomu ještě dýchám. Já Tokutara neviním z toho, co ze mě udělal. Já ho viním z toho, jak mě ovládal a že mě připravil o děti.“
„Dobře, ale stejně ho chceš vidět mrtvého a já také. Já jsem se nedokázala vyrovnat s tím, co mi provedl. Vím, že jsem byla jeho otrokem a zpočátku jsem si to ani neuvědomovala. To až tvůj životní příběh mi otevřel oči, ale nenalezla jsem dostatek sil Tokutara zabít. Sama na to prostě nemám a v tom jsme si podobné, že mám pravdu? Proto ses nikdy do Japonska nevrátila, přestože jsi mi to tvrdila a to tak rozhodně, že bych si na to byla klidně vsadila. Věděla jsi, že nemáš stejně žádnou naději. Bála ses.“
„Ano a nestydím se za to. Bojím se Tokutara a jeho lidí, protože by mi dokázali připravit strašlivá muka. Bojím se, že na mě čekají a jsou připraveni. Mám strach o své rodiče. Je to… tak dávno, co jsem je viděla, ale stále mi na nich moc záleží, přestože mi tak ublížili. Nevím ani, jestli jsou vůbec naživu, ale nikdy bych si neodpustila, kdyby se jim něco stalo. Mé děti umřely kvůli mně a já bych už nevydržela vědomí, že tak skončili i mí rodiče.“¨
„Nejde jen o tvé rodiče. Máš sestru, Kasumi. Sakura se jmenuje.“
K Akiřině údivu to s Kasumi moc nehnulo.
„Když mě prodali, chtěli vyplnit to prázdné místo dalším dítětem? Zní to strašně, ale je to tak, že ano? Kde ta… Sakura je?“
„To nevím. Potkala jsem ji před pár měsíci na Marshallových ostrovech. Docela se ti podobá a nejen vzhledově.“
„Možná to je moje sestra, ale to nic neznamená. Nic k ní necítím a cítit nebudu.“
Akiřin poslední trumf byl pryč a jí to zaráželo. Byla si jistá, že Kasumi snadno přesvědčí, ale ono ne. „Společně přece máme naději Tokutara porazit, Kasumi, a já věřím, že to dokážeme. Vrátíme se do Japonska a pomstíme se dříve, než nám budou moci znovu ublížit. Získáš svoji rodinu a domov. Copak to pro tebe nic neznamená?!“
„Ne. Teď už ne.“
„Ale proč? Společně to dokážeme. Jde o naši čest.“
„Ne! Mám tu jisté závazky a člověka, kterého mám ráda,“ Kasumi se ohlédla na Samuela, který byl velice rád, že to Kasumi řekla takhle před ostatními.
„To… to ale nejde. Já sem jedu s tím, že se odsud vypravíme na cestu pomsty. Dokonce jsem už začala, když jsem zabila muže, který vás sledoval a prozradil mi, kde jste. Nemůžeš mě odmítnout.“
„To si vážně myslíš? Spíš mě překvapuje, že jsem tě ještě nezabila.“
„Tokutaro mě sem vyslal, abych mu přinesla důkaz, že jsi mrtvá. Já se nemůžu podruhé vrátit bez něj.“
„To máš smůlu. Zůstávám tady se Samuelem.“
„Kasumi, to… ne. Jsme přeci na stejné lodi, musíme si pomáhat.“
„Na stejné lodi nejsme, ale máš pravdu, že ses právě ocitla v podobné situaci, v jaké jsem už dlouhé roky. Tokutaro ti půjde po krku, když nesplníš jeho úkol, že?“
„Dal mi měsíc. Mám jen jeden měsíc a pak… zabije mě!“
„Ano a bude mu úplně jedno, že jsi jeho dcera. Vidíš, co je to za svini? Možná právě kvůli tomu, jak dopadneš, tě nechám být, ačkoli bych tě měla zabít. Odejdi odsud a žij si svůj život.“
„Ne, takhle to skončit nemůže! To v Japonsku mám svůj život. Mám tam domov a přátele a… nemůžu to všechno hodit za hlavu.“
Samuelovi se přestávalo jednání Akiry líbit a když pohlédla na svoji katanu ležící na zemi, byl připraven v mžiku vytáhnout revolver a střílet. „Ať tě to ani nenapadne. Nechtěj skončit s dírou v hlavě,“ řekl. Akira raději poodstoupila stranou a Samuel si pro katanu došel. Předal ji Markovi, který ji pohlídal a prohlížel si mistrovskou ruční práci.
„Co bys udělala ty, kdyby ti někdo ukradl katanu?“
„Asi bych řádně protestovala, jenže já bych na rozdíl od tebe nepomýšlela na nespravedlivý souboj a kromě toho ti katanu vrátíme, že ano, Samueli?“
„Hned, jakmile se odhodláš k odchodu, ale pochop, že v tebe nemám zdaleka takovou důvěru jako v Kasumi.“
„Takže jak, Akiro?“ ptala se Kasumi
„Ovládáš perfektně Ninjutsu, Thajský box a základy Hirangda. Je to působivé, ale mě to tentokrát neodradí od toho, abych se tě pokusila zabít. Neustoupím a nezaleknu se, znovu už ne. Je mi to líto, ale nemám na výběr.“
„Vždycky je na výběr… ale dobře,“ řekla s klidem Kasumi. Samuela překvapovalo, jak může být tak klidná, když jí právě půjde o holý život, ale věděl, že v takovéto situaci rozhodně není poprvé. Počítal s tím, že tohle bude pro Kasumi minimálně tak obtížné, jako souboj s Ivanem, ve kterém si přál její smrt. Tentokrát to je úplně opačné a byl z toho pořádně nervózní, neboť ji měl moc rád a možná ji dokonce začínal milovat.

