Posel smrti V: Kapitola XXI - Nová krev

Samuel seděl v pracovně u stolu, na kterém byla rozsvícená lampička, a psal do tenké knihy. Do pracovny vstoupila Kasumi. Samuel si jí hned všimnul. Vstal ze židle, přistoupil k ní, objal ji a políbil. Ta se pousmála a přešla ke stolu.
„Už zase píšeš?“
„Dělám to rád, vždyť víš.“
„Ano, jen… mi to přijde trochu zbytečné.“
„Vzpomeň si na Mordreda. Kde bychom dnes byli, kdyby si žádný deník nepsal?“
„Takže očekáváš, že to za osm století někdo najde a pomůže mu to odhalit pravdu?“
„Hmm, vyloučit se to nedá, ale hlavně chci mít památku. Vem si, až zestárneme a pak díky tomuhle budeme moci vzpomínat na staré časy a na to, co jsme spolu prožili.“ Kasumi poodhrnula záclonu a sledovala, jak nehlučně padá sníh a jak jsou na obloze červánky.
„Zrovna dneska bych tě raději měla dole. Je Štědrý večer, Samueli, a já myslela, že ho prožijeme spolu. Je to vůbec poprvé, kdy to slavím a byla bych ráda, abych na to mohla v dobrém vzpomínat.“
„Já vím, promiň mi to. Chtěl bych ještě dopsat pár řádků a pak půjdeme dolů, ano?“
„Večeře se bude podávat až za hodinu, takže to je dost času, abych si pročetla, co tu celé měsíce píšeš. Necháš mě do toho alespoň dnes nahlédnout, že ano?“
„Chmm, tak dobře, ale nezapomeň, že to je můj deník a píšu tam dost osobní věci.“
„Ale prosím tě, copak myslíš, že to nepochopím?“ Samuel věděl, že ano, koneckonců má snad tu nejtolerantnější ženu na světě. V rychlosti dopsal to, co chtěl a předal knihu Kasumi. Ta usedla na pohovku, co byla u zdi a Samuel si sedl vedle ní.
„Ještě mi pověz - jak se má Desmond? Je dole v hale?“
„Je a má se k světu, ostatně kdyby se s ním něco dělo, tak se to hned dozvíš. Neboj se o něj, Samueli.“
„Jen stále nevěřím tomu, že nám to tak hezky vyšlo.“
„Nemusíme mít celý život smůlu.“
„Já vím, lásko, ale obrovské štěstí je už to, že jsme spolu a možná jsem paranoik, ale stále tomu jen těžko věřím a čekám, že se každou chvíli něco semele.“ Kasumi se na Samuela jen usmála a dala se do čtení.

15. května 1994
Začínám psát tento deník. Jednak to dělám proto, že tím zabiju čas a jednak, a to především, kvůli tomu, abych po sobě něco zanechal. Myslím, že by nebylo špatné, kdybych si tohle někdy po letech přečetl a vzpomněl si na události, co se staly. Kromě toho se nedá ani vyloučit, že tu časem přibude poznámka, která pro mě bude jednou opravdu důležitá.
Dnes jsme s Kasumi a Rachel přijeli do Walesu. Zdržíme se tu dlouho, takže je vcelku slušná šance, že se s Kasumi sblížíme. Mám ji rád a myslím, že ona mě také. Potíže nám dělá jen Rachel, která začíná být nesnesitelná. Doufám, že jí to přejde, jinak za sebe neručím. Vážně nebudu trpět, jak Kasumi sprostě uráží.

19. května 1994
Včera jsem ani nestihl nic napsat, přestože rozhodně bylo co. Ještě teď mě mrazí, když si na to vzpomenu. Přišla sem Akira Watanabe, žena, která v minulosti usilovala o Kasumin život. Akira ji přemlouvala k tomu, aby se s ní vrátila do Japonska a bojovala proti Tokutarovi. Kasumi odmítla a Akira, přestože ji původně nechtěla zabít, se o to pokusila. Ta bitva byla šílená. Když jsem viděl ty dvě, jak si dávají tvrdé a bolestivé rány, skoro jsem nevěřil tomu, že jsou jen z masa a kostí. Zvláštní, co s člověkem udělá touha přežít. Kasumi i přes četná zranění Akiru přemohla a v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. K něčemu podobnému už nesmí nikdy dojít! Včera bylo štěstí, že to Kasumi zvládla, ale příště to tak být nemusí a nevím, jestli bych se s tím vyrovnal, obzvlášť když bych věděl, že mohu zasáhnout. Mám Kasumi rád, ostatně ona je jediná, kdo mě chápe a neopovrhuje mnou. Bože je to tak zvláštní, vždyť to kvůli ní jsme teď tu a máme tyhle starosti. Jakoby mi to ale ani moc nevadilo. Nevím, jestli jsem během těch let v naprostém osamění zešílel, ale jsem rád, že tu mohu s Kasumi být. Strávil jsem s ní noc, ačkoli nedošlo na víc než na objímání a hlazení. Na začátek to není špatné, ale doufám, že dojdeme i dál. Potíž je v tom, že naše minulost nám ten vztah jen zhoršuje. Snad se s tím vyrovnáme.
Zjistil jsem, že to Pietro může za to, že nás Akira našla. Jestli toho chlapa ještě někdy potkám… bude toho litovat. Musím dát okamžitě zprávu Edwardovi, ať si na něj dává pozor. Také jsme získali nového spojence – kupodivu právě Akiru. Mám za to, že se chce Kasumi zavděčit, aby s ní poté přeci jen odjela do Japonska. Kasumi mi řekla, že o tom ani neuvažuje a jsem za to rád. Chtěl jsem, aby mi slíbila, že tam už nikdy nevkročí, ale neudělala to. Trochu mě to trápí, ale zase chápu, že se nechce svazovat slibem, když by toho jednoho dne třeba mohla litovat.

