Tři hodiny do svítání

Od svítání ho dělily ještě tři hodiny. Seděl pod stromem, pár metrů od vody a vychutnával si tu noční poetiku. Skoro dokonalé ticho, jen symfonie žabích zpěvů. Lehký větřík a klidné plynutí řeky. Potáhl ze svého jointa. Lehce a pomaličku vypustil oblak kouře, který se postupně promísil s letním vzduchem a rozplynul se v něm.
Jenže i jeho vesmír byl nečekaně navštíven vetřelci. Idylku tiché přírody ostře rozřízl zvuk motoru, který ho probral z nerušené meditace. Na úzké silnici za jeho zády zastavilo auto a po chvíli se z něj vydrápala dvojice šouravých kroků a tichých hlasů.
"Čapni ho pořádně!" hlasitý šepot.
"Počkej, mi to spadne!" odpoveď se silným maďarským přízvukem.
Brzy dostal příležitost si je v měsíčním světle i prohlédnout. Ten s maďarským přízvukem, o poznání mladší, měl krátké vlasy a byl trochu při těle. Druhý měl vyhublé ruce a nohy a přesto okázalý pivní břich. Pozornost diváka však zaujalo něco jiného. Jak ti dva pomaličku kráčeli k vodě, nesli mezi sebou pytel, rozměrů střední mužské postavy, evidentně dost těžký. Obsah pytle se lámal a skoro to až vypadalo, jako by se pohyboval a malátně vzpínal. Každou chvíli museli zastavit a jinak ho podchytit, aby jim nespadl do trávy.
"Co tu v tuhle noční hodinu dělají s tím pytlem?" problesklo mu hlavou. Jediné možné vysvětlení si nechtěl ani připustit na mysl, ale přesto se do ní dralo a poměrně rychle se v ní neodehnatelně usídlilo.
"Rozhoupej ho a na tři," přikázal ten starší, když došli ke břehu a pak to odpočítal. Vymrštili pytel do vody.
"Ty vole, von plave!" protnul zbytky ticha ten mladší, se šíleným smíchem, nečekaně hlasitým křikem.
"Ježišikristedržhubu!" sykl druhý naštvaně. Mladší se snažil zadržovat smích, ale každou chvíli vyprskl. Pytel se pomaličku nořil pod hladinu.
V muži pod stromem by se v tu chvíli krve nedořezal. Duchapřítomně zhasl joint a neodvažoval se více pohnout. Nekontrolovatelně se roztřásl a pot mu promáčel oblečení skrz na skrz. Co bude dělat? Utíkat by bylo riskantní, pokud ho tu uvidí, může v příštím pytli ležet on! Nejlepší řešení bude tiše tu sedět a doufat, že ujde jejich povšimnutí. Moc jiných možností stejně neměl, nohy mu strachem úplně zdřevěněly.
"Jdeme pro druhej," uslyšel příkaz a muž se otočil a vydal zpět k autu. Smíšek ještě chvíli pozoroval řeku, pak ho následoval.
Za několik vteřin přinesli ještě jeden. Počínali si už o poznání profesionálněji. Odpočítali své "Raz, dva, tři!" a zbavili se důkazu o svém provinění stejným způsobem, jako prve. Ještě chvíli tam stáli a sledovali, jak si i druhý pytel s výmluvným bubláním klesá ke dnu.
"Na to se snad nepřijde," rozhlédl se kolem jeden z nich. Vyděšeného chlapíka si stále nevšiml.
"Tak jdem," pokynul hlavou. Otočili se, odkráčeli do auta, nastartovali a zvuk motoru se začal opět vzdalovat.
Bylo po všem. Skoro dokonalé ticho, jen symfonie žabích zpěvů. Lehký větřík a klidné plynutí řeky, jenže to vše znělo najednou úplně jinak. Děsivě.
Jediný svědek této scény ještě dlouhé minuty nehybně čekal opřený o kmen statného listnáče a pokoušel se uklidnit. Oblečení by v tu dobu už mohl bez problému ždímat. Pak zdravý rozum zvítězil nad zděšeným ochromením a on bleskově vyskočil na nohy a utíkal pryč rychleji, než tušil, že vůbec dokáže běžet. Tohle si nechá pro sebe. Když už se z toho jednou dostal bez úhony, nebude se do toho zaplétat...

---------

"Janko, kolik jsi dal vody pod tu míchačku?" zavolal Radek na kluka, kterého měl tu noc v zácviku. "Vždyť ti to těsto úplně plave!"
"Dvanáct kýblů," dostal odpověď.
"Ses zbláznil ne? Vždyť jsi tam měl dát šest! To je v prdeli, to bude řídký jako prase. To mi teda pověz co s tím!"
Mladý maďarský slovák došel k mistrovi a podíval se do díže na rozmíchané chlebové těsto. Vážně bylo nepoužitelné.
"No, tak to asi vyhodíme," rozhodil bezmocně rukama.
"Kam to cheš vyhodit? Tohle ráno najdou v popelnici a vyhoděj tebe!" Chvíli přemýšlel.
"Mám nápad," vykřikl radostně Janko po chvíli. "Máš tu auto?"
"Jo, to bych měl."