Šermíři Gersenu

jedná se o první pokus něco podobného splodit :) .... záměrně to tu není celé :) ....

I.

Každý velký hrdina má své začátky těžké, protože mu nepřeje štěstěna. Hrdina, o kterém vám chci vyprávět já, to má spíš naopak. Je z malého království jménem Gersen a už odmala se pral a vyváděl jako ďáblova ruka, aby měl pokud možno co nejvíce zkušeností s bojem a mohl se přihlásit na akademii, kde by se z něj mohl stát šermíř stejně jako byl jeho otec, děd, praděd, prapraděd, praprapraděd, a tak dále. Dalo by se až říci, že všichni muži z Kargelioncké rodiny byli šermíři, a tak se i zde předpokládá, že tradice bude pokračovat dál.

 

 

Náš nejmladší Kargelionec se jmenuje Darmon. Jeho postava není zrovna nic moc, protože i přes všechno praní se, trénování a přípravy, ne a ne zesílit. I tak to ovšem nebyla žádná třasořitka. Měl dlouhé, rovné vlasy, černé jako noc, které se mu spouštěly až do půlky zad. Oči měl jako všichni z jeho rodu - zářivě fialové; byly to oči, na které když se někdo zahledí, tak jako by se koukal do jiného světa. Krom těchto odlišností to byl jinak docela obyčejný člověk, kterých se po světě toulají mraky.

 

 

Darmonova rodina, i přes její věrnost, úctu i vojenskou tradici, nebyla nijak bohatá či zvlášť odměněna za své dlouholeté služby v armádě. Bydleli v menším domku postaveném na nejodlehlejším kraji města Gatys. Tento dům měl dva pokoje, kuchyň v přízemí a v prvním patře pět dalších menších pokojů, kde převážně všichni bydleli. V přízemí byl pokoj vždy řádně připraven pro vzácnější návštěvu a druhý pokoj se používal, jen když bylo něco nutného, co musela pobrrat celá rodina. Zvenku tento domek nebyl nic moc vzhledem. Vypadal přesně jako většina ostatních domků kolem. Jediné, co bylo na tomto domku zvláštního, byly dveře, do kterých nikdo nesměl vejít. Jedinou výjimkou bylo, pokud jsi prošel celou šermířskou akademii a následně i nějakou válkou. Klíč od těchto dveří se předává od nejstaršího Kargelionce k dalšímu nejstaršímu Kargelionci. A to už více než deset generací.

 

 

II.

Byl to naprosto všední, jarní den. Vítr si lehce hrál s listy na stromech, které vypadaly jako hradba kolem Gatysu. Nad nimi bylo krásně čisté nebe skoro bez jediného mráčku a slunce zářilo na obloze jako nádherný diamant. V městě ještě stále většina lidí spala ničím nerušeným spánkem, ale to se nedalo říci o Kargelioncech. Ti už dávno byli vzhůru a plnili své povinnosti. Daron a jeho dva bratři se chystali pro vodu do studny a na lov, aby bylo co k obědu. Jeho malá sestra začala s každodenním úklidem domu, který jí připadal zbytečný, když by mohla být místo toho venku a bavit se s jinými dětmi. Daronův děda už časně z rána vysedával na terase a pozoroval ptáky, jak létají na nebi. Sem tam se podíval na chvilku k lesu, jako by čekal, že se někdo vrátí. Hodina za hodinou, den za dnem utíkali jako voda, a přesto stále žádná změna, jen klidný les stál nehnutě jako policista a sledoval okolí. Když se Darmon vracel s bratry, tak se zastavil na terase a zahleděl se stejným směrem jako jeho děd. Nějakou dobu sledoval stromy v lese. Dědo? Proč pořád koukáš tím směrem a neděláš nic jiného?. Po chvilce mlčení se otočil na Darona a jeho chladnýma očima mu jen šeptnul. Čekám až se vrátí. Daron se pozastavil v myšlenkách nad vším ostatním a přemýšlel, kdo by se tak mohl vrátit, přeci všichni jsou teď doma, tak na koho může čekat?.

