zimni rekviem

                        Zimní rekviem

 Je pár dnů před Štědrým dnem, krajina je přikryta bílou peřinou, všude vládne mír a klid, jen v dáli za horami je slyšet vití psa, při poslechu mi žalem puká srdce. V domě je pěkně útulno, vánoční perníčky už chladnou na talíři, svíce, kterou jsem před chvíli zapálila, lehce plápolá, v uších mi zní Mozartova Malá noční hudba, je to typická   r o m a n t i c k á  a t m o s f é r a .

Prohlížím si staré fotografie a vzpomínkám se nedá zabránit. U jedné se mi nadlouho zastaví zrak a slzy se mi derou do očí. Na vybledlé fotografii ční malá zavalitá postava s širokými rameny v krátké kostkované košili, kde dvě knoflíkové dírky zůstaly osamoceny. Malé, krátké ruce se opírají o dřevěný obchodnický pult. Ostrý ráz jeho obličeji vyplňuje malá brada, ústa podobná malinové šťávě se široce usmívají, nos velký až obrovitý ční  jako Mont Everest.

V očích modrých jako studánky je vidět radost a spokojenost, nad modrýma očima se tyčí husté obočí. Na čele plném vrásek se odráží minulost, která někdy bolí. Celou postavu doplňuje pleška. Je to můj milovaný strýc   V i n c e n c   , jenž vlastnil krám na okraji města.

V krámě se našli  všelijaké věci. Například malá plechová krabička, jenž je opředena čínskými legendami, po otevření nás omámila vůně ibiškových květů.

  Právě v tomto období se stala Vincencovi jedna příhoda, ve které prokázal šlechetnost, hrdinství, slušnost a poctivost. S velkou radostí ji vyprávěl zbloudilým zákazníkům, kteří jeho zapadlý krám našli jako spásu Boží.

 Po náročném dnu se chystal jednoduše otočit klíčem a cedulí  z a v ř e n o, když v tom přichází mladík kolem 16 let. Postavou nevyčnívá od průměru, na oválném obličeji se ční hustě neprostupné obočí, pod nimiž jsou zelenkavá očka, malý tupý nosík a malá zanedbatelná ústa. Čepice zakrývá po ramena dlouhé plavé vlasy. Celkem to byl fešák, ale rozervané džíny, rozevlátá bunda a vytahaná mikina nebudí dost důvěryhodný dojem. Chvíli se rozhlíží po krámu, Vincenc si právě přepočítává tržbu, mladíkovi oči stále směřují na Vincence, v jednom momentu se střetnou, ale mladík hned ucukne pohledem. Chvíli si přebírá časopisy, pak po jednom stáhne ruku a jde k pokladně. Vincenc se na něj mile usměje a řekne:“ Padesát pět korun.“ Ale mladík udělá něco neočekávaného, vytrhne mu z ruku tržbu, kterou právě přepočítával a míří ke dveřím, strýc neváhá a peláší přímo za ním. Dveře se rozletí do kořán, jen cinkot zvonku se ozve ztichlým krámem. Strýc je na konci svých sil, jeho kostkovaná košile se proměnila v kaluž potu, ale nezdává se, běží dál, najednou mladík zakopne a jeho tělo se rázem ocitne na vlhké zemi, strýc se ho snaží polapit, ale chlapec se mu vysmekne, běží dál, strýc to už vzdává. Se sklopenou hlavou odchází domů, když v tom nalezne na zemi mladíkovu bundu a v ní doklady, pár falšovaných kreditek, staré autobusové jízdenky, fotka nějaké dívky a jeho studentský průkaz a na něm jméno, které si strýc pamatuje do dnes, vlastně jak by mohl, je už dva roky mrtev. Tedy to jméno bylo   L e o   W a g n e r.

Zjistil si, že je to chudý student, jeho rodiče pocházeli z Německa a před lety mu umřeli, žil jen se svou babičkou, ale ta na něho neměla pražádný vliv, vyrůstal jako dříví v lese. Různé party, mejdany, sem tam drogy, to byl jeho svět. „ Smutný osud dobrodruha,“ říkal si Vincenc. Stále čekal na mladíka, zda si snad pro doklady přijde, ale marně.

  Nastal Štědrý den, jako už kolikátý rok ho Vincenc trávil sám, byl svobodný a za žádnou cenu nechtěl tento stav měnit, ale dnes se cítil osamělí jako nikdy předtím, chtěl si s někým popovídat jak bylo a jak bude, někoho obejmout, ale nikdo na blízku nebyl. Dlouho se díval na Leovu fotku, až dostal nápad, aspoň někomu udělám radost. Vzal jeho doklady, zabalil je do nejkrásnějšího balícího papíru, co v krámu našel a vydal se na Leovu adresu. V tomhle konci města snad nikdy nebyl, bylo to takové šedé, smutné sídliště. Výtahem přijel až do osmého patra, na protějších dveřích byla cedulka s nápisem   Z i t a   W a g n e r o v á   . Nesměle zazvonil. Po dlouhé době se dveře otevřely, stála tu před ním malá, slaboučká stařenka, její vrásky ve tváři vypovídaly něco o jejím životě, slabounká ručka se opírala o hůlčičku.