21. května 1994
Kasumi se zotavuje a vidím, jak se mi začíná vzdalovat. Zranění se jí hojí, zvedá se jí sebevědomí a přestává být tak citlivá. Dokonce mě v jednu chvíli napadlo, že na ní pošlu nějakého bouchače, aby mi ji zase vrátil do stavu, v jakém se mi líbí nejvíc. Sakra, doufám, že tohle nebude číst, protože bych ji vážně nechtěl naštvat. Když byla nemocná, naznačila, že k Ichirovi se chovala úplně jinak, protože ho milovala. Doufám, že jednou bude milovat i mě.

22. května 1994
Přišly první zprávy od Edwarda. Na panství se nic výjimečného nestalo, ale pravdou je, že obyvatelé Willow Creek jsou na Gordony pořádně naštvaní. Nenávist k nám ještě rozdmýchává Daveson. Na stará kolena se pořádně změnil, jinak nechápu, jak ho mohl William považovat za přítele. Ještě štěstí, že za starostu byl zvolen Harry, protože jinak vážně nevím, jestli by náš zámek ještě stál. Harry si s Edwardem dost rozumí a myslím, že to bude dobré. Pietro se zřejmě vrátil do Itálie a doufám, že tam zůstane. Ten chlap je stále velkou překážkou, která může všechno zhatit. Jako jediný ví, že Kasumi mohla za Adrianovu smrt a jestli má nějaké další vazby na Tokutarovy lidi… no doufejme, že ne.
Také už proběhl pohřeb Adriana a Ralpha. Ralph je pochován v běžném hrobě, což mě trochu mrzí, ale co naplat. Adrianovo tělo je sice pryč, ale je skvělé, že v naší rodinné hrobce má přesto své místo. Bože, co to píšu?! Musím promluvit s Kasumi a zeptat se jí, jestli bych dnes nemohl přes noc zůstat s ní. Když budu sám, určitě se nevyhnu vzpomínkám a o ty teď opravdu nestojím.

25. května 1994
Je to šílené! Co mě a Kasumi spojuje? Co nás drží pohromadě? Ať se na to snažím přijít sebevíc, stále netuším. Každý jsme úplně jiný a jediné v čem jsme si podobní, je to, že nás minulost zničila. Možná že si navzájem pomůžeme, ale opravdu z toho nakonec může vzniknout láska nebo si to jen namlouvám?

27. května 1994
Kasumi už je zase ve formě. S Markem jsme pro ni během posledních pár dnů vystěhovali pokoj pro hosty a zřídili tam posilovnu. Neumím si dost dobře představit, co tam bude chtít mít, takže prozatím je tam pár posilovacích strojů, hromada činek, boxovací pytel, žíněnky a nějaké ty drobnosti. Vím, že tohle by normální žena nepotřebovala, ale Kasumi není normální. Jen stále nevím, jestli to je dobře nebo špatně.

28. května 1994
Akira dala Kasumi svoji katanu a přemluvila ji, ať si ji nechá. Prý je hodně těžké se s cizím mečem sžít, čemuž zase tak nerozumím, ale obě jsou to profesionálky, tak asi vědí, o čem mluví. Kasumi okamžitě začala s výcvikem a to s Akiřinou pomocí. Doufám, že si navzájem něco neudělají. Měl jsem za to, že náš společný život bude vypadat jinak, ale zase chápu, že Kasumi nechce nic podcenit, protože když se tak stane, nejspíš nás to bude stát život. Také mám pocit, že Rachel se zklidnila a smířila se se svým osudem. Snad to není jen dočasné.

5. června 1994
Kasumi tráví v posilovně dlouhé hodiny a obvykle se vrací vyčerpaná a jediné na co se ještě zmůže je koupel, večeře a pak už jde spát. Takhle si náš společný život opravdu nepředstavuji! Nějak se s tím smířím, ostatně to, co dělá je užitečné i pro mě. Je mi jasné, že se zdokonaluje ve svých bojových uměních, ale také předpokládám, že to posilování se projeví na jejím těle a nevím, jestli se mi to bude líbit. Už takhle má docela vytrénovanou postavu, a jestli chce zajít ještě dál… no překousnul bych to, ostatně co jiného mohu dělat?

15. června 1994
Už jsme tu celý měsíc a cítím se po dlouhé době zase vcelku slušně. Rachel už začíná růst bříško a doufám, že to, co v něm je, je chlapec, jinak… nevím. Ptal jsem se, kdy asi tak počala a prý někdy v první polovině dubna. Na určení pohlaví dítěte je ještě příliš brzy, ale čím víc se to bude blížit, tím nervóznější budu.

21. června 1994
Kasumi poslala Marka, aby jí sehnal nějaké věci potřebné pro cvičení. Dost dobře jsem nechápal, o co jde, a když sem přijel nákladní vůz a složil hromadu dřevěných tyčí, cihel a několik betonových desek, myslel jsem, že se Kasumi pomátla. Akira mi vysvětlila, že to, co Kasumi chce udělat, bude dost nebezpečné a je vcelku reálná šance, že skončí se zlomenou rukou nebo podobným zraněním. To mě dost zneklidnilo.