Kasumi zaujala bojový postoj a uvolnila se od všeho, co by ji jinak rozptylovalo. Byla tu jen ona a její protivnice, ostatní nebyli důležití. Akira byla rovněž v naprostém klidu. Zaťala pěsti a poté je opět povolila. Sledovala Kasumi a došlo jí, proč si předtím sundala vrchní oděv. Kasuminy pravidelné, skoro až strojově přesné hluboké nádechy a výdechy napínaly její hruď a Akiře se zdálo, že ten naprosto přesný úkon není ani možné přerušit. Kasumi si stejně jako Akira uvědomovala, že nazývat takovýto souboj pouze záležitostí fyzičky a umu je nesmyslné. Pohlédla své protivnici přímo do očí a snažila se rozluštit její úmysly. Akiřiny oči ovšem byly takřka nečitelné a Kasumi věděla, že je to třeba změnit. Na tváři se jí objevil úsměv, poté zvedla pravou ruku mírně do výše, pokrčila ji v loktu a zaťala pěst, jak jen to šlo. Ani na okamžik nepřestávala sledovat Akiřiny oči, které se neubránily pohledu na pevné Kasuminy svaly. Akiře to stačilo, aby znejistěla, tak jako před lety v Bangkoku. Kasumi udělala krok vpřed, načež Akiře povolily nervy a zaútočila, na což Kasumi čekala. Akira provedla kop z otočky vedený přímo na hlavu. Nedala se jí upřít velká snaha a zkušenosti, ale na Kasumi to bylo příliš pomalé a předvídatelné. Snadno přešla do kleku, čímž se ráně vyhnula, opřela se rukama o zem a kopla Akiru do břicha. Ta ztěžka vydechla a ucouvla stranou. Pořádně ji to zabolelo, ale ovládla se. Akira začala před Kasumi couvat, ale poté se v rychlosti rozeběhla, vyskočila do výše, čímž se nejen vyhnula kopu, kterým ji Kasumi chtěla odrazit, ale také nabrala dostatečnou rychlost a razanci pro úder pěstí přímo na Kasumin obličej. Rána to bylo opravdu silná a zasáhla Kasumi takřka přesně mezi oči. Zůstala rozkročená stát a ruce jí zplihle visely podél těla. Hlavu měla skloněnou mírně dolů. Samuel poznal, že se něco děje, něco, co by se rozhodně dít nemělo a to obzvláště ne Kasumi. Může to všechno ukončit jediným stisknutím spouště, ale Kasumi by to tak rozhodně nechtěla a i on by byl vlastně rád, kdyby zvítězila spravedlivě. Akira byla nebezpečně blízko Kasumi. Roztáhla ruce a dlaněmi zkusila praštit Kasumi přímo do uší. Taková rána by mohla rozhodnout, ale jen v případě, že by se Akiřiny paže nezasekly o ty Kasuminy. Zablokovala tak obě rány a opět pohlédla Akiře přímo do očí. Akira se ale nemínila vzdát a tak se vší silou snažila Kasumi přetlačit. Nebylo to moc platné, a když naopak Kasumi roztáhla její paže o několik desítek centimetrů, pochopila, že proti Kasumině fyzické síle nemá valnou naději. Akira se ale rozhodně nemínila vzdát. Chytila Kasumi za obě zápěstí, zapřela se a kopla Kasumi špičkou boty přímo do břicha. Ta se sklonila a dostala od Akiry další kopanec a to přímo do brady. Kasumi spadla na zem, ale hned se zase zvedala. Na tváři jí byla vidět zlost a nenávist k ženě, kterou už jednou málem zabila. Copak to nedokáže podruhé? Kasumi tekla z úst krev, ale byla zase na nohou připravena čelit dalším útokům, které na sebe nenechaly dlouho čekat. Akira vyskočila na dlouhý jídelní stůl a pokusila se Kasumi kopnout do hlavy, což jí nevyšlo. Kasumi ráně totiž uhnula a vyšvihla se na stůl taktéž. Akira ji srazila dolů tím, že jí podrazila nohy a ještě do ní strčila, aby nedokázala pád zmírnit. Kasumi dopadla tvrdě na chladnou zem a pociťovala, jak ji ovládá stále větší a větší vztek. Jen stěží se dokázala plně soustředit a její původní klid byl ten tam. Hlava ji bolela od té chvíle, co ji Akira praštila do čela a přestože si to původně nechtěla přiznat, nyní už cítila, že jí tím způsobila mírný otřes mozku. Vůbec to nebylo příjemné a chvílemi na ní přicházely mdloby. Nechápala, jak je to možné, vždyť obvykle je to právě ona, kdo dokáže rozhodnout konflikt klidně jediným úderem a teď se s něčím takovým setkává na vlastní kůži. K čemu je bojové umění, když se nedokáže vzpamatovat a zahájit žádnou z jinak perfektně nacvičených sérií úderů? Zhluboka dýchala, aby se uklidnila a pak se rozeběhla přímo proti stolu, na kterém stála Akira a strhla jí dolů na zem až ke krbu. Třikrát dala Akiře ránu pěstí přímo do tváře, ale ta ji poté odstrčila stranou. Obě se zvedaly takřka souběžně, ale Akira byla ta, která využila šance rychleji. Chytila se zdobené římsy u zdi, vyskočila do výše a oběma nohama tvrdě skopla Kasumi dolů, takřka až do krbu. Poté poodstoupila dál. Kasumi s nebývalým zhrozením zjistila, že stačilo jen velmi velmi málo, aby přistála tváří přímo v ohni. Poté se v rychlosti ohlédla na ostatní. Viděla Samuelovu vyděšenou tvář a hned vedle něj Rachel, která se musela přemáhat, aby nevyprskla smíchy. Kasumi se už déle neudržela. Vycenila zuby, jako zraněná rozzuřená šelma, oči jí vzplály neskutečnou agresivitou, vyšvihla se na nohy a rozeběhla se vší silou proti Akiře. Uchopila ji pravou rukou kolem pasu a stále běžela dál. Narazila Akiru až na zeď, čímž jí málem vyrazila dech. Akira zvedla ruce do