 

 

Po tomto rozhovoru připadal Daronovi jeho děda ještě podivnější než doposud, ale nedával mu to nijak najevo. Dělej!!! Máme ještě moc práce. Šťouchnul do Darona jeho mladší bratr Garin a vrazil mu do ruky luk a toulec se šípy. Nojoooo, děláš jako by nám ta zvěř někam měla utéct!. Přehodil si toulec přes rameno a rozeběhl se za Garinem. Garin byl jen o pár let mladší než Darin a byl to první člen rodiny, co neměl rád šerm a už vůbec ne rodinou tradici v nástupu na šermířskou akademii. Byl tak hubený, že by se snad schoval i za kopí a každý si z něj kvůli tomu dělal i srandu. Vlasy měl krátké a zrzavé, oči modré jako čisté nebe, kterým nic neuteklo, pokud se to rozhodl sledovat. Jak mu bylo na kráse ubráno, tak mu bylo na jedné schopnosti přidáno. Z celého města snad nikdo nedokázal tak dobře zacházet s lukem jako právě Garin. Často se snažil Darona naučit střílet, ale Daron byl s lukem neschopný. Radši v ruce pěkně držel meč, než aby napínal tětivu luku.

 

 

Daron se zastavil ve dveřích a otočil hlavu směrem do domu. Bráchoooo? Jdeš s námi taky, nebo co? Po chvilce mlčení se z pokoje v prvním patře ozvalo jen. Ne! Nechce se mi, jděte sami, mám tu důležitější věci na práci!!. Daron jen zakroutil hlavou a při odchodu ještě koukl na dědu na terase, ale ten seděl stále stejně a koukal na to samé místo. Najednou si uvědomil, že jeho mladší brácha už bude daleko a že by měl vyrazit, jinak ho nedožene a nic neuloví. Do soumraku jsme zpátky. Řekl dědovi a rozběhl se po prašné cestě směrem k lesu, kudy běžel i jeho mladší bratr.

 

 

Když běžel Daron po cestě, tak přemýšlel nad tím, co děda říkal. Co tím mohl myslet děda? Kdo se má vrátit? Povídal si pro sebe potichu a utíkal dál směrem k lesu. I když cesty měl před sebou ještě velký kus, tak už přemýšlel, co asi mohou ulovit. Na jaké zvíře budou mít štěstí. Tak moc přemýšlel nad věcmi kolem, až vůbec nevnímal okolí. Pak se zničehonic ozvalo z pole těsně vedle cesty, po které běžel, zašustění a než se stihl Daron otočit, už ležel na zemi obličejem napřed a cítil, jak ho něco tlačí víc a víc k zemi. Sice se pokoušel bránit, ale nemohl se moc hýbat a kvůli zaskočení nevěděl, co dělat. Po pár minutách Daron nevěřil svým uším, jelikož si myslel, že slyší smích. Brácho, vůbec nedáváš pozor na věci kolem tebe. Začal se smát Garin a slezl ze svého bratra. Daron se otočil na záda a tam byl jeho mladší bratr, co se smál na celé kolo, div že jej neslyšeli až domů.

 

 

III.

Když se Daron zvedl ze země, jen nevěřícně kroutil hlavou na Garina. Proč to děláš? Pořádně si mě vyděsil. Garin jen pokrčil rameny, podal bratrovi toulec se šípy a lukem a rozběhl se dál směrem k lesu. Varis s námi nejde na lov? Ptal se Garin. Ne, nejde, je zase u sebe nahoře a něco tam dělá. Odpověděl Daron a běžel dál směrem k lesu. Když už konečně dorazili oba k lesu, zastavili se. Daron chtěl podat luk s toulcem mladšímu bratrovi, ten však udělal krok stranou a zvedl ruce, že si ho nechce vzít. Nenene, dnes střílíš ty a já jen hledám zvěř. Nějak se už musíš naučit střílet, ne? Usmál se na bratra a vyrazil pomalu vpřed do lesa. Achjo, takhle budeme ale asi hladovět. Povzdychnul si Daron a následoval bratra do lesa. Po několika neúspěšných pokusech trefit jakékoliv zvíře už začínalo být na Daronovi znát, že ztrácí trpělivost, ale to Garina jen rozesmávalo a v myšlenkách se jen smál a užíval si bratrovu nemotornost v lukostřelbě.

