Běžec

                                                                                                                BĚŽEC

 

 

               Karel stál v koupelně a dlouho se na sebe díval do zrcadla. Stárnu, pomyslel si, ty vole, já šíleně stárnu. Díval se na své čelo, kde bylo několik vrásek. Zamračil se na sebe a vrásky se ještě více zvýraznily. Vjel si dlaní do vlasů a z čela si je shrábl na temeno. Odhalil si tak dva velké kouty po stranách. Zůstal tak pár vteřin a pak vlasy se znechucením nechal zase spadnout do čela. Když ještě uviděl v zrcadle tmavě modré kruhy pod očima, rychle odtrhnul zrak od svého obrazu. Mimoděk se podíval na své břicho, které bylo dobře patrné pod bílým tričkem. Pěkně zakulacené pivně knedlíkové bříško. K poslednímu zrakovému vjemu se ihned přidala asociace s jeho problémy s erekcí, které v poslední době míval. To už bylo na Karla příliš. Rychle si umyl a utřel ruce, zhasnul nad umyvadlem a zabouchnul dveře od koupelny.

               Z obýváku byly slyšel zvuky televize, kterou sledovala jeho manželka. Přešel chodbu a zamířil do ložnice. Otevřel skříň a vytáhnul z ní své běžecké oblečení. Sedl si na okraj postele a s lehce slyšitelným funěním se navlékal do černých elastických trenek a modrého těsného trička ze speciálně prodyšné umělé hmoty. Upnul si sportovní ledvinku kolem pasu a do ní vložil zmuchlanou bankovku. Když si ještě zavázal tkaničky u běžeckých bot se zpevněnou patou a na čelo prodloužené nenáviděnými kouty si nasadil bílou čelenku, vyšel na chodbu.

„Jdu si zaběhat!“ zavolal do obýváku ke své ženě. Nečekal na odpověď a neslyšně, s citem za sebou zaklapl vstupní dveře od bytu.

                Ulice byla rozpálená letním sluncem. Hnusný vedro, pomyslel si, to je skoro stejně tak nesnesitelný počasí, jak když mrzne. Nevím, možná je vedro ještě ohavnější, protože v zimě se může člověk zachumlat do teplý bundy a pod kalhoty si může vzít podvlíkačky, který zahřejou. Ve vedru je člověk namydlenej. Potí se jak kráva a ani tenhle prodyšnej dres, co mám na sobě, mi nepomůže. Udělal ještě pár kroků a pak se rozběhl. V hlavě si sumíroval plán, jakou trasu pro běh zvolí. Nechtěl si na sebe připravit nějakou extra vzdálenost, přeci jen, už tak dva měsíce neběhal a v podstatě nevyvíjel ani jinou tělesnou aktivitu. Rozhodl se, že přeběhne hlavní a na rohu se dá ulicí vlevo. Doběhne tak do parčíku s malým jezírkem. Parčík obkrouží po obvodu a jinou ulicí se vrátí zpátky k domovu.

                Když se blížil k hlavní ulici, měl za sebou několik prvních stovek metrů. Stačil už ale zjistit, že ho dneska nečeká nic snadného. Zlehounka ho píchalo pod žebrem a zadýchával se. Což bylo důsledkem přibližně krabičky cigaret, co každý všední den vykouřil ve své kanceláři a doma na balkonu. Doběhl ke světelné křižovatce a byl velmi vděčný za to, že na druhé straně přechodu svítil červený panáček. Zastavil se. V líném víkendovém tempu projelo v obou směrech několik aut. Červený panáček zmizel a pod ním se objevil jeho zelený kolega. Nikdy se nesetkají, nikdy nesvítí zároveň, přesto tvoří nerozlučnou, vzájemně se doplňující dvojici. Karlovi to kraťounce připomnělo jeden starý film, co kdysi viděl. Byl o mileneckém páru, kdy se chlápek přes noc měnil ve vlka a ženská se přes den měnila v orlici. Takže se nikdy nemohli potkat jako muž a žena. Vždycky ten jeden, co byl zrovna člověk, viděl svého partnera jako zvíře. I Karlovi by se vlastně docela zamlouvalo, kdyby na tomhle principu na pár měsíců fungovalo jeho manželství. Pročistil by se vzduch a ať už on, nebo naopak jeho žena by měli možnost vnímat svého partnera z jiné, dosud neznámé perspektivy. Možná by tak mohli na chvíli dát zapomenout tomu ohavně ubíjejícímu stereotypu, těm pocitům všednosti a nudy, který se staly pevnou součástí jejich manželství.