výše. Nemohla se hýbat, ale věděla, že musí Kasumi setřást, dokud toho je schopná. Narazila oběma lokty přímo do Kasuminých ohnutých zad, které se pod úderem mírně prohnuly. Akira nepřestávala a tloukla do Kasumi lokty, jako smyslu zbavená. Pocítila, jak s každou další ranou Kasumino sevření ochabuje. Kasumi cítila strašlivou bolest a nedokázala se soustředit na víc, než na to, aby se udržela na nohou. Rány na ní padaly tak rychle, že se nebyla schopná vůbec narovnat. Cítila, jak se její tělo otřásá a jak jí vibrují nohy, jakoby nedokázaly unést její tělo. Třásly se a klepaly a Kasumi to ani přes svoji ohromnou snahu nedokázala zastavit. Její výkřiky a steny plné bolesti trhaly Samuelovi uši. S vytřeštěnýma očima sledoval, jak se Kasumi marně snaží odolat, jak pod všemi těmi údery její tělo klesá níž a níž. Viděl, jak marně bojuje se stále sílící bolesti. Stačilo vytáhnout zbraň a stisknout spoušť, ale nebyl toho schopen. Kasumi se definitivně podlomila kolena a spadla na břicho. Tvář měla zalitou krví a sténala. Akira chvíli nehybně stála a sbírala síly na to, aby vše ukončila. Kasumina mysl byla zmámená bolestí a ona cítila, jak slabá a uzavřená je. Stěží si uvědomovala svoji žalostnou situaci a snažila se někde najít zbytky sil a vzchopit se. Nedokázala se vyhnout vzpomínkám na setkání s Akirou. Celý život se snažila být lepší a lepší. Ty strašlivé chvíle plné utrpení přinesly své ovoce, tak jak je možné, že už nemůže? Takhle to přece neskončí, přece nemůže být poražena! Anebo snad ano?! Rozpažila ruce a dlaněmi se opřela o podlahu. Šílená nenávist ji stále pohlcovala a právě díky ní dokázala pokračovat. Odlepila se od země a chystala se konečně zvednout. Její natažená záda však byla příliš snadný cíl. Akira zvedla pravou nohu do výše a dupla na Kasumina záda přímo mezi lopatky. Ozval se bolestivý hlasitý výkřik plný zoufalství a Kasumino tělo opět kleslo takřka na podlahu. Jen s vypětím všech sil se vůbec držela sotva pár centimetrů nad zemí. Bylo to, jakoby na sobě měla nějakou obrovskou zátěž, která ji zadupávala do země. Co teď? Jak může porazit někoho jako je Akira, když se už ani nedokáže postavit? Zklamala nejen sebe ale i Samuela, vždyť on na ni spoléhá! Akira se shýbla a chytila Kasumi za paže. Snažila se ji zvednout, ale rozhodně ne proto, aby jí pomohla. Kasumi ucítila pod nohama pevnou zem, ale nedokázala se zmoct vůbec na nic. Záda ji šíleně bolela a stejně tak nohy a hlava. Byla pokrčená a předkloněná s hlavou spadlou až na prsa. Oči měla stále otevřené, ale ani si nedokázala uvědomit, co vlastně vidí. Všude kolem bylo šero, jakoby stála na samotné hranici života a smrti. Akira ji chytila za ramena a narazila do jejího břicha kolenem. Kasumi zasténala a hned poté dostala další ránu kolenem. Poté ještě dvě další. Nyní už nebyla víc než jen loutka, loutka, se kterou je možné dělat cokoli. Akira ji musela přidržovat, aby se nezřítila na zem. Z úst jí vytékala krev a celé její tělo bylo jak v jednom ohni. „Odpusť mi,“ zašeptala Akira a chytila Kasumi za hlavu. Poté vyšvihla pokrčenou nohu do výše a udeřila kolenem Kasumi přímo do hlavy. Kasumi se už bez jakéhokoli výkřiku zhroutila na záda. Akira pozvedla hlavu a pohlédla na Rachel, která stála za Samuelem, aby neviděl její široký úsměv. Samuel byl bílý jako stěna a stále mírně kroutil hlavou, jakoby se nedokázal vyrovnat s tím, co se stalo. Proč jen se k ničemu neodhodlal, dokud byl čas? Proč se tak bezvýhradně spoléhal na Kasuminy schopnosti? Teď je to všechno pryč… Věděl, že mohl zasáhnout, že tu možnost měl, ale ještě nikdy neviděl Kasumi prohrát a tak snad ani nevěřil, že by k tomu mohlo jednou dojít. Cítil, jak rukama nahmatal kohoutek revolveru. Dotkl se spouště a přemýšlel co dělat. Akiru zastřelí to ano, ale co bude dělat bez Kasumi?! Má cenu vůbec žít, žít s vědomím, že opět de facto přišel vlastní vinou o blízkého člověka?
Akira shlédla dolů na Kasumi a v tu chvíli dostala dva velice rychlé a velice tvrdé kopance do podbřišku. Akira vyjíkla bolesti a předklonila se. Kasumi s vypětím všech sil vyšvihla nohy do výše a stiskla jimi Akiřin krk. Poté se nadzvedla a přehodila Akiru přes sebe. Ta dopadla na záda a skončila uvězněná mezi Kasuminými stehny jako ve svěráku. Ani přes veškerou snahu se nedokázala ze smrtícího sevření uvolnit a tak jen bezmocně sledovala Kasuminu zkrvavenou a zuboženou tvář. Kasumi ji mohla jediným trhnutím zlámat vaz. Dívaly se na sebe.

„Prosím. Nedělej to. Přísahám na svůj život, že ti už nikdy neublížím,“ chrčela Akira a čím dál tím víc pociťovala slabost, „zapřísahám tě, Kasumi, nedělej to.“ Kasuminy krví podlité oči žhnuly zlobou a cítila, že ji bolest opět přemáhá a tentokrát už se nedokáže přinutit k něčemu podobnému. Přestože mohla Akiřin život ukončit, to neudělala. Povolila sevření a nechala Akiru být. Ta kašlala a ztěžka oddychovala a přitom se držela za krk.
U hlavy se jí objevil Samuelům revolver.