 

 

Pomalu se začínalo stmívat a stále neulovili nic, co by se dalo sníst. Tu se najednou jako zázrakem jen pár stop před nimi pohnul nádherný jelen. Paroží velké skoro jako Garin, odshora až dolů. Garin se podíval na Darona pohledem, kterým říkal, že nemůže minout, načež Garin pomalu vytáhl šíp z koženého toulce, co si sám vyrobil. Pomalu a lehce položil šíp na luk tak, aby si ho jelen nevšimnul a neutekl. Když měl připravený luk, už tak se pozorně díval na jelena a když koukal na druhou stranu, než co byl Daron, tak se pomalu zvedl ze země a napřímil se. Ještě chvilku pozoroval krásného tvora před ním, jak tam majestátně stál jakoby mu nehrozilo žádné nebezpečí a myslel si, že v tomto lese si na něho nikdo nic nedovolí. Daron zatajil dech a napnul luk. Mířil přímo a věděl, že se určitě z této vzdálenosti trefí. Jelen začal pomalu otáčet hlavu, takže Daron rychle zareagoval a vypustil šíp. Ten vyletěl jako blesk a mířil přímo jelenovi na břicho. Chvilku před dopadem, jako by se zhroutil svět nebo bylo něco špatně, však jelen uhnul před šípem, skoro jako by o něm věděl celou dobu a jen si s chlapci zahrával. Poodběhnul kousek dál a podíval se Daronovi do očí. Zdálo se mu, že se na něj jelen výsměšně pousmál a utekl. Noooo, tak to je vážně skvělý. Řekl Garin a vzal si od bratra luk i s toulcem. Teď už raději něco ulovíme ať neumřeme hlady. A vyrazil dál hledat zvěř. Daron stále nemohl v mysli uvěřit tomu, co viděl. Přeci není žádné zvíře v tomto lese, co by bylo tak chytré, natož tak rychlé.

 

 

Po chvilce se ozval z dálky hlas Garina. Brácho, už něco mám, pojď sem! Daron jen zakroutil hlavou a rozběhl se k bratrovi. Když k němu dorazil, už se začalo pomalu stmívat. U nohou Daronovi ležela laň. Tak težké to nebylo a já opravdu nevím, proč se nedokážeš trefit.. Ale tak co, já jsem ji ulovil a ty ji odneseš. Řekl Garin a usmál se na bratra, sundal tětivu z luku a pomalu vyrazil směrem k domovu. Daron stál a zamyšleně přešel jízlivou poznámku mladšího bratra. Sehnul se, přehodil si laň na záda a šel za bratrem směrem k domuvu. Garine? Proč se vlastně nesnažíš zlepšovat svoje schopnosti s mečem? V luku se ti přeci nikdo nevyrovná, ale naše rodina je známá tím, že všichni jsme na šermířské akademii. Garin chvilku nevěděl, co odpovědět na tuto otázku, jelikož mu jí nikdo ještě nepodal, až po chvíli z něj vypadlo. No, pokud bych začal se šermem, tak by mě někdo mohl předhonit s lukem a už bych nebyl nejlepší v ničem. Daron jen kroutil hlavou, protože věděl, že kdyby se děda dozvěděl, že se Garin rozhodl pro luk místo meče, byl by doma velký problém. A navíc co bys dělal, kdybych byl lepší v obojím? Dodal Garin a začal se smát.

 

 

Když dorazili k domovu, už byla tma a všude se svítilo. Jen děda stále seděl na verandě a mlčel. Oba chlapci prošli kolem něj, ale jako by si jich ani nevšimnul. Garin jen zaslechl, jak si děda něco mumlá pod vousy, ale nevěnoval tomu velkou pozornost a prošel dál do domu. Když byli v domě, tak to vypadalo, jako by vešli od domu, ze kterého všichni utekli, jaké tam bylo ticho. Jsme doma!! Zakřičel na celý dům Garin, přičemž se rozhlížel po celém domě. Chvilku po pozdravu se ozvala mohutná rána a celý dům se zatřásl, až se z toho skoro celý dům zbortil. Z prvního patra se vyvalil rudý dým a byl slyšet jekot malé sestřičky, která vyběhla zděšená před dům. Hmm, tak takhle né, tak jinak. Bylo slyšet z Varisova pokoje. Po chvilce z dýmu vyšel i Varis, kašlal, měl lehce ohořelé vlasy, oblečení celé rudé a začouzené ruce a obličej. Přestávám tomu rozumět, vše dělám správně, tedy aspoň doufám. Na obrázkách to vypadá stejně, tak by to měly být ty správné přísady, tak proč to nedělá nikdy to, co má, ale vždy to vybouchne? Mumlal si pro sebe Varis a šel směrem ke dveřím, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Garis i Daron se na sebe podívali nechápavým pohledem a při pohledu na nejstaršího bratra se začali smát. V tu chvíli se zvedl děda ze svého křesla na verandě a s kroucením hlavy prošel kolem chlapů. Kdybyste se raději připravovali na přijímací zkoušky na akademii.

