Jednou takhle před Vánoci

Jednou takhle na Vánoce – aneb můj první školskými pravidly nesvázaný fejeton

                Probouzím se do ranní tmy, která se rozprostírá všude kolem mě a trvá mi několik chvil, než si uvědomím, kde jsem, kdo jsem a co chci dělat v příštích okamžicích. Jen ta melodie je nějaká povědomá. Aha! Mozek se probudil z nevědomí do vědomí a připomíná mi, že mám vstávat nezvykle brzy a ta známá melodie je můj budík. Hodiny ukazují 4.30 ráno a mně už běží mých předem důkladně propočítaných 10 minut, za které mám stihnout dobalit tašku, která je už teď k prasknutí přeplněná, vyklidit zbytek ledničky, vynést dva přeplněné koše a zkontrolovat, zda v bytě neuniká plyn. Večer, když je člověk unavený a s vidinou teplé postele a říše snů, posunuje budík na druhý den o minutu později, o dvě, o tři nebo o čtyři, všechno se zdá být tak nějak zvládnutelnější. Tváří v tvář realitě druhý den je všechno trochu jinak. Výsledkem mých propočtů je nemilá situace, ve které se zoufale řítím s obrovskou přeplněnou krosnou na zádech, taškou v jedné ruce, dvěma obřími kalendáři v podpaží a dvěma odpadkovými pytli v ruce druhé k tramvaji, která už se ze zatáčky blíží k nástupní plošině. V zoufalství pouštím odpadkové pytle na zem vedle jakéhosi neznámého vozu a tiše se omlouvám a doufám, že brzy půjde kolem někdo, kdo tyto dva „zapomenuté poklady“ s ochotou vyhodí do popelnice. S poskakující krosnou na zádech dobíhám tramvaj a vydýchávám se celou cestu až na nádraží. A to jsem si vždycky myslela, že mi matika šla.
                O pár hodin později sedím na probouzejícím se nádraží v jednom z největších českých dopravních uzlů, jsem donucena nepříznivými okolnostmi zakoupit si studentskou housku, kterou nazývají celozrnnou, ale mé bystré smysly mi napovídají, že se jedná o lež. Umírám totiž hlady, u sebe mám jenom zapomenuté zásoby mých drahých spolubydlících, které již z principu nehodlám sníst (jsem totiž skálopevně rozhodnuta donést jim je a donutit je poděkovat mi za jejich dovoz a záchranu před zkažením) a podle všeho budu na nádraží čekat další hodinu a půl. Zapomněla jsem. Dnes má být konec světa, tudíž budou mít vlaky o něco větší zpoždění, než bývá zvykem. Díky své obdivuhodné vlastnosti a to té, že se na každé situaci snažím hledat něco pozitivního, se v následujících minutách zabavím četbou knihy, kterou bych jinak nikdy nepřečetla, protože ji chci druhý den předat jako vánoční dar. Hodina a půl uběhla jako voda, chmury jsou rozehnány, na tváři už mi zase uvízl úsměv a tak se plna elánu vydávám na svou poslední cestu do rodného města.
                Nadšení vskutku netrvá dlouho. Jak by také mohlo. S vidinou lepších zítřků a obrodu života na zemi, které má dnešní den přinésti, zapomínám na pověstné zlověstné chování řidičů autobusů. Pokud k tomuto přičtu ještě fakt, že je 8.00 ráno, musím zpětně uznat, že má situace měla všechny předpoklady k tomu státi se takovou, jakou se následně stala. Tak tedy pěkně popořádku. Nastupuji do autobusu jako předposlední. Za mnou podupuje nevrlý pán, který zřejmě spěchá do práce a já se svou dvacetikilovou krosnou na zádech, obrovskou taškou v ruce jedné a dvěma nástěnnými kalendáři v ruce druhé marně přemýšlím, jak to šikovně provést, abych mohla řidiči zaplatit 30 korun za jízdu, ještě mu při tom prokázat svou studentskou totožnost a zranit při tom co možná nejméně lidí před a za sebou. Své věci pokládám před sebe na zem a musím říci, že nepřítomný a naštvaný pohled řidiče mi zrovna nepřidává. Pochopitelně nemůžu dát dohromady příslušnou částku, pán za mnou už supí, a když se mi konečně podaří zaplatit, posbírám své věci a přesunu se o čtvrt metru dál do uličky, zjišťuji, že onen pán zaplatil během dvou vteřin a už mi dýchá na záda. Uvolním mu tedy cestu tím, že se předkloním k jednomu ze sedadel. Následně zjišťuji, že má známá, kterou jsem potkala před nástupem do autobusu si sedla na samý konec autobusu a hlasitě se směje mému zoufalému počínání. Snažím se tedy přesunout na konec uličky, když v tom se řidič prudce rozjede a přeplněná krosna převažuje mé nebohé křehké 50tikilové tělo dozadu. S těží vyrovnám balanc, dobelhám se na konec autobusu, usedám a tiše si zpívám „červená se line záře“. Tato píseň mě totiž vždycky uklidní a to i v případě, kdy jasně vidím, že svět ještě dlouho lepší nebude ..
                Vánoční program na mém milovaném gymnáziu jsem sice nestihla celý, ale za to jsem přišla na pár zajímavých poznatků. Například ten, že už mám dokonce schopnost „nasrat“ lidi, které přes půlrok vůbec nevidím. Stála jsem totiž na tribuně vedle své kamarádky a když jsem se otočila, jedna z mých spolužaček a kamarádek, se kterou jsem posledních 8 let usedala do školních lavic v jedné třídě, mě záměrně ignoruje a neodpovídá na můj rozjařený pokus o pozdrav. Připadám si jako totální idiot a chce se mi tak trochu brečet. Smísila se nostalgie z návštěvy místa, na které mám přece jen spoustu krásných vzpomínek a několik nemilých zjištění z jednoho předvánočního dopoledne. Co s tím ale já nadělám ..
                ..
                ..
                ..
                ..
                ..
                ..

                Že by ale přece jen nebylo ještě tak zle? Druhý den jsem se vypravila do města nakoupit vše potřebné pro dokončení mých vánočních příprav, které jsou letos opravdu nemalé. S přesvědčením, že mám již vše, co jsem potřebovala, se vracím domů a do pěti minut zjistím, že jsem zapomněla na pár maličkostí. Lehce, ale opravdu jen lehce dopálená jsem vyrazila do města podruhé a hádejte, koho jsem potkala. Moje spolužačka platila za parkovací místo a já jsem se dozvěděla, že si mě vůbec nevšimla, stejně jako v příštím okamžiku já jí. Popřály jsme si hezké Vánoce a já jsem zjistila, že jsem se zase jednou zapomněla dívat správným směrem ..