22. června 1994
Na zahradě už máme do země zatlučeny tyče a to v pravidelných rozestupech. Kasumi tvrdí, že to, co bude provádět, není ani tak otázka síly, jako spíše vůle, sebeovládání, soustředěnosti, přesnosti a pár dalších věcí. Snaha rozmluvit jí to byla zbytečná a ještě tvrdí, že pokud to chci vidět, tak ji nesmím ani v nejmenším vyrušit. Proč se nemohu zbavit dojmu, že miluji blázna?

25. června 1994
Kasumi už třetí den likviduje vcelku úspěšně navozené tyče. Má nějakou prapodivnou techniku, při které jak se zdá, dřevo zkrátka praskne, aniž by k tomu byla zapotřebí velká síla. Zní to divně, ale asi to tak bude, jinak by podobné věci zvládal kdejaký silnější muž. Když jsem se ptal, jestli by mě to mohla také naučit, řekla, že nechce, aby ze mě byl mrzák.
Vzhledem k tomu, že Kasumi už znám přes měsíc, začínám se smiřovat s tím, že je taková, jaká je. Catherin byla daleko víc pro rodinu a záleželo jí i na něčem jiném než na mě a na sobě. Já nevím… nevím, jestli je Kasumi opravdu žena, se kterou bych chtěl trávit dlouhá léta, ale zvykám si na to, jak se chová a jak jedná. Není to láska na první pohled, ostatně taková snad ani neexistuje ale malinký plamínek lásky mezi námi už je a snažíme se ho (především já) rozdmýchat.

28. června 1994
Dnes jsem Kasumi našel na zadní zahradě, jak ustavičně buší do kmene padlého stromu. Myslel jsem, že se dočista pomátla, ale vysvětlila mi to vcelku dobře. Kmen není kvůli vlhkosti a bažině moc pevný, ale přesto vytváří slušný odpor, když do něj někdo udeří, takže ho Kasumi využívá jako provizorní makiwaru, což prý je obvykle dřevěné prkno s vycpávkou naplněnou rýží. Vzhledem k tomu, že čím silněji se udeří, tím větší odpor makiwara způsobí, údery jsou stále bolestivější a bolestivější. Kasumi věří, že to pomůže zesílit svaly, aby vydržely větší nárazy, a také tím bude schopná snášet větší bolesti. Myslím, že jí seženu normální makiwaru ať nemusí trávit dny v bažině.

30. června 1994
Další zpráva od Edwarda říká, že na panství je vše v pořádku. Vesnice se vrací do starých kolejí, ale na události ke kterým došlo, nikdo nezapomene. Colliere se ze svého zranění pomalu zotavuje a snad kvůli tomu nebude muset nechat svojí práce. Sice ho nemám rád, ale alespoň se již trochu známe a někdo nový by mohl věcmi pořádně zamíchat. Murray ovšem dopadl daleko hůř – je ochrnutý na dolní polovinu těla. Zdá se, že zbytek života stráví na vozíku a bude nutně potřebovat cizí pomoc. Vážně nemám ponětí o tom, kde ji zrovna on sežene a taky jsem zvědav, co se bude dít s hotelem. Je mi jasné, že Murray se o něj dál starat nemůže a pokud to někdo neodkoupí, budova zchátrá. Lidé se také celkem často ptají, kam zmizela paní Gordonová. Edward tvrdí, že si potřebovala odpočinout a pročistit si hlavu. Snad to bude stačit.

5. července 1994
V největší pohodě je tady bezpochyby Terry. Obvykle dokáže svými vtipy zvednout náladu a s Markem si dost padli do oka. Jeho veselá povaha Kasumi moc nesedí a mně se to někdy také zajídá. Hlavní ale je, že to Rachel povzbuzuje a je snesitelnější. Taky jsem po dlouhé době shodil vousy. Může se to jevit jako maličkost, ale mám pocit, že se teď Kasumi líbím víc a to je dobře. V poslední době se to mezi námi zlepšuje a zlepšuje. Kasumi se cítí čím dál víc v klidu a není ani tak podrážděná jako obvykle. Také má někdy moc pěkné řeči na moji osobu. Pomalu se z ní stává člověk. Jen tak dál…

24. července 1994
Je to tady! Zítra půjde Rachel na ultrazvuk a je pravděpodobné, že se už podaří zjistit pohlaví dítěte. Zatím probíhá těhotenství bez komplikací a snad to vydrží. Jsem napnutý jako struna a necítím se dobře. Moje budoucnost závisí na něčem, co ani není možné jakkoli ovlivnit. Zvláštní pocit.

25. července 1994
Ač to obvykle nedělám, dnes jsem neodolal a otevřel jednu z lahví, co zůstaly ve sklepě. Rachel se odpoledne vrátila i s Terrym a Kasumi z města a oznámila mi, že čeká chlapce. Evidentně ji to samotnou potěšilo a to i přesto, že tu tak bude muset zůstat s námi. Teď ale jdu pokračovat v oslavách a zkusím přemluvit Kasumi, ať se také trochu napije.

