Hitman

Vzbudil se. Nevěděl, kde byl. Nevěděl, kdy byl. Když se to tak vezme, nevěděl nic. Prohlédl si místnost, ve které se nacházel. Byla malá a strohá. Jediné co tam viděl, byla postel, stůl se židlí, umyvadlo a záchod. Na dveřích byl elektronický zámek. Vstal a přešel k umyvadlu. Nad ním měl zrcadlo. Podíval se do něj a uviděl modrookého chlapce s úzkými rty. Něco ho překvapilo. Neměl žádné vlasy. Ne, nebyly oholeny, neměl je vůbec. Zvláštní.

Přešel ke dveřím a zkusmo za ně zatáhl. Neotevřeli si, ale dioda na dveřích změnila barvu z červené na modrou. Chvíli jen tak stál a přemýšlel. Z rozjímání ho vytrhli otevírající se dveře. Dovnitř vešel muž v bílém plášti. Jeho vlasy začínali šedivět a na nose měl posazené brýle. Beze slova mu naznačil, ať ho následuje. Co mu zbývalo. Chodby byly stejně prázdné jako jeho pokoj. Šli dál a dál, ztrácel přehled o tom, jak se dostane zpět, nebo jak dlouho už jsou na cestě neznámo kam.

Došli do místnosti plné jeho vrstevníků. Když si je pořádně prohlédl, zjistil, že jsou naprosto identičtí. Byly stejní jako on, jako jeho dvojčata. Odhadoval, že jich tam je asi padesát. Uprostřed místnosti byli dveře z kaleného skla, kterými děti v přesných časových intervalech procházeli dovnitř, ale už se jimi nevraceli zpět. Přišlo mu zajímavé, že vůbec necítil strach. Pouze zvědavost. Minutu po minutě se čas pomalu vlekl kupředu, a on přicházel na řadu.

Prošel dveřmi a muž v roušce mu posunkem naznačil, ať si sedne do křesla. Poslechl ho a opatrně se posadil. Čekal, co bude dál. Muž se přesunul za jeho hlavu. Znervózněl. Zpoza křesla se ozval zvláštní bzučivý zvuk a muž řekl „Nehýbej se, teď to trošku zabolí.“

 

Byl ve své cele. Ano, to bylo výstižné… Cela. Stál před zrcadlem a pokoušel se podívat na zátylek. Bylo tam tetování. Přesněji řečeno, čárový kód. Nepřečetl všechno, ale poslední dvojčíslí, které bylo na rozdíl od zbytku červené, bylo 47. Nebyl si jistý, co to znamená.

 

Pár dní byl jen v pokoji. Ozvalo se rázné zaklepání, a do místnosti vešel další muž. Tenhle byl jiný. Měl ostře řezané rysy a vlasy černé jako uhel. Na sobě neměl doktorský plášť, nýbrž černé kapsáče a neprůstřelnou vestu. U boku se mu houpala zbraň. Byl si jistý, že ji nikdy neviděl, ale jakmile ji spatřil, vytanul mu na mysli její název. MP5.

„Pojď se mnou, chlapče. Je načase začít s výcvikem.“ Řekl a otočil se k odchodu. Následoval ho. Ani ho nenapadlo, že by ho neposlechl. Bylo to něco v jeho hlase, něco povědomého, něco co by měl uposlechnout. Opět šli labyrintem chodeb a místností, až došli k velkým dveřím, vyplněným papírem. Když je jeho průvodce odsunul stranou, spatřil místnost se žíněnkou. Uprostřed místnosti seděl muž se zavřenýma očima. Byl to velmi starý asiat. Za ním byly na stěně pověšeny různé zbraně. Opět přesně věděl, jak se jím říká. Bylo to zajímavé, vůbec totiž nevěděl, kde se jeho znalosti berou. Věřil, že všechny záhady se časem odkryjí. Muž otevřel oči přesně v okamžiku, kdy se dveře opět zavřely.

„Pojď blíž.“ Vyzval ho stařec.