„Říkala jsi měsíc, než ti Tokutaro půjde po krku? Tak to se připrav na minimálně měsíc vězení. Pak už ti Kasumina smrt k ničemu nebude a já opravdu nebudu riskovat, že své slovo porušíš. Upozorňuji Akiro, že pokud mi dáš sebemenší důvod ti ublížit, tak tě rovnou zastřelím. Marku, ubytujte ji ve sklepení a dejte na ní pozor.“
„Ano, pane.“
„Až to bude, sežeňte Terryho. Kde vlastně je?“
„Šel si do svého pokoje vybalit věci a ubytovat se.“
„Přiveďte ho co nejrychleji.“
Mark odvedl Akiru pryč. Neměla v plánu se o cokoli snažit, ostatně byla zatraceně ráda, že se vůbec udrží na nohou. Ty bolesti, které měla, sotva dokázala vydržet a to zdaleka nedostala tolik zásahů, jako Kasumi. „Ještě jednou něco takového provedeš, Rachel, tak toho budeš litovat a to myslím vážně! Tohle už není legrace, a jestli ohrozíš mě nebo Kasumi, tak… jak by se ti líbilo přijít o oko?!“ Rachel pochopila, že Samuel nežertuje a to ani v nejmenším. Zase tak nedotknutelná není a teď to opravdu přehnala, ale i když ji Samuel tentokrát nechá být, učiní tak i Kasumi? Samuel se sklonil nad Kasumi, která nebyla schopná se ani postavit. Stále ležela zemi a přerývaně dýchala. Každý nádech jí způsoboval bolesti na prsou.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi to dokázala,“ usmál se na ni Samuel.
„Nebýt tebe, tak… nevím… jestli bych nalezla dostatek sil.“ Samuel pomohl Kasumi na nohy, ale protože se na nich vůbec nedokázala udržet a hroutila se zase k zemi, vzal ji do náruče a vynesl nahoru do pokoje.

„Jen klid, Kasumi, zase bude dobře, uvidíš,“ řekl Samuel, když opatrně pokládal Kasumi na postel. „Za chvilku přijde Terry a prohlédne tě. Pak ti dá něco proti bolestem.“
„Ne,“ řekla tiše Kasumi, „to… si nezasloužím. Nechci nic na bolest. Myslím, že nemám nic zlomeného a… žádné vnitřní zranění snad také ne, takže to půjde.“
„Kasumi, přestaň s takovými řečmi. Nebudeš se přece trestat. Tam dole bych přísahal, že je po všem a jsem strašně rád, že tomu tak není, tak už si to dál neztěžuj.“
„Terryho přiveď, ale žádné léky nechci, když to nebude nutné.“

„Takže jak to s ní vypadá?“ ptal se Samuel, právě když Terry odešel z Kasumina pokoje. „Hmm, upřímně, nebyl jsem u toho, ale i podle toho, co jsem viděl je mi jasné, že to bylo drsný. Nemá žádný vážný zranění, alespoň já jsem žádný neodhalil, ale návštěvu nemocnice odmítá, alespoň nyní. Bolí ji i sebemenší pohyb. Nemá cit v končetinách, má pořádně naražená žebra, mírný otřes mozku a taky horečku, ale přesto nechce ani slyšet o lécích. Pravdou je, že se z toho s nemalou pravděpodobností dostane i tak, ale bude to pro ni těžší. Kdyby se ale cokoli změnilo, myslím jako k horšímu, tak mě zavolejte a přemluvte ji, ať pak vezme rozum do hrsti a nechá si pomoct.“
„Na to se spolehněte.“
„Tak fajn. Násilím jí rozhodně nic dávat nebudu ani kdyby tam třeba umírala. Jo, a moc vás prosí, abyste se na ni přišel alespoň na chvilku podívat.“
„Prosí mě?“ Samuel dost dobře nechápal, co to má znamenat.
Urychleně vešel do pokoje, ve kterém bylo kvůli zataženým závěsům šero, a přistoupil k posteli, na které Kasumi ležela. Byla jen ve spodním prádle a na těle měla spoustu pozůstatků po zraněních, včetně velkých podlitin na hrudi a krvavých šrámů na obličeji. Přišlo mu jí hrozně líto. Posadil se vedle ní a nabídl jí sklenici s vodou, která stála na nočním stolku. Kasumi se mlčky napila a poté se rozkašlala. Samuel sklenici zase vrátil a nahnul se nad Kasumi.
„Prý jsi mě chtěla vidět?“
„Jsem ráda, že jsi přišel.“
„Jak je ti?“
„Hrozně, ale… alespoň si budu pamatovat své chyby. Víš, moc mě mrzí, co se stalo.“
„Proboha proč? Byla jsi úžasná.“
Kasumi se pousmála. „Nechala jsem se ovládnout zlobou a to byla strašlivá chyba. Takhle to skončit nemuselo.“
„Kasumi,“ řekl konejšivě Samuel a pohladil ji po tváři, „jsem strašně rád, že jsi tu mrchu porazila a to je to hlavní. Ani nevíš, jakou jsem měl radost, když jsi ji dokázala vyřídit. Jen dost dobře nechápu, proč jsi ji nechala naživu.“
„Normálně bych to určitě neudělala, ale byla jsem v nějakém podivném rozpoložení a začala jsem ji litovat. Ona dopadla stejně jako já. Stejně jako v mém případě, tak i v tom jejím byl na vině Tokutaro.“
„Hmm, chvíle jako před pár dny, Kasumi. Je to zvláštní, ale ve svém nitru jsi úplně jiná, než dáváš obvykle najevo. Mně se to moc líbí a chtěl bych to zažít častěji. Proč jen máš navenek tak tvrdou a neprostupnou slupku? Jediná možnost, jak se dostat hlouběji je v tom, že tvou tělesnou schránku někdo poničí a rozdrtí. To je ale smutné, Kasumi, moc smutné. Já nechci, aby ti kdokoli ubližoval, ale copak je to jediná možnost, jak se můžeš otevřít?“
„Kdysi byly i jiné možnosti, ale ty se vytratily. Už si ani nepamatuji, jaké to tehdy bylo. Akira měla pravdu, Tokutaro mi vzal mnohem víc, než se zdá. Jsou chvíle, kdybych to chtěla dostat zpátky, ale copak to jde? Jsem uzavřená, podezíravá, nepřístupná,… není to vždy na škodu, ale někdy ano. Copak se mám nechávat takhle šíleně ztlouct vždy, když chci projevit nějaké city?“ Kasumi se na tváři objevily slzy.