 

 

IV.

Daron najednou stál sám v lese a nevěděl, co se děje. Nemohl si vzpomenout, jak se tam dostal, ani kde je. V ruce svíral dlouhý luk a v druhé měl šíp. Rozhlížel se kolem sebe, aby se pokusil zorientovat, jelikož všude byla mlha a hustý les. Kde to jsem a proč tu jsem? Ptal se Daron sám sebe potichu a rozhlížel se. Najednou kolem něj proletěl stín připomínající jelena, kterého se pokusil skolit v lese. Stín se lehounce vznášel nad zemí jen pár stop od Darona a po chvilce se zastavil čelem k Daronovi a usmál se. Takže se mi to nezdálo. Jen pár vteřin na to se stín pomalu začal měnit na něco jiného. Daron to sledoval se strachem, ale i úžasem, jak se z jednoho stínu pomalu stává jiný. Jak si stín pomalu stoupl na zadní, jakoby byl člověk, a zmenšuje se do veliksoti jen o hlavu vedší než byla velikost normálního muže. Přední nohy se mu zmenšily a místo kopyt měl najednou prsty, ale zadní nohy mu zůstaly stejné. Hlavu měl lidskou, ale jeho paroží na ní zůstalo stejné.

 

 

 

 

Kdo jsi? Řekl potichu Daron a hleděl upřenýma očima na stín, který si ho zvědavě prohlížel. Stín ovšem neodpověděl, jen si ho stále prohlížel pohledem, jako by ho posuzoval, zda-li je hoden, aby se s ním mohl alespoň bavit. Neuplynula ani minuta a stín se obrátil zády a šel směrem hlouběji do lesa. Daron chvilku nevěděl, co má dělat, ale nakonec se vydal po stopách toho tvora a krok za krokem se mu zdálo, jako by všechno jeho oblečení i zbraně vážilo stále víc a víc. S touto myšlenkou se podíval na pravou ruku, v níž měl šíp, s pocitem, jako by vážil totéž, co koňská podkova. Stále ovšem sledoval stín, který šel dál a dál.

 

 

Zničehonic stín zmizel přímo před Daronovýma očima jako mávnutím kouzelného proutku. To není možné přeci? Nemůže jen tak zmizet. Sledoval své okolí a snažil se přitom najít alespoň stopu, kudy se tento tvor mohl vydat. Při pohledu na zem ale nemohl najít žádnou stopu, i větve na stromech se tyčily stále stejně. Čím více pátral, tak mu docházelo, že hledání nemá smysl. Nikdy jsme neodešli. Ozvalo se za jeho zády a v tu chvíli ztuhl jako solný sloup, jen kapky potu mu pomalu stékaly po tváři, která se klepala, jako kdyby mu měla být zima. Pomalu přiložil šíp na luk a připravil se natáhnout rychle luk. V hlavě mu letěla spousta myšlenek na to, co má a co by mohl udělat, ale nedokázal se rozhodnout. Nakonec se s odhodláním rozhodl a prudce udělal krok vpravo a otočil se. Při otáčení zvedl luk před sebe a začal natahovat tětivu. Srdce mu tlouklo nervozitou jako zběsilé, luk měl připravený ke střelbě, i když pochyboval o správnosti rozhodnutí. Stín tam ale nebyl, jako by se mu to jen zdálo, že ho zaslechl.

 

 

V.

