Útok ve vlaku

            Právě odbila třetí odpolední hodina a já se vydal na cestu ze školy domů. Byl to teplý jarní den a slunce pálilo do očí vší silou. Pomalu jsem pochodoval směrem k nádraží a sledoval oživující se přírodu okolo sebe. V dálce jsem zahlédl děti hrající si s v trávě se svými chlupatými mazlíčky. Mladší děti si hrály na pískovišti opodál mé školy a pískaly a ječely z plných plic. Přesto, že cesta trvá půl hodiny, mám vždy pocit, že to není ještě ani pět minut a už jsem na nádraží. „Je to divné, nádraží je prázdné.“ řekl jsem si v duchu a kráčel jsem na třetí nástupiště, kde jsem čekal na vlak. Vlak měl zpoždění, ale nikdo to neoznámil. Tak jsem nastoupil do vlaku a dovlekl se rovnou do posledního vagónu. Sedl jsem si hned ke dveřím, pohodlně se opřel o sedátko a čekal až vlak vyrazí.

            Vlak se rozjel a já se rozhodl, že si pustím hudbu z mobilu. Vytáhl jsem si sluchátka a začal jsem poslouchat. Snažil jsem se vnímat míhající se krajinu okolo mne, ale krajina utíkala tak rychle, že jsem to nestíhal. Projeli jsme okolo nádraží v následujícím městě a viděl jsem vystoupit hromady lidí z předních vagónů. Do tohoto vagónu přistoupili dva vysocí muži oblečení v netradičním černém oděvu. Posadili se na konci uličky a celou dobu sledovali dívku sedící na protějším konci vagónu. Myslím, že si ani nevšimli, že zde sedím. Otočil jsem se a nenápadně si prohlédl dívku. Měla velice světlou pleť, zničené ruce a tmavě hnědé vlasy přikryté slaměným kloboukem. Oblečení vypadalo velice draze. Měla sluneční brýle, takže jsem ji neviděl do obličeje, ale přesto si troufám tvrdit, že se dívala z okna a sledovala krajinu tak, jako před chvílí já. Když jsem se podíval na její obličej, viděl jsem, že se při tom pohledu usmívá. „Má krásný úsměv, určitě má i krásné oči,“ přistihl jsem svoji hlavu přemýšlet bez mého svolení. Otočil jsem se zpět, zavrtal jsem se do sedadla a znovu jsem pohlédl z okna. „Asi to bude nějaký zvláštní rychlík“ zašeptal jsem si sám pro sebe když jsme projeli kolem stanice a nezastavili.

            Na chvíli jsem zavřel oči a jen vnímal své představy splétající příběhy s písničkami, ale pak mě z přemýšlení vytrhly divné zvuky. Otevřel jsem oči a udiveně zpozoroval, že veliké kapky tlučou na skla vlaku a v dálce za horami jsem spatřil blikající světélka z blesků. Chvíli jsem sledoval tuto světelnou šou, ale pak mě to ukolébalo až ke spánku. Když jsem usínal, pomyslel jsem si: „Snad mě nikdo takto neuvidí, jistě by si každý pomyslel co jsem za vandráka, ale to já nejsem. Ovšem, je pravda, že bych se chtěl ocitnout v nebezpečí, musí to být přeci sranda. A vidět mrtvolu by mě určitě fascinovalo. Říká se, že je člověk v šoku. U mě by to tak určitě nebylo. Počkat, ale tohle nemůžu. Jsem přeci slušně vychovaný mladík, který by se chtěl stát doktorem. Nejsem žádný psychopat.“ Nevím, jak dlouho jsem spal, možná půl hodiny, možná dokonce hodinu, ale na tom nezáleželo když jsem se vzbudil.

