Šimon a jeho sen

 

 Šimonek byl dnes tolik unavený,aby ne, když za ten den prožil tolik dobrodružných věcí. Klouzal se na klouzačce, skotačil na pískovišti, a tajně snědl celý pytlík bonbónů. A z těch všech prima zážitků Šimonek usnul už v šest hodin. Zachumlal se do peřinky, přikryl si hlavu polštářkem, protože jinak by se v noci v té postýlce sám bál... No a spal jako dudek.

A zdál se Šimonkovi náramně líbezný, tuze příjemný sen. Šimonek v tom snu létal jako motýl. Co jako motýl, jako letadlo! Nejprve ho totiž ve spánku napadlo, co se tak stane, když mávne rukou. Nestalo se nic, jen se v postýlce převrátil na bok. "Co tedy, když mávnu oběma rukama najednou?", pomyslel si Šimonek. A mávnul oběma rukama najednou. A jak tak mávnul, tak v postýlce povyskočil o metr až o dva do vzduchu. Tak tedy mávnul Šimonek rukama dvakrát rychle za sebou, a vznesl se trochu víc, mávnul třikrát ,čtyřikrát, a vznesl se až nad postýlku. No a během chvilky (tedy během pár minut, abych nepřeháněl), se Šimonek naučil ručičkama máchat tak rychle , že vyletěl z postýlky až ke stropu. A vždy když padal zpátky do postýlky, jen tak trochu přimáchl rukama, a zase se trochu vznesl, takže do postýlky nespadl, jen se tak držel u stropu.

"To je ale zážitek", labužil si Šimonek. "Je to skvělý, ale chtělo by to naučit se trochu to létání ovládat." ,myslel si, a přemýšlel, jak to udělat, aby mohl zatáčet, a ne se jen držet u stropu nad postýlkou. Přišel na to celkem snadno, ovšem, stačilo přeci jen máchnout jednou rukou dvojnásobně rychleji než tou druhou. To dá rozum. Tou rukou, kterou máchnul rychleji, tou udržoval směr. Máchnul-li rychleji levou, zatočil doprava a naopak máchnul -li rychleji pravou, zatočil doleva. A přišel ještě na jednu důležitou věc, máchnul -li rychleji než obvykle oběma rukama dozadu, letěl dopředu a zase naopak, při máchnutí dopředu, jako když skáčete do vody šipku, vletěl dozadu.

"No paráda, to je vzrůšo", "jupííí, jupííí", vykřikoval Šimonek, hlasitě výskal a poté si tak sám pro sebe zabručel:" pokojík znám jako svý boty, prolítnu se podívat po Praze". Máchnul rukama dvojnásobně rychleji vzad- a vyletěl otevřeným oknem ven do města.

A to bylo vzrušení. No aby ne. Kdo ještě nikdy neletěl večerní Prahou, ten asi nepochopí, o čem je řeč. Večerní Praha je, totiž, taková nějaká kultivovanější než jiná města- myslím tím při létání, samozřejmě. Možná že ještě snese srovnání třeba s Českým Krumlovem, ba ni Ostrava není na noční vý-lety špatná. No zázrak. Těch věžiček a zákoutí za komíny, těch lidí tak malinkých z té výšky, jé těch turistů, co se těší z té noční Prahy večer co večer, a netuší vůbec, že ta pravá nádhera, ten opravdový poklad se skrývá nad jejich hlavami. Sem tam ještě nějaký komín kouřil, dým se valil až do oblak. Střechy a stříšky domů se tyčily k černému nebi , a malá střešní okénka se leskla za svitu hvězd a měsíce. Tak něco takového ještě malý Šimon za celý svůj život neviděl. Pozoroval z výšky tu krásu Prahy, ale začaly ho docela z toho třepotání sem a tam bolet ruce. "No nic, už musím domů, to se nedá nic dělat. Kdybych letěl ještě hlouběji do města, zpátky už bych asi nedoletěl" , pomyslel si Šimon, a letěl zpátky k mamince a tátovi.

Když doletěl domů, do postýlky vkormidloval docela bez obtíží, a i když se trochu bál přistání, dopadlo všechno dobře. Přestal deset centimetrů nad matrací máchat rukama, dopadl měkce do matrace a z únavy usnul jako když ho do vody hodí.

