Život není fér...

Všude byl klid. Tak klidnou noc už dlouho nezažil. Bylo to svým zvláštním způsobem příjemné. Jen tak stál, nikde ani živáčka, jen vítr si s ním trochu pohrával, když profukoval konstrukci starého, rezavého mostu. „Někdo by ho měl natřít,“ napadlo ho. Zajímavá myšlenka. Postával na kraji mostu a mírně se nakláněl přes okraj. Chtěl vědět, kde skončí. Jeden by si řekl, že když chce člověk spáchat sebevraždu, bude mu jedno, kde to udělá, ale spíše o to, jestli to splní svůj účel. Při vybírání své smrti byl dosti nerozhodný. Věděl, že skok z mostu není nejlepší, pokud si nejste úplně jisti, že chcete nadobro opustit tento svět. Podle něj by nebylo nic horšího, než kdyby mu těsně nad zemí proběhla hlavou myšlenka, že ten svět nakonec není nejhorší, a že by si zasloužil druhou šanci. Měl naprostou jistotu, že to se mu nikdy nestane. To už by nebyla druhá, ale spíše šedesátá třetí. Co je moc, to je moc.

Stál u svého šéfa v kanceláři. Byl, takzvaně, na koberečku. Nezasloužil si, aby na něj ten obtloustlý plešatý muž, který nic nedokázal, křičel. To tedy ne. On se přece snažil. Navíc to byl právě jeho šéf, který tím byl pověřený, tak proč je to on, který je trestaný? Měl chuť na něj začít křičet. Popadnout ten těžký, broušený popelník, plný doutníkového popela a rozmlátit mu s ním tu jeho lesklou palici. Ale jen tam tak stál, zíral do blba a nechal se urážet. Co s tím, život prostě není fér…

Díval se na svou manželku. Zuřivě otevírala a zavírala pusu. Představil si štěkajícího pitbula, kterému od huby létají sliny. Výstižné. Mlela něco o tom, jak si to vlastně představuje, nechat se vyhodit z práce. Proč s tím proboha nic neudělá, a podobné kraviny. Jen stál, nepokoušel se odporovat. Deset let s ní ho naučilo, že odpor je marný a nebezpečný. Nejlepší je, nechat ji vykřičet to, co má na srdci a potom říct něco ve smyslu, jak ho to strašně mrzí. Přiznat, že za to může, i kdyby to přece jen nebyla jeho vina. Potom udělal něco, co nečekal. Jak to jen mohla udělat? Naštvaně si sundala snubní prsten a odešla. Dveře za ní hlasitě práskly. Ale co, život prostě není fér…

Šel bílou chodbou nemocnice. Vzbudil ho hovor od doktora. Oznamoval mu, že jeho otec byl v kritickém stavu hospitalizován s mozkovou mrtvicí. V jeho věku prý není jisté, jestli se z toho vzpamatuje. Svého otce miloval, byl jediný, kdo mu ještě zbyl. Jediný kdo mu uměl naslouchat, kdo mu uměl poradit. Už byl skoro u něj. Chtěl ho chytit za ruku a pořádně ji stisknout. Říct mu, že vše bude dobré, že se z toho zase dostane. Že půjdou na ryby, jako za starých časů. Málem dveře rozrazil. Přivítal ho táhlý, nepříjemný tón. Věděl, co znamená, ale nechtěl si to připustit. Točila se mu hlava. Sednul si do nohou postele a po tváři se mu skutálela slza. Jediná, více nebyl s to uronit. Věděl to již dlouho, život zkrátka nebyl fér…

A teď byl tady a díval se dolů. Nebylo to to nejhorší, co se mohlo stát. Zahleděl se na měsíc, už ho tu nic nedrželo. Naposledy se nadechl a zašeptal.

„Sbohem.“

Skočil. Svět pro něj přestal existovat a on přestal existovat pro svět.