2. srpna 1994
Zatraceně! Já věděl, že se něco stane. Kasumi zase cvičila a při rozštěpu si natrhla stehenní sval. Bude trvat, než se zase dá dokupy. Skoro mě mrzí, že to neskončilo zase tou chvilkou, kdy se považuje za bezbrannou a dá plně najevo své city. Mám ale pocit, že k té chvíli pomalu směřujeme i za normálních okolností. Předevčírem mi dokonce navrhla, abych s ní spal v jedné posteli, a to natrvalo. Nemohl jsem odmítnout.

8. srpna 1994
Rachelinino těhotenství je stále bezproblémové, ale vidím, jak to na ní zanechává následky. Jí často a obvykle hodně, přestože se snaží přemáhat, aby si nezkazila tu svoji „dokonalou“ postavu. Kromě toho bývá unavená a chodí brzy spát. Někdy se prospí i přes den a celkově vzato máme s ní všichni dost práce navíc. Vůbec nám to ale nevadí.

1. září 1994
Akira a Kasumi už pokračují ve výcviku a zdá se, že úspěšně. Stále máme na zahradě hromadu desek a cihel a tuším, co s nimi ty dvě zamýšlejí. Jen doufám, že si nějak neublíží.

14. září 1994
Kasumi zase cvičila s makiwarou (což by nebylo nic neobvyklého, ostatně to dělá pomalu každý den) ale dnes mi ukazovala, jak provede snad přes třicet rychlých úderů a to jen tak, aby se sotva dotkla vycpávky. Nebylo by to nijak strašné, kdyby mi to samé nepředvedla na zdech naší vily. Už jsem jí viděl, jak se splete a rozdrtí si prsty o chladné kusy kamenů. Štěstí, že k tomu nedošlo, ale prý to takhle bude dělat častěji. Hrozné, už když na to jen pomyslím!
Aby toho nebylo málo - chtěla, abych jí s Markem podržel desku, zatímco ona ji prý prokopne. Je pravda, že nejsou zase moc široké, ale i tak mi přijde nemožné je zničit. Půjde tu o zdraví a myslím, že i o to moje. Na druhou stranu to ale nechci odmítnout a nechat na někom jiném, vždyť bych vypadal jako blbec. Ta bojová umění jsou pro mě stále velkou záhadou. Vždycky jsem měl za to, že jde jen o to umět se bránit svým tělem nebo zbraněmi ale tady jde o mnohem víc. Jak dokáže člověk rozbít takovouhle desku a přitom si neublížit?!
Podobné Kasuminy kousky Rachel těžko snáší a stále se jí posmívá, že patří do blázince nebo do cirkusu. Nejhorší na tom je, že občas ten její názor sdílím.

20. září 1994
Dneska moje Kasumi skončila vyčerpaná, s několika modřinami na těle a roztrženým rtem. Zdá se, že Akira to s dřevěnými tyčemi vážně umí, což mě mrzí. Je zvláštní, jak moc mě to vzalo, když jsem viděl, že Kasumi je poražená. Sakra, to z ní vážně chci mít nedotknutelnou a nezničitelnou bojovnici? No, asi ano a možná je to i logické, že nechci, aby v čemkoli prohrála, když ji miluji. Trochu mě utěšuje skutečnost, že v boji nešlo o život, protože předpokládám, že poté by ze sebe Kasumi vydala mnohem víc a z Akiry by vymlátila duši.

6. října 1994
Je mi 34 let anebo také 47, záleží, jak se to vezme. Nikdy jsem nebyl moc na oslavy, a jelikož ani nikdo neví, kdy jsem se narodil, nic se neslavilo. Nevadí mi to, ostatně by mi to jen připomnělo, jak jsem zemřel. Dostal jsem ale nápad, jak na Kasumi pořádně zapůsobit a udělat jí radost. Škoda, že už je asi pozdě, ale i opožděný dárek není na škodu. Aby to ale bylo překvapení, musím to zjistit od Akiry. Snad to ví, když po Kasumi pátrala dlouhé roky.

7. října 1994
Je to ještě lepší, než jsem si myslel. Akira samozřejmě ví, kdy se Kasumi narodila, ostatně ona o ní ví snad všechno. Narozeniny má 11. listopadu, což je zhruba za měsíc. Bude jí devětadvacet, což není špatný věk. Snad jí moje překvapení nepřipomene, že stárne. Mrzí mě, že by stále chtěla být jako teď a nejde to. Holt se s tím musí vyrovnat, ostatně takový je život.

17. října 1994
Rachel odvezli do nemocnice. Sice má termín až v prosinci, ale zdá se, že kluk přijde na svět předčasně. Je v sedmém měsíci a nevím, jak moc je nebezpečné rodit už teď, ale snad se o ni doktoři dokážou postarat. Doufejme, že to všechno vyjde. Kasumi mi musí prominout, že se o ni teď moc nezajímám, ale jsem teď duchem nepřítomný a stále myslím na to dítě. Jestli se mu něco stane, tak… budeme v koncích.

26. října 1994
Už je na světě! Můj vnuk! Ach jo, kdyby nás nečekalo to, co nás čeká a kdyby se toho dočkal Adrian, byl bych snad tím nejšťastnějším dědečkem na světě. Desmond, jak se jmenuje, je ještě hodně malý a prozatím je v inkubátoru. Rachel zůstane v nemocnici minimálně čtrnáct dní. Na jednu stranu je to dobře, neboť se mohu věnovat Kasumi. Trvalo to opravdu dlouho, ale už se na mě usmívá a má někdy velice pěkné řeči. Dokáže mě pochválit a často říká, jak moc mě má ráda. Ještě jsem od ní neslyšel slovo „miluji“ ale věřím, že se k němu dopracujeme.

