Prastará legenda o tom, jenž z nebes svržen byl

Píši stylem pokus, omyl. Jedná se o kousek z mé širší tvorby. Je třeba vysvětlit jeden pojem, Haerkrächt - zjednodušeně síla duše, udává čeho všeho je její vlastník schopen. Čím víc jí má, tím více dokáže ...

Prastará legenda o tom, jenž z nebes svržen byl

 

 ,,V celém známém světě existuje mnoho podob této legendy a v mnoha ohledech se liší, ale já vám vypovím jak se to skutečně stalo a nebudu vás zatěžovat zbytečnostmi, protože času není nazbyt.“

neznámý mnich

 

 Přesně pět set let a třináct dnů, tak dlouho tomu je ode dne, kdy se to stalo. V nebeském světě sídlili bohové, každý z bohů měl jednoho, či více svých služebníků. Někteří měli svého pána jenom opečovávat, další měli vyřizovat drobné záležitosti, ale jeden, jeden ze služebníků měl rozličný úkol od všech ostatních.

 Nejvýznamnější ze všech bohů byl Ligamero. Vládl všemu a všem. Nikoho nemusel poslouchat byl si vlastním pánem. Měl největší moc, svojí silou dokázal ničit celé světy, ale také je tvořit. Byl moudrý a rozumný, žádný jiný bůh, by na jeho místě lepším nebyl.

 Ostatních jedenáct bohů bylo jiných než on. Byli požitkáři, rádi si užívali. Jejich lenost zašla tak daleko, že si vytvořili desítky, ne-li stovky svých služebníků, aby uspokojovali své choutky nebo aby za ně odváděli povinnosti. Každý z těchto bohů měl jenom omezenou moc, přesto nebyla malá a za mnohé vděčíme právě jim.

 Jak jistě víte, bohů nebylo původně dvanáct, ale bylo jich třináct. Präsidio byl onen třináctý. Měl dohlížet na zbylých jedenáct bohů. Lišil se od nich, nebyl požitkářem a stačil mu jenom jeden služebník. Sic jen jeden, přesto síly měl, že kteréhokoli krom samotného Ligamera by dokázal přemoci.

 Dlouho neměl žádné jméno. Když byl stvořen dostal zářivou zbroj, překrásný obouruční meč, křídla, které mu všechna stvoření záviděla a tvář tak líbeznou, že žádná z dívek, či žen, mu odolat nemohla. To nebylo vše, byla mu vytvořena aura, jenž ho ochraňovat před veškerým zlem měla.

 V té době bylo ještě víc než dost Haerkrächt, dostal jí tolik, že možná celý svět by mohl stvořit. Ovšem ruku v ruce s mocí jde i zodpovědnost. Byl mu přidělen úkol jediný. Měl dohlížet na chod nebeského světa i Haermat’z, neboli ráje.

 Po dlouhé věky bylo vše v pořádku a nikdo nevěřil, že tento čas někdy přestane. Ligamero stvořil nesčetně světů. Všechny byli nejdříve překrásné, zlo by se dalo najít jenom velmi těžce, ale postupně člověk i jiná stvoření zapomněla, proč tu jsou …

 Tak započalo válkám a jiným hrůzným zvrácenostem. Týrání, mučení, drancování, utrpení, ponížení, moc, chamtivost, chtivost, závist, lakota, nenasytnost, ponížení, nespravedlnost a mnoho jiného. Ligamero byl sice tolerantním, ale jsou věci, které se tolerovat nesmí a proto konal.

 Chtěl vytvořit svět pro zvrácená stvoření a ne jenom jeden. Každé z nich mělo překypovat zlem. Doufal, že ostatním světům připomene, že oni nemají být těmi zlými. Některé z jeho představ byly tak hrůzné, že sám měl strach je převést do skutečnosti, ale nakonec tak učinil.