Ráno po probuzení byl Šimon celý nesvůj, chvilkama usměvavý ,ale chvilkama zadumaný, jakoby bez sebe. "Táto, " začal potichu mumlat... "Myslíš, že to, co se mi zdá, není pravda?". "Asi není, proto je to sen." , odpověděl trochu podrážděně táta, nezvyklý po ránu na takové otázky. "A co když je sen pravda, a ty se mi teď jen zdáš?" ,zeptal se znovu Šimon. Ale odpovědi se už nedočkal, protože táta zmizel v koupelně, kde se začal věnovat vzorné ranní hygieně.

"Hm. Tak já teď nevím, jestli náhodou neumím létat." , divil se Šimon a začal běhat po kuchyni a divoce mávat rukama. A nic. Nic se nestalo. Ani kousek od podlahy se neodlepil. Začal tedy Šimon kopat do nábytku, zuřivě ,protože byl docela vzteklej malej kluk, potom začal kopat do podlahy, a nakonec kopal do zdi a řval :"Já chci létat, já chci létat!!!!" A jak tak řval a řval, odkopl ze zdi kousek omítky a z malé díry , která tam vznikla vyběhla myš. "Jééé, pomóóc", řval teď Šimon naopak strachy a vyskočil na židli. Ona ta myš, přátelé, totiž nebyla obyčejná myš. Tedy, ona možná obyčejná byla, ale vypadala neobyčejně. Ona uměla stát na zadních, stejně jako Šimonův pejsek Jouza, měla na hlavě strašně legrační obstarožní klobouk, takový červený jako muchomůrka, a měla tuniku na sobě, no prostě takový plášť místo trička nebo košile, a na nohou, na těch, na kterých stála, měla -považte- opánky!!! Vy nevíte, co jsou opánky? No, opánky jsou taková lehká obuv stahovaná řemínky, přes nárt, takové předchůdkyně dnešních sandálů.

"Co pořád křičíš, kluku!" , houkla ta myš na Šimona (Já Vám zapomněl říct, že uměla mluvit). "Já nekřičím." ,ohradil se Šimon. "Já se Tě bojím", dodal. "Prosimtebe, a proč se mně bojíš, kluku?" . "Protože si divná. Protože mluvíš, a protože umíš stát na zadních a protože máš na sobě divné oblečení a protože vlastně vůbec nevypadáš jako normální myš." , vychrlil ze sebe Šimon a ještě vypískl:"A neříkej mi kluku. Jmenuju se Šimon".

"Šimone, Šimone. Nevím, proč se mně bojíš. Sám sis mně tím svým vyváděním přivolal. Víš?" otázala se myš. "Přivolal?" zeptal se Šimon. "Jak přivolal?" "Úplně jednoduše přivolal. Tím kvílením, že chceš létat. A řevem a kopáním do zdi, a do podlahy a do nábytku. Já vlastně nejsem obyčejná myš, to je fakt, já jsem myš neobyčejná. Já nejsem myš, já jsem totiž myška. A jsem myška radilka, tak mi většinou říkají, i když se jmenuji úplně jinak." . "A jak se jmenuješ, myško Radilko?", zeptal se nesměle Šimon, když slezl ze židle, jakž takž klidný. "Jak se jmenuji doopravdy, to ti povím, až Ti zodpovím všechny Tvé otázky". "Jaké otázky?" "Ty, které si sám kladeš, aniž víš proč", dodala záhadně myška Radilka. "Hm,a jakto, žes mi přišla vlastně poradit, myško Radilko, a jakto, že zrovna mě?" "Sama nevím. Asi se mi zachtělo. Já se zjevuji jednou za sto let jednomu malému člověku, který je všetečný malý člověk a má hodně otázek. Víš? Šimone." "A teď pojď, dozvíš se možná, a možná taky ne, jestli umíš opravdu létat", houkla na Šimona myška Radilka, a než jen Šimon stačil pípnout, natlačila ho do té malé myší díry, když ho předtím nějakým kouzlem zmenšila na minimum Šimona.

Šimon s myškou Radilkou jeli v té díře po nějaké skluzavce, tak dlouhé, že jak nějaký obří tobogán. Šimon odhadoval, že ta skluzavka byla tak velká, že by musela být složena nejmíň z tisíci těch obyčejných skluzavek, na kterých se vždycky na hřišti klouzal. Klouzali dobrou hodinu, až se doklouzali k obřímu palci.

"Co to je? " ,vyděsil se Šimon. "To je palec. Palec mistra Čuang C´. " řekla myška Radilka. A dodala s úplně vážně "promiň, Šimone, nezapomeň, že jsem nás musela zmenšit, abysme mohli oba projít tou zdí a proklou zat se skluzavkou až do hluboké historie všeho vědění. Tak já nás oba zase trochu zvětším." A zvětšila. "Tak to je mistr Čuang C´, Šimone." A Šimon spatřil celého mistra Čuang C´. "Mistr Čuang C´?"