2. listopadu 1994
Všechno je to čím dál lepší. Můj život byl posledních pětadvacet let příšerný a skoro jsem nevěděl, jestli vůbec žiji, protože to bylo jedno utrpení za druhým. Po boku Kasumi je to ale jiné a cítím, jak se měním. Ona mě dokázala vyléčit a já ji také, takže je to vzájemné. Skoro se mi zdá, jako bychom k sobě neodmyslitelně patřili a to se známe jen půl roku. Něco mi říká, že k životu potřebujeme jeden druhého, jinak začneme chřadnout a umírat. Nesmíme se rozdělit!

11. listopadu 1994
Kouzelné datum pro kouzelný den. Kasumi je 29 a právě oslavila první narozeniny v životě, jak mi sama řekla. Byla z toho unešená, a když jsem jí předal svůj dárek – sametovou noční košili s obrovským rudým drakem plivajícím oheň, políbila mě a řekla: „Miluji tě, Samueli a navždy budu.“ Jak málo stačí některým lidem k radosti. Vsadím se, že Rachel by nad takovým dárkem ohrnula nos, ale Kasumi… hmm láska není v penězích a to je moc dobře.

14. listopadu 1994
Rachel se konečně vrací z nemocnice. Desmond vypadá zdravě a to je hlavní. Také bych si přál mít jednou dítě, ale takové, o kterém bych věděl už od samého narození a mohl ho vychovávat. Kasumi mi ho ale asi nedá, ačkoli… zajímalo by mě, co mi na to řekne. Vím, že už těhotná byla, ale nedovedu si ji představit udýchanou a s břichem.

15. listopadu 1994
Promluvili jsme si a jedna věc je jasná – Pro Kasumi je na dítě ještě moc brzy. Kromě toho se teď musí cítit naprosto skvěle, což chápu. Až porazíme Samaela, zeptám se jí znovu a věřím, že odpoví „ano.“ Vsadil bych se, že poté už přestane to její šílenství se cvičením a budeme se moci chovat jako rodina. Vychovávat dítě, starat se o chod zámku, milovat se, užívat si života, občas cestovat,… začneme opět žít a to brzy. Už bylo načase…

17. listopadu 1994
Plánovali jsme co dál a kupodivu si Rachel nechala vše vysvětlit a vzala to docela dobře a to i přesto, že půjde o život i Desmondovi a dokonce i jí, jelikož chce za každou cenu s námi. Desmond je však ještě moc malý, takže ho nechci teď tahat do Rituální komnaty, ale zbytečně otálet také není nejvhodnější. Shodli jsme se, že se vrátíme na Black Mirror po Novém roce. Podle zpráv od Edwarda je tam vše stále v klidu.
Teď k našemu plánu. Vstoupíme do Rituální komnaty, a to všichni. Akira namítala, že by tam nejprve měla jít ona s Kasumi a Samaela vyřídit, jenže kdoví, kolik času máme, než se Samael po porážce opět vzpamatuje a kromě toho nevíme, jestli nemá nějaké eso v rukávu. Zatímco Kasumi a Akira ho zaměstnají, já potřísním oltář Desmondovou krví a jakmile bude Samael na dně, uzavřu verši Bránu. Všichni si ale musíme dávat pozor na Samaelovo „zmražení“ nebo jak to nazvat. Mordred tvrdí, že se tomu dá odolat, když je na to člověk připravený a to my snad budeme. Kromě toho to Samaela prý hodně vyčerpá a když nás tam navíc bude tolik… no doufejme, že to všechno vyjde, protože pokud ne… raději na to nemyslet…

21. listopadu 1994
Dnešek mě překvapil. Rachel pozorovala Kasumi, jak se ohání katanou a poté se s ní bavila o našem plánu. Evidentně pochopila, že Kasumi je bariéra mezi Samaelem a Desmondem, takže musí vydržet za každou cenu. Sice ji stále nemá ráda, ale chápe, že ji potřebujeme. Takhle to vlastně začalo i se mnou. Nejprve byla Kasumi nenáviděná, pak užitečná a teď milovaná. Kdoví, třeba se z nich jednou stanou přítelkyně.
Co mě ale mrzí je to, že má Rachel s Desmondem dost práce (nic nečekaného), ale špatně to snáší. Kasumi a ani Akira se o to nezajímají, ostatně mají svých starostí dost a Mark má kupu práce s chodem vily. Ještě že mu pomáhá Terry, jinak by se z toho všeho asi už dávno zhroutil. Musím Rachel pomáhat s malým, jak jen to půjde. Zvláštní, že nikdo z nás, co tu jsme, nemá s výchovou dítěte žádné zkušenosti. To jsme tedy spolek… Máme tu sice hromadu příruček, podle kterých se řídíme, ale i tak je to těžké. Desmond celé noci obvykle probrečí a přes den jsme všichni kromě něj ospalí. Co mě štve nejvíc je fakt, že Kasumi uvažuje o tom, že se přestěhuje do levého křídla vily, aby byla co nejdál od Desmonda. Snad jí to rozmluvím.