 Präsidio chtěl situaci využít a proto ostatních jedenáct bohů zbavil síly. Souboj to sice těžký pro něj byl, ale věděl, že může vyhrát a to se mu též povedlo. Každého z nich uzavřel do jedné z jedenácti nádob a jejich sluhy bez milosti zničil. V každé z nich byl vytvořen celý svět, ale nic v něm nebylo. Měli být odsouzeni k životu v nicotě až do konce věků, ale Ligamero měl podle něj mít jiný osud.

 Jeho věrný bezejmenný služebník odnesl všechny nádoby na místo, které nikdo do dnes nenašel. Mezitím se Präsidio připravoval na souboj s nejvyšším bohem. Chtěl Ligamera překvapit, ale věděl, že snadné to mít nebude.

 Když se Ligamerova vrátil, Präsidio ho přivítal. Tvrdil mu, že ostatní z bohů jsou na hostině a snažil se ho přesvědčit, že jsou špatní a měl by s nimi něco udělat. Sic hlavnímu z bohů to podezřelé bylo, nechal se uchlácholit báchorkami.

 Na to Präsidio čekal a zaútočil na něj. Měl v úmyslu ho jedinou ranou zničit, ale to se mu nepovedlo, Ligamera srazil na kolena, ale nezabil ho. Hlavní z bohů se naštval a seslal na odpadlíka magický plamen, který jeho tělo postupně úplně změnil na popel.

 Präsidio trpěl jako zvíře. Kůže se mu škvařila, oči se mu roztekly a jeho tělo se neskutečně znetvořilo. Až nakonec z něj zbyla jenom hromádka popela. Ligamero ji vzal a přidal ji jako esenci do jednoho ze zlem posledlých světů, ale prý jí někde ještě trochu zbylo.

 Ten popel musel mít neskutečné účinky. Stvoření z toho světa se stali mnohem děsivějšími a silnějšími než kterákoli z ostatních. Jestli této esence ještě trochu někde je, tak by se s ní dalo dosáhnout neskutečných věcí.

 Když se sluha Präsidia vrátil, uviděl jenom hromádku popela a rozlíceného Ligamera. Od svého stvořitele dostal mnoho vzácných a cenných darů, svobodná vůle však mezi nimi nebyla a to se stalo pro něj osudným.

 Ligamero chtěl zjistit, kde je zbylých jedenáct bohů, jediné, co se dověděl, bylo, že jsou uvězněni v nádobách, ale kde, to neřekl, protože byl stvořen tak, aby oddán obyl a výhradně poslouchal jen a pouze Präsidia a nikoho jiného ne.

 Svým jednáním opravdu pořádně naštval nejvyššího z bohů. Ligamero mučil, týral a trýznil bezejmenného, jenž slouží pánu, který již není mezi živými. Ve strašlivých mukou se svíjel, avšak co po něm chtěno bylo, splniti nemohl.

 Když Ligamerovi došlo, že z něj nic nedostane, tak se rozhodl seslat trest, tak krutý, že nikdy předtím použit nebyl. V tu chvíli byl určen hrozivý osud pro sluhu. Začal tím, že z úst mu jazyk vytrhl se slovy: ,,Neřekl jsi mi, co jsem chtěl a proto neřekneš nikomu už nikdy nic!“ …

 Z úst se ozýval jen sykot, celá byla i s obličejem zkropena krví. Bezejmenný se plazil. Strašlivá muka neustávala, ale teprve měla přijít. Stále věřil, že ho nestihne hrozný osud, ale jeho naděje měla brzy zemřít. Ligamero mu přichystal krutý úděl, jenž měl se stát nesnesitelným.

 Nejvyšší pokračoval dále, sluhu nechal svíjet v hrozných bolestech a do rukou vzal jeho překrásný meč. Byl přenádherný, svůj odraz každý v něm spatřit mohl. Ostrou čepel měl tak, že kámen by rozpůlit dokázala, ale to nebylo vše. V jeho okolí aura zářila jako jasné paprsky slunce. Skvost překrásný, možná nejlepší a nejhezčí meč v celém Hutmär.