 

"Ano Šimone, mistr Čuang C´. Byl to člověk, který v dávných dobách byl považován za jednu z hlavních osob takového druhu myšlení, kterému staří číňané říkali taoismus. To ale není pro Tebe Šimone zrovna ta nejpodstatnější věc. Důležité je ,že mistr Čuang C´ právě spí..."

 

"To je dobře, že spí, myško Radilko, ale co je na tom, že mistr spí, tak zajímavého?" divil se Šimon. "Víš , mistrovi se právě zdá, že je poletujícím motýlem.Motýl je právě spokojený se sebou, a neví, že je ve skutečnosti Čuang." "a počkej, až se mistr probudí, Šimone. Bude legrace pozorovat ho, kterak ustrne, a bude se divit, že je Čuang C´ a ne motýl. No, a od této chvíle si mistr nebude nikdy jistý, zda je Čuang C´, kterému se zdálo, že je motýl, a nebo se motýlovi právě teď zdá, že je filosof Čuang."

 

"Na, Šimone, vypij to", řekla myška Radilka a podala Šimonovi placatou ampulku s nějakým nápojem. "Co je to?" zeptal se Šimon. "To je kouzelný myší lektvar pro sladké snění. Jeho recept se předává u nás myšek Radilek z pokolení na pokolení. Po jeho vypití budeš snít a budeš snít společně s mistrem Čuang C´ em o čem budeš chtít, neboj Šimone."

 

Šimon vypil lektvar a propadl se do hlubokého spánku. A náhle před sebou spatřil pěkného, motýla, možná že nějakého Otakárka, ale možná že to byl Babočka Admirál, a dost možná, že to byl úplně jiný motýl. "Ahoj motýle," ,slušně pozdravil Šimon. "Jak se jmenuješ?" , zeptal se ještě. "Jsem motýl Čuang", odpověděl motýl Čuang. "Proleť se se mnou nad zemí Číny, rád létám celou touhle krásnou zemí a pozoruji všelijaké lidské snažení, krásu a harmonii přírody , ladnost trávy a květů...Všechen ten soulad... Hleď, i báseň jsem o tom vymyslel"

 

"Stébla trávy se chvějí jako tanečnice.

Ta krása, ladnost, a vítr fouká více",

 

zarecitoval motýl Čuang. "Krásné, motýle Čuangu. Proletím se s Tebou". I letěl Šimon s motýlem širou krajinou, tu viděl vrcholy hor, tak nádherné ve své mohutnosti tyčící se k nebi stejně jako ty věžičky v Praze, tu spatřil při letu pěstitele rýže, kterak shrbeni starali se na svých polích o svou úrodu, tu shlížel z výšin na plachou zvěř, jdoucích se napojit ke křišťálově čistému zurčícímu potůčku. "Jaká krása", myslel si Šimon. Za celý svůj život neměl tolik vjemíků...

Po návratu k myšce Radilce se Šimon probudil, probudil se ze sna i mistr Čuang. Mistr se protáhl, zívl, a pronesl:" áá, zdál se mi takový divný sen, že létám jak motýl..." .

"A teď nevím sám, jsem motýl, nebo mistr Čuang? Takový živý sen.", a dále hleděl temným zrakem před sebe a hluboce dumal.

"Šimone, pojď, musíme zpět domů. Víš, jsi jako mist Čuang C´. Měl si živý sen. A musím Ti pověděť, že pravděpodobně neumíš létat. Ale jsem potěšena, že se ptáš, že Tě vůbec napadla taková otázka, i když Ti na ní tatínek nedokázal odpovědět. Ale slibuji Ti, že pokud se budeš ptát dál na jiné podobné otázky, vždy když budeš o něčem pochybovat, zažijeme spolu ještě spoustu dobrodružných výletů. Ale teď jdem, ať nás doma neshánějí." a už myška Radilka Šimona cpala na obří klouzačku, aby se doklouzali zpátky domů. Skluzavka byla obrácená úplně opačně ,než když klouzali za mistem Čuang C´em, takže jim nedalo ani moc námahy klouzat se zpátky domů.

"Myško Radilko, táta se asi bude zlobit, vždyť mi jsme tu skoro celý den.." "Neboj, Šimone, v minulosti je celý den stejný, jako jedna minuta v přítomnosti. Táta vůbec nic nepozná. Myslím, že akorát právě teď dodělává ranní hygienu." "Taky doufám", šeptnul jen Šimon a už byl doma.

 

---