Šel a sedl si před něj. Nevěděl, co má dělat, tak tam jen seděl a díval se mu do očí. Stejně jako stařík jemu.

Muž vstal, přešel ke stěně a vzal z ní dřevěnou tyč. Došel k němu a s velkým nápřahem švihl proti jeho břichu. Ani nevěděl, jak to udělal, ale chlapec tyč chytil, vytrhl mu ji z rukou a pokusil se o protiúder. Místnost prořízlo tiché, ale velice autoritativní „STOP“ a on se zastavil v nápřahu.

„Velmi dobře chlapče.“ Pochválil ho. „Já jsem mistr Kuen a budu tě učit boj nablízko. Asi si říkáš, kdo jsi, kde jsi a co tu vlastně děláš. Takže,“ obešel ho a zkontroloval jeho tetování, potom pokračoval „jsi Čtyřicet-sedm. Jsi v tajné základně Agentury, ale o tom až později. A proč tu jsi? Byl jsi vybrán, aby ses stal elitním zabijákem. V tom ti zkusím trochu pomoci, předpoklady, jak sis už mohl všimnout, máš velice dobré. Můžeš si vybrat kteroukoliv zbraň ze stěny a začít se s ní učit.“

47 došel ke stěně, vzal z ní každou zbraň a zkusmo si ji potěžkal. Nakonec se zastavil až u poslední z nich a bylo mu jasné, že tu chce. Vrátil se i s katanou k Mistrovi.

„Typoval jsem tě na ní.“ Řekl Kuen a také si jednu vzal. „Katanu nesmíš vnímat jako zbraň, ale spíše prodloužení své paže. Teprve potom, co splynete v jedno, ji budeš umět používat dokonale. Většině lidí to trvá roky, ale ty vypadáš velice slibně. Takže začneme. Tohle je úder shora.“ Zvedl meč nad hlavu a rychlým, elegantním švihem ho přesunul až k podlaze. „Stejně se provádějí i útoky do stran a diagonálně. Ale k tomu se ještě dostaneme. Teď běž cvičit.

 

Deset dní nedělal nic, kromě cvičení s katanou. Potom si ho znovu vyzvedl jeho vojenský doprovod a dovedl ho na střelnici. Odtamtud ale neodešel. Postavil se ke stolu a představil se. „Říkají mi Davis, ale ty mě budeš oslovovat pane, rozumíš?“

„Ano, pane.“ Přitakal.

„Tohle,“ řekl a zvedl ze stolu zbraň, „je tvůj nový nejlepší přítel. Je to Colt 1911 ve vylepšeném provedení A1. Tato zbraň prošla již dvěma světovými válkami. Ráže .45 z ní dělá dokonalou kombinaci síly a přesnosti. Také se dá pro naše potřeby skvěle modifikovat. Bez možnosti použít tlumič, by se ti asi tolik nevyplatila, ale nikdy nevíš, kdy se připleteš do přestřelky a nic, co dokážeš schovat pod oblečení, ti nepomůže lépe, než tahle kráska. Tady ji máš a běž si ji vyzkoušet.“ Podal mu zbraň a ukázal na terče.

Když si ji vzal do ruky, cítil pocit známosti. Držet ji mu bylo povědomé a příjemné. Stále se ptal sám sebe na jednu věc… PROČ? Zvedl Colt, zamířil papírové siluetě na čelo a stiskl spoušť. A zas a znovu. Všechny kulky dopadly do kruhu o průměru tři centimetry. Neuvěřitelné.

„Je vidět, že si talent.“ Pokýval Davis uznale hlavou. „Teď si běž odpočinout, zítra tě čekají další kousky.“

„A nemohl bych je vyzkoušet hned?“ Zeptal se.

Voják se na něj zkoumavě podíval a chvilku přemýšlel. Rozhodl se, odepnul si z pásu přes rameno svou MP5 a podal mu ji. Byl to krásný kousek, verze s tlumičem v základní výbavě a přídavný laserový zaměřovač.