               Karel napnul všechny svaly svého těla, zatnul zuby a rozběhnul se přes přechod. Jak si naplánoval, doběhl na roh k pekařství a dal se ulicí vlevo, která vedla k parčíku s jezírkem. Nohy mu začínaly tuhnout, cítil, jak se mu zrychluje tep. Do hrdla mu stoupla známá pachuť popelníku, co přetéká típlými vajgly. Již tak hlasité oddechování se změnilo v naprosto nesportovní astmatické sípání. Naproti Karlovi šla mladá žena s vlčákem, kterého měla puštěného na volno. Karel se pokusil o elegantní kličku, psovi ale běžec připadal podezřelý. Udělal prudký pohyb a hlučně zaštěkal. Karel na několik metrů nevídaně zrychlil. Cítil, jak se mu adrenalin vyplavil do celého těla, psů se bál.

„Rexi! Ticho! Co to je!? To se dělá!?“ napomínala svého psa žena hlubokým, jakoby mužským hlasem, „Pardón.“ zavolala ještě za vzdalujícím se běžcem.

„V pořádku.“ odpověděl Karel spíš pro sebe, než pro ženu. Kapky potu mu i přes čelenku stékaly do očí, slanou chuť cítil na svých rtech, které si olíznul jazykem. Byl příjemně překvapen, jak významně dokázal na několik metrů zrychlit, zároveň ale cítil, jak ho to odrovnalo. Musel zpomalit na ještě menší rychlost, kterou měl před obíháním čokla. Píchalo ho po celé hrudi, a proto musel běžet ve výrazném předklonu. Jestli ho někdo sledoval z oken okolních činžáků, určitě se pobavil tím, jak je jeho běh neestetický a legrační. Karel cítil, jak se mu odkrvuje hlava a přichází na něj jistá malátnost.

               Se svou sportovní porážkou se ale nechtěl smířit. Snažil se zmobilizovat poslední zbytky fyzických i psychických sil. Karle, ty tlustá, stará, upocená sračko! Ty už ani nejsi schopnej doběhnout do parku. Přitom je to slabá patnácti stovka. Ty už si úplná troska! Vzpomeň si, jak jsi jako mladej dělal atletiku. Jak si svojí vzpřímenou, svalnatou postavou protrhával cílový pásky amatérskejch závodů na pět, deset kiláků. Jestli nejsi už úplně hotovej, tak to musíš dokázat! Oběhneš v parku jezírko a hezky dál v poklusu se vrátíš až domů! Dám to! To musím dát! Levá, pravá! Levá, pravá! Výdech, nádech! Výdech, nádech!

              Před sebou už zahlédl zelený parkový porost. Když si ale uvědomil, že je teprve ve třetině trasy, udělalo se mu špatně od žaludku. Proti němu se od parku blížil běžec. Chlap v důchodovém věku, tak o dvacet let starší, než on. Běžel rychle, elegantně. Prošedivělou hlavu měl vzpřímenou, jeho šlachovité údy odvážně a rozhodně protínaly vzduch. Když se přiblížil, usmál se na Karla a pozdravil: „Ahoj.“ a zmizel.

„A-hoj.“ zamumlal Karel znovu spíš sám pro sebe. Udělalo se mu ještě víc špatně.

                Zbělal a v puse se mu začaly sbíhat sliny. Byl to takový ten nepříjemný pocit, jako když si přiopilý dáte v hospodě panáka, který vám vůbec nesedne a vy pak musíte co nejrychleji doběhnout na toaletu. Doběhl, nebo se už spíše dovlekl k nejbližšímu stromu a začal zvracet. Když před sebou spatřil ještě nestrávenou část svého nedělního oběda, dávení nabralo na intenzitě. Z protějšího chodníku na něj s odporem pohlédla stará dáma a zavolala jeho směrem: „Že se nestydíš, dobytku vožralej! Jdi si blejt k sobě domů, prase!“

Karel si utřel rty zápěstím a rychlou chůzí se vzdaloval. Park byl asi tři sta metrů před ním. On ale odbočil do poslední postraní ulice. Na jejím začátku uviděl kavárnu nebo hospůdku, která vypadala docela příjemně. Nevybavoval si, že by v ní někdy byl. Sednul si k volnému stolku, který byl na chodníku před kavárnou. Stoleček byl v příjemném stínu, který mu poskytovaly krásné velké platany. Karel chvíli zkoumal jejich maskáčovou kůru. Když přišel číšník, objednal si pomerančový džus, černý čaj a lehké camelky.

                  Kromě stolku, kde seděl, byly pod platany ještě další tři. Všechny obsazené. Karel si sundal čelenku z hlavy a čuchnul si k podpaží. Smrděl potem. Usrknul ze sklenice s džusem a zapálil si cigaretu. Po několika málo šlucích mu ale přišla tak nechutná, že jí ani ne z třetiny vykouřenou típnul. Odkašlal si a ještě jednou se napil džusu.

