.arac an im etčokS

Byla neděle, trochu pod mrakem… Na stole útulné kavárny voněla káva a hodiny ukazovaly, že je celé odpoledne přede mnou. Klidné, příjemně prožité odpoledne. Pohoda a odpočinek před pracovním týdnem.

A pak to začalo. Spíše tedy vše výše popsané skončilo.

U vedlejšího stolu seděly tři generace žen: babička, matka a dcera. Něco popíjely a vedly debatu, jaký má být ideální muž a jak má vypadat. Nerad poslouchám cizí hovory, ale situace tomu nedovolila jinak. Seděly příliš (až moc) blízko. Po chvíli bylo jasné, že se baví o jejich vnukovi, synovi a bratrovi. Až mi ho přišlo líto.

Stalo se to asi takto.

Matka: „Já teda nevím, ale když bydlel doma, dbal na sebe daleko více. Co se přestěhoval k té ženské, nějak sešel.“

Babička: „Už kolikrát jsem mu říkala, jestli si nechce koupit nějaká nová trička. Nabízela jsem, že mu třeba dvě koupím k narozeninám. A víte, co mi odpověděl, když byl u nás? Že by to dopadlo jako v Černobylu. Taky pohromou.“

Matka: „To ti řekl?“

Babička: „Si představ. Ani chleba s paštikou si nedal.“

Všechny tři kroutily hlavou.

Dcera: „Že vás to překvapuje. Brácha nikdy nebyl ideální chlap.“

Všechny tři přikyvovaly.

Matka: Chlap by měl být chlap. Žádná bábovka, co leští okna a umývá zem.“

Dcera: „A proč by nemohl? Doba se změnila, už neplatí to, co za Masaryka. Že jo, babi? Ty si s ním chodila do školy, ne?“

Babička: „Takovou ti střelím, uvidíš… Doba se sice změnila, ale chlapi jsou furt stejní. Chroustají kvašáky a táhne z nich pivo.“

Matka: „To můj syn teda nejí.“

Babička: „Ten nejí ani chleba s paštikou.“

Dcera: „Dyť říkám, že je brácha houby chlap.“

Matka: „Já myslím, že chlap by měl umět vydělat peníze, uvařit, sem tam něco pomoct v domácnosti, potěšit ženskou a občas ji vytáhnout někam do společnosti.“

Dcera: „To brácha náhodou splňuje.“

Starší z triumvirátu zůstaly nevěřícně zírat.

Dcera: „No jistě. Mami, peníze uměl vydělat z tvojí peněženky, ve škole vařil z vody, doma pomáhal tak, že vyluxoval ledničku a mě potěšil, že mě jednou vytáhl ven… Do hospody na fotbal. Ještě teď mám v uších Sparta Praha olé. Nebo o jé? Už nevím.“

Vyvrcholením bylo, když onen mladý muž, na němž nezůstala niť suchá, do té kavárny za nimi přišel. Ihned na něj mířil proud otázek. Proč o sebe jako víc nedbá, proč doma víc nepomáhá, proč nesnědl ten chleba s paštikou a jestli už umí nějaká slovíčka, když za týden jede na dovolenou do Itálie? Uměl. Jednou větou odpověděl na všechno.

.arac an im etčokS

Překlad bude za jisté jednoduchý.

---