 Pořádně si meč prohlédl. Pomalu a zlehka přiložil volnou ruku k čepeli. Celý meč se začal měnit. Nejdříve zmizela zářivá aura, potom zmatněl a přestal být lesklý. Čepel přestala být ostrou. Celý začal reznout. Postupně se přeměňoval, až dostal konečnou podobu. Byl temně rudý s odstíny černé a tmavě oranžové.

 Ligamero ho sevřel a zlomil, čepel se roztříštila na tisíce kousků, které již nikdo nikdy neposkládá. Pahýl, který z meče zůstal, přiškvařil k ruce sluhy. Bolestí by určitě vyjekl, kdyby mohl, ale z jeho úst se ozvalo jenom chrčení a sykot, nic jiného již nezmohl.

 Následně z něj serval jeho božskou zbroj. Třpytila se, oko každého by jistě blahem na ní spočinulo. Aura z ní vyzařovala tak silná, že v noci muselo kolem ní býti světla jako za slunečného dne. Sluha téměř zcela nah, jen v helmici a botách oděn, se v bolestech nadále svíjel. Ligamero se rozhodl zbroj zničit.

 Když to služebník uviděl, slza mu ukápla. Tekla po jeho přenádherné tváři, nejvyšší vzal nádobu, do které ji zachytil. Kdo ví, jak silné účinky může mít. Misku odložil a vrátil se k zbroji. Pevně ji uchytl do rukou a trhnul. Tím v ní způsobil nespočet děr, trhlin a škvír, ale to mu nestačilo. Zrušil jí i její ochranou auru a nechal ji zreznout způsobem stejným jako u meče.

 Ligamero se zadíval na křídla sluhy špatného pána. Uchopil kousky ostří meče a vrhnul je po nich. Křídla překrásně bělostná a pery bohatě posetá, byla proťata úlomky a tisíce trhlin se v nich vytvořily.

Pak k nim nejvyšší přišel, jedno z nich uchopil a zlomil jej. Bezmocně kleslo k zemi, druhé tyčelo do vzduchu, ale to mu pořád nebylo dost. Překrásná bílá pera zčernala, spousta z nich odpadla a jen málo jich zůstalo. Ligamero ještě na nezlomené křídlo dupnul a tím v něm vytvořil neskutečnou trhlinu.

 Nesledně nejvyšší vzal boty bezejmenného. Byly krásné, vyrobeny z kůže některého z bájných tvorů, ale i přesto je stihl stejný osud jako meč a zbroj. Jenže to pořád nebylo ještě dost. Do podražek byly zaraženy úlomky ostří, aby jejich nositeli neskutečnou bolest způsobily.

 Poslední, co zbývalo, byla helmice. Přenádherná, zdobena vzácnými kameny, které vyzařovali magickými schopnostmi. Všechny z nich Ligamero vyndal a místo nich tam umístil kamínky, které zkropené esencí nenávisti, zloby a beznaděje byly. Pak ji nechal zreznout a vyrval z ní hledí, protože chtěl, aby všichni dobře viděli do tváře jejího nositele.

 Škody napácháno dosti, přesto to nejhorší teprve přijít mělo. Ligamero odešel a po chvíli se vrátil. V rukou nesl černou pásku. Vzal mísu s esencí zvrácenosti a ponořil ji do ní. Když ji vytáhl převázal s ní oči ubohému služebníku.

 To však pořád nestačilo, ty největší zvrácenosti teprve na své napáchání čekali. Ligamero uchopil dva z úlomků meče a ponořil je do esence utrpení, když je tam vkládal byly zářivé. Vytáhl je, staly se krvavě rudými. Vzal je a proťal jimi černou pásku. Jejich cesta pokračovala a zastavili se až v očích již tak trpějícího sluhy. Krev vytryskla proudem. Nejvyšší bůh pronesl: „Beru ti dar zraku, ale dostaneš místo něj něco jiného …“ a ďábelsky se pousmál.