                  K jeho stolku ze zadu přišla žena. Neviděl jí, takže když se zeptala: „Dobrý den, máte tu volno?“ lehce sebou škubl.

„Samozřejmě. Prosím.“ řekl vzápětí a ukázal rukou na jednu z volných židlí. Žena poděkovala a přijala nabízené místo. Karel si jí nenápadně prohlížel. Byla tak o deset let mladší než on, což znamená, že jí mohlo být něco málo přes třicet. Relativně atraktivní. Tmavé vlasy, nejspíše hnědé oči, silné rty. Hluboký výstřih a zajímavé poprsí větší velikosti. Pěkné světlé letní šaty, které pod stolem končily v půlce stehen. Opálené nohy. Podíval se ještě kousek pod její obličej: pěkná prsa. Kouknul se jí znovu na obličej. Žena se podívala jeho směrem a jejich pohledy se na několik málo setin vteřiny střetly. Karel sklopil zrak a vzápětí zčervenal ve tváři. Ženu to pobavilo a zlehka se na něj pousmálo. To ovšem Karel nezaznamenal, protože upřel svůj zrak na tmavomodrý hrníček, s kterým si pohrával v dlaních. Napil se.

                  Žena si u číšníka objednala skleničku červeného vína a sodovku. Když před ní byly položeny objednané nápoje, usrkla vína a začala šmátrat ve své kabelce. Nenašla ale to, co potřebovala, a proto se koukla na skloněného Karla nad hrnkem a zeptala se: „Promiňte, že vás vyrušuju,“ Karel zvedl hlavu od hrníčku, „zapomněla jsem si vzít cigarety. Mohla bych vás o jedno poprosit?“

„Ale jistě.“ Roztržitě otevřel krabičku, vzal jí do ruky a nabídl své camelky. Žena si dala cigaretu mezi své lehce rtěnkou přetřené rty. Karel hbitě sebral ze stolu zapalovač a připálil jí.

„Díky moc.“

„Nemáte vůbec za co.“

„Já jsem docela roztržitá. Na beton jsem si myslela, že jsem si cigára brala sebou, ale samozřejmě, že jsem je asi zapomněla doma.“

„No, to moc dobře znám. Já jsem známej, jako jeden z největších sklerotiků ve čtvrti. Největší problém mám s klíčema. Pořád se mi někde ztrácej. Klíče od bytu, od auta, od práce. A taky peněženka, to je další moje velká slabina.“

„Přesně. Koukám, že máme hodně věcí společnejch.“ řekla pobaveně žena. Karel se nahlas zasmál.

             Oba dva nic neříkali. Oba dva se napili ze svých nápojů. Karel si pod stolem nervózně třel prsty levé ruky o dlaň. Pravou rukou mimoděk vytáhl z krabičky cigáro a zapálil si.

„Byl jste sportovat?“ přerušila ticho žena svojí otázkou.

„Ano byl… Snažil jsem se o běh. Ale byla to spíš taková parodie na běh. Přesvědčil jsem se o tom, že nemám vůbec, ale absolutně vůbec žádnou fyzičku. Nakonec se mi udělalo šoufl. Málem to se mnou seklo. Takže jsem tady byl nucenej vyhledat azyl a dát se trochu do kupy. No jo, no. Sedavý zaměstnání. A nejmladší už taky nejsem.“

„Prosím vás. Vždyť vypadáte výborně,“ to Karlovi zalichotilo, i když to byla jasná lež, „Co děláte za práci?“ zeptala se žena.

„To vás asi nebude zajímat. Jsem zavřenej u počítače v kanclu jedný středně velký firmy. Je to nudný, monotónní, ubíjející. Odpuzující.“

„Je vidět, že svojí práci milujete.“

„To ano. To určitě musí být jasný na první pohled. A co děláte vy?“ zeptal se Karel.

Žena na Karla vyšpulila rty. V té mimice byl takový laškovný sarkasmus.

„Nejste vy nějak moc zvědavej?“

„Ježiš, promiňte, jestli jsem se vás nějak dotknul…“

„Né, v pohodě. Dělám si z vás srandu. Živim se jako fotografka pro jeden větší tejdeník. Mimo to ale maluju. To je ale spíš takovej velkej koníček.“

„To zní podstatně zajímavějc, než moje ubohá prácička.“ řekl Karel. Žena mu byla velice sympatická. Je příjemná, společenská, má smysl pro humor. Je atraktivní. Možná bych jí mohl někam pozvat, přemýšlel Karel. Hned na to v sobě ale objevil neurčitý pocit nejistoty a nervozity.