Zamířil na břicho a vystřelil dávku. Byl to krásný pocit. Viděl, jak se papír s každou kulkou více trhá. Cítil zadostiučinění, ale nevěděl proč. Vrátil samopal zpět jeho majiteli a rozhlédl se po zbrojnici. A uviděl krásnou pušku. Ležela tam odstřelovací puška m24. Vzal ji do ruky. Vážila asi 5 kilo, byla to nádhera. Zapřel si ji o rameno, zalícil, mířil přímo na srdce. Pomalu vydechl a opatrně mačkal spoušť. Vystřelil a jeho rána zasáhla siluetu přesně v místě, kde by měla srdce.

 

Po dvou letech výcviku.

 

Vzpomněl si na svůj starý pokoj v Agentuře. Usmál se při té myšlence, co měl kdysi, a co má teď. Byl ve svém střešním apartmá se dvěma ložnicemi a obří televizí. Byla pravda, že tu moc času netrávil, ale byl to příjemný pocit. Na stolku měl otevřený notebook.  Na obrazovce se objevila ikonka Agentury. To znamenalo, že mu byla přidělena nová zakázka. Zvědavě ji otevřel. Ozval se ženský hlas.

„Zdravím agente 47, Agentura se rozhodla vás aktivovat. Váš cíl je Andrej Sokolenko. Je to padesátiletý ropný magnát. Má hnědé vlasy i oči. Měří 187 centimetrů a pravděpodobně bude mít tmavý oblek a sluneční brýle. Také ponese stříbrný kovový kufřík. Vaším úkolem je získat kufřík a jeho zabít. V příloze máte jeho nahlášený program a fotografii. V recepci hotelu si vyzvedněte klíč k pokoji. Pokud možno se vyvarujte odhalení. Odměnou vám bude na váš bankovní účet převedeno 700 000 dolarů. Hodně štěstí.“

Otevřel přílohu a dal se do čtení. Jeho cíl přijede před hotel Hilton v černém SUV přibližně v 19:00. Na 20:30 má naplánovanou konferenci v sále B. Do té doby se bude zdržovat ve svém pokoji číslo 1408.

Začal si promýšlet plán. Bude se muset dostat k videu, to znamená hacknout bezpečnostní kamery. Také bude potřeba sehnat nějaké převleky, poslíček a ochranka by měli stačit. A jak ho zabít? To je ono. Jde se na nákupy.

 

Auto přijelo přesně načas. On ho pozoroval dalekohledem z hotelového balkónu. Zaměřil se na kufřík. To půjde. Protože nevěděl, jak přesně bude vypadat, koupil jich rovnou šest. Měl štěstí, neboť ten, který potřeboval, mezi nimi byl. Vzal kufřík a vyrazil k výtahu. Musel sjet do nižšího patra, aby potom mohl nastoupit do stejného výtahu, jako jeho cíl. Vytáhl z náprsní kapsy mobil a podíval se na přenos z kamer v přízemí. Cíl právě nastupoval do levého výtahu. Čtyřicet-sedm si výtah také přivolal. Když se otevřely dveře, upravil si svou rudou kravatu a nastoupil. Odložil kufřík vedle toho, který měl vzít a stiskl tlačítko pro sedmnácté patro. Dveře se zavřely a výtah se rozjel vzhůru. Muž neměl žádnou ochranku. Bylo to na jeho vkus poněkud snadné, ale na druhou stranu to byla první zakázka. Stoupl si vedle rusa a přichystal si ovladač. Zastavili. Dveře se otevřely a muž začal odcházet. Vyšlo to, vzal si špatné zavazadlo. Vyšel ven a výtah se dal znovu do pohybu. Stiskl tlačítko ovladače a z držadla vzdalujícího se kufříku se vysunuly jehly potřené smrtelnou dávkou jedu z ryby Fugu. Teď už se musel jen dostat pryč z budovy. Zastavil výtah a zvolil přízemí.

Dveře se s cinknutím otevřely a on se ocitl v aule. Namířil si to rovnou k otočným dveřím. S hlavou vztyčenou procházel halou a nikdo nic netušil. V duchu se usmál a vyšel ven.

Ztratil se v davu.

---