„Nechtěl jsem tě rozesmutnit, Kasumi. Teď musíš myslet na pěkně věci, musíš se uzdravit, nabrat sílu a být jako dřív. Nechám tě raději o samotě, dobře?“ Kasumi se pohnula a tvář jí zkřivila bolest. Natáhla se a jemně stiskla Samuelovu ruku.
„Prosím, zůstaň tu se mnou. Cítím se teď strašně slabá a zranitelná.“ Samuel se otočil a chmurně se pousmál. Byla úplně jiná než dříve. Byl to nezvyk vidět ji v tomhle stavu a slyšet tyhle řeči. Spíš než aby byl rád, pociťoval, že ho to trápí. Usedl zase na postel. Kasumi se s bolestivými steny kousek poodsunula, aby mu vytvořila místo.
„Máš nějaké pěkné vzpomínky, Kasumi? Něco při čem by ses uvolnila. Můžeme si o tom promluvit, jen mi prosím tě nevykládej nic, z čeho ti pak bude smutno.“
„Vsadím se, že kdyby byl na tvém místě někdo jiný, byl by naopak rád, že jsem na tom teď takhle. Mohl by si připadat důležitě a mocně.“
„Jenže já si nepotřebuji na nic hrát. Také jsem radši, když se můžeme takto bavit, ale ne za každou cenu. Máš bolesti, cítíš se slabá, bezbranná, nemocná a zubožená, jenže já nejsem sobec, přestože si to možná mnozí myslí. Já chci, abys byla jako předtím, abys dokázala to co předtím a hlavně aby ses cítila dobře. Společně najdeme i jiný způsob, jak dosáhnout stavu ve kterém jsi a to i přesto, že budeš opět ta stará dobrá Kasumi, která se nezastaví před ničím a nikdo jí nemůže poroučet ani ji porazit. Najdeme cestu, jak toho dosáhnout a ukážeme Tokutarovi, že se spletl. Ukážeme mu, že nedokázal vytvořit dokonalý a nezničitelný stroj na zabíjení, zbavený emocí a citů. Nevezme to z tebe nic dobrého, co nyní máš. Budeš stále neporazitelný zabiják, který se nezalekne před ničím, ale budeš člověk, tak jako kdokoli jiný. Klidně buď k okolnímu světu taková jaká jsi, ale budeš schopná to měnit a kupříkladu ke mně budeš moci být milá, citlivá a rozesmátá. My to dokážeme a začneme s tím už teď. Pověz mi, kdy ses naposledy cítila opravdu šťastná?“
„Když jsem byla se svým dítětem. Ležel v postýlce a já mu zpívala jednu starou písničku z dětství. Už je to tak dávno…

Někteří lidé hledají lásku ztracenou,
kterou postrádají na prsou
Každý večer bez ní jsou
a usínají se samotou.

Jsem ztracen v moři hlubokém sám a sám
Co je to láska a kde ji hledat mám?
Letím na křídlech unášen nekonečnou tmou.
Jak hledat mám, když bez lásky oči mé slepnou?

A přestože včera láska zmizela,
věřím, že je blízko a není ztracená.
Jednou se vrátí zpět s novým dnem
přinesená vlnami a větrem.

Jednou…

Kasumi tekly slzy po tváři takřka proudem a už se ani nesnažila je utírat.
„Co se to stalo, Samueli? Co se to se mnou jen stalo? Proč jsem ho nedokázala ochránit, vždyť jsem byla jeho matka? Zabili ho, aniž by komukoli cokoli udělal. Proč ty svině museli ublížit zrovna jemu, copak to jsou takoví zbabělci? Ukřižují malé, několikaměsíční dítě, jakoby jim snad mohlo nějak ublížit. Selhala jsem. Jestli bys takhle měl dopadnout i ty… je jedno kolik jich bude, je jedno, jak mocní budou, zabiju je všechny. Všechny do jednoho, protože to jediné, co opravdu umím, je zabíjení, ale… možná bych měla zabít především sebe, vždyť to já jsem zavinila smrt svých dětí. Kdybych…
„Kasumi, o čem to mluvíš?! Na to už ani nemysli, copak chceš umřít?! Nezapomeň na tu svoji čest a… hlavně nezapomeň na mě, protože já… tě… mám moc a moc rád a to přeci něco znamená.“ Samuel se k ní nahnul a políbil ji na tvář. Skoro očekával, že dostane ránu pěstí, ale nestalo se nic. „Do Japonska už se vracet nebudeme, Kasumi. Tenhle život pro tebe skončil a teď žiješ nový. Už je to za tebou, daleko a v nedohlednu. Najdi jiný šťastný okamžik.“
„Já… ani nevím. Líbilo se mi cestování, když jsme hledali ty portály. S Cyem jsme byli v Thajsku, Tibetu a na Filipínách. Pak jsem nějakou dobu sama pátrala v Indii, zatímco Cy byl v Rusku. Potom jsem tam jela za ním a přišli jsme na další stopu v Zambii. Pak jsem navštívila ještě Českou republiku a teď jsem tady v Británii. Vždycky jsem si přála hodně cestovat, ale že bych byla opravdu šťastná, tak to ani ne. Vlastně ani už nevím, co to slovo znamená.“
„Možná bychom někam mohli vyjet spolu, až to všechno skončí…“
„Spíše přemýšlím, že se zkusím někde usadit. Je mi osmadvacet, a sice se teď cítím na vrcholu sil, ehh, tedy v případě, že jsem zdravá, ale nepotrvá to věčně.“
„Budeš si na to muset zvyknout. Všichni stárneme. Takový je život.“
„Jenže život, který vedu, to úplně zničí. Já nedokážu překousnout ten pocit, že jsem den ode dne slabší. Nevyrovnám se s tím.“
„Ještě jsi mladá, Kasumi. Dokážeš ještě spoustu věcí, to mi věř.“