                Konverzace u jejich stolu pokračovala v příjemném tempu. Karel byl sice lehce škrobený a jeho hlas zněl občas trochu přiškrceně, ženě upíjející červené víno to ale přišlo vcelku roztomilé. Její náhodný společník jí byl sympatický. Byl vtipný, připadal jí inteligentní. Celkově se v jeho společnosti cítila dobře, nenuceně. Možná bych se s ním ráda po dnešku někde sešla. Jestli mě pozve na rande, asi pudu. Vždyť jsem vlastně v podstatě nezadaná, uvažovala a musela se pousmát, když si vybavila svého současného milence, s kterým se znala asi dva týdny. Vybavila si svého malého neschopného nudného milence.

Karel zaznamenal její úsměv: „Čemu se žulíte?“ zeptal se.

„Ále to nic. Promiňte. Jen jsem si na něco vzpomněla.“ odpověděla a prsty si pohrávala s prázdnou skleničkou od vína.

„Můžu vás pozvat ještě na jedno?“

„Určitě. Budu ráda. Nikam nespěchám.“ řekla a usmála se.

               Žena se omluvila a zmizela do kavárny na toaletu. Karel mávl na číšníka a objednal ještě jednu skleničku červeného. V bleskovém hnutí mysli, které nebylo možné korigovat z racionálních a logických pozic, vytáhl ze své běžecké ledvinky pomačkanou bankovku a zaplatil za ženu celou útratu i za svůj ještě nedopitý čaj a džus. Když mu číšník vracel peníze, začalo mu už trochu docházet, jaké zbabělosti a zbrklosti se dopouští. Číšník odešel. Karel dvě, tři vteřiny seděl bez hnutí. Cuklo mu v koutku levého oka. Bál se. Děsil se toho, že má teď příležitost pozvat na rande hezkou a příjemnou ženskou. Bylo mu úzko z něčeho, co si už několik let představoval ve svých zvlášť povedených snech. Bál se sám sebe.

               Nedokázal se ovládnout a vyskočil ze své židle. Jeden, dva hosti se na něj podívali. Drknul do desky stolu a červené víno se lehce rozlilo. Když Karel uviděl, jak červené kapičky pomalu stékají po vnější stěně sklenice, uvědomil si, že to jsou kapky jeho krve. Srdce mu pomalu krvácelo. Namočil svou dlaň v malé loužičce vína na stole a přitiskl si ji k levé straně hrudi.

                 Začal běžet. Sprintoval. Byla to rychlost, které už tak dobrých pět let nebyl schopen.  Běžel jak o závod. Utíkal před životem, utíkal sám před sebou. Na rohu rychle zatočil doprava. Periferním pohledem ještě uviděl, jak z nedaleké kavárny vychází jeho společnice, zastavuje se a udiveně kouká na prázdný stolek, kde na jedné ze židlí měla odloženou svojí kabelku.

                Karel běžel několik set metrů směrem k hlavní ulici. Zastavil se až u popelnice před pekařstvím, do které dvakrát kopnul. Z okna nad pekárnou ho se zájmem sledovala asi desetiletá holčička.

„Kurva! Kurva! Do prdele!“ křičel Karel a několikrát ještě kopnul do popelnice. Sednul si na obrubník chodníku a schoval tvář ve dlaních. Oči se mu možná trochu leskly od slz.

               Takhle tam seděl ještě dobrých deset minut. Pak vstal a šoural se směrem ke své ulici. V krámku, dva bloky před svým vchodem, koupil nejlepší víno, které bylo na výběr. S flaškou v podpaží šel domů.

               V předsíni byly slyšet zvuky televize. Karel se zul a zamířil do obýváku. Manželka seděla na pohovce, po očku sledovala televizní seriál z nemocničního prostředí a na klíně měla otevřenou krabici od bot, kde byly uloženy všechny jejich účtenky, doklady, potvrzení a záruční listy. Několik jich držela v ruce. Karel šel k ní a objal ji. Manželka z povinnosti opětovala jeho polibek.
„Jak ses tu měla broučku?“ zeptal se Karel, a když nedostal odpověď, ukázal manželce láhev červeného. „Uděláme si romantický odpoledne? Otevřu víno, pomazlíme se. Pomilujeme se.“ říkal Karel, sedl si na opěradlo pohovky a sáhl své ženě na stehno. Manželka ruku ze své nohy sundala, trochu si odsedla a přitom přidržovala krabici ve svém klíně.

„Karle, počkej! Dyť mi v těch papírech uděláš strašnej bordel.“

Karel vstal z opěradla.
„Co to máš na tom triku?“ zeptala se ho manželka, která zaznamenala rudou skvrnu na jeho hrudi.

„To je krev. Umírám.“ odpověděl a odcházel z obýváku.

 

V kuchyni z šuplíku vytáhnul vývrtku a otevřel víno. Přiložil hrdlo ke rtům a pil přímo z flašky.

              

 

                  

                  

                

           

 

---