Muzejní noc

Svlečené pohledy a šustivý zpěv

za každé nové ráno rvu se jako lev

můj rozkročený pohled na fasádu nebe

donutil mě zeptat se sám sebe

zda má smysl zkusit hasit sopku

luštit ornamenty noci načmáraný na náhrobku

krystalky cukru tehdy svítily na nebi

sypu je tam noc co noc dle potřeby

v rukách ti vibrovalo napětí

tak jsme odletěli v kokpitu obětí

běhal jsem nahoru a dolu po schodišti tvých vlasů

nebo mizel v písečných dunách tvého pasu

 

dějiny přestaly zapisovat příběhy

když se naše nohy ponořily do něhy

ty ruce jako nástroje svého mozku máš

však jsem ti to říkal, jestli vzpomínáš

nosíš s sebou tyto exponáty z galerie

trochu pořezaný střepem fantazie

v hladině tvých dlaní, kam jedné noci vteču

odráží se ostří samurajských mečů

 

třeba už jsi zapomněla, co se všechno stalo

třeba si myslíš, že se ti to jenom zdálo

byla noc a ty jsi mně seděla na klíně,

utíkaly jsme před světem v mýdlové bublině

ten večer však nosíš s sebou i právě teď,

dobře si přečti, co napsal jsem na tvou pleť

 

tvoje rty měkký jako vodní pára nad ránem

voněly takovým zvláštním cizokrajným závanem

měkký jako stříbrná bambule odkvetlé pampelišky

vteřina po vteřině řítila se z výšky

strojek hodinek to odříkával suše

spánek je léčitel pro naše poraněný duše

vystoupili jsme potom tiše z výtahu

jak když tisíc němých ptáků vzlítne nad Prahu

ve vinohradu ňader se ti uhnízdil jeden z nich

měl bílé peří a jmenoval se Hřích

 

možná že ti tato parodie na báseň nic neříká,

poezie je to lidská duše oblečená do trika,

možná už to nechceš číst, možná chceš jít ven,

poezie je lidská duše oblečená do písmen,

možná že tě tyto verše vůbec nebaví

poezie je lidská duše pohozená do trávy

možná je možná ale jedno vím určitě,

muzejní noc jsme rozcupovali na nitě

 

pamatuješ ještě kdy poprvé sblížil se náš dech

vyměňovali jsme si žhavé uhlíky už na hodech

 

ptáš se sama sebe, jak tu bude dál?

přečti si to na dně svých dlaní, kam jsem se ti podepsal

---