„Snad ano. Pověz mi, jaké jsou tvé plány v případě, že to všechno přežijeme? Vrátíš se žít na Black Mirror?“
„Asi ano. Dvanáct let jsem sice pobýval v Irsku v jedné zapadlé vesničce, ale myslím, že bych se tam už nedokázal vrátit a tady také nechci zůstat. Nerad bych byl ale na zámku sám, jestli mi rozumíš.“
„Zdá se, že budeš mít Rachel.“
„Rachel nemám rád a nikdy se to nezmění. Ty jsi ale něco jiného. Chtěl bych tě mít nablízku a to napořád.“
„Pověz mi popravdě, Samueli, co na mě vidíš? Muže zajímá především fyzický vzhled nebo ne? Porovnávat se s Rachel opravdu nemůžu.“
„To si doopravdy myslíš, že jsem jako ostatní? Co znamená vzhled v porovnání s duší a tím co je uvnitř? Kromě toho ty rozhodně nejsi ošklivá a nenech si kýmkoli namluvit opak. Po těch hrůzách, které jsem prožil, ale dávám spíše na funkční hodnotu věci a ta mi říká, že v sobě máš něco, co jiné nemají. Především to je tvá úžasná zásadovost, která tě dělá čestnou, věrnou a většinou upřímnou. Kromě toho jsi inteligentní, šarmantní, tolerantní a nezávislá. A abych nezapomněl - nesmím opomenout ani tvoje fyzické schopnosti, které jsou především v poslední době velice užitečné. Představ si situaci, kdy mě hrozí smrtelné nebezpečí. Rachel by se někam ukryla nebo by se možná postavila proti mně taktéž, jenže ty bys jednala jinak.“
„Moc si to idealizuješ. Především bych hleděla na sebe a zachraňovala se, přičemž ty bys zůstal na druhém místě, pokud vůbec.“
„Tomu říkám upřímnost za každou cenu.“
„Nebudu ti přece lhát. Zase to ale neber tak špatně, protože pokud bych někoho milovala, opravdu ho milovala, tak… bych už nebyla jen sama za sebe.“
„A ty mě miluješ?“
Kasumi se usmála. „Milovala jsem jednoho muže a…“
„Kasumi, Japonsko je pryč.“
„Já vím. Odpověď zní ne. Nemiluji tě, ale mám tě ráda, opravdu hodně a možná se dopracujeme dál, ale já s tím mám problémy.“
„Pokud to nevzdáš…“
„Nevzdám.“
„…tak ty problémy překonáme. Slibuji, že se budu snažit ti pomoci. Hmm, Kasumi, chtěl bych se ještě podívat na tu… Akiru. Zase se sem vrátím, ano?“
„Nemusíš, jestli nechceš, Samueli.“

Samuel ale chtěl. Chtěl jí být nablízku nejen kvůli ní samotné, ale také kvůli sobě. Cítil, že tahle událost s Akirou je pořádně sblížila a to bylo dobře. Už bylo pozdě večer a všichni už šli spát. Samuel sestoupil po schodech do sklepení, ve kterém se dříve uchovávala vína. Dnes tu zbylo ani ne dvacet lahví. Sklep nebyl nikterak velký a byla tu tma. Samuel nejprve rozsvítil světla a poté se mu dostalo možnost sledovat svázanou Akiru, která byla připoutaná ke sloupu, jež podpíral strop. Měla tvář od krve a bylo jasně poznat, že nespí.
„Jdeš to se mnou skoncovat?“ zeptala se Akira.
„Měl bych?“
Akiřiny oči klesly dolů, protože se nedokázala déle dívat Samuelovi do očí. „Máte se rádi, možná se i milujete a já jsem tě o ni chtěla připravit… Jak jí je? Bude v pořádku?“
„Snad ano. Zastřelil bych tě, Akiro. Rozstřílel bych tě na kusy, pokud bys ji byla zabila. Máš štěstí, že to dokázala a vzchopila se.“
„Byla bych radši, kdyby k tomu nedošlo, ale… Kasumi je… ji nejde porazit, alespoň já na to nemám a nikdy mít nebudu. Vsadila bych se, že je po všem, když jsem jí tak ublížila, ale ono ne. Tohle udělá ze člověka Tokutarův šílený plán na získání nejlepšího zabijáka?“
„Pověz Akiro, proč se snažíš dostat právě ji na svoji stranu? Copak nemůžeš najít nikoho jiného, kdo si prošel tím vším? Zkus mu otevřít oči a pak se k tobě snad přidá.“
„Nikdo takový už není, Samueli. Tenhle 'úžasný' plán na stvoření necitelného a zcela oddaného člověka trvá dlouhé roky. Kasumi byla první a poslední. Tokutaro skutečně po jejím nastoupení do Yakuzy a předvedení jejich kvalit vybral další desítku mladých dívek a nechal své lidi, aby je učili a cvičili, jenže když Kasumi zabila jeho syna, nechal je ve vzteku všechny popravit. Představa, že si vycvičí další 'Kasumi' ho nijak nepovzbuzovala.“
„Ona s tebou ale neodjede. Obzvlášť ne po tom, co jsi provedla.“
„S tím počítám a ty jsi rád, že zůstane s tebou, že ano?“
„Pochopitelně. Máme před sebou obtížný úkol a horší je, že jeho splnění záleží také na náhodě. Zatím si to moc nepřipouštím ale šance, že je už teď vše ztraceno je zhruba padesátiprocentní. Když Rachel neporodí chlapce, tak… je všechno v háji. Potíž je v tom, že ani nevím, co vlastně chci. Když to nevyjde, tak bude Kasumi v bezpečí, jenže já ne a ten bastard Samael zase zformuje své poskoky a půjde mi po krku. Když to ale vyjde, tak bude Kasumi bojovat o holý život s ním, s démonem. Se skutečným démonem.“
„Nejsem si jistá, jestli vím, o čem mluvíš.“