            „Bum!“ ozvala se rána ve vagónu která mě vzbudila. Vyskočil jsem a ohlédl se co se děje. Neviděl jsem to, ale jelikož dívka ležela na zemi, předpokládal jsem, že ji shodili právě oni. Jeden ji držel u hlavy pistoli a druhý jen postával a sledoval co se bude dít dál. Měl v ruce nůž. Srdce mi začalo bít neobvyklou rychlostí a instinkt mi poradil, abych se schoval zpět za sedadlo. Když jsem se chtěl sklonit, tak jsem omylem vrazil do tašky s učením, ta spadla ze sedadla a já věděl, že teď nastanou problémy. Netrvalo to dlouho a muž s nožem byl u mě se slovy: „ Ale ale, kohopak to tady máme? Malé jehně na porážku!“ Druhý muž se na mě letmo podíval a již mě dál nevnímal. „Můžu?“ ozval se hlas muže s nožem, druhý jen přikývl a první se s ďábelským úsměvem na tváři obrátil na mě: „Takže, mám ti začít pomalu rozřezávat břicho abych se dostal až k vnitřnostem, nebo mám začít u obličeje?“ Tato otázka se mi opravdu vůbec nelíbila. Pokusil jsem se vytrhnout z jeho sevření, ale bylo to marné. Muž přiložil nůž ke krku a já zazmatkoval. Najednou mi to došlo. „Tohle já nechci! Tohle se nemělo stát! Nikdy jsem tohle neměl chtít.. Proč? Já ještě nechci zemřít!“ byla slova, která jsem si v duchu opakoval, a ač to nerad přiznávám, v tu chvíli se mi slzy valili po tvářích jedna za druhou. Nechtěl jsem zemřít a to jsem věděl. V tu chvíli jsem si přál jediné, být doma. Doma v bezpečí. Neudržel jsem se, padl jsem na kolena a prosil: „Nezabíjejte mě! Já nechci zemřít! Prosím!“ Ale nebylo to nic platné. Uslyšel jsem muže s pistolí jak vykřikl: „Hej! Arture! To není ona, podvedli nás! Mělo nás napadnout že by dcera slavného politika nejela sama vlakem!“ Obrátil se zpět na dívku a vyhrkl: „Kdo sakra jsi a proč se za ni vydáváš?“ Muž, který mi držel nůž pod krkem se na mě obrátil: „No, když už to není ta, kterou jsme chtěli, tak si alespoň pohraju s tebou!“ To se mi nelíbilo, ale nemohl jsem nic dělat. Muž se rozhodl mě připravit o život a já se sebou snažil škubat abych se osvobodil. Ale i tak by mi to nebylo nic platné, jelikož vlak nezastavil za celou dobu od jejich nástupu už ani jednou. Už chtěl započít to mučení, když v tom se muž s pistolí zvedl od dívky s hrůzou na tváři a couvl jak nejvíce to šlo. Dívka si sundala klobouk, paruku a sluneční brýle. Uviděl jsem něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Byla to tak šestnáctiletá dívka, měla dlouhé sněhově bílé vlasy a chladné oči barvy krve. Úsměv ji již zmizel z tváře. Muž, jehož jméno zaznělo jako Artur na ni namířil pistoli a potichu omámeně vyřkl: „Vrah s kamennou tváří. Chodící mrtvola...“ Více toho již nestihl povědět, jelikož dívka v mžiku vytáhla nůž a rozřízla mu hrdlo. Krev se valila ven, bílé vlasy dívky byly již zbarvené do ruda a po světlounké tváři ji stékaly potůčky jejich krve pomalu dolů přes rty po bradu až dokapávala na zem.. Dívka spustila: „Zajímavé, roky připravujete o život jiné, ale teď se sami nedokážete postavit čelem k smrti vlastní. Musím se přiznat, že lituji Vašich myslí, které si to nedokáží poskládat dohromady. Mysl je jen jedna velká skládanka, nic víc.“ Výraz za celou dobu nezměnila. Bylo to hrozné, nemohl jsem se v tu chvíli ani hnout. Tmavá kaluž se zvětšovala a blížila a já se cítil čím dál hůř. Byl to pro mne šok. Nemohl jsem pohnout končetinami a mé nohy se třásly. Nedokázal jsem vnímat, co se kolem mě děje, vše bylo tak rychlé a nečekané. Netrvalo to dlouho a dívka přišla k druhému muži, ten se pokusil bránit, ovšem bylo to marné, nedostal ani malinkou šanci. Nůž mu vytvořil malou díru na místě srdce a krev tryskala ven s neuvěřitelnou rychlostí. Dívka na mě letmo pohlédla, cítil jsem ten probodávající pohled a znovu se ozvala: „Už jsi v bezpečí, nemusíš se tak třásti.“ Otočila se a...

            Probudil jsem se v nemocnici. První co mě napadlo bylo, že se mi zdál jen hrozný sen. Pak ke mne přišla policie a vyptávali se na vše, co se ve vlaku odehrálo. Moc jsem si z toho nevybavoval, vše bylo tak rychlé. Nemohl jsem si to poskládat dohromady. Když policie odešla s potřebnými odpověďmi, zaslechl jsem rozhovor dvou výše postavených příslušníků policie: „Asi bych to neměl říkat a vím, že to není správné, ale osobně jsem rád, že se o ně Shinigami postarala. Je to možná zločinec a sériový vrah, ale nikdy neublížila žádnému nevinnému a tihle byli zabijáci. Zabíjeli i děti. A navíc zachránila tohoto kluka a i celý vlak. Nevím, co s tím vlakem udělala a jak dostala ven ty lidi, ale obdivuji ji. Je to úžasná osoba. Až ji policie někdy chytne, chtěl bych mít možnost si s ní promluvit.“ „Tak Shinigami?“ zopakoval jsem si pro sebe uvedené jméno. Zajímalo mě, kdo byla. Zachránila mě a ukázala mi, že jsem se mýlil. Zajímalo by mě, jestli ji ještě někdy potkám. Doufám, že tento příběh dává smysl, sepisuji ho právě teď, jsem ještě v nemocnici a možná je to tak, jak citovala ona: „Mysl je jen jedna velká skládanka, nic víc.“ Ale co vlastně byla zač? Proč to udělala? Nedokáži na to přestat myslet. Tohle se stát nemělo a nemuselo. Stačilo jen neusnout, vystoupit, nebo si sednout do jiného vagónu, ale stalo se a teď už to zpět nevrátím.