Skotský úsměv

„Rózso, no tak, Rózso, řekni, mám pěkné oči?“ Překotně zakývala hlavou, protože na další slova se už nezmohla ani náhodou. Tazatel se ovšem touto dle jeho názoru ledabylou odpovědí nehodlal spokojit. „No tak, slyšíš? Mám nebo nemám?!“ zalomcoval s ní nešetrně, až se několikrát ošklivě uhodila do již dost rozbité hlavy o tvrdý beton, který byl všude pod ní. „Přenádherné, přenádherné…“ snažila se mumlat co nepřesvědčivěji. A kdyby věděla, co jí ještě čeká, snažila by se daleko více.

Patricka znala již dlouho a dalo by se tvrdit, že docela dobře. Milovali se a hned zase      nenáviděli. Ale na začátku všeho se každopádně mohli samou láskou sníst, jak se na každý milenecký pár sluší a patří. Jenže teď se změnil a ona náhlá změna s sebou nepřinesla vůbec         žádná pozitiva, alespoň pro ni tedy rozhodně ne.

„Nejsou takové, jako ty tvoje.“ začal s absurdním uvažováním, zatímco silnýma rukama ji stále pevněji tiskl k zemi. Kam tím, k čertu, míří? „Ale moje, moje oči, milá Rózso, nikdy nešilhaly po jiných.“ mluvil ty podivnosti spíše sám pro sebe, než pro ni a bylo mu volné, že jeho Rózsa začíná už pomalu ztrácet dech. „Vezmu si je. Už nikdy se po nikom zahleděně neotočíš!“ dospěl k morbidnímu závěru. Garáží pronikl téměř nelidský výkřik.

Patrick, jehož příjmení se od něj nikdy nedozvěděla, nepocházel z Maďarska. Původem byl z Velké Británie a jako mladíka ho to sem vlastně vůbec netáhlo. Vždycky se toužil podívat do krásných severských zemí, kolébky jeho oblíbené hudby, jako bylo Norsko nebo Finsko, jenže mladý člověk míní a osud mění. A když ho vyhodili z několika zaměstnání a neměl v noci kam složit hlavu, dospěl k poněkud radikálnímu rozhodnutí, odjet na vlastní pěst někam daleko a pokusit se začít znovu a lépe. Což se mu povedlo i nepovedlo.

„Rózso, Rózso, pověz mi, líbí se ti můj jazyk?“ šeptal jako v opojení a přejížděl jí prstem přes ústa. Přestože už neměla, čím by jeho dotaz vyhodnotila, v hloubi duše tušila, jak zní správná odpověď. „Ano, ano, moc!“ zakřičela tak, až se svého překotného hlasu sama lekla. „Nikdy jsem neviděla krásnější!“ přemáhala se dál. A osud k ní byl dostatečně milosrdný, aby se hned nedozvěděla jak neútěšné je její snažení marné. „Opravdu? Ale tvůj je, Rózso, delší a svůdnější.“ a i přesto, že už ubohá dívka nemohla vidět, jak se na ni nenávistně dívá, jeho pohled cítila po celém svém těle. To nevěstilo nic dobrého. „Ne, to určitě ne, ne, to, určitě není, ne, ne…“ zakoktala se v zoufalé snaze svého trýznitele a bývalého milence v jedné osobě přesvědčit co nejdůrazněji o pravém opaku. „Bůhví, kolik chlapů si s ním olizovala.“ vyštěkl najednou velmi ostře, až jí do očí mimoděk vstoupily slzy beznaděje. „ A to víckrát neuděláš!“
Vykřiknout už nestihla.


Je to jen necelý rok zpátky. On přišel s naprosto holýma rukama a moc od života neočekával, i přes svoje mládí postrádal veškerou naivitu. Než si našel práci v místní herně za barem a vydělal si něco málo na přístřeší v nejlevnější ubytovně, strávil dokonce několik nocí v městském parku na lavičce. Pro něj nic neobvyklého, tohle znal již ze svého domova. Nehledal tenkrát ani přátele, ani lásku, pouze si přijel vyčistit hlavu, egoisticky zanechav veškeré své blízké daleko za sebou. Paradoxně bez jakéhokoliv svého většího přičinění po jisté době našel obojí, nebo si to alespoň myslel. Později se totiž karta obrátila.
Všechno to začalo tak nevinně. Zastavila se jedno odpoledne na baru v jeho herně a požadovala dvojku bílého vína. Když ho poprvé spatřila, byl oblečen triko kultovní rockové skupiny Deep Purple a upnuté černé kalhoty. Musela uznat, že mu to tak hrozně sluší. A ona, možná že nebyla zrovna klasická kráska, ale jemu se také líbila moc. Od prvního okamžiku. Její dlouhé vlasy s červeným přelivem zazářily v odlesku kýčovité disko koule, velké velmi tmavé a trochu záhadné oči mrkly, a bylo jasno. Mladý a nepříliš zkušený Patrick očividně nebyl první láskou Rózsi Nagyové, ale bylo jim spolu prostě dobře. Ani jeden z nich neočekával nějaké velké a dojemné lovestory, protože Rózsa, ač na to její vzhled vůbec neupozorňoval, měla v tomto oboru už leccos za sebou a Patrick jednoduše nebyl na lovestory ten správný typ. Nicméně po určité době tohoto vztahu, kterému se ani neslušelo říkat vztah, snad jen pouhá oxidace, se tito dva mladí a nepříliš podobní lidé složili na podnájem maličké garsonky. A tak tedy oficiálně začalo jejich soužití a též pomalý konec volnomyšlenkářské Rózsi Nagyové.

