Deník pomátlého filozofa (Den druhý - Pardon, vážení řečtí matematikové!)

Záhy po svém nástupu na základní školu jsem zjistil, že matematika jaksi není můj obor. Po následujících 9 let byla mojí noční můrou. Na střední škole se to změnilo - o tom si však povíme až později. Samozřejmě že jsem chápal základní matematické zásady, například, že tři plus dvě je pět, malou a velkou násobilku, atd. Ale ve složitějších početních operacích mi slovo kalkulačka znělo jako rajská hudba v uších. Vztah mezi námi se na základní škole poněkud utužil, a tak nejvěrnější kamarádkou zůstala až do dnešních dnů, pouze se k ní přidala barevná fixa a příloha k učebnici Účetnictví pro školy a veřejnost - vzorový účtový rozvrh pro podnikatele, neboť v současné době pracuji na tom, abych se přiblížil hrdinovi poddvojného účetnictví, nebo také, jak náš pan učitel často říkává, cvičenému klokanovi. Podle něho totiž dokáže onen vačnatec zaúčtovat všechno. Já ovšem ještě nějak neumím skákat, ani ta kapsa mi nenarostla. Proto také občas s hrůzou pohlížím do svých účetních zápisů a zjišťuji, že jsem tu či onu částku MĚL DÁTI, ale NEDAL, nebo naopak DAL, ale DÁTI NEMĚL.

Ačkoli jsem na základní škole s matematikou bojoval, tak právě znalostem, získaným tímto, někdy velmi tuhým, bojem, jsem vděčil za to, že situace na střední škole se změnila. Tady se občas stávalo, že jsem přepočítal nejen vlastní spolužáky - jedná se o lidičky, kteří mají buď stejnou mechanickou úpravu jako já, tudíž mají o dvě hliníkové nohy víc, a nebo jim také slouží místo nohou kolečka. - ale i samotnou paní učitelku. Sám jsem nechápal tu změnu, ale přirozeně jsem se jí nebránil. Později jsem si vysloužil přezdívku Strejda Google. Nu, tahle přezdnívka mi zůstala dodnes. Budu ji dokonce mít i na šerpě a kravatě. Ale abych nemluvil jen o sobě, tak si třetí den rozebereme další lidičky, kteří mi na střední škole utvářeli a utvářejí osobnost.