„Možná ti to někdy osvětlím, ale chci říct, že ji tím vlastně ohrozím na životě. Nehledě na to, že sám budu ve smrtelném nebezpečí.“
„A když toho… démona porazí?“
„Pak bude vše, tak jak má být. Přestěhujeme se na Black Mirror. Kasumi už říkala, že se chce usadit a tak… myslím, že budeme spolu a to možná napořád.“
„Můj život je v troskách, Samueli, a zdá se, že ten váš potřebuje pomoct, aby neskončil také tak. Přijmeš moji pomoc s tím démonem?“
„Spíše přemýšlím, že by bylo lepší, kdybys odsud později odešla. Co když sem jen přilákáš pozornost Tokutara?“
„On nemá ponětí o tom, kde Kasumi je. Ví jen to, že někde v Británii a vzhledem k tomu, jak hodně cestuje, předpokládám, že ji po čase začne hledat někde jinde. Jediný, kdo znal přesné místo Kasumina pobytu, byl chlap jménem Taichi a ten už je mrtvý. Veškeré podklady, které ukazují na vás, jsem zničila.“
„Odkud ten muž zjistil, kdo jsem?“
„Přes Pietra Antoliniho.“
„Pietra?!“ Samuela to udivilo „Tak proto zůstal na panství. Chtěl nás sledovat?“
„To nevím, Samueli, ale zpátky k věci, ano? Dovolíte mi, abych vám pomohla?“
„Skutečně bys byla ochotná to udělat?“
„Já proti Kasumi nic nemám, spíše naopak. Dlužím jí to. Měla by žít lepší život než doteď.“
„Hmm, uvidím, co mi na to řekne, ale nepočítej s tím, že tě odsud předčasně pustím. Stále nevím, jestli se ji opět nepokusíš zabít.“
„Rozumím ti, Samueli, a doufám, že mi časem odpustíš. Udělala jsem chybu jako už mnohokrát. Můžeš mi ale věřit, že proti Kasumi už nikdy v životě nepůjdu. Ona si nezaslouží zemřít, ať už se v životě dopustila čehokoliv.“
Samuel si Akiřinými slovy zase tak jistý nebyl. Ať už je Kasumi jaká chce, tak je to vrah. Jenže on taky a stejně jako ona bude bojovat za to, aby mohl žít. Oba k tomu mají své důvody. Ona čest a on svého vnuka nebo vnučku a především ji – Kasumi. Oba jsou ale vrazi. Vrazi, které by společnost raději viděla mrtvé. Říká se, že vrána k vráně sedá a také se říká, že ve dvou jde všechno lépe. Jedině spolu mohou získat zpět to, o co přišli – štěstí a lásku. Jedině oni dva se mohou navzájem pochopit a pomoci si. Nesmí ji ztratit, protože když k tomu dojde, ztratí i sám sebe.

Samuel se vrátil nahoru a tiše vklouznul do Kasumina pokoje. Sice už spala, ale chtěl tu zůstat s ní. Vždyť by si to jistě přála. Posadil se na postel a chvíli váhal, jestli se má natáhnout. Místa tu bylo dost, ostatně tohle byla dříve manželská postel Richarda a Eleonor. Když jejich vztah už ochaboval, koupili si každý vlastní a spali odděleně. Nakonec skutečně ulehl, ale nepřestával sledovat Kasuminu siluetu. Ležela na zádech vedle něj. Jemně se jí dotkl, aby ji nezpůsobil žádné bolesti. Napadlo ho, jak by asi zareagovala, kdyby ji to vzbudilo. Možná by ji to vylekalo a pak… než by si vůbec uvědomila, že nehrozí žádné nebezpečí, by ho… Raději to ani nedomýšlel a místo toho doufal, že nemá zase takové reflexy, aby ho to stálo život.
„Samueli?“ řekla tiše a jeho překvapilo, že nespí.
Ucukl rukou. „Promiň, já…“
„To je v pořádku.“
Vrátil ruku zpět. Bylo to divné, ale připomínalo mu to ty společné, krásné chvíle s Catherin. Přes dvacet čtyři let už neležel s ženou v jedné posteli. Vlastně od požáru zámku se ženám pokud možno vyhýbal, ostatně nedokázal ze sebe smýt vinu. Připadalo mu nepřístupné se alespoň pokusit znovu zamilovat, protože se bál, jak to skončí. Teď už to bylo jiné. Spadl do toho, aniž by věděl jak.
„Jak se vede Akiře?“ zeptala se Kasumi.
„Jde to a dokonce nám chce pomoci se Samaelem.“
„Hmm, pomoc by nebyla od věci, ale ona počítá s tím, že jí na oplátku pomůžu s Tokutarem, že?“
„To nevím. Víš, chtěl jsem se tě ještě zeptat, co bude s Rachel? Já vím, že za to, co provedla…“
„Rachel neviň z toho, jak to skončilo. Akiru bych sem vpustila taky.“
„Myslím, že zbytečně moc riskuješ, Kasumi. Nevím, jak jsi žila, než jsme se potkali, ale něco mi říká, že situace ohrožení života jsou pro tebe běžné a to není dobře. Jednou může nastat chvíle, kdy nebudeš na svého soupeře stačit a on tě zabije. Dnes k tomu bylo blízko.“ Kasumi věděla, že mluví pravdu. Vždycky se najde někdo lepší a je velká šance, že někoho takového jednou potká. Možná už velice brzy…

Rachel ležela na posteli ve svém pokoji a hlavou se jí honily myšlenky. Dnes se jí málem podařilo zabít Kasumi. Škoda, že jen málem… Předpokládala, že na Akiřině místě skončí také, jakmile se Kasumi zase vzpamatuje a to nemusí trvat dlouho. Vstala a vydala se potichu dolů do sklepa za Akirou. Ta stále nemohla usnout a to především kvůli bolestem.
„Proč Kasumi tak nenávidíš?“ zeptala se Akira.