„Rózso, Rózsiko, řekni bez obav, mám hezké uši?“ ozval se znovu hlas tyrana, sotva se jí trochu zmírnilo krvácení. Hlavou zatřásla tak, že si v první chvíli vyděsila, že si snad musí zlámat vaz, ale později by za tuto milosrdnou smrt ještě děkovala Bohu. „Dělej, řekni to!“ poručil jí dutě, zatímco její krk opět stiskly ruce, o kterých se též měl brzy dozvědět, jak jsou pěkné. „Ale tvá ouška. Taková malá a jemná…“olízl je svým krásným jazykem. „Kdo všechno ti do nich šeptal sladká, žhavá slůvka?“ cítila jeho nechutně mrtvolný chladný dech přesně v inkriminované části svého zbědovaného těla. Ve tmě se opět zalesklo zlověstné ostří jeho perfektně nabroušené břitvy.

Na jeho chabou, leč spravedlivou obranu se musí připustit, že Rózsa si s věrností opravdu moc velkou hlavu nedělala. A Patrick si zprvu myslel, že tato pro něj dosud nepříliš podstatná věc, mu v žádném případě nebude překážet, naopak byl rád, že i on touto cestou získal víceméně volnosti a že se jednoho dne nebude muset ze svých drobných hříchů zpovídat nějaké žárlivé a ufňukané panince. To Rózsa skutečně nebyla. Jak však šel čas, leccos se změnilo, těžko říci, zda-li k lepšímu, či k horšímu. Už neměl náladu ani sílu na nějaké hloupé úlety a to samé požadoval po své družce. Jenže jak už bylo psáno, byť jim to možná na první ani druhý pohled nepřipadalo, moc podobní si nebyli. Rózsa, přestože byla o pár let starší, pořád neměla touhu se s někým usadit a při představě, že by snad měla někomu patřit, a to se k jeho nelibosti vztahovalo i na Patricka, kterého měla hodně ráda, se jí dělalo opravdu zle. Na rozdíl od něj byla Rózsa celkem extrovertní typ, což Patrick, který ke svému životu nepotřeboval snad absolutně nikoho, nemohl nikdy dost dobře ustát. A to tenkrát ještě nevěděl o způsobu, kterým si již dlouho přivydělávala a kterého, byť byl hluboce pod její úroveň, by se nezřekla ani pro deset takových lásek jakou pro ni byl Patrick.

„Rózsi, zlatíčko, pověz mi, jak se ti líbí mé ruce?“ Původně se chtěla pokusit o slova: „Jsou moc krásné.“, ale absence jejího jazyka zapříčinila, že odpověď mohla dost dobře znít i: „Jsou hnusné.“, což by Patrickovi bylo stejně úplně volné. „Ani pro mé ruce slovíčka neztratíš?“ pravil naoko zklamaně. Opět se snažila mu nějak dokázat, jak hrozně moc se jí líbí, jenže komunikovat s násilníkem v ráži je velmi složitý úkol i v naprosto pro vás výhodných podmínkách, natož pak když ležíte polomrtví na betonové zemi a ještě ke všemu se váš jazyk válí kousek od vaší ruky, která zřejmě bude následovat. „Ty máš přeci, Rózso, překrásné ruce, zakončené dlouhými štíhlými prsty. Pověz mi, miláčku, kolik jiných si s nimi objímala?“ hodlal dokončit to, co před pár tíživými hodinami, které Rózse Nagyové připadaly bolestně nekonečné, tak krutě započal. Dívčí tělo pod ním se zakroutilo a nebylo to ono smyslné kroucení, jež ovládala zcela dokonale, pokud šlo o to někoho svést. Slyšela, jak opět stanul v jeho ruce nějaký mučící nástroj. „Ne, ne, ne!“ pokusila se vykřiknout, ale ony nesrozumitelné skřeky akorát podnítily jeho nepříčetnost.

