69. SUPERKOULE - "hrdinové" - dílo č. 2

Milovník příběhů

Těžko uvěřit, ale je to tak: i já měl dětství. Dokonce náročné a pohnuté dětství. Přišel jsem na svět malý a slabý, a jen jsem se trochu rozkoukal, viděl jsem, že je zle. Na máminu pomoc jsem nemohl spoléhat. Sotva nás porodila a vtloukla nám do hlavy Základní princip („Když to dobře voní, sežer to!“), přestala si nás všímat. A tak když kolem mě začali kroužit větší a silnější sourozenci, zavřel jsem jen oči a čekal na nejhorší… 

„Hele, mám sice hlad,“ ozval se mi nepříjemně blízko u hlavy hlas největšího bráchy, „ale proto ještě nebudu porušovat Základní princip.“ Otevřel jsem oči a nechápavě se rozhlédl. Několik sourozenců se zasmálo. „Když to dobře voní…“ zacitovala jedna ze sester a znovu se pitomě rozhihňala. Ponížení neponížení, vypadalo to, že mám štěstí. Přestěhoval jsem se od brášků dál (nechtěl jsem riskovat, že časem změní názor) a protloukal se sám. Musel jsem hodně jíst a zesílit, jak mi radila mamka. Jenomže to právě byl můj problém: jídlo. Ne že by mi snad ryby nechutnaly. Ale pokaždé jsem se s nimi nějak zapovídal a zapomněl, kvůli čemu jsem tady. Strašně mě zajímalo všechno, co říkaly. Možná mi chybělo, že mamka si s námi nikdy nepovídala – její repertoár byl omezený třemi větami: „Tamhle je jídlo!“ „Když to dobře voní, sežer to!“ a „Sežer to!“ A tak pro mě zjištění, že se dá něco vyprávět, že existují dokonce celé příběhy, představovalo něco zázračného. Druhou stranou mince bylo, že jsem přece nemohl sníst vypravěče. Dokud jsem chytal sardinky a jinou drobotinu, bylo to v pohodě: zmohly se nanejvýš na nějaké „Pozor!“ a „Jejda!“ Ale čím větší ryby jsem lovil, tím víc toho nakecaly. A to, co říkaly, bylo fakt zajímavé. Třeba jeden klaun očkatý jménem Nemo tvrdil, že kdysi ho chytili lidi a zavřeli do nějaké skleněné nádoby a… dál už to bohužel neznám, protože jako z udělání se zrovna v nejlepším objevila mamka a napomenula mě, abych se nevrtal v jídle.

Brzy jsem sám sebe přistihl, že se honím ne za kořistí, ale za příběhy. Považte: prapradědeček jedné chobotnice (říkala, že to byl možná nevlastní prapradědeček, ono v té změti proplétajících se chapadel těžko určovat otcovství) skončil rozsekaný na kusy, když chtěl nějakému kapitánovi sežrat ponorku. A jeden malý merlin měl velikého starého příbuzného, který prý spolkl rybářskou návnadu někde u břehů Kuby a několik dnů pak vláčel za sebou loďku i s rybářem… A nějaký člověk pak tenhle příběh vyprávěl ostatním lidem a oni ho chválili, že vypráví moc dobře… Tohle mě zaujalo: lidi taky vyprávějí příběhy? „No jasně,“ prohlásil merlin. Víc už jsem vědět nepotřeboval. Vlastně ano: kde najdu lidi? Vydal jsem se pro radu za mamkou.

„Lidi?“ řekla bez valného nadšení. „Lidi žijou na břehu. Ale nejsou moc výživní. Jestli chceš mermomocí lovit něco, co se blbě plácá na hladině a mává kolem sebe ploutvemi, zkus třeba tuleně. Ten má aspoň víc tuku.“ Ale já už plaval k pobřeží. Nechtěl jsem jídlo, chtěl jsem ty úžasné příběhy. 

Lidi. Slyšel jsem je. Všechny najednou. Byly jich stovky. Voda smrděla po jejich opalovacích krémech. „Hééj!“ řvali. „Sem tu měl někde ručník!“ „Uhni, vole!“ „Potřebuju si vážně promluvit. Mám ošoustat Sandy nebo Michaelu?“ „Jednoznačně Sandy.“ „Dík. Seš fakt kámoš.“ „Já ti to říkala už včera, ale tys mě neposlouchal. Tak posloucháš mě, nebo co?“ „Mamííí, mě bolí bříško!“ „Nečůrej do vody.“ „A na deku můžu?“ „Ježišmarjá, mně praskly plavky!“ „Jéééé! Sleduj, tý holce praskly plavky!“ „Paule, okamžitě z vody!“ „Za chvilku!“ „Řekla jsem okamžitě!“ „Nééé!“ „Řekla jsem…“ „Héééj!“ „Sem tu měl někde ručník!“

A v tom okamžiku jsem si já, naivní milovník příběhů, najednou vzpomněl, kdo doopravdy jsem. Jsem veliký bílý žralok. Zklamaný bílý žralok. Naštvaný bílý žralok. A Základní princip zní… Jenomže oni, po pravdě řečeno, nevoněli moc dobře. Nevadí. Principy jsou fajn, ale je třeba být otevřený novým myšlenkám. „Když to voní špatně, ale je to blbé nahlas, sežer to!“ Příjemně vzrušený jsem zacvakal čelistmi.