Vstávát! Zakřičel Garin, aby probudil svého bratra a vychrstl na něj vědro s vodou. Daron se prudce posadil s vědomím, že neví, co se to děje, jelikož před chvílí byl v lese a teď je doma v posteli. Měl vytřeštěné oči a kvůli vodě, která byla rozlitá po více než polovině postele, mu na vážnosti nepřidalo, když chtěl začít křičet na bratra ve zlosti nad způsobem probuzení. Sice ne ze snu, co by chtěl snít každý den, ale i přesto to od bratra nebylo milé. Garin si po chvilce vybavil, co se mu stalo. Díky bohu, že to byl jen sen. Zakroutil hlavou a zvedl se z dřevěné postele, která mu byla už jasně malá, takže pokud by chtěl spát s nataženýma nohama, tak mu koukaly přes okraj a to i z přikrývky. Došel k malé, zdobené misce, co dostal jako dárek od jeho staršího bratra, když byl ještě malý. Vzal do dlaní trošku vody a opláchl se s ní. Ještě chvilku stál u misky a koukal se sám na sebe v odrazu ne moc čisté vody. Následně šel k prosté dřevěné židli, která také už vypadala, že je alespoň dvakrát starší než její majitel a vzal si z ní béžovou košili a nazul si kožené boty.

 

 

Ve chvíli, kdy vyšel z pokoje, tak narazil na svého bratra Varise, který šel také z pokoje směrem ke schodům a koukal na potrhané a popálené papíry od všech možných nehod, co se už přihodily v jeho pokoji. Dobré ráno, Varisi, doufám, že dnes budeš plnit své povinnosti s námi a nebudeš zalezlý celý den zase v domě jako včera. Varis nevnímal a vůbec nepostřehl, že na něj mluvil bratr. Šel jen dál a až u schodů, ze kterých kvůli nepozornosti tolikrát spadl dolů, se zastavil, na chvilku zvedl hlav, podíval se před sebe a pomalu scházel dolů. Při došlápnutí na každý schod to znělo, jako by byl v domě sjezd myší, jak skřípaly. Přitom napohled vypadaly nově a udržovaně. Daron to už nevydržel a prostě svého bratra předešel a šel přímo do kuchyně. Tam už seděl Garin jen v kalhotách a botách. Nebyl ani umytý a už se ládoval dva dny starým chlebem a zapíjel ho kozím mlékem, které jejich sestra ráno nadojila.

 

 

 

 

 

Daron si přisednul ke stolu a natáhl se do ošatky pro chléb. Dobré ráno, Garine. Proč se nikdy neoblékneš, když jdeš ráno jíst? Garin chvilku přemýšlel, jak odpovědět. Abych si neumazal oblečení přeci. Kdyby kolem projížděl nějaký šlechtic a viděl by mě tak neuteče protože nebudu špinavej od jídla. Daron se jen zasmál. Ne uteče protože nebudeš umytej a na oblečení budeš mít šmouhy od hlíny a smůly. Tato odpověď mladšího bratra zaskočila. Nevěděl, co na ní odpovědět a ani co dělat, tak otočil hlavu tak, že bratrovi hleděl do očí a začal se tvářit vážně. Co? Zeptal se Daron a také se podíval bratrovi do očí. Aspoň by bylo vidět, že já pracuji a ty se jen ulíváš. Na tuto poznámku už nebylo jak jinak zareagovat, nežli zakroutit nevěřícně hlavo. Daron si vzal chléb do ruky a šel ke dveřím, aby posnídal venku.

 

 

Venku byl jako vždy děda hledící na okolní les. Daron kolem něj jen prošel bez pozdravu, posadil se na schody a začal snídat. Toho dne bylo zvláštní počasí. Nebyl slyšet jediný ptáček ani vítr, který by nadnášel listy, kterých bylo kolem dost. Slunce se skoro celé schovávalo za pár šedých mraků. Jen klasy obilí se sem tam trošičku naklonily a pak zase narovnaly, jako kdyby se jen protahovaly. Díky tomuto počasí neměl nikdo náladu nic dělat a tak ani jeden z bratrů nepospíchal se snídaní, aby tak oddálili začátek práce v tomto pochmurném dni. Bohužel i přes všechnu nechuť byli donuceni nakonec všichni s prací začít.

---