Jenže jednou to nevykalkulovala zrovna šťastně. Toho večera, kdy měl Patrick noční, měla ona ve své podstatě to samé. Se svým stálým zákazníkem to už dobře uměla a tak věděla, že při troše štěstí ji potom pozve na panáka. A při troše víc štěstí ne na jednoho. Po několika střídání různých zaplivaných lokálů už milá Rózsa takřka nevěděla o střízlivém světě kolem sebe. Tak shodou velmi nepříjemných událostí stalo, že se najednou objevila na baru oné inkriminované herny. Bohužel však ne sama. Je pravda, že to, co Patrick v následujících okamžicích musel vidět, by asi nechtěl vidět žádný člověk ve vztahu. On ovšem nebyl povaha výbušná, nebo snad dokonce hysterická a tak dělal, jako by se nechumelilo. Ve zmatené hlavě mu ale už bujel morbidní plán.

„Lásko moje, Rózso, co ty říkáš na moje nohy? Jsou ti vůbec dost dobré?“ šeptal ji do pozůstatku ucha lámanou maďarštinou. To, co dosud vydržela, by hned tak nikdo nezvládl, ale teď už to zkrátka nešlo, nešlo! „Pomoc!“ zařvala ze všech sil, až jí do krku vstoupila nepříjemná palčivá bolest, kterou ale přes všechny ty bolesti další a o hodně silnější, v podstatě ani nepociťovala. „Pomoc! Pomoc! Pomoc!“ vřískala jak pominutá a snad by tomu při trochu vůle šlo i rozumět. Přitiskl jí téměř něžně ruku na ústa. „Já vím, nejsou tak nádherně hladké a závratně dlouhé jako ty tvé, ale já je cizím chlapům, Rózso, neroztahoval!“ Jak vzal do ruky pilku, byl rád, že má tak úžasně odhlučněnou garáž.





Tak se to stalo. Počíhal si na ní a podařilo se mu jí zatáhnout až do garáže, o jejíž existenci neměla jeho Rózsa ani potuchy. Proto teď ležela v místnosti čpící benzinem na studené betonové zemi a koupala se zčásti ve vlastní krvi. Patrick snad musel zešílet. Zprvu se domnívala, že je to pouze hloupý žert, že to ten zamlklý, pobledlý hoch, který se koukal na svět stále tak trochu nepřítomnýma, ale krásnýma očima, nemůže v žádném případě myslet vážně. Věděla, že si také dost za svůj krátký život vytrpěl a dosud jí nijak nevadilo jeho občas trochu podivínské chování. Ale tohle by přeci nikdy neudělal. Bohužel se však spletla.
Teď už jí nezbývalo, než doufat v co nejrychlejší smrt. Zpočátku omdlévala hrůzou a ztrátou krve, ale teď už jen tak bezvládně ležela. Neměla ani poslední síly k obraně, ty už též dávno vyčerpala. Rózsa Nagyová byla dívka takřka bez přátel a bez rodiny, tudíž se po ní nikdo krom jejích zákazníků, kterým byl její osud ale vlastně stejně naprosto volný, absolutně nesháněl. Její smůla.

„Rózso, nebreč pořád a buď na mě trochu milá. Alespoň nyní, v naší poslední společné chvíli. Rózso, Rózsiko, proč ty se na mě už vůbec neusmíváš?“ držel ji jemně pod krkem. „No tak slyšíš? Usměj se na mě!“ zavelel náhle, až se garáž otřásla v základech. Jenže Rózsa už neměla chuť mu vyhovět, natož nějakou sílu k onomu jindy celkem snadnému úkonu. Jen se modlila, aby to měla co nejrychleji za sebou. „Pamatuješ si ještě, Rózsiko, odkud pocházím?“ zeptal se najednou na první dojem úplně scestně. Jak by mohla zapomenout, o své vlasti jí často s jistým dojetím v hlase vyprávěl. Podíval se na ní svým typicky přezíravým a nadřazeným pohledem a gentlemansky jí s tím úsměvem trochu pomohl.

Patrickova posedlost s porcováním zaživa své kdysi milované dívky téměř dosahovala vrcholu. Jeho teď už značně zaprané a vytahané triko Deep Purple se mohlo pyšnit červeným přelivem stejně, jako Rósziny vlasy. Když ještě mohla křičet, křičela postupně, že jí to moc mrzí, že ho nenávidí a aby toho nechal, že to příšerně bolí. Odpověď byla vždy stejně chladná: „Na a co. To mě nezajímá. To je mi volný. Je mi to volný, jako tohle blbý triko!“
Pak nachvíli vše ustalo. Slezl z ní a záměrně nevydával žádné zvuky, aby svou oběť zmátl. Jenže Rózsina naděje již vyhasla.
„Rózso, Rószo, miláčku. Pověz mi…“ šepot šílence na okamžik ustal a atmosféra byla hustší než kdykoliv předtím. „Rózso…“ cítila v jeho hlase náhlou a zcela nevysvětlitelnou úzkost, jako by snad začal plakat, což si ovšem nemohla ověřit. Teprve když na ní spadly první krůpěje slz, jež v jejích hlubokých ranách pálily tak neskutečně opravdově, uvěřila této absurditě. Patrick zkrátka nemohl za to, že měl vrozené sklony k jisté teatrálnosti.

„Rózso, pověz, mám dobré srdce?“