„Protože v její přítomnosti se cítím utlačovaná a bezcenná. Kromě toho ona získává milujícího muže, zatímco já o něj přišla. Nenávidím ji a to máme společné.“
„V tom se pleteš. Já si jí vážím.“
„Málem tě zabila! Copak jí to nechceš oplatit?“
„Proč bych měla, vždyť to já jsem s ní chtěla bojovat. To, že jsem prohrála, není její chyba, ale moje.“
„To… zranění na tváři, ti udělala také ona? Dost dobře jsem nechápala, o čem se to tam bavíte a je mi to ukradené, ale jestli se nepletu, tak tě neporazila poprvé.“
„To je pravda. Ta tvář a jizva, co mám na těle, jsou pozůstatky z našeho posledního setkání.“
„Zmrzačila tě, a přesto se jí nechceš pomstít?!“
„Myslíš, že půjdu a zabiju ji teď, když je úplně na dně?“
„No a ne snad? Kdy jindy proti ní máš šanci? Vždyť jsi to sama viděla - ona je lepší než ty. K čemu ti je zasypat ji údery, když se stejně vzpamatuje? Chmm to je čubka, co? Skoro se zdá, že ji ani nejde porazit. Jsi proti ní zkrátka příliš slabá, ale teď máš šanci to změnit. Vezmi si nějakou tyč nebo tak něco, jdi nahoru a utluč ji tam. Uvidíme, jak moc toho ještě vydrží, než konečně podlehne. Zpřelámej jí kosti, zpřetrhej šlachy a rozmačkej orgány. Ani ta její zasraná vůle k životu a ani ty podělané schopnosti a dokonce ani ta zkurvená síla jí k ničemu nebude. Každý může umřít a ona taky. Pak přines tomu chlapovi její hlavu a vrať se domů. Nenech se ponižovat tím, že jsi držena tady dole. Nenech se utlačovat její rukou. Vzepři se a rozdrť ji.“
Akira s podivením sledovala Rachelinin monolog plný zloby a nenávisti. Ptala se sama sebe, co vlastně dělat. Nakonec se ale rozhodla.
„Dobře, tak já to s ní ukončím. Sice si jí vážím, ale máš pravdu v tom, že jen kvůli ní je můj život takový. Nejvyšší čas to změnit.“ Rachel se pousmála a Akiru rozvázala. Poté prohlédla sklep a v koutě nalezla ulomenou násadu od lopaty.
„Dlouhá a pevná dřevěná tyč. Ideální na likvidaci nechutně odolných Japonek,“ řekla Rachel a předala ji Akiře. „Pošli ji do pekla, kam patří.“

Akira vystoupala po schodech. Otevřela dveře do Kasumina pokoje a vešla. Kasumi tu spala hned vedle Samuela.
„Počkej na mě venku a hlídej,“ řekla tiše a zavřela za sebou dveře. Akira přistoupila blíž k posteli a prohlížela si oba dva. Byli k sobě přitisknutí, jakoby se snad opravdu milovali. Akira si vzpomněla na svoji minulost. Bylo jí něco přes dvacet, když Kasumi poprvé potkala a od té doby se za ní žene a vůbec se nevěnuje sama sobě. Nikdy by si nepomyslela, že v šestadvaceti stále nebude mít manžela nebo alespoň milence, se kterým by si užívala radostí života, a k tomu zázemí, kam by se ráda vracela. Kasumi se postarala o to, aby tyhle představy byly opravdu jen představy, které se nikdy nemohou vyplnit. Kvůli tomu, co má na těle, muže spíše odpuzuje a teď už nemá ani ten domov. Kasumi jí to všechno vzala, ale ne z vlastní iniciativy. Akira věděla, že si za to, co se jí stalo, může sama a ani na okamžik si nepřipustila, že Kasumi opravdu zabije.
„Kasumi,“ řekla tiše, „musím s tebou mluvit.“ Akira jemně zatřásla s jejím tělem a Kasumi otevřela oči.
„Samueli!“ zakřičela, jakmile poznala Akiru. Samuel neváhal ani okamžik, rozsvítil lampičku na nočním stolku a vytasil zbraň. Akira upustila násadu a zvedla ruce do výšky.
„Nechci vám ublížit.“
Kasumi se s velkým přemáháním postavila na nohy. „Co tu děláš?“
„Venku je Rachel a poslala mě, abych tě zabila. Samuel tvrdil něco o tom, že je důležitá a tak jí nechci ubližovat, pokud mi to neodsouhlasíte.“
Kasumi vztekle vykročila ke dveřím. Otevřela je a za nimi stála překvapená Rachel. „Tak mě zabij, když chceš, ale nenajímej si na to druhé!“
„Ani nevíš, jak ráda bych tě zabila.“
„Zkus to, ale věř mi, že na tebe ještě stačím.“ Rachel sledovala Kasumi jak se viditelně přemáhá, aby se vůbec udržela ve stoje. Opřela se o futra dveří a snažila se najít polohu, ve které by ji nic nebolelo.
Samuel přišel blíž a chytil Rachel kolem krku. „Řekl jsem, že už ji neohrozíš!“
„Neohrozila… jsem ji. Vlastně… ech vlastně ani Akira ne.“
„Můj pohár trpělivosti je už plný, Rachel! Ještě jednou jedenkrát mi dáš záminku a věř mi, že dodržím, co jsem řekl. Už toho mám plné zuby a věř mi, že pro mě je důležitější Kasumino zdraví než nějaký sráč Samael.“ Pustil ji a Rachel se vrátila do svého pokoje, přičemž hlasitě plakala a držela se za krk. Samuel pomohl Kasumi vrátit se na postel. „Co se tebe týče, Akiro…“
„Já vím, vracím se do sklepa.“
„Myslím, že to není nutné, co ty na to, Kasumi?“
„Ehh, dobře zůstaň zde, ale…“
„Já vím, Kasumi. Neboj se, nic ti neudělám, spíše naopak. Pomohu vám oběma, s čím budete chtít. Myslím, že by teď bylo vhodné Rachel hlídat a to pokud možno neustále.“
„Pokud se toho chceš zhostit…“ řekla Kasumi.
„Ráda bych, Kasumi. Od teď máme společný cíl, ehh… ačkoli zatím ještě dost dobře nevím, jaký to vlastně je.“
„Povím ti co je třeba, Akiro, ale to až zítra. Teď zajdi za Markem a požádej ho, ať ti připraví pokoj. Najdeš ho v přízemí v levém křídle. Tam jsou pokoje pro služebnictvo,“ řekl Samuel. Akira odešla a Samuel s Kasumi opět osaměli.
„Měl jsi pravdu, Samueli. Chce mě získat na svoji stranu a myslí si, že se s ní vypravím do Japonska.“
„A vypravíš?“
„Můj život je tady a to s tebou. Japonsko je pryč.“