26. listopadu 1994
Uf, dalo to práce, ale Kasumi zůstává se mnou. Snad za to může to, že se v poslední době Desmond trochu uklidnil, anebo můj proslov, kdy jsem Kasumi řekl, že se tím naučí sebeovládání a může zkoušet, jak moc se dokáže oprostit od vnějších negativních vlivů. Myslím, že slyšela hlavně na to druhé. Stále se chce jen zlepšovat a zlepšovat, až si říkám, jestli to někdy skončí. Některé věci na ní už asi nezměním, ať už se budu jakkoli snažit, a tak nezbude, než si zvyknout.

2. prosince 1994
Kasumi s Akirou mě předvedli pár úžasných věcí. Rychlost, s jakou se dovedou ohánět katanou nebo i jen pěstmi je neuvěřitelná a už teď je mi jasné, že Samaela čekají horké chvilky. Neznám člověka, který by proti němu měl větší šanci, než Kasumi. Možná, že k žádnému boji ani nedojde, ostatně stále mám u sebe ten revolver. Co když Samaela prostě zastřelím? Kasumi mě přemlouvá, abych tam střelnou zbraň netahal, protože se obává, že jí Samael svoji mocí nějak využije proti nám a čistě teoreticky se to vyloučit nedá. Třeba dokáže na dálku vznítit střelný prach v nábojnicích a pak… to by nebylo příjemné. Na druhou stranu v jeho době žádné střelné zbraně nebyly a tak je snad ani nezná. Uvidíme…

3. prosince 1994
Kasumi je po fyzické stránce bezpochyby silnější než dříve. Změnila se, a přestože ta změna byla plynulá, pamatuji si, jak vypadala v létě a mohu to porovnat. Její tělo je pevnější, pružnější a nabralo na svalové hmotě. Dobré je, že si hlídá svoji váhu, nemíní ztratit ženské rysy a dává si záležet na tom, které části těla posiluje, takže snad se mi její vzhled nijak nezprotiví. Terry jí před nedávnem vyprávěl o přípravcích, které by jí prý měli pomoci a celý proces urychlit, ale Kasumi mu vcelku nevybíravým způsobem vysvětlila, že chemická svinstva si brát nebude ani omylem, protože nechce vypadat jako opice. No, je pěkné, že to vyšlo z jejích úst.

6. prosince 1994
Blíží se Vánoce a já jsem moc rád, že je budu moci prožít s Kasumi po boku. Ta žena je prostě anděl i ďábel v jedné osobě. Přemýšlím, jaký dárek jí dát a zatím mě nic nenapadá. Vím, že má moc ráda draky ale nevím co jiného ještě. I když se jí zeptám tak mi není schopná odpovědět, jakoby se jí nic jiného na světě nelíbilo (no něco přeci, ale takové věci koupit nelze).

15. prosince 1994
První letošní sníh a nedivil bych se, kdyby byl i poslední. Tady v Británii si nikdy sněhu moc neužijeme. Dnes ho ale napadlo spoustu a ještě teď večer stále sněží. Připadal jsem si jako malé děcko, když mě odpoledne vytáhla Kasumi ven na koulovačku. Konečně se na ní projevují emoce a takovéto tužby. Nemá se za co stydět, ostatně dětství ji ukradli a mimo to jí to jen prospěje. Rychlost, s jakou dovede uhýbat je neskutečná a zatímco ona se díky svým pohotovým reakcím vrátila do vily vcelku suchá, já jsem byl promočený až na kost.
Myslím, že jsem pochopil, co na ní mužům může hodně vadit. Ve spoustě věcech dovede být dobrá, má velkou snahu se zlepšovat a rychle se učí. Představa, že v ryze „mužských“ záležitostech je žena lepší, určitě na ješitnosti a pýše většiny mužů nepřidá. Možná by to i mě odrazovalo od toho mít ji rád, ale to bych za sebou patrně nesměl mít tak zpackaný život. Nemám důvod být na něco hrdý, když jsem o všechno přišel vlastní vinou. Ještě že mám alespoň ji. Snad dokážeme oba začít žít znovu a lépe, a Kasumi se rozhodně nemusí obávat, že ji kdy přestanu mít rád nebo dokonce opustím. Vždyť bez ní bych zase spadl tam, kde jsem byl dlouhá léta. Nechci zase skončit jako troska!

20. prosince 1994
Zatraceně! Vánoce za dveřmi a já nevím, čím Kasumi potěšit. Mám připravené dárky pro všechny, včetně služebnictva (myslím, že nám to pomůže se více sblížit a to se hodí) jen pro ni ne. Zítra jedu do města, a jestli mě nic nenapadne, tak to bude zlé. Jsem zvědav, jestli i Kasumi pro mě něco připraví. Krucinál, naposledy jsem Vánoce slavil s Catherin na Black Mirror. Tolik let uplynulo a stejně je to jako před pár dny. Silné okamžiky se nezapomínají, a proto se musím snažit, aby tyhle Vánoce dopadly skvěle.

21. prosince 1994
Buď z toho bude Kasumi unešená nebo naštvaná. Je to risk, ale stojí to za to.

24. prosince 1994
Štědrý večer je tu a já stále ne a ne chytit tu atmosféru. Místo toho jsem pohlcen ve vzpomínkách na Catherin, což je dost ohavné, vzhledem k tomu, že miluji Kasumi. Co to se mnou jenom je? Možná, že samota není úplně nejlepší nápad, jak se s tím vyrovnat, ale nechci, aby Kasumi poznala, že se necítím dobře, protože by z toho mohla vinit sebe a tak to vůbec není. Překonám to už jen kvůli ní. Nejvyšší čas se začít bavit.