„  Leošku jsi to ty, já věděla, že přijdeš, že na mě nezapomeneš, Štědrý den se má strávit se svými milými,“říkala šťastně babička a s radostí ho objala. Nevím, co to strýce napadlo, snad lítost nad slepou babičkou a pohrdáním jejího vnuka, když řekl:“ Ano babičko, to víš, že jsem to já, Tvůj Leošek, ani nevíš, jak jsi mi chyběla.“ A znovu se s radostí objali, babičce stékalo po tváři pár slz štěstí.

Pozvala ho dál, jenže neměla ještě nic nachystáno na Štědrovečerní večeři, a tak Vincenc šel něco málo koupit do nedalekého bufetu. Udělali si spolu krásný večer, pustili si krásnou hudbu, babička se smála jeho vydařeným vtipům, byla ten večer strašně šťastná. Odbila půlnoc, babičku přemohla únava a ztichlým bytem se ozývalo tichounké podřimování, Vincenc si řekl, že je čas, aby už také šel, na stůl položil Leovi doklady a s hromádky ukradených fotoaparátů, které našel v předsíni, si jeden vzal. Bouchly za ním dveře.

Usínal v přesvědčení, že udělal něco dobrého.

  Nastal Nový rok a na Vincence přišla jemu už tak známá osamělost, sebral „foťák“ a vydal se na Leovu adresu. Výtah ho odvezl do osmého parta, jenže jaké bylo jeho překvapení, na cedulce, kde před pár týdny bylo napsáno   Z i t a   W a g n e r o v á   bylo úplně cizí jméno, ale neváhal a zazvonil, otevřel mu cizí chlápek v nátělníku a pruhovaných trenkách, vypadal dost otráveně. Chvíli se na sebe dívali a pak Vincenc spustil:“ Bydlí tu ještě paní Wagnerová?“ „ Co prosím, Wagnerová, já jsem se tu přistěhoval před týdnem, ale před námi tu bydlela jedna starší paní, ale ta kolem štěrýho dne umřela.“ „Měla vnuka? Nevíte, co je s ním?“ „Jestli měla vnuka to nevím.“ „ Tak děkuji, naschle“ 

  Teď si uvědomil, že byl poslední, s kým naposled mluvila, umřela s pocitem štěstí.

Se sklopenou hlavou řekl:“ Š ť a s t n á   t o   ž e n a.“ Smutně bloumal ulicemi, díval se na oblohu, která v tomto čase byla neobyčejně jasná, hvězdičky se třpytily jako démanty. Když přicházel ke svému krámu, spatřil na schodku  schouleného Lea. Sedl si vedle něj a vyčkával, co bude. Leo se po chvíli probudil a kajícně shlédl na Vincence, v jeho zelených očích šlo vidět smutek, žal a beznaděj. Vincenc měl na něho zlost, za ty ukradené peníze, ale hlavně za jeho babičku, jak se k ní zachoval, ale při pohledu do jeho očí, nedokázal říct nic, jen:“ Pojď dovnitř, je zde chladno.“  Při šálku dobrého čaje, se hoch rozpovídal, utekl z dětského domova, nechtěl tam být a jediného koho znal, byl Vincenc. Omlouval se mu za peníze, které mu ukradl a říkal, že mu je vrátí, že si je u něj odpracuje. Poděkoval mu za babičku, že poslední den svého života prožila šťastně a litoval, jak se k ní zachoval, teprve teď zjistil, co vlastně ztratil, měl ji rád, ale neuměl jí to dokázat. Vyprávěl jak na stole našel doklady a na pohovce svou mrtvou babičku, první si myslel, že to byla vražda, pomsta za ukradené peníze, ale pitva prokázala přirozenou smrt. Ve Vincencově srdíčku se prolomily ledy, odpustil Leovy a vzal si ho za vlastního syna, konečně měl syna, po kterém tak dlouho toužil.

Leo se velice snažil, chtěl všem ukázat, že na to má, úspěšně vystudoval střední školu a vydal se na kariéru světoznámého architekta.

  Z mých myšlenek mě vyruší pískot konvice, najednou jsem v realitě, jaká to změna. Za mými zády uslyším mě už tak známý hlas:“ Miláčku, čaj je už hotový?“ „ Ano Leošku, už běžím.“