Konec poníků v ... v mém dětství

Jako každé malé smrádě

prahla jsem mít poníka.

Žil by vzadu na zahradě,

než chytla by ho kolika.

 

Zpětně nemohu se divit,

že mi ho máti neschválila.

Prý stačilo, že musela mě živit,

a stejnak bych ho zavalila.

 

Usedavě začala jsem brečet,

hubu nafoukla jsem vzdorem.

Nemělo cenu na mě ječet,

byla jsem vskutku zvláštním tvorem.

 

Když už toho měla dosti,

čapla mě za dětskou pracku.

Opojená hlava zlostí,

schytala jsem facku.

 

Pak mě vzala do cirkusu,

tam kde krouží poníci.

Vzduch čeřil zápach trusu,

nic moc hezky vonící.

 

Za pět kaček jedno svezení,

já dosáhla svého cíle.

Přišlo ovšem kruté prozření,

chudák poník zas ke kýle.

 

Lačně jsem hned zasedla,

uši se mu zachvěly.

Já napěchovaná do sedla,

a jemu nohy se rozjely.

 

Matka hanbou zčervenala,

kůň pode mnou rozplácnutý.

Dodnes jsem se nesrovnala,

jak je život někdy krutý!!.-))

---