Kasumi dočetla a knihu vrátila na stůl. Její oči přímo zářily.
„Samueli… to je…. to je úžasné! Nevěděla jsem, jak moc mě miluješ a teď když to vím… tak… ani nenacházím vhodná slova. Zkrátka a dobře jsi mi udělal ohromnou radost!“ Samuel ji políbil a byl by ji klidně líbal dál, kdyby nahoru nepřišel Mark.
„Bude se podávat večeře, pane.“
„Už jdeme Marku. Měla jsi někdy krocana, Kasumi?“
„Měla jsem všelicos, včetně hmyzu, ale krocana ještě ne.“

Sešli dolů a usedli k jídelnímu stolu v hale, který pokrýval bílý ubrus s krajkami. Na tabuli bylo několik mís s jídlem, talíře, bílé víno a také svíčky na navození atmosféry. V dřevěné kolébce poblíž spal Desmond. Samuel se na něj zašel podívat, snad aby se ujistil, že je v pořádku.
„Je mu podobný, nezdá se ti?“ zeptala se Rachel. Samuel na ni smutně pohleděl a mlčky se usadil u stolu. Vážně si nechtěl připomínat Adriana. Během chvíle začala hostina, na kterou Samuel pozval i Marka s Terrym, přestože by to za normálních okolností neudělal, ale potřeboval podporu a to obzvláště teď, když se co nevidět vrátí na Black Mirror.
Samuel a ani nikdo jiný neměl v úmyslu zachovávat nějaké tradice a tak hned po desertu, ke kterému se podával Anglický puding, se rozhodl rozdat všem nějaké ty maličkosti jakožto dárky. Mark a Terry dostali lahev kvalitního vína ze sklepů, což Rachel docela pohoršovalo, ale nedala to na sobě znát. Od Samuela dostala hromadu oblečení pro Desmonda a zlatý řetízek se zasazeným safírem.
„Ten šperk je krásný a bude ti moc slušet,“ řekl, když jí ho nasazoval.
Rachel uznala, že to je opravdu nádherný dárek a ani nečekala, že by něco takového mohla dostat.
„Samueli… moc ti děkuji, ale… nečekala jsem, že… no zkrátka pro tebe mám jen pitomé kapesní hodinky.“ Samuel o něco takového sice zase tak moc netoužil, ale daleko větším dárkem pro něj bylo to, že Rachel vůbec něco koupila. Vztah mezi nimi se pozvolna zlepšoval, což bylo dobře. Byla to vcelku trapná chvíle, když očekával, že Rachel něco má i pro Kasumi nebo pro někoho jiného, ale nebylo tomu tak. Samuel předal ještě dárek Akiře, kterou se mu tím povedlo pořádně překvapit.
„Podívej, vím, že jsme si moc do oka nepadli a asi se mi ani nedivíš, že ne?“
„Vůbec ne. Pořád mě to strašně mrzí a budu si to pamatovat ještě dlouhá léta.“
„Pomohla jsi nám všem a ještě nám pomůžeš a to i přesto, že půjde o život. Nezapomenu na to, co jsi provedla, ale vím už, že nejsi špatný člověk. Možná to bude vypadat divně, ale…“ Samuel vytáhl z kapsy svazek klíčů a předal je udivené Akiře. „Je to zatím jen symbolický dárek, ale brzy poznáš, že má větší hodnotu než to ostatní, co jsem dnes rozdal a ještě rozdám. Odešla jsi z Japonska a tvrdila jsi, že nemáš kam jít, že nemáš domov, ale teď se to změnilo, Akiro. Tohle jsou klíče od našeho zámku, přesněji kopie těch originálních, které mi tady pomohl vyrobit Mark. Na Black Mirror je teď pro tebe místo, Akiro, a ne jako pro služebnou, ale jako pro člena rodiny. Možná nemáš Japonsko, ale máš domov a ne jen tak ledajaký. Přes půl roku jsme žili tady pospolu a dennodenně se vídali a rád bych, aby to tak bylo i nadále.“ Akira si klíče vzala a v duchu záviděla Kasumi, že má tak milého a štědrého milence. „Předpokládám, že nikdo další tu nic nemá nebo ano?“
„Ale ano, Samueli,“ řekla Kasumi a předala mu pozlacenou brož. Samuel ji rozevřel a prohlížel si Kasuminu tvář dokonce s úsměvem, která byla na jedné polovině. Na druhé polovině byl on sám. Nešlo ale o obyčejné fotografie, ale o malované obrázky a to opravdu zdařilé. „I když nás někdy něco rozdělí, Samueli, díky tomuhle budeme pořád spolu, tak jak to má být.“ Samuel Kasumi políbil, protože tohle mu udělalo ohromnou radost.
„Děkuji, lásko, opravdu moc děkuji. Jsem strašně rád, že to vidíš tak jako já. Máme být spolu… a budeme, to mi věř. Nic na světě nás nerozdělí! Tak a teď můj dárek pro tebe.“ Samuel přinesl z vedlejšího pokoje obálku, ve které byly dvě letenky první třídou do Caracasu na datum prvního února 1995. „Až bude po všem, vyrazíme do Venezuely a budeme si společně užívat. Navrhuji vynechat prohlídky měst a místo toho vyrazit na venkov po památkách jihoamerických indiánů. To by tě mohlo zajímat, nebo ne?“
„Samozřejmě, že ano, ostatně mám takové věci ráda. Poznat novou kulturu, i přesto, že už zanikla a seznámit se s architekturou a… promiň, Samueli, ale… necítím se moc dobře a půjdu si lehnout k sobě.“ Kasumi odešla značně rozrušená a Samuelovi to přišlo líto. Vydal se okamžitě za ní, zatímco Rachel pustila gramofon se starými písněmi sedmdesátých let.

