70. SUPERKOULE - "fjara" - dílo č. 7

Všeprostupující černo. Nevidíš co je před tebou a to, co jsi už prošel, se ztrácí v mlhách nad močály šílenství. Oblázky kloužou a slaná voda pálí zakrvácená chodidla. Jdeš dál. Musí to tak být. Sedřenýma rukama vláčíš za sebou to poslední, co ti ještě zbylo. Padáš a usínáš. Sny nejsou vysvobození. Noční můry trhají na kusy hezkou tvář a křik trhá ticho dne. Vstaneš, jdeš dál. Není jiné cesty. Sleduješ mihotavý záblesk na obzoru. Je to skutečnost, nebo stále sníš? Záleží na tom? Jdeš. Krev vyplňuje brázdu v písku. Musíš vydržet, už zbývá jen pár kroků. Vzpomínky tě zastavují, dávají naději, vlévají novou sílu do ztuhlých končetin, naplňují tě smutkem a radostí. Poslední úpatí je zalité zlatavou září. Pocit štěstí zaplavuje tvoji mysl. Poslední krok do prázdna a zhoupnutí na vlnách smíření. Došel jsi konce. Všechno je dobré.