 Ligamero pokračoval: ,,Nebudeš vidět, ale budeš slyšet mnohem lépe než kdokoli jiný. Hlavně však budeš moci vycítit všechny zlé pocity v celém světě, ve kterém se právě budeš nacházet.“ Vzal jeden z úlomků, ponořil jej do zkaženosti a zarazil jej sluhovi přímo do srdce. Neumřel, to by měl příliš snadným a nejvyšší dodal: „Od teď budeš moci pocítit jenom špatné city a emoce. Nikdy už nebudeš moci cítit ty dobré! Bude tě to žrát a nebudeš se toho moci zbavit. Budeš trpět jako ještě nikdo netrpěl. Muhahahah …“

 Však to ještě konec nebyl. Ligamero vzal všechny zbylé úlomky až na jeden jediný, i smočil je v pomstě, a zarazil je do těla služebníka. Pak přiložil ruku na jeho překrásné tělo a to celé měnit se začalo. Vzplálo tmavě rudým plamenem. Po chvíli hořet přestalo. Popálená byla všechna jehe kůže, nebylo místo, jenž by muk ušetřeno bylo. Celá byla temně rudá až černá. Měla zcela jinou strukturu. Nebyla již tak hladkou jako dřív.

 Muk již bylo dosti, však jedno ještě zbývalo. Ligamero vzal esenci strasti a namočil do ní poslední kouskuz meče. Pak přišel k bezmocnému tělu a přiložil mu jej mezi nohy. Rychlým tahem mu odřížl přirození. Možná v tu chvíli sluha už ani bolest nevnímal nebo tomu mohlo být jinak. Jestli ano, musel trpět krutě.

 Ligamero poslední kus z čepele zarazil do stehna služebníka špatné strany. Pak ho oděl do zbroje, nazul mu boty a jako poslední mu nasadil přilbici. Přestal mu působit magií bolesti. Podíval se na něj, strašná to musela být muka a řekl: „Vstaň!“

 Sluha vstal, celý v poničené zbroji a se znetvořeným tělem. Jediné, co chybělo mu, byla aura. Ligamero vzal bolest, přimíchal do ní strach a špetku popela z Präsidia. Ze směsi vytvořil služebníkovi auru. Tmavě rudou celý vzplanul. Zlo z něj jenom sálalo.

 Ligamero se začal smát a pravil: „Ty vlastně nemáš jméno, že? Pojmenuji tě, jsi vlastně i z části mým výtvorem. Muhahahah … Dostaneš jméno ve starém jazyce, Haersuvazz. Budeš jen loutkou, jenž nemá duši.“

 Chvíli se kochal svým výtvorem a pak pokračoval: „Sešlu tě na jeden ze světů. Po celých pět set let budeš uvězněn v podzemí. Po celou tu dobu budeš pociťovat všechny negativní emoce. Bude tě to žrát. To teprve bude tím největším utrpením. Jestli se lid z daného světa nezačne k sobě chovat dobře, staneš se pro ně jejich koncem. Až ten svět zničíš, tak dostaneš jistě hodně Haerkrächt. Můžeš mě potom vyzvat v boj a pomstít se mi, ale jestli se ti to nepovede, pak tě pošlu na nejzvrácenější ze zkažených světů a to bys teprve trpěl jako nikdy předtím. Dám ti poslední dar a pak tě na tvou pouť vyšlu. Nikdo z říše živých tě nebude moci zabát a ani svou vlastní rukou nebudeš moci zemřít, to bys měl moc jednoduché. Smrt si tě jen tak nenajde. Budeš trpět a proto budeš chtít aby trpěli i ostatní!“ Ligamero vzal špetku esence, jež nemá jméno a šplíchl jí po Haersuvazzovi, pak se s ním vydal na jeden ze světů a uvěznil ho v podzemí. Začal si tu odbývat první den z pěti set letého trestu uvěznění …   

 

 

---