Samuel vstoupil do pokoje a usedl na postel vedle Kasumi. „Omlouvám se, já…“
„Ne, to není tvoje vina. Ty za nic nemůžeš, ale já ano.“
„Můžeme vyrazit jinam anebo prostě zůstaneme doma, vždyť hlavní je, že budeme spolu.“
„Nejde o ten výlet. Já bych tam jela ráda, ale… nechci plánovat věci do budoucna, když před sebou máme Samaela. Kdyby se komukoli z nás něco stalo, tak bude všechno pryč a pak by mi to bylo ještě mnohem víc líto.“
„Tak o tohle jde. Hmm, promiň, já tě jen chtěl povzbudit. Vím, že to budeš mít těžké, miláčku, těžší než my ostatní. Zatraceně, já jsem to zvoral! Někdy si prostě nepřipouštím možnost, že můžeš selhat a…“
„Každý může selhat, Samueli. Můj život je ve své podstatě stejně křehký, jako život kohokoli jiného, jen je rozdíl v tom, že si ho chráním stůj co stůj a to velice úspěšně. Zatím…“
„Tak na to zkus zapomenout, ano? Já ty letenky vrátím, jakoby se nic nestalo.“
„Ne, to nemusíš, vždyť to je v pořádku.“ Kasumi chvíli mlčky seděla na posteli a přemýšlela o budoucnosti. Věci se teď sice vyvíjejí perfektně, ale jak dlouho to vydrží? „Asi se vrátíme dolů, ne?“
„Mohli bychom si zkusit zatančit, tedy pokud si ještě vybavím kroky,“ navrhl Samuel.
„Já ale neumím tančit.“
„Nevadí, naučím tě to.“
„No, já nevím, Samueli. Tohle pro mě asi nebude kdovíjak zábavné.“
„Uvidíme… Zkusíme Waltz, ano?“ Samuel položil pravou ruku na Kasuminy lopatky a potom levou jemně uchopil její ruku a zvedl ji do výše ramen. „Chyť se mě kolem paže, tak a teď kroky. Je to jednoduché, vždy jeden dopředu, do strany a zpět. No výborně, tohle ti půjde.“
„To ano, ale vždyť na tom nic není.“
„Tak vidíš! Je to snadné a zvládneš to v pohodě.“
„Ne, já to myslím jinak. Jde o to, že to je hrozná nuda, vždyť to není o ničem. Žádné umění, žádný pohyb, vůbec nic. U tohohle bych mohla časem i usnout.“ Kasumi se Samuela pustila a zase usedla na postel „Nechápej mě špatně, ale mě to prostě nebaví. Neznáš něco obtížnějšího, aby to byla výzva?“
„Kdysi jsem zkoušel slowfox, ale dneska už ani nevím, jak na to. Mohli bychom se zeptat Rachel, myslím, že zná dost tanců. Řekl bych, že takové Flamenco, Samba nebo Cha-cha by ti mohli vyhovovat víc.“
„Víš, jak se bude vyžívat v tom, že mě učí něco, co neumím? Ne, Samueli, možná někdy jindy, ale těch posledních pár dnů, které tu budeme, nechci trávit takto.“
„Dobře, tak budeme raději tady spolu. To je ostatně příjemné pro oba nebo ne?“
„Pro mě určitě.“ Kasumi si začala svlékat šaty a Samuel udělal totéž. „Pohlavní styk ale dnes ne. Možná zítra.“
„No, jak si přeješ. Nutit tě nebudu.“

Zanedlouho se oba vášnivě objímali a líbali a nikdo z nich se nestaral o to, co je čeká. Oprostili se od všeho negativního, co by jim jen způsobovalo smutek a starosti a nechali se unášet kouzelnou chvíli, kdy jsou oba spolu a milují se. Dva lidé a přitom každý z jiné země. Měli by být od sebe vzdálení přes půlku světa a přitom jsou tady a spolu, jakoby to nikdy nebylo jinak. Muž a žena, oba rozdílné povahy a přesto našli společnou řeč. Nalezli jeden druhého a poznali, že v nich je víc, než se zdá. Milenci, přičemž každý je jiného původu a postavení až se zdá, že by spolu nikdy nemohli být, ale stalo se. On, bohatý šlechtic s kořeny zapuštěnými dokonce ve starobylém a mocném rodu. Ona, chudá dcera přístavního dělníka, kterou osud změnil ve člena Japonské mafie. Samuel a Kasumi, dva lidé, muž a žena, milenci a vrazi, nesoucí si na svých bedrech tíhu minulosti, která je navždy změnila a kterou si sami nezvolili, ale přivedla jednoho k druhému. Samuel a Kasumi, dva poslové smrti se brzy vydají na společnou cestu, ale co tato cesta přinese jim? Možná se z ní vrátí šťastní a zdraví, ale nedá se vyloučit, že na konci cesty najdou jen smrt.