Bez konce, takže bez významu.

Tu úvahu neberte tak vážně. Možná je to spíš taková blbůstka.

Kap, kap ... kap.

Ticho. Jen to protivné kapání. Jak skřípe voda, když letí vzduchem. Pak rána. Kapka dopadne na zem.

Škrt, škrtnul jsem syrkou, krátké zasyčení. Ze tmy vyšlehlo světlo. Zvláštní jak mihotá, jak bojuje s nekonečnou tmou. Plamínek postupuje a nakonec \"Au\" zhasne.

Zase je tma ... a ticho, jen to neustálé kap, kap, kap, kap... Divné místo.

Měl bych spát, či snad bdít. Nač bdít, když kolem není nic, jen tma, vlhko, ticho.

Ještě mám pár sirek, nač však? Když vyšlehne bezohledné světlo, stejně mě oslepí a ač tmu na chvíli přemůže, já přesto nic nevidím.

Divná kopka. Co je asi za zdí? Co je venku? Snad poušť. Plná písku. Snad město, v něm jsou domy, v domech lidi. A možná nic jen další tma, jen mnohem větší, temnější.

Škrt, ssssss...

Proč, proč jsem to zas udělal? Zas o jednu sirku míň. K čemu bojuji s tmou na straně světla, které je stejně nemilosrdné, stejně nepoddajné a nepřátelské. Taky nic neukáže.

            Jak dlouho už tu vlastně jsem. Snad den, možná měsíc, rok. Nevím. A co vlastně bylo před tím bylo vůbec něco? Nebo vždycky byla jen tahle kopka se svou tmou, tichem a vlhkem?

 

            Snad skutečně je lepší spát. Někdy přijdou sny a v nich je světlo, které neoslepí. V tom světle vídám moře. Vlastně stojím na břehu nekonečného oceánu a zamnou je les. Z moře přichází čerství vítr a když vletí do lesa je slyšet jak šumí stromy. Ten šum se mísí se zpěvem. Zpěvem ptáků. Ach co jen v tom lese je živých tvorů a tvorečků. Je krásné spát v této temné kopce v níž tma a těžký smrad.

 

            „Mááááááám...a“. Je to dobré mluvím. Ještě pořád umím mluvit. Ještě nejsem němí. Chtěl bych spát.

            „Chrrrrrr, chrrrr“.

 

Zas je tady moře i les, vítr, zpěv a zvěř. Vlna se roztříštila o kámen. Jak zvláštní hřmot. Nic jako v mojí kopce. Snad mohl bych zkusit krok. Chacha. Jde to. Půjdu po pobřeží... Je to krásné místo. Jdu a nohy se mi boří v písku. Jdu a dýchám vzduch. Jak miluju tohle místo. Je tu krásně. To pobřeží jak by nikde nekončilo. Až se mi z toho motá hlava. Les končí. Stmívá se. Ach né. To není večer... toť konec snu.

Kap, kap, kap, kap, kap. „Haló je tam někdo?!? někdo, ekdo, kdo?“. Zase ticho. Kap, kap. Zkouším vstát. Nejde to. Nohy už mě neunesou. Cítím jak mi drkotají zuby. Je mi zima...

Stojím na okraji louky. Louky plné květin. Z jedné strany moře, z druhé louka. Mezi nimi trochu písku. Vidím jak louka s pískem bojuje, jako by chtěla dojít k moři. Cítí vodu, vůbec netuší jak zrádná je. Jak slaná. Louka křičí, písek neustupuje. Chrání květy, trávu, červíky i včelky před nenasytným mořem.

Uprostřed písku roste květina. Je červená. Září a já se na ní dívám. ... Kráčím loukou a v ruce držím květinu, červenou...

 

Musím ven nesnesu ten puch. Nechci shnít v černé díře. Chci se dostat na ten svět jenž ve snu vídám. Musím vstát. „Snaž se. Jde ti o život.“ Je tu zima. To z té vody. Na zemi je celá louže. Podlomili se mi nohy. Už jsem byl tak blízko. Už jsem skoro stál. Ale, proč se  snažit. Co až vstanu. Co bude dál. Teď bych radši spal. Chci vidět moře, les i louku. Však dokud bdím nelze vidět tenhle ráj.

...

„Ten už nedýchá.“

„Máš pravdu je mrtví. Co si asi musel vytrpět v tomhle divném hrobě.“

„To si vůbec nedovedu představit. Jak dlouho tady asi byl než zemřel?“

„Pojďme pryč. Nahání mi to husí kůži. Nechtěl bych tu taky zemřít.“

 

...

---